Rozdělená společnost a nerozhodnutý mezisvět

23. ledna 2018 v 22:58 | Vladimír Hanáček
Miloši Zemanovi se podařilo naplnit vlastní nejdůležitější cíl. Po 5 letech jeho působení na postu prezidenta republiky představuje česká společnost dva paralelní světy. Jeden stojí skálopevně za ním, ten druhý ho nenávidí. Prospěšnost tohoto úsilí se měří tím, jestli je ten první početnější než ten druhý, resp. jestli tomu tak bude v pátek 26. a v sobotu 27. ledna, kdy se tyto dva světy bez přetvářek projeví u volebních uren. Všechny kroky, které prezident za posledních 5 let činil, byly konány se zřetelem utvrdit jeden svět v tom, že je tím nejlepším, co mohlo naší zemi a její obyvatele potkat, a zároveň utvrdit druhý svět v tom, že nejvyšším smyslem života je nejen se přičinit co nejvíc o jeho odchod z nejvyšší ústavní funkce, ale především nebýt jako on, jinými slovy, stát pevně na zcela opačném pólu vnímání skutečnosti, než jaké je vlastní Zemanovým příznivcům. Již nyní je tak zřejmé, že ať už bude příštím prezidentem zvolen kdokoliv, ve společnosti vyhloubený příkop přetrvá i nadále, neboť je hlubší, než by se nám ještě nedávno mohlo zdát. Nebyl vykopán před pěti lety v ostré konfrontaci Miloše Zemana s Karlem Schwarzenbergem před druhým kolem prvních přímých voleb prezidenta, nýbrž byl systematicky a dlouhodobě hlouben tváří v tvář dalším důležitým událostem následujících let. Tato skutečnost má jednoduchý důvod: kdyby šlo stále o relikt polarizace z ledna 2013, projevující se nadpoloviční převahou prozemanovských voličů, byl by Miloš Zeman zvolen prezidentem již v prvním kole letošních voleb. Je symptomatické, že mnozí jeho příznivci i odpůrci podobný scénář do velké míry očekávali, přestože nejen předvolební průzkumy, ale prostý optický náhled společenské polarizace předpokládaly jiný scénář.
Z tohoto důvodu je nepříliš příhodné tvrdit, že českou společnost rozdělila první přímá volba prezidenta, resp. její vítěz následným stylem i náplní výkonu prezidentského úřadu. Příčiny společenského rozdělení jsou daleko hlubší a odehrávají se na pozadí procesů sociokulturních, sociodemografických i technologických proměn, které přináší současný stav globalizace. Nejdůsažnějším vyjádřením z nich vzniklé nesouměřitelnosti jednotlivých sociálních světů je proměna myšlení, vylučující nejen vzájemné pochopení, ale dokonce ani elementární dorozumění o základních danostech sdílené reality. Nositelé politického protestu proti "establishmentu" dokázali prakticky ve všech zemích v euroatlantickém prostoru, kde se rozdělení společnosti na "vítěze" a "poražené" globalizace projevuje, vytěžit politické body z přijetí vlastní role zástupců těch, kteří se stávajícím vývojem společnosti a důsledky globalizačních přeměn cítí poškozeni. Pozoruhodné ovšem je, že tuto pozici namnoze zaujali nikoliv autentičtí zástupci těchto sociálních vrstev, nýbrž pouze ti, kteří využili v příhodné době svého aktuálního postavení k sebeprezentaci, která jim umožnila přijetí ze strany voličských skupin, které podobné zástupce hledají. Někteří si přitom vystačí se sdělením, že "nejsou politici", někteří využijí svého dlouhodobého vyloučení z podílu na moci coby ocejchované antisystémové síly a některým stačí jen konflikt s příslušnými představiteli tradičních politických stran k zaujetí herojského místa odbojáře proti zdegenerovaným elitám ve jménu návratu moci dobrému lidu.
V českém politickém prostoru je pozice prezidenta Miloše Zemana charakterizována jednak jeho rolemi před zvolením hlavou státu, resp. jeho (vynuceným) odchodem na Vysočinu po prvním nezvolení prezidentem roku 2003, tedy pozici premiéra a předsedy jedné ze dvou nejsilnějších stran, ale taktéž politickou pozicí, kterou v příslušném období posledních 5 let coby hlava státu zaujal. Zde dochází k pozoruhodnému a řekli bychom až paradoxnímu rozporu dvou zcela odlišných poloh. Prezident Zeman je po roce 2013 vnímán jako nositel protestu nespokojených občanů s dosavadním politickým režimem a jeho nositeli, ačkoliv byl po velkou část polistopadového období sám jeho přímým aktérem a spolutvůrcem v pozici politicky zcela bezprecedentně silné. To je ovšem paradox, který drtivá většina skalních voličů Miloše Zemana vůbec není schopna ani ochotna akceptovat. V důsledku pak vkládá do prezidentových úst názory a postoje, které kdyby Zeman opravdu zastával, zcela by popřel sám sebe a svou vlastní politickou minulost. I z aktuálních vyjádření je pak zřejmé, že např. v otázce přijetí Eura či odchodu ČR z EU a NATO nejsou jeho reálné postoje takové, za jaké je jeho militantní příznivci namnoze považují. Věcná debata a konfrontace s prokazatelnými fakty ovšem není předmětem řešení, neboť důvody k podpoře Miloše Zemana u velké většiny jeho příznivců se nezakládají na faktech a orientaci v politických sděleních, nýbrž na identitárním ztotožnění se s kandidátem, jenž je v myslích jeho skalních voličů konstruován jako ideál obhájce vlastní sociální skupiny proti těm, kteří jí ohrožují. Kritizovat prezidenta znamená dotknout se intimní senzitivity příslušníků této sociální skupiny, která z nich může vyvozovat fyzickou nenávist vůči těm, kteří jsou v jejich myslích objektifikováni v kategorii "úhlavní nepřítel". Jakákoliv jiná komunikace než přitakání obecným ztotožněním se s vlastním viděním skutečnosti těchto lidí není v praxi možná.
Protistrana skalních Zemanových odpůrců čítá stejně mobilizovanou vrstvu těch, kteří se dopady společenských přeměn posledních let ohroženi necítí, zčásti proto, že jsou jimi zvýhodněni, ale z části též proto, že nejsou pro jejich skupinovou identitu podstatné. Důvody odmítání současného prezidenta, jakož i všech ostatních nositelů populistické vzpoury proti tradičním politickým elitám je pro o ně otázkou osobní morálky a vztahu k odkazu předchozích generací budovatelů demokratické společnosti. Proto je nesmyslné tvrdit, že by se podobná pozice dala "měřit" dle objektivních kritérií socioekonomické příslušnosti, věku, vzdělání, pohlaví či místa bydliště. I mezi těmi, kteří by z hlediska těchto ukazatelů měli spíše náležet k Zemanovým příznivcům se najdou ti, kteří ho považují za ztělesnění arogance moci a hodlají se ve volbách postavit na stranu jeho odpůrců.
Protizemanovský tábor byl v uplynulých pěti letech znevýhodněn jednak absencí vlastního kandidáta, dlouhodobě nahlíženého jako adekvátní ztělesnění všech ctností, které současný prezident postrádá (Karel Schwarzenberg tuto pozici opustil z objektivních důvodů i vlastním rozhodnutím v podstatě bezprostředně po volební porážce 26. ledna 2013), ale též společenským vývojem na domácí a především mezinárodní scéně, který dokonale nahrával Zemanovu vidění světa a postojům jeho příznivců. Bylo zřejmé, že zaujmout pozici "ústředního Antizemana" bude muset člověk, který na jedné straně bude pro tuto poměrně širokou sociální základnu přijatelný, ale na straně druhé nebude Zemanovým zrcadlovým protikladem. Nalézt takového kandidáta v postavě bývalého předsedy Akademie věd bez jakékoliv zkušenosti s volenou, a tedy i občansky legitimizovanou politickou funkcí, je celkem přirozeným vyústěním tohoto nelehkého úkolu. Síla Jiřího Drahoše však spočívá právě v tom, že nejen, že je všeobecně přijat antizemanovským segmentem, ale měl by být přijatelnější i pro ty, kteří volby rozhodnou. Oba sociální světy, ten zemanovský i ten drahošovský/antizemanovský totiž nemají početní většinu v populaci, nýbrž čítají něco mezi 40 - 50% těch, kteří jsou připraveni jít volit.
Mezi takto dokonale napůl rozdělenou společností totiž trčí zhruba desetiprocentní "mezisvět", který představují voliči tzv. nerozhodnutí. Ti, kteří jsou odhodláni jít volit, avšak zatím se nedokázali rozhodnout ani pro jednoho z kandidátů. Jak jim mohou pomoct příslušníci jednoho z obou neprodyšných táborů? Lze tyto voliče přesvědčit na základě argumentů, které používají sami k vlastnímu sebepotvrzení? Asi těžko si lze myslet, že voliči nerozhodnutí dokáží zohledňovat hlubší rovinu politické evaluace. K tomu jim chybí příslušná paměťová stopa i znalost předchozích kroků obou kandidátů. Mohou se rozhodnout na základě témat, která v danou chvíli pocítí jako závažná? Možná ano, ale které téma je či bude závažné nadcházející pátek a sobotu z pohledu těchto voličů je vskutku sázka do loterie. Příklon k jednomu či druhému kandidátovi však nemusí být jediný výraz jejich rozhodnutí. Volby rozhodnou fakticky i v případě, že volit nepřijdou vůbec.
Jak naložit s tímto nerozhodnutým mezisvětem? Jak těmto voličům přiblížit vlastní potřeby, pokud je sami apriori nesdílí? Jedno je jisté. Nežijí v ulitě, mimo sociální vazby s okolím. Které prostředí v jejich okolí převládne, tomu vyjdou naproti, a je celkem nepodstatné, jak se tato převaha projeví. Pokud tedy kdokoliv z nás do pátku narazí na někoho, kdo mu sdělí, že není rozhodnut, má jednu jistotu, že se nemusí vysilovat sáhodlouhými argumenty proč volit toho či onoho. Velké části těchto voličů stačí jedna věta: "Vol toho a toho!" Zbývá se jen ptát, který z obou neproniknutelných sociálních světů má k těmto voličům tak říkajíc fyzicky blíže a je schopen jejich mysl i počin ovládnout. Který? Dozvíme se v sobotu večer.
A bude to zjištěni nikoliv pro danou chvíli či dalších pět let, ale pro dalekou budoucnost. Jednejme, dokud je čas!

Autor je politolog


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama