Primas inter pares aneb staroboleslavský spor 2017

6. října 2017 v 23:08 | Vladimír Hanáček
Bývá už evergreenem nejen v české Církvi, ale na celé veřejné scéně v ČR, že po Národní svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi následuje horečná debata, balancující na hraně hysterie, o obsahu i formě toho, co při mši na Mariánském náměstí zaznělo. Před šesti lety vyvolal bouřlivé reakce závěrečný proslov tehdejšího prezidenta Václava Klause, který se v něm ostentativně přihlásil ke svému "politickému zestárnutí", kdy se z průkopníka české transformace, který v 90. letech "léčil" údajně kolektivistickými ideologiemi nemocnou českou společnost volnomyšlenkářskými doktrínami libertariánské Nové pravice z anglosaského prostředí (a Církev měl za něco jako spolek zahrádkářů), stal na prahu sokratovského věku zapálený obhájce konzervativního pohledu na společnost a role tradičních institucí, jakou je vedle Církve i rodina. Protesty a petiční akce, organizované především na některých pražských farnostech, však tehdy primárně nepolemizovaly s Klausem a jeho postoji, nýbrž "povzbuzovaly" českého primase, arcibiskupa pražského (tehdy ještě nebyl kardinálem) Dominika Duku k tomu, aby "státnickým projevům" v rámci liturgie prostor nedával. Argumenty arcibiskupského paláce, proč k tomuto kroku došlo a v jakém kontextu je podobný počin zasazen, zůstaly zcela oslyšeny a pražský arcibiskup se stal v tu chvíli ústředním protagonistou konzervativního odporu k postmoderním filozoficko-politickým koncepcím, z čehož se v očích těchto kruhů "nevyvinil" ani tím, že o půl roku později naslouchal jeho slovům doslova celý národ, když kázal na zádušní mši v rámci státního pohřbu Václava Havla.
V Dukově pojetí bylo smyslem poskytnout prostor k projevu hlavy státu úsilí o kooperativní a vzájemně se doplňující vztah státní moci a vedoucích představitelů Církve, čehož nejdůležitějším symbolem je právě státní svátek 28. září, církevní svátek sv. Václava coby Den české státnosti. O takto zvýrazněný význam tohoto svátku se zasadil Dukův předchůdce, zesnulý kardinál Miloslav Vlk, za jehož působení novodobá tradice Národních svatováclavských poutí vznikla a zároveň se stala koloritem uznaného státního svátku. K přímé konfrontaci světa politiky a státní moci s církevní slavností tak dříve či později muselo dojít a je celkem pochopitelné, že i došlo.
Složitou teoretickou i praktickou otázku, kde je hranice mezi kooperativním vztahem státu a Církve a rektálním alpinismem církevních hodnostářů vůči držitelům politické moci, stejně jako mezi zdravým, v tradici starozákonního proroka Nathana kráčejícím a mnoha případy mravního vzdorů kněží vůči zvůli mocných vládců inspirovaným nastavováním zrcadla "svlečeným králům" ze strany nástupců apoštolů a prvoplánovou démonizací veřejné moci v duchu chiliastické vize konečného vypořádání se Pravdy Boží se lží pozemskou, nyní radši pomiňme. Zůstaňme pouze u konstatování, že tradice staroboleslavských "státnických projevů" doznala postupně zásadních změn a její hlavní protagonista, sídelní biskup domovské diecéze, si letos odpustil předávání slova voleným zástupcům lidu a "státnického projevu" se ujal sám. Je příznačné, že hlasy kritiky, která se následně v české mediální krajině rozjela, se z velké části dotýká právě pochybnosti nad tím, zda si toto vůbec mohl dovolit.
Svatováclavská idea české státnosti, jak jí podává tzv. Kristiánova legenda, je základem nejen vztahu světské a duchovní moci v naší zemi, ale též role církevních autorit při jejím zpřítomnění a ochraně. První biskup "české krve", zemský patron svatý Vojtěch stál v 10. století za jejím zrodem. Jeho nástupci jí po staletí střežili s vědomím, že archetyp sv. Václava coby "Věčného knížete Čechů" je nejen pilířem duchovních základů, na nichž je český stát zbudován, nejen účinným nástrojem zdánlivě neomezené moci jejích dočasných pozemských vládců, ale též ve svatovojtěšské linii původcem autority, kterou disponují držitelé stolce svatého Vojtěcha. Kdo jiný by tedy měl na význam této ideje pro každodenní život a jeho výzvy explicitně upozorňovat právě o svátku sv. Václava, než nástupce sv. Vojtěcha?
V sekulárním státě pak slova nejvyššího představitele Církve v Českých zemích coby nejvyšší duchovní autority v duchu svatováclavské tradice jsou zasazena do kontextu plurality společenských institucí i názorových segmentů. Na tom apriori není nic zvláštního. Zvláštní ovšem je, jestliže jsou "dekonstruována" jako výraz skrytých ideologických či mocenských ambicí či minimálně interpretována jako ideologická obhajoba partikulárních zájmů Církve coby veřejně působící instituce. Autoři podobných soudů se nepřímo přiznávají k tomu, že nejsou s to oddělit institucionální zájem od normativních sdělení představitelů dané instituce, což je pro českou veřejnou debatu o pozici Církve ve společnosti více než příznačné. Církev však není primárně zájmovou organizací, nýbrž společenstvím lidí různých zaměření, které spojuje nejen náboženská víra, ale též identický hodnotový postoj k základním otázkám života člověka. Církev je povinna narýsovat hranici mezi legitimní společenskou pluralitou a nezpochybnitelným duchovním základem lidské důstojnosti a její ochranou před těmi, kteří jí ve jménu "mnohosti pohledů na svět" hodlají znevažovat.
Vystavení těchto hodnot na piedestal závaznosti mělo sice i konkrétní symbolické vyjádření přímo v průběhu poutní mše svaté, avšak neměla by ani dostatečný dosah, ani adekvátní společensko-politický ohlas, kdyby nebyla v kázání primase českého orámována odkazem na aktuální společenské výzvy. Kardinál Duka vyvolal opět doslova hysterii konstatováním, že volby dají prostor k vyjádření "umlčované většině". Za to sklidil vlnu kritiky, přičemž ta byla ze strany jejích hlavních mluvčích rozvinuta do poloh, které nejen, že se s obsahem Dukova kázání zcela míjí (samozřejmě na scéně nemohly chybět potraty, sňatky homosexuálů či církevní restituce), ale dokonce se pokoušejí odůvodnit inadekvátnost takového úsudku odkazem na pozici samotné Církve v rámci celku společnosti. Např. z plamenné kritiky Jiřího Pehe jsme se tak dozvěděli, že nejvyšší představitel české Církve nemá co se odvolávat na vůli většiny, jelikož sám reprezentuje v celku společnosti názorovou menšinu. Arcibiskupova slova však nepředstavovala apoteózu konkrétní vůle většiny, nýbrž závažnost jejího vyjádření v proceduře demokratických voleb, které nás záhy čekají. Představovala výzvu k těm, kteří se cítí být umlčeni, aby pozvedli svůj hlas, ať už to bude pro budoucí vývoj české společnosti znamenat cokoliv. Při vědomí názorové plurality ve společnosti je pak zřejmé, že jasně identifikovat konkrétní obsahy většinového mínění v globálu nelze a je třeba její vyjádření chápat situačně. Přesto se okamžitě objevily spekulace o tom, že Duka se snažil vlichotit (údajnému) většinovému odporu k blíže nespecifikovanému přijímání uprchlíků. Z následné přímluvné prosby o odvahu pro uprchlíky k návratu a mírovému budování vlastních zemí pak byl vyvozen reálpolitický závěr o sympatiích k "uzavřenosti hranic i srdcí", jak bychom mohli eufemisticky nazvat pozici nesouhlasu s vizí multikulturní společnosti. Stoupenci podobného názoru na sebe nepřímo prozrazují, že nejen považují za adekvátní se v dané chvíli postavit na opačnou stranu názorového spektra v této věci, ale především se domnívají, že tato otázka je zásadním faktorem rozhodování z pohledu převážné většiny českých voličů, komu dají svůj hlas. Kardinálova slova zůstávají v tomto při zemi a toliko apelují na odpovědnost občanského postoje i fakt, že ve svobodných volbách vyjádřená vůle většiny a její praktické uplatnění je podstatou demokratického zřízení, k němuž se Církev hlásí a v duchu svatováclavské ideje se jí snaží opečovávat.
Druhou kontroverzi pak vyvolává zmínka o roli Církve ve společnosti z hlediska početní síly a poukazu na její schopnost přesto se proměnit v hybatele společenských změn (odkaz na historickou roli kardinála Tomáška). Kritici těchto slov poukazují na početní slabost českých katolických věřících a tedy neschopnost stát se významným činitelem směrem k uplatnění vůle většiny ve veřejném rozhodování (s odkazem na údajné menšinové názory v tradičních evergreenech českých asociací o křesťanských hodnotách - potraty, homosexuálové, podpora církevních restitucí…). Poukaz na tuto plytkou sadu zcela dílčích a z pohledu relevantních společenských zájmů téměř nevýznamných témat však nic nemění na zásadním hodnotovém poselství tohoto výroku. Jím se slovy svého primase Církev hlásí k odpovědnosti za kultivaci společenských poměrů v duchu role spolutvůrce, nikoliv výlučného držitele. Podstatou demokracie je však ochrana menšin nikoliv jen v zájmu přežití, nýbrž k tomu, aby se s pomocí příslušných ústavních opor mohly stát hypotetickými většinami. Slabost českých katolíků se však neprojevuje tehdy, když jednají coby hypotetická většina, nýbrž když si zakládají na své menšinové úloze. Údajný odpor k ostatním menšinám a snaha znevážit jejich roli ze strany Církve je kritiky Dukova kázání zdůvodňován snahou vzít jim legitimitu nositelů alternativních pohledů na skutečnost. Církev však žádným podobným menšinovým postojům nehodlá upírat jejich legitimitu, nýbrž odporuje jejich obsahům poté, kdy se dotýkají onoho hodnotového jádra demokratického systému, tedy respektu k lidské důstojnosti. Jedním z projevů takových snah je taktéž snaha prosadit svoje mínění silou při vědomí toho, že většinová společnost takový pohled nepřijímá, a nebo se tvářit jako všeobecně přijímané mínění v situaci, kdy pro podobný soud není k dispozici žádná empirická opora. Podobné tendence nejen, že znamenají disproporci v poměru sil mezi názorovými tábory, ale zatímco pro většinové mínění představují falešnou konkurenci, pro menšinové postoje odlišných obsahů pak reálnou hrozbu. Proto v přímluvných modlitbách zazněla prosba o ochranu před "zhoubou genderových ideologií".
Lenka Zlámalová napsala v Echu v krátkém článku na obhajobu obsahu Dukova kázání, že menšinové elity ztratily schopnost vést a tuto svou indispozici dnes zakrývají skrze diabolizaci většinového mínění coby nedemokratické vůle, která je systému nebezpečná a tudíž by neměla dostat průchod při reálném výkonu moci. Církev o moc neusiluje a její nejvyšší představitel ani žádnou formální mocenskou funkci vykonávat nemůže. Nehodlá však ztratit moc symbolickou, svěřenou mu dějinným významem svého úřadu i ve vztahu k ideji české státnosti, a proto považuje za důležité v duchu této tradice hodnotově obhájit demokracii coby vládu lidí, spojených společně sdíleným osudem, jemuž čelí ztotožněním se s těmito hodnotami. Odtud údajná adorace národních symbolů coby nevyhnutelného aspektu svatováclavských oslav. Národ je skutečně národem, stává-li se společenstvím hodnot, a pokud jím není, je třeba mu to připomenout. Opovrhovat jím znamená opovrhovat těmito hodnotami. Co je tedy výsledkem svatováclavských kontroverzí update 2017? Opovržení hodnotami nebo příležitost si je uvědomit?
Český primas vyvolal diskusi, z níž nevyčnívá svým postavením. Naopak je v ní rovným mezi rovnými. Co by však vyčnívat mělo je jeho hodnotové poselství a jeho aktuální význam.



Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama