Hledání mezer na politické scéně jako program evropské dezintegrace

30. září 2017 v 23:54 | Vladimír Hanáček
Komentátor Petr Honzejk se v Hospodářských novinách zamyslel na příčinami toho, proč je TOP 09 momentálně "ohroženou stranou" (online verze zde: https://archiv.ihned.cz/c1-65895130-topkari-uz-vedi-pet-procent-nebo-smrt). Velmi správně poznamenal, že nástup Pirátů, autenticita jejich liberálního hodnotového obsahu v souladu s vlastním životním stylem, novost, neokoukanost, jakož i historický stav obměny stranicko-politického reprezentanta elektorátu ztělesňovaného mýtickou bytostí "městského liberálního voliče" může být v koincidenci s vnitřními problémy TOP 09 příčinou politického pádu Kalouskovy strany do politického suterénu. Jakkoliv se podobná úvaha zatím nese toliko na rovině spekulací, s varovným apelem a popsanými symptomy krize lze v zásadě souhlasit.
Petr Honzejk si však ve svém výkladu neodpustil jednu připomínku, která působí v celku textu dosti neorganicky, tj. že TOP 09 je dnes jediným stranickým reprezentantem zahraničně-politického cíle ČR patřit k "jádru evropské integrace", a fakt, že se straně nedaří navzdory této unikátnosti zaujmout příslušný voličský segment přisuzuje postavě lídra, neboť dle Honzejka si nelze představit Miroslava Kalouska coby "českého Macrona" a přitom se nesmát. Jakkoliv lze souhlasit, že předseda TOP 09 opravdu "českým Macronem" není a nebude, je tento problém daleko složitější.
Podstata spočívá v tom, že relevantní voličský segment, zastávající zájem být součástí jádra evropské integrace coby svůj relevantní sociální zájem postavený na pozici číslo jedna svých tématických preferencí a kritérií stranického výběru je zjev ještě více mýtický než zmiňovaný Honzejkův "městský liberální volič." Pamětníci si ještě pamatují doby před rokem 2010 blahé paměti, kdy trvalou součástí české politiky byla postojová disonance mezi ODS coby nejsilnější českou pravicovou stranou a převážnou většinou jejích voličů z hlediska vztahu k evropské integraci. Zatímco ODS byla vnímána jako strana tzv. euroskeptická, resp. minimálně zdrženlivá k tendencím "ever closer Union", její voliči naopak patřili k těm nejvíce nakloněným prohlubování evropského integračního projektu. Tyto doby jsou dávno pryč a dnešní "smrsknutý" elektorát ODS na s bídou třetinu tehdejších podporovatelů strany už takový problém s nesouladným postojem se stranickým vedením nemá. Nejvíce proevropské voliče skutečně zvládla po roce 2010 za sebou seřadit knížecí družina z TOP 09. Nelze však přímo verifikovat, že příklon většiny těchto voličů ke straně Karla Schwarzenberga dominantně souvisel s postoji ve věci prohlubování evropské integrace. Žádný průzkum na toto téma neexistuje a zjevná personalizace volby v postavě orlického knížete ještě neznačí takový obsahový motiv jako zásadní či snad dokonce rozhodující.
Smysl Honzejkovy úvahy však není popisně-analytický, nýbrž normativní a mobilizační. Politici, novináři a "veřejní intelektuálové" blízcí Kalouskově straně mají trvalou tendenci spojovat principiální postoj proevropské a prozápadní orientace české zahraniční politiky s konkrétními postoji příchylnosti vůči návrhům směru a intenzity pokračování evropského sjednocování v duchu "vícerychlostní Evropy". Po nástupu polské konzervativní vlády PiS a vytvoření polsko-maďarského dua revitalizace role národních států v rámci EU a následně po britském ano odchodu z EU a vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách v USA je tento postoj prezentován jako principiální soulad s těmi posledními zachránci hodnot liberální demokracie v současném světě. Tento postoj je nejen z hlediska relevantních sociálních zájmů natolik minoritní, že hrozí jeho reálná politická marginalizace, ale především z hlediska čistě praktického jde o postoj velmi nebezpečný demokratické, evropské a západní budoucnosti naší země.
Je výrazem hodnotového odtržení blíže nespecifikovaných liberálně-kosmopolitních elit od vnímání většiny společnosti. Ti mají tendenci spojovat svou hodnotovou pozici s procesem posilování role nadnárodních politických, ekonomických, finančních a kulturních institucí. Proto preferují takovou zahraničně-politickou orientaci, která podobný zájem pomůže naplňovat s těmi, kteří tuto pozici sdílí. Principiální identičnost takové zahraničně-politické orientace s fundamentálním cílem zachování liberální demokracie v zemi je pak interpretována jako nepřekročitelná potřeba naplnění takové vize, kdy všechny ostatní alternativy vůči ní jsou shledávány scestnými.
Protože však hrozí vlastní ostrakizace nositelů podobných zájmů ve veřejné debatě, hraničící s možnou diskreditací principiálních hodnot liberální demokracie coby toliko ideologického zdůvodnění takto definovaných sociálních zájmů, přichylují se nositelé těchto názorů k rádoby realistickému argumentu, že dvourychlostní Evropa je nevyhnutelnou skutečností a v ní se můžeme pohybovat toliko výběrem správné rychlosti, kterou zařadíme. Podobný argument působí poněkud groteskně v relaci k hodnotovému základu jeho nositelů, který ve skutečnosti devalvuje. Jestliže chceme prohlubovat evropskou integraci řekněme i na úrovni institucionální revize a posilování integračních tendencí v oblastech, které dosud ležely dominantně či výlučně na bedrech národních států, potom je principiálním hodnotovým postojem chtít tak činit skutečně jednotně alespoň na půdorysu kontinentálního "zbytku" EU po Brexitu v podobě stávající sedmadvacítky. Představa různých rychlostí a jejich vzájemné vzdalování je ve skutečnosti proces dezintegrace kontinentu i měla-li by ještě navíc mít "první rychlost" charakter stráže hodnot liberální demokracie před jejími nepřáteli v "druhé rychlosti", jde ve skutečnosti o ohrožení liberálně demokratických zřízení skrze omezování počtu zemí, které se k tomuto hodnotovému základu vlastního politického systému hlásí.
Situace se však ještě více komplikuje pokud si uvědomíme, že takový realistický scénář ve skutečnosti příliš realistický není. Výroky francouzského prezidenta Macrona z projevu na pařížské Sorbonně 26. září jsou sice nahlíženy jako státnická vize politického tahouna dalších rozhodnutí o budoucnosti EU, ale ve skutečnosti jde o ideologicky přeexponovanou a fantasmagorickými tezemi kontaminovanou show pro domácí publikum, neboť Francouzi stižení dlouholetou vysokou nezaměstnaností a hospodářským zaostáváním za svým východním sousedem musí znovuzískat pocit vlastní velikosti a především dát najevo těm slabším než jsou oni sami, že se jim nezačnou přibližovat shora. Taková teze nenachází sluchu nejen v postkomunistických zemích, ale dokonce ani v samotném Německu, neboť postoje kancléřky Merkelové jsou ve věci revize smluvního základu EU a institucionálních změn daleko zdrženlivější. Volání po posilování společné azylové a migrační politiky a účinné předcházení krizím, jako byla ta z roku 2015, je pak hlas souznící s Macronem i z oněch "iliberálních demokracií" středovýchodní Evropy. Důležitější je však fakt, že nejen čelní představitelé Polska a Maďarska, ale mnozí další čelní představitelé dalších členských států se s vizi dvourychlostní Evropy v zásadních otázkách politického rozhodování ve společných tématech nemohou v principu smířit. Tím však zároveň vylučují variantu možných dalších "exitů" v momentě posílení první rychlosti údajným německo-francouzským jádrem.
Česká debata na tato témata je kromě obecných dopadů globalizace a s ní spojené společenské polarizace vysoce kontaminována i dlouhodobými vzorci politické kultury i způsobem uvažování o evropské integraci. Češi si obvykle nechtějí přiznat, že jsou fakticky jedinou společností v Evropě (samozřejmě s výjimkou Velké Británie), která tematizuje otázku potřeby zařazení do "hlavního proudu" evropské integrace ve společenském kontrapodu vůči radikálním skupinám, volajícímu po "Czexitu"… Taková úroveň debaty by měla zajímavý epický podtón, pokud by ovšem nehrozila její eskalace do podoby reálného sociálního konfliktu, způsobená společenskou polarizací na "prozápadní velkoměstské elity" a "nacionalistickou či dokonce provýchodní venkovsko-maloměstskou masu".
Místo debaty o roli a příspěvku ČR k udržení jednoty celého starého kontinentu a jeho společném postupu v dalším upevňování role EU coby garanta míru, bezpečnosti a blahobytu v Evropě vidíme v ČR debatu o faktické dezintegraci Evropy, v níž by si aktéři ovšem nejradši vyškrábali oči za to, kam bude ČR patřit, jestli do jádra, nebo do periferie…
Pokud se chceme vyvarovat destruktivním důsledkům takových společenských tendencí, měli bychom v první řadě začít politicky tematizovat zcela jiné otázky než jsou takto postavené vize. Ve vztahu k prvotnímu námětu Petra Honzejka je pak třeba odchylně od jeho stanoviska konstatovat, že pokud v relevantní pozici nebude na politické scéně aktér, který takovou polarizaci účelově politicky instrumentalizuje a tím jí fakticky prohlubuje, ergo přispívá k devalvaci hodnot, jimiž přitom šermuje, v očích vysokého percenta populace, nejde o žádnou ztrátu. Ostatní politické strany jsou kritizovány za údajnou nejednoznačnost ve svých postojích k tomuto tématu. Ve skutečnosti ale představují nositele zájmu neeskalovat napětí a nehloubit příkopy v české společnosti. A to není malá zásluha! Spíš naopak…

Autor je politolog



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama