Říjen 2017

Státnická odpovědnost vítězů v čase oligarchizace a fragmentace

29. října 2017 v 0:48 | Vladimír Hanáček
Týden od sněmovních voleb uplynul a rýsuje se první zřetelný výsledek povolebních interakcí politických aktérů v podobě prvních ústupků vítěze. Andrej Babiš ještě začátkem týdne sveřepě držel ambici vytvořit koaliční vládu s některou se systémových stran. Ty však všechny postupně oznámily, že do koalice s politickou divizí Agrofertu vstoupit nechtějí. Babišovi se tak vrací jeho styl vedení předvolební kampaně i obsah volebních apelů, založený na protestním vymezení vůči tradičnímu establishmentu, kterým jsou vlastně všichni ostatní kromě něj samého a "hnutí", které vlastní. Vítěz voleb tak zažívá katarzi v podobě nemožnosti "na první dobrou" přijít s průchozím návrhem budoucího koaličního uspořádání. A to navíc v situaci, kdy kromě jedné varianty spolupráce dvou nejsilnějších stran neexistuje v Poslanecké sněmovně jiná varianta vládní většiny, než tříčlenná koalice.
Andrej Babiš se v prvním sledu pokoušel o koalici se dvěma stranami, které jsou v Poslanecké sněmovně samostatně nováčky a taktéž představují alternativní subjekty vůči tradičním zavedeným stranám: Piráty a STAN. Takový výběr je sice pochopitelný s ohledem na uvedenou charakteristiku, ale z pohledu logiky volebního úspěchu je navýsost sporný a především postrádá jasné ideové zdůvodnění. Rozparcelovat si jednotlivé rezorty, resp. témata vládní politiky podle "sektorového" zaměření příslušných stran je postup ještě více pofidérní, než když tvoří koalici vzájemně ideově výrazněji vzdálené subjekty. Druhá Babišem preferovaná varianta je dvoučlenná koalice s ODS: Babiš si dobře uvědomuje, že vzhledem nejen k budoucím potřebám rozpočtové politiky státu, ale taktéž s ohledem na ideové zdůvodnění bezprostředního uspokojování vlastních podnikatelských zájmů ze strany státní moci by pro Babiše bylo výhodné opřít vládní politiku o ideologické postuláty Nové pravice a ODS se z tohoto hlediska jeví jako nejvhodnější partner pro takovou snahu. Navíc Babiš dobře ví, že realizovat program jiných stran v koalici a vydávat ho za svůj vládní úspěch je min. po uplynulém volebním období cesta, jak svého koaličního partnera výrazně voličsky vykostit. ODS v čele s Petrem Fialovou však ze stejných důvodů koalici s Babišovým hnutím jednoznačně odmítá.
Po týdnu od voleb tak v reálu na politické scéně vidíme úkaz, který bychom i před týdnem byli zřejmě s to vyvodit čistě z aritmetických výstupů letošních sněmovních voleb, tj. že Andrej Babiš je sice bezprecedentně nejsilnějším hráčem na české politické scéně, ale taktéž vítězem, který "vyhrál málo", protože v situaci absence jednobarevné většiny hnutí ANO potřebuje koaliční partnery. A pro ostatní je evidentně takovým démonem, že s ním do koalice v žádném případě nepůjdou. Nezbývá tedy než jednat o jiných variantách, a tedy připustit možnost vzniku jednobarevné menšinové vlády hnutí ANO v čele s Babišem, jejíž vznik však někdo musí min. umožnit. A to musí být někdo z těch, kdo se počítají do řad deklarované opozice, a nebo dvě strany nahlížené jako antisystémové, tedy SPD a KSČM.
Můžeme konstatovat, že český stranický systém navzdory radikální proměně konfigurace aktéru v jedné charakteristice nezklamává, a to je relevantní bipolární konfigurace, nově charakterizovaná přítomností hnutí ANO na jedné, a sebedeklarované systémové opozice na straně druhé. Systémová opozice (mezi kterou pro tuto potřebu řadíme i Piráty) v Poslanecké sněmovně disponuje 85 mandáty. Zároveň se však dělí z pohledu výsledků sněmovních voleb na vítěze a poražené. Vítězi jsou ODS a Piráti, jednak s ohledem na relační posun, kdy se z pozice malé strany, resp. mimosněmovní strany dostali na stupně vítězů, a taktéž s ohledem na sílu reálně prosazovat svou politiku co do počtu poslaneckých křesel. Poraženými jsou strany dosavadní vládní koalice, tzn. ČSSD a KDU-ČSL, dále pak TOP 09, propadnuvší se na méně než polovinu voličské podpory z roku 2013 a konečně i STAN, který se sice do Sněmovny poprvé sám úspěšně probojoval, ale tak říkajíc "s odřenýma ušima" a hlavně v situaci, kdy tři ze šesti jejich nově zvolených poslanců zasedali v poslaneckých lavicích již v minulém volebním období (a dva dokonce už od roku 2010) coby poslanci za TOP 09.
Je navýsost zřejmé, že pokud by některá z těchto stran měla nést vrchovatou přímou odpovědnost za to, jaká a zda vůbec vznikne brzy v ČR v novém uspořádání vláda, pak to rozhodně nejsou poražení, nýbrž vítězové. ODS i Piráti se oprávněně obávají, aby je vládnutí spolu s hnutím ANO nakonec buď vnějškově nedeklasovalo, nebo vnitřně nerozložilo. Zejména v druhém jmenovaném případě je obava z takové varianty při zatímní nekompaktnosti nově zvoleného poslaneckého klubu navýsost oprávněná. Pokud by však ODS a Piráti odmítli jakkoliv participovat na řešení budoucího uspořádání vládní spolupráce s hnutím ANO v podobě, která jim umožní se vyvarovat výše naznačeným dopadům, ale na druhé straně převzít státnickou odpovědnost za osudy země, riskují dva možné alternativní scénáře, které by svými následky byly snad horší, než budoucí volební dopady jejich vládní avantury s Andrejem Babišem.
Tím prvním scénářem je, že Andrej Babiš v nouzové situaci skutečně zvolí variantu vlády sestavené na půdorysu sněmovní většiny, tvořené ANO, SPD a KSČM, přičemž dvěma posledně jmenovaným stranám tak jako tak bude muset vyjít programově vstříc. Andrej Babiš takovou variantu zřetelně nepreferuje. Jednak si při všem svém protestním negativismu vůči statu quo moc dobře uvědomuje, že žijeme v zemi bezpečné a přiměřeně prosperující a ví, že nemůže přizvat k moci aktéry, kteří svou politikou dosáhnou do několika let pravého opaku. Sám dobrou a pozitivní image sebe sama u západních partnerů potřebuje, už s ohledem na svůj dotační byznys, a nemůže o ní jednoduše přijít jen proto, že opřel svou vládu o antisystémové síly. A zadruhé též dobře zná osobnosti, které tyto strany vedou a dostojí svému předsevzetí, že byznys dělá pouze s těmi, kteří jsou ochotni se mu pokořit. Přesto však Babiš může při vší své zmíněné slabosti touto variantou účinně vydírat potenciální partnery z řad systémových stran. "Pokud nepřistoupíte na mé požadavky, utvořím koalici, která na polistopadovém vývoji této země nenechá kámen na kameni", to je snad ta nejhorší, avšak též poměrově zřetelně realizovatelná výhrůžka, kterou Babiš může svým partnerům adresovat.
Druhým scénářem je pak jednoduchá rovnice, která se potvrdila již jednou za posledních pět let, a to v létě roku 2013: čím slabší, fragmentovanější a hlavně neakceschopná je Sněmovna a tedy i od ní potenciálně odvislá vláda, tím silnější je prezident republiky ve svých úmyslech oktrojovat vládní sestavu ze své moci, posílen ústavní úpravou třech pokusů, v nichž se s prezidentem počítá v prvních dvou za sebou, avšak bez jasného časového určení. Čím déle a neprůchodněji se tak bude jevit vyjednávání politických stran zastoupených v Poslanecké sněmovně o novém vládním kabinetu, tím dříve může prezident Zeman jmenovat buď menšinovou vládu Andreje Babiše, která nezíská důvěru, a poté jí nechat vládnout libovolně dlouho v demisi na základě nepřistoupení k druhému pokusu, a nebo rovnou jmenovat vlastní na politických stranách zcela nezávislou "vládu odborníků", kterou by ponechal u moci po vzoru vlády Rusnokovy opět libovolně dlouho na stejném principu.
Oba tyto scénáře jsou doslova odstrašujícím příkladem toho, co by povolební vývoj v ČR mohl v následujících měsících přinést. V prvním případě hrozí stejně tak zásadní obrat české zahraniční politiky směrem na východ a rozchod s její dominantní polistopadovou euroatlantickou linií, jako institucionální demontáž stávajícího politického systému skrze zavádění prvků přímé demokracie. Jedinou výhodou je, že zmíněné strany pro toto nemají nejen většinu v Senátu, ale ani ústavní většinu v Poslanecké sněmovně. V druhém scénáři pak posílení role prezidenta činí z nadcházejícího lednového souboje o Hrad fakticky druhé a třetí kolo říjnových sněmovních voleb, neboť v nich půjde fakticky o to, kdo a jak bude v naší zemi příští roky vládnout. Buď jak buď, samo takové zjištění je tristní obraz české politické reality.
A přitom se tomuto scénáři dá jistým způsobem předejít, a tak zabránit nejen nejhorším důsledkům, jaké Babišův bezskrupulózní mocenský apetit může přinést, ale taktéž šéfa Agrofertu tak říkajíc nachytat na švestkách, tj. využít jeho slabiny, charakterizované nedostatečnou schopností politicky taktizovat i upřednostňováním parciálních podnikatelských zájmů nad politickým benefitem. Andrej Babiš skutečně nepotřebuje ani vládnout s antisystémovými silami, ani posílit prezidenta. Co potřebuje je dosáhnout existence vlastní vlády, která uspokojí jeho zájmy, nevyvolá pochybnosti o vnitropolitickém vývoji v ČR na západ od našich hranic a především nebude znamenat perspektivně Babišův politický pád.
Není to však jen Babiš, kdo o budoucnosti české politiky v podobných konturách uvažuje. I v obou zmíněných vítězných systémových stranách se evidentně vedou debaty tímto směrem a první vlašťovky jsou již na cestě: ODS sice trvá na svém odchodu do opozice, ale taktéž začíná nárokovat pro svého předsedu Petra Fialu post předsedy Poslanecké sněmovny. Piráti zase začínají hovořit o potřebě silného zastoupení v parlamentních výborech a k lichotkám ANO, že by měli své experty vyslat na ministerstva k řízení úseků IT a digitalizace se nestaví zcela odmítavě. Unisono s ochotou hnutí ANO vytvářet menšinovou jednobarevnou vládu tak může znít požadavek ODS a Pirátů stát se lídry demokratické opozice v Poslanecké sněmovně, držet Babiše mocensky pod krkem nezbytností dojednávat podporu vládním návrhům v parlamentě ad hoc a přitom si nezašpinit ruce přímou vládní účastí s Babišem.
Dosáhnout tohoto cíle lze jednoduše. Stačí, když se tři nejsilnější strany po volbách dohodnou, že ODS a Piráti umožní vyslovení důvěry menšinové jednobarevné vládě ANO výměnou za post předsedy Sněmovny a odpovídající kontrolní funkce Parlamentu vůči vládě tím, že při hlasování odejdou ze sálu. V takovém případě pak hnutí ANO disponuje 78 hlasy svých poslanců, což je přesně o tři víc, než disponuje zbytek opozice v podobě SPD, KSČM, ČSSD, KDU-ČSL, TOP 09 a STAN. Nezapomínejme, že k vyslovení důvěry vládě stačí nadpoloviční většina přítomných poslanců. ODS a Piráti by následně mohli stát v opozici včetně vyvolání hlasování o nedůvěře vládě poté, co by je Babišův kabinet systematicky obcházel hlasováním pro své návrhy např. s SPD a KSČM.
Jistě by takový scénář nebyl pro politickou budoucnost naší země optimální, ale znamenal by taky zároveň tu nejlepší ze všech hrozných variant, které výsledek letošních sněmovních voleb poskytuje. Pakliže je někdo (relačním) vítězem voleb, musí nést státnickou odpovědnost. A pokud jí nepřijme, možná to do budoucna zachrání jeho preference, ale zároveň vynese do vládních funkcí otevřené nepřátele systému liberální demokracie, založeném na parlamentní formě vlády. Poražení to za vítěze udělat nemůžou…
A jak pravil filmový klasik: Když je někdo jediný, kdo to může udělat, tak musí!


Autor je politolog

Pirátská invaze jako nová multipolarita

16. října 2017 v 0:37 | Vladimír Hanáček
Navzdory všem zásadním proměnám formátu českého stranického systému po posledních sněmovních volbách před 4 lety a prohlubování těchto tendencí, které odhalily následné volby druhého řádu, se zdála být ještě cca před půldruhým měsícem stávající konstelace celkem jasně daná: hraje se o to, který z pomyslných bloků stran bude mít většinu v Poslanecké sněmovně, zda spojení protestního hnutí ANO Andreje Babiše s otevřeně antisystémovými aktéry v podobě KSČM a SPD či tradiční systémové strany, tedy blok ČSSD, ODS, KDU-ČSL, TOP 09. Zásadní je, že nejde ani tak o to, že by se na tomto půdorysu následně rýsovala reálná sněmovní většina k ustavení vlády, nýbrž jedná se o čistě poziční konfiguraci, poskytující jednotlivým aktérům slušný vyděračský potenciál směrem k vyjednávání o budoucí podobě koaličního vládnutí. Jednoduše řečeno: pokud by nastala první varianta, budou potenciální koaliční partneři hnutí ANO z řad tradičních stran ve výrazné nevýhodě směrem k prosazení svých požadavků na budoucí podobu vládního kabinetu. Kromě očekávané "bitvy o vnitro" se dá v tomto směru počítat i se soubojem o obsazení postu premiéra, přesněji řečeno, zda se premiérem bude moci stát policejně obviněný předseda ANO Andrej Babiš či v zájmu "čistoty" řešení to bude muset být někdo jiný z řad hnutí. Pokud bude mít Babiš (a potažmo i prezident Zeman, který premiéra jmenuje) v záloze variantu možné vlády opírající se o prvně jmenovanou většinu, bude velmi těžké pro potenciální partnery zabránit takovému řešení, které ANO a Babiše v tomto směru výrazně zvýhodní. Při opačné konstelaci by pak naopak mohly stejnou variantou "vyhrožovat" tradiční strany.
Jakkoliv je tento scénář čistě hypotetický, neznamená, že jedna z těchto variant nakonec opravdu nenastane. Scénář číslo jedna by znamenal zásadní obrat v povaze českého politického režimu, resp. revizi některých jeho zásadních aspektů, vytvářených skrze vládní politiku, zejména pak dosavadní víceméně všeobecný konsensus všech dosavadních stran zastoupených ve vládě za poslední čtvrtstoletí na zásadních prioritách české zahraniční a bezpečnostní politiky. Pokud vznikne nějaká varianta koalice hnutí ANO s tradičními stranami, o zásadním obratu by se mluvit nedalo.
Situaci však významně komplikují poslední zveřejněné volební modely na přelomu září a října. Ty totiž přisuzují zisk sněmovních křesel hned osmi politickým stranám a jeden dokonce věštil jejich opuštění jedné dosud relevantní straně, konkrétně TOP 09. Naopak většina z nich se nyní shoduje, že parlamentní křesla získají nově Piráti. Buďme se jisti, že v případě, že volební modely přisuzují několik týdnů před volbami zisk nad 5% hlasů, že tento zisk tato strana skutečně získá. Psychologický efekt totiž působí v její prospěch.
Přítomnost Pirátů na parlamentní scéně však taky zároveň znamená poměrně zásadní překreslení původně naznačené duální konstelace. Ne, že by zejména prvně jmenovaná varianta nakonec nebyla možná (koneckonců některé poslední průzkumy dokonce věštily i samostatnou většinu ANO s KSČM…), avšak přítomnost Pirátů zároveň znamená, že druhá varianta se stává značně nepravděpodobnou, respektive pravděpodobnější zůstává pouze tehdy, pakliže do výčtu stran zařadíme Piráty samotné. To je však s ohledem na jejich základní vnitřní charakteristiky více než problematické.
Piráti zcela nepochybně představují nepopsaný list papíru a z tohoto důvodu dosud nepoznaný a tedy i nevyzpytatelný živel na české politické scéně. Jejích ústřední mobilizační potenciál vyvěrá, kromě schopnosti vzbuzovat obecný dojem "novosti", zcela jednoznačně z protestního zacílení, zaměřeného proti stávajícímu politickému establishmentu jako celku. V Pirátech tak trochu konečně našla jednotící platformu dlouhodobě bezprizorní voličská množina, neochotná volit tradiční zavedené strany, ale z řady důvodů ani Babišovo hnutí (a antisystémové síly pro ní nejsou vůbec alternativou). Piráti slibují zásadně nový politický styl i zcela novou tematizaci politické rozpravy uzpůsobenou digitálnímu věku. V jejich představách se snoubí zajímavé podněty a relevantní připomínky s nejrůznějšími naivními až fantasmagorickými vizemi a v neposlední řadě je do jejich výkladu světa tradičně vkládán i tautologický prvek nejrůznějších polopravd, které sice neodpovídají realitě, ale jsou velmi dobře uchopitelné v ústředním narativu zápasu proti zkostnatělé dosavadní elitě, která je nejen zkorumpovaná a zlotřilá, ale hlavně nedokáže základní funkce státu adaptovat na podmínky digitální revoluce. Zásadní hodnotové východisko Pirátů je shledáváno v adoraci svobody v kyberprostoru, která je následně interpetována jako povšechný a zaručený kultivátor veřejného prostoru a snad i liberální demokracie v jejích selhávajících funkcích.
V kontextu současné situace se však mobilizační potenciál Pirátů pojí právě s otázkou úlohy státu v oblasti regulace života jednotlivců. Piráti hájí negativní pojetí lidské svobody, tj. především absenci omezení a zásahů ze strany veřejné moci, a to v aktuálním kontextu nemůže být nepochopeno jako ofenzíva proti zbytnělé byrokracii a státně-dirigistickým zásahům do života občanů, které se dle mnohých v posledních letech vlády Bohuslava Sobotky masivně rozšířily. Že jsou pirátské výklady alternativního uspořádání této oblasti více než vágní a především pak nezavdávají k pocitu přemrštěné kompetentnosti jejich představitelů takového stavu dosáhnout pak překvapivě nikoho příliš nevzrušuje. Když volíme ne pro někoho, ale proti někomu, pak si příjemce takového hlasu může dovolit ve své nabídce nebýt příliš konkrétní.
Proti komu jsou však ve skutečnosti pirátská protiopatření namířena? Piráti vždy deklarovali, že nehodlají spolupracovat s komunisty (přestože v některých výrocích některých jejich kandidátů, zejména pak v otázkách bezpečnosti státu, by si s nimi možná i mohli rozumět), avšak také odmítali spolupráci s tradičními kdysi největšími stranami v zemi, tedy s ČSSD a ODS. Při takovém postoji však příliš dalších variant spolupráce s dalšími subjekty už moc nezbývá. Piráti sice jsou si vědomi faktu, že sbírají do velké míry i hlasy voličů, pro které je Andrej Babiš již dávno zkompromitovaný zástupce establishmentu, ale vůči koalici s hnutím ANO se nikdy veřejně nevymezili. A na výroky samotného Babiše, že by si koaliční spolupráci s Piráty dokázal představit a rovnou by jim dokonce předal i celý úsek IT v oblasti státní správy, aby ho "dali do kupy" pak nijak nereagovali. Znamená to, že Piráti vstoupí do koalice s ANO pouze za podmínky dvoučlenné většiny (která však příliš reálná není)? Nebo jsou ochotni připustit koalici i s někým dalším, včetně antisystémových stran? Taková varianta je v kontextu předchozích vyjádření představitelů pirátského vedení více než nepravděpodobná. Jednu věc Pirátům upřít nelze, a tou je alespoň deklarovaná obava z nástupu radikálně populistických a především nacionalistických subjektů. Naopak jejich pozice se zakládá na podpoře svobodné, otevřené společnosti a institucionálního uspořádání, které podobné vizi vyhovuje. Při dominantním zakotvení v mladém, velkoměstském elektorátů jim ani jiná možnost nezbývá.
Úvahy na tato témata sice logicky zůstávají spíše na úrovni spekulací, avšak zároveň vyjadřují zásadní otázky, které je týden před důležitými volbami, ovlivňujícími budoucnost naší společnosti možná na celá desetiletí dopředu, zcela legitimní si klást a především pak na ně vyžadovat předběžné odpovědi. Přítomnost Pirátů na politické scéně jinak zůstává jednou velkou neznámou a je třeba se tázat, zda jejich invaze nepřinese spíše znejasnění a znesnadnění hledání schůdného a zároveň odpovědného řešení vládního uspořádání po volbách. Potom je ovšem nasnadě i otázka, zda je odpovědné jim z tohoto hlediska odevzdat hlas.
V kontextu prvotního výkladu stranicko-systémové konfigurace tak s jistým zjednodušením můžeme tvrdit, že vedle bloku protestních stran a bloku stran tradičních se nám ve stávající konstelaci objevuje třetí aktér v podobě zcela nevyzpytatelných Pirátů, kteří pokud se mezi oba bloky vklíní tak, že ani jeden z nich nezíská vlastní většinu, stanou se zásadním, a bezprecedentně politicky silným, zcela novým stranickým aktérem v pozici "jazýčku na vahách". Jsou Piráti ve svém věku, při svých zkušenostech, ale především pak při lakoničnosti přístupu k formulaci zásadních programových cílů tak velké odpovědnosti za osud této země a jejích občanů vůbec schopni dostát?...

Autor je politolog





Primas inter pares aneb staroboleslavský spor 2017

6. října 2017 v 23:08 | Vladimír Hanáček
Bývá už evergreenem nejen v české Církvi, ale na celé veřejné scéně v ČR, že po Národní svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi následuje horečná debata, balancující na hraně hysterie, o obsahu i formě toho, co při mši na Mariánském náměstí zaznělo. Před šesti lety vyvolal bouřlivé reakce závěrečný proslov tehdejšího prezidenta Václava Klause, který se v něm ostentativně přihlásil ke svému "politickému zestárnutí", kdy se z průkopníka české transformace, který v 90. letech "léčil" údajně kolektivistickými ideologiemi nemocnou českou společnost volnomyšlenkářskými doktrínami libertariánské Nové pravice z anglosaského prostředí (a Církev měl za něco jako spolek zahrádkářů), stal na prahu sokratovského věku zapálený obhájce konzervativního pohledu na společnost a role tradičních institucí, jakou je vedle Církve i rodina. Protesty a petiční akce, organizované především na některých pražských farnostech, však tehdy primárně nepolemizovaly s Klausem a jeho postoji, nýbrž "povzbuzovaly" českého primase, arcibiskupa pražského (tehdy ještě nebyl kardinálem) Dominika Duku k tomu, aby "státnickým projevům" v rámci liturgie prostor nedával. Argumenty arcibiskupského paláce, proč k tomuto kroku došlo a v jakém kontextu je podobný počin zasazen, zůstaly zcela oslyšeny a pražský arcibiskup se stal v tu chvíli ústředním protagonistou konzervativního odporu k postmoderním filozoficko-politickým koncepcím, z čehož se v očích těchto kruhů "nevyvinil" ani tím, že o půl roku později naslouchal jeho slovům doslova celý národ, když kázal na zádušní mši v rámci státního pohřbu Václava Havla.
V Dukově pojetí bylo smyslem poskytnout prostor k projevu hlavy státu úsilí o kooperativní a vzájemně se doplňující vztah státní moci a vedoucích představitelů Církve, čehož nejdůležitějším symbolem je právě státní svátek 28. září, církevní svátek sv. Václava coby Den české státnosti. O takto zvýrazněný význam tohoto svátku se zasadil Dukův předchůdce, zesnulý kardinál Miloslav Vlk, za jehož působení novodobá tradice Národních svatováclavských poutí vznikla a zároveň se stala koloritem uznaného státního svátku. K přímé konfrontaci světa politiky a státní moci s církevní slavností tak dříve či později muselo dojít a je celkem pochopitelné, že i došlo.
Složitou teoretickou i praktickou otázku, kde je hranice mezi kooperativním vztahem státu a Církve a rektálním alpinismem církevních hodnostářů vůči držitelům politické moci, stejně jako mezi zdravým, v tradici starozákonního proroka Nathana kráčejícím a mnoha případy mravního vzdorů kněží vůči zvůli mocných vládců inspirovaným nastavováním zrcadla "svlečeným králům" ze strany nástupců apoštolů a prvoplánovou démonizací veřejné moci v duchu chiliastické vize konečného vypořádání se Pravdy Boží se lží pozemskou, nyní radši pomiňme. Zůstaňme pouze u konstatování, že tradice staroboleslavských "státnických projevů" doznala postupně zásadních změn a její hlavní protagonista, sídelní biskup domovské diecéze, si letos odpustil předávání slova voleným zástupcům lidu a "státnického projevu" se ujal sám. Je příznačné, že hlasy kritiky, která se následně v české mediální krajině rozjela, se z velké části dotýká právě pochybnosti nad tím, zda si toto vůbec mohl dovolit.
Svatováclavská idea české státnosti, jak jí podává tzv. Kristiánova legenda, je základem nejen vztahu světské a duchovní moci v naší zemi, ale též role církevních autorit při jejím zpřítomnění a ochraně. První biskup "české krve", zemský patron svatý Vojtěch stál v 10. století za jejím zrodem. Jeho nástupci jí po staletí střežili s vědomím, že archetyp sv. Václava coby "Věčného knížete Čechů" je nejen pilířem duchovních základů, na nichž je český stát zbudován, nejen účinným nástrojem zdánlivě neomezené moci jejích dočasných pozemských vládců, ale též ve svatovojtěšské linii původcem autority, kterou disponují držitelé stolce svatého Vojtěcha. Kdo jiný by tedy měl na význam této ideje pro každodenní život a jeho výzvy explicitně upozorňovat právě o svátku sv. Václava, než nástupce sv. Vojtěcha?
V sekulárním státě pak slova nejvyššího představitele Církve v Českých zemích coby nejvyšší duchovní autority v duchu svatováclavské tradice jsou zasazena do kontextu plurality společenských institucí i názorových segmentů. Na tom apriori není nic zvláštního. Zvláštní ovšem je, jestliže jsou "dekonstruována" jako výraz skrytých ideologických či mocenských ambicí či minimálně interpretována jako ideologická obhajoba partikulárních zájmů Církve coby veřejně působící instituce. Autoři podobných soudů se nepřímo přiznávají k tomu, že nejsou s to oddělit institucionální zájem od normativních sdělení představitelů dané instituce, což je pro českou veřejnou debatu o pozici Církve ve společnosti více než příznačné. Církev však není primárně zájmovou organizací, nýbrž společenstvím lidí různých zaměření, které spojuje nejen náboženská víra, ale též identický hodnotový postoj k základním otázkám života člověka. Církev je povinna narýsovat hranici mezi legitimní společenskou pluralitou a nezpochybnitelným duchovním základem lidské důstojnosti a její ochranou před těmi, kteří jí ve jménu "mnohosti pohledů na svět" hodlají znevažovat.
Vystavení těchto hodnot na piedestal závaznosti mělo sice i konkrétní symbolické vyjádření přímo v průběhu poutní mše svaté, avšak neměla by ani dostatečný dosah, ani adekvátní společensko-politický ohlas, kdyby nebyla v kázání primase českého orámována odkazem na aktuální společenské výzvy. Kardinál Duka vyvolal opět doslova hysterii konstatováním, že volby dají prostor k vyjádření "umlčované většině". Za to sklidil vlnu kritiky, přičemž ta byla ze strany jejích hlavních mluvčích rozvinuta do poloh, které nejen, že se s obsahem Dukova kázání zcela míjí (samozřejmě na scéně nemohly chybět potraty, sňatky homosexuálů či církevní restituce), ale dokonce se pokoušejí odůvodnit inadekvátnost takového úsudku odkazem na pozici samotné Církve v rámci celku společnosti. Např. z plamenné kritiky Jiřího Pehe jsme se tak dozvěděli, že nejvyšší představitel české Církve nemá co se odvolávat na vůli většiny, jelikož sám reprezentuje v celku společnosti názorovou menšinu. Arcibiskupova slova však nepředstavovala apoteózu konkrétní vůle většiny, nýbrž závažnost jejího vyjádření v proceduře demokratických voleb, které nás záhy čekají. Představovala výzvu k těm, kteří se cítí být umlčeni, aby pozvedli svůj hlas, ať už to bude pro budoucí vývoj české společnosti znamenat cokoliv. Při vědomí názorové plurality ve společnosti je pak zřejmé, že jasně identifikovat konkrétní obsahy většinového mínění v globálu nelze a je třeba její vyjádření chápat situačně. Přesto se okamžitě objevily spekulace o tom, že Duka se snažil vlichotit (údajnému) většinovému odporu k blíže nespecifikovanému přijímání uprchlíků. Z následné přímluvné prosby o odvahu pro uprchlíky k návratu a mírovému budování vlastních zemí pak byl vyvozen reálpolitický závěr o sympatiích k "uzavřenosti hranic i srdcí", jak bychom mohli eufemisticky nazvat pozici nesouhlasu s vizí multikulturní společnosti. Stoupenci podobného názoru na sebe nepřímo prozrazují, že nejen považují za adekvátní se v dané chvíli postavit na opačnou stranu názorového spektra v této věci, ale především se domnívají, že tato otázka je zásadním faktorem rozhodování z pohledu převážné většiny českých voličů, komu dají svůj hlas. Kardinálova slova zůstávají v tomto při zemi a toliko apelují na odpovědnost občanského postoje i fakt, že ve svobodných volbách vyjádřená vůle většiny a její praktické uplatnění je podstatou demokratického zřízení, k němuž se Církev hlásí a v duchu svatováclavské ideje se jí snaží opečovávat.
Druhou kontroverzi pak vyvolává zmínka o roli Církve ve společnosti z hlediska početní síly a poukazu na její schopnost přesto se proměnit v hybatele společenských změn (odkaz na historickou roli kardinála Tomáška). Kritici těchto slov poukazují na početní slabost českých katolických věřících a tedy neschopnost stát se významným činitelem směrem k uplatnění vůle většiny ve veřejném rozhodování (s odkazem na údajné menšinové názory v tradičních evergreenech českých asociací o křesťanských hodnotách - potraty, homosexuálové, podpora církevních restitucí…). Poukaz na tuto plytkou sadu zcela dílčích a z pohledu relevantních společenských zájmů téměř nevýznamných témat však nic nemění na zásadním hodnotovém poselství tohoto výroku. Jím se slovy svého primase Církev hlásí k odpovědnosti za kultivaci společenských poměrů v duchu role spolutvůrce, nikoliv výlučného držitele. Podstatou demokracie je však ochrana menšin nikoliv jen v zájmu přežití, nýbrž k tomu, aby se s pomocí příslušných ústavních opor mohly stát hypotetickými většinami. Slabost českých katolíků se však neprojevuje tehdy, když jednají coby hypotetická většina, nýbrž když si zakládají na své menšinové úloze. Údajný odpor k ostatním menšinám a snaha znevážit jejich roli ze strany Církve je kritiky Dukova kázání zdůvodňován snahou vzít jim legitimitu nositelů alternativních pohledů na skutečnost. Církev však žádným podobným menšinovým postojům nehodlá upírat jejich legitimitu, nýbrž odporuje jejich obsahům poté, kdy se dotýkají onoho hodnotového jádra demokratického systému, tedy respektu k lidské důstojnosti. Jedním z projevů takových snah je taktéž snaha prosadit svoje mínění silou při vědomí toho, že většinová společnost takový pohled nepřijímá, a nebo se tvářit jako všeobecně přijímané mínění v situaci, kdy pro podobný soud není k dispozici žádná empirická opora. Podobné tendence nejen, že znamenají disproporci v poměru sil mezi názorovými tábory, ale zatímco pro většinové mínění představují falešnou konkurenci, pro menšinové postoje odlišných obsahů pak reálnou hrozbu. Proto v přímluvných modlitbách zazněla prosba o ochranu před "zhoubou genderových ideologií".
Lenka Zlámalová napsala v Echu v krátkém článku na obhajobu obsahu Dukova kázání, že menšinové elity ztratily schopnost vést a tuto svou indispozici dnes zakrývají skrze diabolizaci většinového mínění coby nedemokratické vůle, která je systému nebezpečná a tudíž by neměla dostat průchod při reálném výkonu moci. Církev o moc neusiluje a její nejvyšší představitel ani žádnou formální mocenskou funkci vykonávat nemůže. Nehodlá však ztratit moc symbolickou, svěřenou mu dějinným významem svého úřadu i ve vztahu k ideji české státnosti, a proto považuje za důležité v duchu této tradice hodnotově obhájit demokracii coby vládu lidí, spojených společně sdíleným osudem, jemuž čelí ztotožněním se s těmito hodnotami. Odtud údajná adorace národních symbolů coby nevyhnutelného aspektu svatováclavských oslav. Národ je skutečně národem, stává-li se společenstvím hodnot, a pokud jím není, je třeba mu to připomenout. Opovrhovat jím znamená opovrhovat těmito hodnotami. Co je tedy výsledkem svatováclavských kontroverzí update 2017? Opovržení hodnotami nebo příležitost si je uvědomit?
Český primas vyvolal diskusi, z níž nevyčnívá svým postavením. Naopak je v ní rovným mezi rovnými. Co by však vyčnívat mělo je jeho hodnotové poselství a jeho aktuální význam.



Autor je politolog