Státnická odpovědnost vítězů v čase oligarchizace a fragmentace

29. října 2017 v 0:48 | Vladimír Hanáček
Týden od sněmovních voleb uplynul a rýsuje se první zřetelný výsledek povolebních interakcí politických aktérů v podobě prvních ústupků vítěze. Andrej Babiš ještě začátkem týdne sveřepě držel ambici vytvořit koaliční vládu s některou se systémových stran. Ty však všechny postupně oznámily, že do koalice s politickou divizí Agrofertu vstoupit nechtějí. Babišovi se tak vrací jeho styl vedení předvolební kampaně i obsah volebních apelů, založený na protestním vymezení vůči tradičnímu establishmentu, kterým jsou vlastně všichni ostatní kromě něj samého a "hnutí", které vlastní. Vítěz voleb tak zažívá katarzi v podobě nemožnosti "na první dobrou" přijít s průchozím návrhem budoucího koaličního uspořádání. A to navíc v situaci, kdy kromě jedné varianty spolupráce dvou nejsilnějších stran neexistuje v Poslanecké sněmovně jiná varianta vládní většiny, než tříčlenná koalice.
Andrej Babiš se v prvním sledu pokoušel o koalici se dvěma stranami, které jsou v Poslanecké sněmovně samostatně nováčky a taktéž představují alternativní subjekty vůči tradičním zavedeným stranám: Piráty a STAN. Takový výběr je sice pochopitelný s ohledem na uvedenou charakteristiku, ale z pohledu logiky volebního úspěchu je navýsost sporný a především postrádá jasné ideové zdůvodnění. Rozparcelovat si jednotlivé rezorty, resp. témata vládní politiky podle "sektorového" zaměření příslušných stran je postup ještě více pofidérní, než když tvoří koalici vzájemně ideově výrazněji vzdálené subjekty. Druhá Babišem preferovaná varianta je dvoučlenná koalice s ODS: Babiš si dobře uvědomuje, že vzhledem nejen k budoucím potřebám rozpočtové politiky státu, ale taktéž s ohledem na ideové zdůvodnění bezprostředního uspokojování vlastních podnikatelských zájmů ze strany státní moci by pro Babiše bylo výhodné opřít vládní politiku o ideologické postuláty Nové pravice a ODS se z tohoto hlediska jeví jako nejvhodnější partner pro takovou snahu. Navíc Babiš dobře ví, že realizovat program jiných stran v koalici a vydávat ho za svůj vládní úspěch je min. po uplynulém volebním období cesta, jak svého koaličního partnera výrazně voličsky vykostit. ODS v čele s Petrem Fialovou však ze stejných důvodů koalici s Babišovým hnutím jednoznačně odmítá.
Po týdnu od voleb tak v reálu na politické scéně vidíme úkaz, který bychom i před týdnem byli zřejmě s to vyvodit čistě z aritmetických výstupů letošních sněmovních voleb, tj. že Andrej Babiš je sice bezprecedentně nejsilnějším hráčem na české politické scéně, ale taktéž vítězem, který "vyhrál málo", protože v situaci absence jednobarevné většiny hnutí ANO potřebuje koaliční partnery. A pro ostatní je evidentně takovým démonem, že s ním do koalice v žádném případě nepůjdou. Nezbývá tedy než jednat o jiných variantách, a tedy připustit možnost vzniku jednobarevné menšinové vlády hnutí ANO v čele s Babišem, jejíž vznik však někdo musí min. umožnit. A to musí být někdo z těch, kdo se počítají do řad deklarované opozice, a nebo dvě strany nahlížené jako antisystémové, tedy SPD a KSČM.
Můžeme konstatovat, že český stranický systém navzdory radikální proměně konfigurace aktéru v jedné charakteristice nezklamává, a to je relevantní bipolární konfigurace, nově charakterizovaná přítomností hnutí ANO na jedné, a sebedeklarované systémové opozice na straně druhé. Systémová opozice (mezi kterou pro tuto potřebu řadíme i Piráty) v Poslanecké sněmovně disponuje 85 mandáty. Zároveň se však dělí z pohledu výsledků sněmovních voleb na vítěze a poražené. Vítězi jsou ODS a Piráti, jednak s ohledem na relační posun, kdy se z pozice malé strany, resp. mimosněmovní strany dostali na stupně vítězů, a taktéž s ohledem na sílu reálně prosazovat svou politiku co do počtu poslaneckých křesel. Poraženými jsou strany dosavadní vládní koalice, tzn. ČSSD a KDU-ČSL, dále pak TOP 09, propadnuvší se na méně než polovinu voličské podpory z roku 2013 a konečně i STAN, který se sice do Sněmovny poprvé sám úspěšně probojoval, ale tak říkajíc "s odřenýma ušima" a hlavně v situaci, kdy tři ze šesti jejich nově zvolených poslanců zasedali v poslaneckých lavicích již v minulém volebním období (a dva dokonce už od roku 2010) coby poslanci za TOP 09.
Je navýsost zřejmé, že pokud by některá z těchto stran měla nést vrchovatou přímou odpovědnost za to, jaká a zda vůbec vznikne brzy v ČR v novém uspořádání vláda, pak to rozhodně nejsou poražení, nýbrž vítězové. ODS i Piráti se oprávněně obávají, aby je vládnutí spolu s hnutím ANO nakonec buď vnějškově nedeklasovalo, nebo vnitřně nerozložilo. Zejména v druhém jmenovaném případě je obava z takové varianty při zatímní nekompaktnosti nově zvoleného poslaneckého klubu navýsost oprávněná. Pokud by však ODS a Piráti odmítli jakkoliv participovat na řešení budoucího uspořádání vládní spolupráce s hnutím ANO v podobě, která jim umožní se vyvarovat výše naznačeným dopadům, ale na druhé straně převzít státnickou odpovědnost za osudy země, riskují dva možné alternativní scénáře, které by svými následky byly snad horší, než budoucí volební dopady jejich vládní avantury s Andrejem Babišem.
Tím prvním scénářem je, že Andrej Babiš v nouzové situaci skutečně zvolí variantu vlády sestavené na půdorysu sněmovní většiny, tvořené ANO, SPD a KSČM, přičemž dvěma posledně jmenovaným stranám tak jako tak bude muset vyjít programově vstříc. Andrej Babiš takovou variantu zřetelně nepreferuje. Jednak si při všem svém protestním negativismu vůči statu quo moc dobře uvědomuje, že žijeme v zemi bezpečné a přiměřeně prosperující a ví, že nemůže přizvat k moci aktéry, kteří svou politikou dosáhnou do několika let pravého opaku. Sám dobrou a pozitivní image sebe sama u západních partnerů potřebuje, už s ohledem na svůj dotační byznys, a nemůže o ní jednoduše přijít jen proto, že opřel svou vládu o antisystémové síly. A zadruhé též dobře zná osobnosti, které tyto strany vedou a dostojí svému předsevzetí, že byznys dělá pouze s těmi, kteří jsou ochotni se mu pokořit. Přesto však Babiš může při vší své zmíněné slabosti touto variantou účinně vydírat potenciální partnery z řad systémových stran. "Pokud nepřistoupíte na mé požadavky, utvořím koalici, která na polistopadovém vývoji této země nenechá kámen na kameni", to je snad ta nejhorší, avšak též poměrově zřetelně realizovatelná výhrůžka, kterou Babiš může svým partnerům adresovat.
Druhým scénářem je pak jednoduchá rovnice, která se potvrdila již jednou za posledních pět let, a to v létě roku 2013: čím slabší, fragmentovanější a hlavně neakceschopná je Sněmovna a tedy i od ní potenciálně odvislá vláda, tím silnější je prezident republiky ve svých úmyslech oktrojovat vládní sestavu ze své moci, posílen ústavní úpravou třech pokusů, v nichž se s prezidentem počítá v prvních dvou za sebou, avšak bez jasného časového určení. Čím déle a neprůchodněji se tak bude jevit vyjednávání politických stran zastoupených v Poslanecké sněmovně o novém vládním kabinetu, tím dříve může prezident Zeman jmenovat buď menšinovou vládu Andreje Babiše, která nezíská důvěru, a poté jí nechat vládnout libovolně dlouho v demisi na základě nepřistoupení k druhému pokusu, a nebo rovnou jmenovat vlastní na politických stranách zcela nezávislou "vládu odborníků", kterou by ponechal u moci po vzoru vlády Rusnokovy opět libovolně dlouho na stejném principu.
Oba tyto scénáře jsou doslova odstrašujícím příkladem toho, co by povolební vývoj v ČR mohl v následujících měsících přinést. V prvním případě hrozí stejně tak zásadní obrat české zahraniční politiky směrem na východ a rozchod s její dominantní polistopadovou euroatlantickou linií, jako institucionální demontáž stávajícího politického systému skrze zavádění prvků přímé demokracie. Jedinou výhodou je, že zmíněné strany pro toto nemají nejen většinu v Senátu, ale ani ústavní většinu v Poslanecké sněmovně. V druhém scénáři pak posílení role prezidenta činí z nadcházejícího lednového souboje o Hrad fakticky druhé a třetí kolo říjnových sněmovních voleb, neboť v nich půjde fakticky o to, kdo a jak bude v naší zemi příští roky vládnout. Buď jak buď, samo takové zjištění je tristní obraz české politické reality.
A přitom se tomuto scénáři dá jistým způsobem předejít, a tak zabránit nejen nejhorším důsledkům, jaké Babišův bezskrupulózní mocenský apetit může přinést, ale taktéž šéfa Agrofertu tak říkajíc nachytat na švestkách, tj. využít jeho slabiny, charakterizované nedostatečnou schopností politicky taktizovat i upřednostňováním parciálních podnikatelských zájmů nad politickým benefitem. Andrej Babiš skutečně nepotřebuje ani vládnout s antisystémovými silami, ani posílit prezidenta. Co potřebuje je dosáhnout existence vlastní vlády, která uspokojí jeho zájmy, nevyvolá pochybnosti o vnitropolitickém vývoji v ČR na západ od našich hranic a především nebude znamenat perspektivně Babišův politický pád.
Není to však jen Babiš, kdo o budoucnosti české politiky v podobných konturách uvažuje. I v obou zmíněných vítězných systémových stranách se evidentně vedou debaty tímto směrem a první vlašťovky jsou již na cestě: ODS sice trvá na svém odchodu do opozice, ale taktéž začíná nárokovat pro svého předsedu Petra Fialu post předsedy Poslanecké sněmovny. Piráti zase začínají hovořit o potřebě silného zastoupení v parlamentních výborech a k lichotkám ANO, že by měli své experty vyslat na ministerstva k řízení úseků IT a digitalizace se nestaví zcela odmítavě. Unisono s ochotou hnutí ANO vytvářet menšinovou jednobarevnou vládu tak může znít požadavek ODS a Pirátů stát se lídry demokratické opozice v Poslanecké sněmovně, držet Babiše mocensky pod krkem nezbytností dojednávat podporu vládním návrhům v parlamentě ad hoc a přitom si nezašpinit ruce přímou vládní účastí s Babišem.
Dosáhnout tohoto cíle lze jednoduše. Stačí, když se tři nejsilnější strany po volbách dohodnou, že ODS a Piráti umožní vyslovení důvěry menšinové jednobarevné vládě ANO výměnou za post předsedy Sněmovny a odpovídající kontrolní funkce Parlamentu vůči vládě tím, že při hlasování odejdou ze sálu. V takovém případě pak hnutí ANO disponuje 78 hlasy svých poslanců, což je přesně o tři víc, než disponuje zbytek opozice v podobě SPD, KSČM, ČSSD, KDU-ČSL, TOP 09 a STAN. Nezapomínejme, že k vyslovení důvěry vládě stačí nadpoloviční většina přítomných poslanců. ODS a Piráti by následně mohli stát v opozici včetně vyvolání hlasování o nedůvěře vládě poté, co by je Babišův kabinet systematicky obcházel hlasováním pro své návrhy např. s SPD a KSČM.
Jistě by takový scénář nebyl pro politickou budoucnost naší země optimální, ale znamenal by taky zároveň tu nejlepší ze všech hrozných variant, které výsledek letošních sněmovních voleb poskytuje. Pakliže je někdo (relačním) vítězem voleb, musí nést státnickou odpovědnost. A pokud jí nepřijme, možná to do budoucna zachrání jeho preference, ale zároveň vynese do vládních funkcí otevřené nepřátele systému liberální demokracie, založeném na parlamentní formě vlády. Poražení to za vítěze udělat nemůžou…
A jak pravil filmový klasik: Když je někdo jediný, kdo to může udělat, tak musí!


Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama