Přímá volba prezidenta v čase oligarchizace a fragmentace

15. listopadu 2017 v 1:09 | Vladimír Hanáček
V kontextu vývoje posledních tří týdnů se zdá, že ještě že byla v roce 2012 vložena do Ústavy přímá volba prezidenta. I k takovému praktickému závěru může dospět její letitý odpůrce. Pokud by totiž měl po letošních sněmovních volbách volit hlavu státu parlament v tom složení, o kterém Suverén rozhodl, riskovali bychom, že se při příslušném stupni fragmentace a polarizace, jednoduše řečeno situace, kdy některé relevantní aktéry dělí ideologická vzdálenost měřitelná toliko na světelné roky, se ukáže jako nezpůsobilým jakéhokoliv konkrétního prezidenta zvolit. Taková situace nastala v českých dějinách již jednou, a to v někdejším Federálním shromáždění v roce 1992. Tehdejší patová situace jen urychlila rychlou demontáž československé federace. Co bychom však demontovali nyní?...
Buď jak buď, máme volbu přímou a bylo by naivní si myslet, že do jejího průběhu a možná i výsledků povolební sněmovní situace a anabáze s ustavováním nové vlády významným způsobem nepromluví. Je na roky dopředu loženo, že nastávající prezidentská volba bude tak trošku "referendem o Zemanovi". Stávající prezident je pochopitelně horkým favoritem na obhajobu funkce a výběr jeho protikandidátů se dosud odvíjel od toho, kdo je a není schopen Zemana potenciálně ve druhém kole porazit. Je nepochybně sympatickým zjevem, že se dnes zaregistrovaní Zemanovi soupeři dokáží shodnout na tom, že by se v druhém kole vzájemně podpořili proti stávající hlavě státu v případě postupu kohokoliv z nich. Na druhou stranu je ale jasné, že nejen šance na zvolení a schopnost Zemana porazit, je mezi nimi značně rozdílná, ale především pak každý představuje zcela jiné veličiny z hlediska osobnostních dispozic a tedy i pojetí výkonu prezidentského úřadu.
Výběr mezi těmito kandidáty je tak odrazem osobních aspirací jednotlivých osobností, které do prezidentského klání vstupují, ale taktéž vzorců české politické kultury z hlediska pojetí výkonu prezidentského úřadu. A když se k tomu přidá polarizovaná a fragmentovaná Sněmovna a vláda bez důvěry kvůli absenci většinové podpory, kterážto situace za všech okolností bezprecedentně posiluje význam role a vliv hlavy státu, máme zaděláno na mimořádně horkou politickou bitvu. Je pak ironií situace, že dosud se zdál tento nevyhnutelně politický souboj dominantně nesen v režii nepolitiků, kteří se s tím jediným politikem popasují o to, zda prezident má konat a nebo prostě a jednoduše konat nemá.
Celá situace se ale diametrálním způsobem změnila poté, co do prezidentské arény vstoupil protřelý politický gladiátor. Expremiér Mirek Topolánek sice nijak nenarušil schéma prezidentského výběru, v němž protentokrát zcela absentují členové všech parlamentních stran, avšak svou minulostí, ideovým zakotvením, ale i politickým stylem zcela přepsal souřadnice toho, jak a proč by měl v danou situace vypadat souboj o Pražský hrad. Mnozí jeho prezidentský výstřel z Aurory komentují jako příchod skutečné politické osobnosti, schopné konkurovat Zemanovi tím, že svým boucharonským a "lidovým" stylem vystupování zemitého Valacha si získá mnohé dosud zemanovské voliče z "venkovské hospody", zatímco svým hodnotovým zakotvením i politickým odkazem svých premiérských let dokáže vzbudit sympatie i u voličů, kteří by přivítali, kdyby se na Hrad vrátil někdo, kdo má minimálně v hlavě dobře srovnáno, do jakého geopolitického perimetru naše země patří a proč.
Podobná úvaha ale nebere v potaz jednu podstatnou věc. K tomu, aby Topolánek vyhrál, musí ve druhém kole získat podporu nikoliv "venkovské hospody" (žádná taková voličská množina ani reálně neexistuje), nýbrž voličů, kteří si ho dokáží vyhodnotit jako "menší zlo" oproti Zemanovi. Topolánek moc dobře ví, že servilita současného prezidenta nastupujícímu premiérovi a majiteli ANO a Agrofertu Andreji Babišovi je trnem v oku spoustě lidí, kteří proti Zemanovi jinak nic zvlášť nemají. Na druhou stranu ale bude potřebovat i hlasy těch, kteří by Zemana nikdy nevolili, ale s volbou hnutí ANO problém nemají. Oslovit "šedou zónu" mezi zemanovským a antizemanovským táborem není nic jednoduchého ani pro politicky nepolíbené "odborníky", natožpak pro vrcholného politika, který vždy budil a budí rozporuplné reakce a kromě nadšeně pozitivních i negativní emoce. A ještě navíc je budí proto, že prezidentskou kandidaturu vnímá jako příležitost zabránit tomu, aby se nastávající premiér stal v naší zemi samoděržavným carem.
Úvaha by pak logicky směřovala k závěru, že volbou Topolánka v kole prvním fakticky volíme Zemana v kole druhém, poněvadž expremiér a expředseda ODS v něm není s to stávajícího prezidenta porazit. K podobnému závěru nám chybí empirické důkazy a můžeme se tak toliko domnívat. Podstatné je, že fakticky se podobná povaha týká toho, jaká je, resp. by měla být role hlavy státu v rámci řešení patové situace po sněmovních volbách. Chceme na Hradě ústředního spojence nastávajícího premiéra, který ho udrží v nejvyšší exekutivní funkci i za cenu pohybu mimo literu i ducha Ústavy? To je možná závažnější otázka, než jestli chceme na Hradě nemohoucího starce a stoupence ruských a čínských geopolitických zájmů. Nebo naopak chceme někoho, kdo dokáže mocenským choutkám vlivného oligarchy z pozice hlavy státu učinit přítrž, a to ne primárně díky svým (reálně značně omezeným) pravomocem, ale díky bezprecedentnímu vlivu na veřejné mínění, kterým nositel této nejvyšší ústavní funkce v ČR tradičně disponuje? Druhá potencialita se pro každého voliče, který formování potenciální "alternativní" většiny v Poslanecké sněmovně všech sebedeklarativně antisystémových stran sleduje s bázní a obavami, musí nutně jevit jako přijatelnější.
Problém ovšem nastává, položíme-li si otázku, zda je mocenské vyvažování vlády s většinou ve Sněmovně aktivistickou hlavou státu skutečně tím, co odpovídá logice ústavního textu. Pokud by taková většina a taková vláda se silným premiérem v ČR skutečně existovala, pak není zcela proti smyslu ústavního kompozita horizontály dělby moci, aby takový silný prezident vládu vyvažoval. Podstatné ale je, že taková vláda s podobně silnou parlamentní většinou v ČR a není a zřejmě jen tak nebude. A i kdyby vznikla skutečně na obávaném půdorysu ANO, SPD a KSČM, koho by pak silný prezident vlastně vyvažoval více? Babiše? Okamuru? Nebo Filipa? A podobnou otázkou je, pokud taková většina ve Sněmovně vůbec nevznikne a žádná taková vláda s důvěrou nebude ve funkci přítomna, zda naopak pretence silného prezidenta fakticky neznamená bezprecedentní posílení pozice hlavy státu a tedy faktický posun politického režimu směrem k semiprezidencialismu. Nemusíme vůbec chodit daleko. Taková situace v ČR nastala v létě 2013, což zase není tak dávno. I tento příklad samozřejmě mluví jednoznačně proti znovuzvolení stávajícího prezidenta, ale varianta Topolánek z tohoto pohledu též nevychází nikterak dobře.
Ještě horší je to pak, zamyslíme-li se, proč někteří tak vehementně: od vedoucího představitelů až po řadové členy ODS, od militantních neoliberálních žurnalistů šafrovského ražení, oscilujících dnes mezi odkazem Václava Havla a politickým dědictvím ostravského chachara, až po některé "obránce" země před islamizací jsou tolik nadšeni z vyhlášení Topolánkovy kandidatury. Patrné je jedno. Vrchol jeho éry nastal již před téměř 10 lety, ve zcela jiném společenském klimatu, politických poměrech i mezinárodním kontextu. Topolánkovi nelze upřít, že tehdejší kontext velmi výrazně spoluvytvářel. Zároveň ale též platí i to, že z tohoto kontextu a tehdejších poměrů vedla přímá cesta k nástupu populistů a oligarchů do vedoucích politických míst. Strůjci tehdejších pořádků v čele s Topolánkem si podobnou úvahu nikdy nepřiznají a budou se ke svému dílu hlásit natolik autenticky, že v masách pamětníků logicky vyvolají nostalgii po starých zašlých časech, kdy česká politika nebyla fragmentovaná mezi tolik alternativ, kolik postaviček z extrému do extrému si v ní lze jen představit, nýbrž byla zúžená toliko na dva zápasníky sumo, jejichž přetahování se vytvářelo každodenní kolorit politických mravů i stavů. Legitimní otázkou však je nejen, jestli lze tento kontext vůbec nějak aktualizovat, ale především, proč by se tak mělo dít právě z Hradu?
V posledních letech jsme svědky toho, že prezident republiky rozděluje společnost nejen v hodnocení své osobnosti a konkrétních počinů, ale už jenom toho, za kým stojí a kdo stojí za ním. A kdyby tyto vlivy neměly přesah do stranické parlamentní a vládní politiky, tak bychom ještě mohli být spokojeni s tím, že naše mravní disfunkčnost prezidentského úřadu neuvrhuje do disfunkčnosti politické, hrozící ztrátou těch největších výdobytků polistopadového vývoje.
Mirek Topolánek se tváří jako spolutvůrce "předbabišovského" statu quo a svým protibabišovským prezidentským tažením chce těm, kteří vzpomínají se slzou v oku na "předbabišovskou" éru, dopřát blažený pocit, že jsou zase na koni. Prezidenta ale nevolí jiná většina než ta, která navolila do Poslanecké sněmovny 115 poslanců stran, které jsou shledávány min. relačně antisystémovými. A i tato většina si uvědomuje, že politická neutralizace Pražského hradu je nakonec daleko lepší scénář, než si tam vystřelit nabuzeného politického oponenta.
Nepřispívá tak Mirek Topolánek svou kandidaturou fakticky ke znovuzvolení Miloše Zemana a tedy i bezproblémovému vztahu mezi prezidentem a novým premiérem? Kandidaturou nikoliv. Přispěli by k tomu ti, kteří by mu právě s vírou v jeho posvátné antibabišovské tažení odevzdali masivně v prvním kole svůj hlas. Návrat před éru populistických oligarchů totiž není možný s fragmentarizovanou Sněmovnou a Babišem v Kramářově vile. Ten musí začínat tam, kde byl před dávnými lety zaset, tj. uvnitř tradičních zavedených stran.A kdo ho tam tehdy zasel, třeba i jistý Mirek Topolánek, min. tím, že nevěděl, kde a na koho by měl jako držitel nejvyšší funkce včas uděřit. Je krásné, že Topolánek vyhrál volby v roce 2006 se svou stranou se ziskem, kterého nikdy nikdo předtím ani potom (nepočítáme-li specifický případ "referenda o režimu" a vítězství OF v roce 1990 i druhého kola přímé volby prezidenta) na české politické scéně nedosáhl. Politická osobnost zapsaná do dějin se však vyznačuje tím, že podobný úspěch dokáže zopakovat. Topolánek si musel dát téměř osmiletý půst od velké politiky, aby se pokusil o podobné volební repete. A vybral si přitom k tomu volební arénu tu nejméně vhodnou.

Autor je politolog


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama