Říjen 2018

Celostátní legitimita „prezidentských“ senátorů

19. října 2018 v 22:07 | Vladimír Hanáček
Tři neúspěšní uchazeči o nejvyšší ústavní funkci se během uplynulých dvou víkendů stali zákonodárci naší země. Finalista prezidentských voleb Jiří Drahoš byl v obvodu Praha 4 zvolen za koalici STAN, KDU-ČSL, TOP 09 a Zelených již v prvním kole. Pavel Fischer a Marek Hilšer pak v dalších dvou pražských obvodech triumfovali ve druhém kole o týden později. S gratulací sobě vlastní následně přispěchal jejich někdejší vyzyvatel, prezident Miloš Zeman, když jejich zvolení označil za "cenu útěchy" za neúspěch v prezidentských volbách. I další komentátoři z kruhů jemu blízkých následně přispěchali s upozorněním, že legitimita nově zvolených senátorů je oproti ostatním ústavním orgánům extrémně nízká s ohledem na nízkou volební účast ve druhém kole senátních voleb, jakož i skutečnost, že všichni tři někdejší uchazeči o Hrad byli zvoleni v hlavním městě, což údajně znamená absenci jakékoliv legitimity ze strany občanů žijících v regionech, kde by údajně na zvolení neměli vůbec šanci. Pokud k tomuto argumentu přidáme další frekventované sdělení, že Senát nemá v našem ústavním systému významné postavení co do pravomocí a vlastně je jen nadbytečným a drahým odkladištěm vysloužilých politiků, je zdánlivě na místě vůbec zpochybnit jakýkoliv význam právě proběhnuvších voleb i mandát někdejších prezidentských kandidátů.
Tyto argumenty jsou ovšem samozřejmě za hranou demagogie a netřeba se jimi sáhodlouze zabývat na úrovni ústavního výkladu. Že má Senát v našem ústavním uspořádání nepoměrně silnější a významnější pozici než prezident republiky s ohledem na skutečnost, že Senát jako komora je na rozdíl od prezidenta nadán zákonodárnou pravomocí a na úrovni ústavních zákonů a mezinárodních smluv dokonce právem absolutního veta, není nutné obšírně vysvětlovat. Stejně tak netřeba vehementně upozorňovat na fakt, že u senátních voleb je celkem lhostejné, jaká je celostátně volební účast, protože se volí toliko ve třetině volebních obvodů a z pohledu hodnocení stupně legitimity mandátu je zásadní jaká byla volební účast v daném volebním obvodě. Ty pražské se zrovna vyznačují tradičně poměrně vysokou hladinou volební účasti. A je třeba se volební účastí vůbec zabývat? O čem absence voličů u duálního výběru pouze ze dvou alternativ ve druhém kole voleb vypovídá? Třeba o tom, že si mezi kandidáty prostě nevybrali. Vzhledem k tomu, že ve většině obvodů se jednalo o souboje kandidáta opozičního s kandidátem blízkým vládní koalici svědčí takový postoj o tom, že převážná část voličů ve skutečnosti nedůvěřuje nikomu…
Úvaha o legitimitě nově zvolených senátorů od prezidenta a jemu blízkých kruhů je další ze série nestoudností, jakých se hradní establishment dlouhodobě dopouští. Tady se však každý soudný člověk musí přesvědčit o tom, že podobné prohlášení je tváří v tvář objektivním faktům doslova směšné. Kdyby byl prezident Zeman zvolen ve druhém 75% hlasů a svého soupeře předčil o jednou tolik hlasů, dalo by se hovořit o jeho výlučné legitimitě vzešlé z prezidentských voleb. Miloš Zeman však Jiřího Drahoše porazil ve druhém kole o něco málo přes 150 tisíc hlasů a poražený kandidát dostal dva miliony sedm set tisíc hlasů. Voliči Jiřího Drahoše se přitom masově rekrutovali ze všech regionů ČR, ze všech typů sídel a zjevně i ze všech sociálních vrstev. Prezident je společností nepochybně přijímán jako významná autorita, jíž je daleko víc nasloucháno než například členům horní parlamentní komory. Jiří Drahoš však u necelé poloviny populace získal pozici jejich vlastního kandidáta na prezidenta a tito voliči budou významně respektovat jeho politické postavení a vliv, který si skrze něj získá. V pozici senátora se tak může zcela bez jakýchkoliv omezení odvolávat na legitimitu, kterou získal v prezidentských volbách od téměř poloviny voličů účastnících se voleb při rekordní volební účasti 65%.
Totéž platí i o dalších dvou zvolených pražských senátorech a neúspěšných uchazečích o prezidentský post, kteří v lednu skončili již v prvním kole. Pavel Fischer v něm tehdy obdržel více než půl milionu hlasů voličů napříč celou republikou a skončil na třetím, tj. prvním nepostupovém místě. Z pohledu volební geografie jednotlivých regionů se mu podařilo ve srovnání s celostátním průměrem dosáhnout výrazně nadprůměrného zisku v Praze stejně jako na silně katolickém venkově jihovýchodní Moravy. Marku Hilšerovi chybělo k dosažení hranice půl milionu hlasů pouze necelých 50 tisíc hlasů a uspěl stejně tak ve své dnes domovské Prahy jako ve svém rodném Chomutově, městě v severozápadních Čechách, v regionu s jednou s největších nezaměstnaností v ČR.
Počty hlasů prezidentských kandidátů z lednových voleb nejsou s ohledem na jejich aktuální úspěch v senátním klání v Praze jakkoliv zanedbatelná. Ukazují totiž, že zaprvé, skutečná politická podpora neúspěšných prezidentských kandidátů rozhodně není koncentrována pouze v hlavním městě, ale je významně rozprostřena na celém území státu, byť jisté disproporce se mezi jednotlivými regiony vyskytují. A zadruhé, úspěch uvedených kandidátů v prezidentských volbách a jejich nadprůměrné zisky, které dokonce předčily očekávání mnoha pozorovatelů, umožnily kandidátům významně se zviditelnit a zvýšit tak šance na zvolení do Senátu i v jednotlivých obvodech v Praze, kde stačí k úspěchu pouze několik tisíc až desítek tisíc hlasů.
Tři bývalí prezidentští kandidáti vstoupili do Senátu jako primárně nezařazení. Jiří Drahoš a Marek Hilšer se již přidali do senátorského klubu STAN. Pavel Fischer zatím váhá. Je o to pikantnější, že rozhodnutí nových senátorů přidat se k jednomu či druhému klubu zřejmě významně ovlivní dohodu klubů na obsazení postu předsedy horní komory, který by údajně měl vzejít z nejsilnějšího klubu. Je o to ilustrativnější, že post předsedy Senátu je formálně druhá nejvyšší ústavní funkce v zemi a pokud by do ní usedl opozičně naladěný odpůrce stávající vlády i prezidenta (což je vzhledem ke složení Senátu více než pravděpodobné), jde o významného politického aktéra, představující svého druhu principiální alternativu ostatních ústavních činitelů.
Je proto příznačné, že právě neúspěšní prezidentští kandidáti, byť by nikdo z nich tuto funkci nezaujal sám, dodají rozhodující hlasy pro zvolení nového předsedy horní komory. Jejich legitimita přitom rozhodně není o nic nižší než legitimita všech ostatních ústavních institucí. V prezidentských volbách si totiž statisíce voličů napříč republikou řeklo o to, aby Drahoš, Fischer a Hilšer tuto důležitou roli v české politice hráli.



Autor je politolog