Uprchlické kvóty a páchání dobra

18. června 2017 v 0:10 | Vladimír Hanáček
Zástupci Evropské komise oznámili úmysl zahájit řízení proti ČR, Polsku a Maďarsku za nedodržení závazku přijmout migranty z azylových táborů v Řecku a Itálii, kteří měli být rozděleni do jednotlivých členských států EU dle tzv. kvót. Přesněji řečeno, tyto státy nečelí těmto obviněním v tom smyslu, že by nesplnili naplnění těchto kvót, nýbrž za neplnění přijetí jednoho procenta z této kvóty. Zástupci Evropské komise tak nejen neberou v potaz kritiku tohoto nástroje samotného, která kontinuálně zaznívá od přijetí kvót Radou v září 2015, ale především zjevně nedomýšlí, resp. domýšlet nechtějí, jaké takový přístup může mít důsledky pro celý evropský integrační projekt. Navzdory očekávání, že po zkušenosti s loňským britským referendem o vystoupení Spojeného království z EU a letošní aktivací článku 50 SEU bude další přístup unijních elit motivován snahou oslabovat vnitřní pnutí a antievropské nálady v řadě členských států, opak je bohužel pravdou. O nefunkčnosti a nesmyslnosti kvót bylo již řečeno mnohé. Zajímavější je zamyslet se nad příčinami a možnými důsledky tohoto silového přístupu, resp. jeho hodnotovém pozadí.
Předně je třeba říct, že vyzdvižení tématu azylové politiky EU coby součásti sdílených pravomocí Lisabonskou smlouvou, stvrzení úmyslu vybudovat společný systém azylové politiky, založený na bázi solidarity a účinné pomoci v tzv. Stockholmském programu a konečně implementace konkrétních směrnic Rady a EP z roku 2013, které zavádějí konkrétní opatření směrem k posílení jednotné azylové politiky EU, jsou samy o sobě žádoucím cílem, který je většinou občanů členských států minimálně intuitivně podporován. Odtud občané právem očekávají, že Unie bude schopna prosazovat základní postupy směřující k umožnění práva na azyl všem, kteří o něj kdekoliv na jejím území požádají a zároveň bude schopna čelit tomu, aby ti, kteří azyl nedostanou a na jejím území pobývají ilegálně, byli z jejího území včas odsunuti jako ilegální migranti. Zároveň je třeba čelit masové migraci milionů lidí, která by podobný postup už z ryze technických důvodů znemožnila, a to trvalým zájmem a stabilizací zemí v evropském sousedství, které se stávají ohniskem migrace. Solidarita v tomto případě znamená pomáhat těm, kteří pomoc potřebují, a vzájemná spolupráce spočívá ve schopnosti prosazovat tyto postupy v místech, kde se koncentruje velké množství migrantů, tj. v zemích ležících na vnější schengenské hranici. Migrační krize z léta 2015 odhalila nejen neschopnost takový systém uvést v život, ale především odhalila bezprecedentní nepřipravenost Unie i členských států takové masivní migrační vlně čelit v duchu předtím přijatých pravidel. To bylo sice nepříjemné, ale samo o sobě by to nebyla taková katastrofa. Každý z nás někdy v životě čelí situaci, na kterou není a nemohl být stoprocentně připraven. Problémem ovšem je, že velká část politické elity EU (myšleno zástupci unijních orgánů, ale též vedoucí představitelé většiny členských států) se začala tvářit, že řešením problému je jeho rozmělnění v podobě "odpovědnosti" členských států za průběh azylových řízení, odůvodňované právě potřebou naplnění solidarity, čehož se kvóty staly nejhmatatelnějším příkladem. Solidarity s kým? S těmi, kteří přicházejí a žádají o azyl, nebo s těmi, kteří nezvládají příliv migrantů administrovat? Jestliže se v rámci snahy vytvořit rámec společné azylové politiky EU hovoří o solidaritě, samozřejmě se tím nemíní solidarita členských států mezi sebou. Ti jsou totiž solidární už samotným faktem, že se zříkají svých pravomocí ve prospěch jednotného postupu. Jednotný postup ovšem zároveň předpokládá jednotnou aplikaci bez ohledu na jakákoliv partikulární hlediska členských států.
Kvóty byly přijaty kvalifikovanou většinou v Radě EU. Jestliže se ve zmíněných ustavujících dokumentech společné azylové politiky hovoří o potřebě konsensu a jednotného postupu, je na místě se tázat, jak mohlo být takto závažné rozhodnutí přijímáno toliko na úrovni Rady ministrů, tedy zda je podobný postup v souladu s acquis communautaire. Podobná otázka je právní povahy a předpokládá tedy potřebu výkladu primárního práva ze strany Evropského soudního dvora. Do jeho verdiktu je odkazování se na soulad s primárním právem nepodloženým fantazírováním. Otázka kvót však nebyla a není otázka právní, nýbrž otázka politická. Vedoucí představitelé členských států silně postižených migrační vlnou (tj. "nárazníkových" států na vnější schengenské hranici, resp. cílových států z hlediska zájmu migrantů) potřebovali udělat gesto, které by napjaté veřejné mínění dokázalo přesvědčit, že problém reálně řeší. Namísto hledání dlouhodobých řešení, orientovaných na společný postup v azylové politice, však rozhodli o jednorázovém, "dočasném" instrumentu rozdělení žadatelů o azyl po jednotlivých členských státech dle stávajícího počtu migrantů v rozhodném období. Právní opora pro takový postup neexistuje. Určení závazných počtů rozdělovaných migrantů, způsob jejich "distribuce", stejně jako zcela vyfabulovaná kritéria hodnocení plnění závazných kvót (podmínka plnění onoho 1%, zcela neodůvodněné hranice závazku), byly zvoleny zcela libovolně a rozhodujícím činitelem pro jejich stanovení byla politická vůle představitelů příslušných členských států, resp. zástupců Evropské komise a Parlamentu, kteří tento instrument přijali proto, že jednoduše na žádný jiný nepřišli. Odůvodňovat politické rozhodnutí, reagující na veřejné mínění v jednom členském státě na celounijní úrovni je jistě legitimní. Nelze se však divit, že podobný postoj může narazit na zcela protichůdnou vůli v jiném členském státě, stejně tak odůvodněné politickými zřeteli a domácím veřejným míněním. Řeči o solidaritě a právní závaznosti společných rozhodnutí jsou v takovém případě pouze řeči…
Odmítavý postoj vládních představitelů středoevropských postkomunistických zemí ke kvótám je dán samozřejmě zřetelem na domácí veřejné mínění (kde se tak neděje?), ale zároveň též snahou a pocitem odpovědnosti dostát stanoveným cílům společného postupu skrze nalezení účinných řešení reálného problému migrace. Nejen pomoc cílovým zemím a účinná ochrana vnější schengenské hranice, nýbrž i aktivní pomoc při průběhu azylových řízení v zemích, kde jsou migranti koncentrováni, stála tyto vlády již nemalé množství finančních, materiálních i personálních nákladů. Z tohoto hlediska se jeví zcela absurdním, že by středoevropské státy měly být trestány za to, že neplní závazek, k němuž se samy nepřihlásily, o jehož právním zakotvení mají vážné pochybnosti a hlavně který shledávají jako nejen prakticky neúčinný, ale především z hlediska podstaty řešení problémy spíše škodlivý.
Jestliže se Evropská komise rozhodne vyřešit tento problém "na sílu" případným sankčním režimem vůči těmto zemím, může si být jista, že jediným efektem bude masivní posílení odporu nejen vůči těmto opatřením, ale v posledku vůči Unii jako takové. Je přitom pozoruhodné, že souhlas s kvótami je minoritním veřejným míněním v těchto zemích prezentován jako "proevropský" postoj. Symptomem "proevropskosti" se stává mechanické přejímání rozhodnutí politických elit západoevropských zemí či unijních orgánů, jako odůvodnění podobného postoje jsou uváděny údajné morální závazky příjemců evropských dotací vůči čistým plátcům, tedy téma vůbec nesouvisící s politickými rozhodnutími v oblasti azylové politiky, a v neposlední řadě i argumentace, že odmítnutím kvót odmítáme pomáhat žadatelům o azyl.
Všechny tyto argumenty jsou zcela za hranicí zdravého rozumu. Jestliže neseme společnou odpovědnost za osudy Evropy a chceme solidaritu a vzájemnou pomoc těch, kteří jí tvoří, nelze činit metafyzické morální rozdíly mezi vůlí rozhodovat na té či oné straně čar, které kdysi Evropu přetínaly na zcela neproniknutelné světy. Není žádné "my" a "oni", nýbrž pouze my! Proto je zcela nemístnou argumentací tvrdit, že něco odněkud bereme a měli bychom dávat. Pokud chceme vidět konkrétní příspěvek, pak se tento nekvantifikuje mírou uspokojení partikulárně uvažujících politických představitelů, nýbrž vůlí a ochotou navrhovat taková řešení, která uspokojí všechny, a to nejen politiky, ale především občany napříč Evropou. Pokud tuto společnou vůli nemáme a nebo mít nechceme, potom můžeme na společnou Evropu zapomenout…
Stoupenci uprchlických kvót jsou dnes daleko víc než jejich odpůrci produktem identitárního sebepotvrzení postfaktické doby. Mají za to, že je téměř samo sebou, že jejich postoj je projevem solidarity a vzájemné pomoci, že je výrazem úsilí o evropské sjednocení, resp. "proevropským" postojem. Věcné argumenty o nefunkčnosti kvót, o sporném institucionálním zajištění i procedurální labilitě jejich přijetí jsou z jejich hlediska vyjádřením opačné motivace, tedy projevem antiunijní nevraživosti a neochoty pomáhat žadatelům o azyl. Se vznešenou motivací směle páchají dobro a ty, kteří si je na to dovolí upozornit, okamžitě obviní ze spojení s ďáblem. Ono pachatelství je dáno faktem, že jediným praktickým důsledkem jejich počínání může být přesný opak toho, co deklarují jako svou hodnotovou motivaci.
Česká, ale i slovenská, polská či maďarská společnost ve druhé polovině 20. století poznaly, co znamená plnit cizí vůli proti své vlastní, co znamená tvářit se, že jsme přesvědčeni o funkčnosti něčeho, o čem ve skutečnosti víme, že to vůbec nefunguje. Jestliže je podobný postoj dnes velkou částí populace pociťován ve spojení s EU a nejhmatatelnějším výrazem toho jsou "na sílu" vymáhané nefunkční uprchlické kvóty, co lze v takovém společenském rozpoložení čekat jiného, než postupné posílení neradikálnějších požadavků na rozchod s takovým stavem. Na pokrytectví a podrobování se diktátu zvnějšku jsou postkomunistické společnosti právem alergické. Chceme se dožít toho, že 90% populace začne požadovat vystoupení z EU? Jestli ano, tak pokračujme v černobílém diskursu "my" a "oni" a posilujme svojí skupinovou identitu skrze ulpívání na iracionálních schématech ztotožnění se s jediným možným výkladem "evropanství". Ti, kteří nemají rádi EU i v její formálně-institucionální podobě (jako třeba bývalý prezident Václav Klaus), by s takovým stavem mohli být spokojeni. Snaha vymáhat uprchlické kvóty silou totiž nemůže skončit ničím jiným, než perspektivně politickým vítězstvím protiunijních sil v dotčených zemích.
My všichni, co cítíme odpovědnost za společnou evropskou budoucnost všech součástí starého kontinentu bychom se měli podobným snahám jednoznačně postavit. V opačném případě pak zbývá jen podotknout: "mysleli jste to dobře, a dopadlo to jako vždy (v dějinách)"…


Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama