Český stranický systém v Babišových rukou

14. června 2017 v 23:47 | Vladimír Hanáček
Turbulentní vývoj na české politické scéně posledních týdnů zahýbal lecčíms. S čím však prakticky vůbec nehnul, je dominantní, v řadě případů drtivě dominantní pozice Babišova hnutí ANO ve volebních modelech. Jakkoliv můžeme mít k těmto výstupům výhrady situační i metodologické (do voleb stále zbývají ještě čtyři měsíce a spousta voličů je nerozhodnutých), je třeba je brát vážně jako sondáž aktuálních trendů. A z nich rozhodně není patrné, že by predominance ANO byla jakkoliv vážně ohrožena. Vyjděme tedy z aktuálního předpokladu, že tomu v říjnových sněmovních volbách tak opravdu bude, a zamysleme se nad tím, jaké implikace může mít takový stav pro budoucí podobu a směřování českého stranického systému.
Po minulých volbách do Poslanecké sněmovny v říjnu 2013 se zdálo, že se český stranický systém otřásl v základech, resp. pokračovala jeho postupná demontáž, započatá již roku 2010. Zvýšení počtu relevantních aktérů na sedm, jakož bezprecedentní faktické zhroucení jednoho z dominantních pólů a proměna ODS v malou stranu se zdály být zásadním předělem. Tím spíše, že druhým nejsilnějším subjektem v zemi, a navíc co do výše voličské podpory nepříliš vzdáleným od nejsilnější strany, se stalo protestní antiestablishmentové hnutí, fakticky podnikatelský stranický projekt jednoho muže. Jakkoliv se po nástupu Andreje Babiše na českou politickou scénu v tomto období namnoze hovoří jako o počátku oligarchizace české politiky (a příznačně se taktéž zároveň opomíjí její předchozí strukturální příčiny), je zřejmé, že z hlediska mechanismu nedoznal český stranický systém zásadnější proměny oproti předchozímu stavu. Paradoxně v roce 2013 došlo historicky poprvé k úplné obměně vládních aktérů, kdy vládu zformovaly strany, jež při vší ideové i "genetické" heterogenitě spojoval odpor k neoliberální politice předchozí vlády, a naopak strany, které do léta 2013 vládly, skončily po podzimních volbách v opozici. Nejsilnější pozice ČSSD ve vládě i obsazení postu premiéra z jejích řad pak na další čtyři roky prodloužily dosavadní praxi, kdy se již od roku 1992 střídali na postu českého premiéra pouze politici ODS a ČSSD (bezpartijní "úřednické" premiéry pomiňme). Bipolární konfigurace a dominance jedné ze dvou historicky nejsilnějších stran tak byly zachovány.
Zásadním zlomem by se tak v tomto ohledu měly stát až nadcházející volby letošní, pokud se prognózy volebních modelů naplní. Poprvé za posledních 25 let by na postu premiéra usedl představitel jiné strany než ODS a ČSSD. Poprvé by však taktéž nastala situace, resp. fakticky již nastává nyní, kdy není jasné, jakou konfiguraci jednotliví aktéři na české politické scéně po letošních volbách vytvoří. Jinými slovy, není jasné, kdo má větší šanci stát se stranou vládní a kdo naopak téměř s jistotou usedne v opozici. Jedinou jistotu tak vytváří pouze hnutí ANO a vzhledem k jeho ideové bezpohlavnosti a zároveň mocenské účelovosti jednání jeho "majitele" je zřejmé, že prakticky všechny varianty jsou reálné, byť některá více a některá méně. Zkusme si je nyní rámcově probrat.
Prvním scénářem je varianta faktického pokračování současné vládní koalice, byť v pozměněném poměru sil. Nejsilnějším subjektem by se nově stalo hnutí ANO, následované ČSSD a KDU-ČSL, resp. koalicí Lidovci a Starostové. Koalice je nucena překročit 10% hlasů, což průzkumy s jistotou nepotvrzují. Překročení této hranice však prakticky znamená, že by se koalice KDU-ČSL a STAN stala téměř rovnomocně silnou s ČSSD. Obě tradiční strany (doplněné o starostenské hnutí) by tak následně čelily dominanci hnutí ANO v koalici. Pokud by však dokázaly kooperovat, tak by se fakticky síly vyrovnaly. To je zásadní posun oproti současné situaci, kdy výrazně silnější pozice ČSSD a ANO představuje hlavní osu vztahů, a dnes i konfliktu, ve vládní koalici a KDU-ČSL je v tomto ohledu spíš upozaděna, což je v čase ostrého konfliktu mezi dvěma nejsilnějšími stranami paradoxně její výhoda. Tento scénář se však navzdory dosavadní praxi (a vzhledem k jeho nedávným výrokům možná i přání prezidenta Zemana) jeví jako spíše nepravděpodobný. Hovoří proti němu jednak skutečnost, že ostrý konflikt mezi ČSSD a ANO z posledních měsíců představuje hlavní linii rozporu, který se může extrapolovat i za termín voleb a fakticky tak zásadně znesnadňovat jakoukoliv kooperaci těchto stran, ale taktéž i fakt, že oběma stranám by z hlediska jejích budoucích volebních vyhlídek taková konstelace spíš škodila. Pro hnutí ANO by to znamenalo faktickou závislost na svém aktuálně nejhlavnějším rivalovi z hlediska vládní politiky a pro ČSSD naopak kolaboraci s hlavním protivníkem, který jí jednorázově doslova vytuneloval voličskou základnu. Pro Lidovce a Starosty by pak taková koalice znamenala reprodukci zažitého stereotypu o KDU-ČSL jako o nezbytné součásti jakékoliv vládní koalice a zároveň dominance levicových programových témat zásadně omezovala prostor pro naplňování zájmů voličů pravého středu, jejichž hlasy koalice KDU-ČSL a STAN k volebnímu úspěchu nevyhnutelně potřebuje.
Proto je na místě uvažovat o alternativním scénáři, a ten představuje koaliční spojení ANO s pravicovou ODS. O podobném scénáři se šušká již delší dobu a současné preference obou stran odhalují, že za určitých okolností by mohla vyjít i většina pro jejich dvojkoalici. Jakkoliv se v situaci voličské expanze hnutí ANO směrem doleva a dlouhodobě kritické opoziční pozici ODS vůči Andreji Babišovi a jeho stylu politiky může taková varianta jevit jako nemožná a nezdůvodnitelná, opak je pravdou. Co obě strany spojuje je jednak vrchovatý mocenský interes - Andrej Babiš chce ve svých rukách kumulovat nejvyšší moc v zemi a představitelé ODS byli naopak na lukrativní exekutivní zdroje moci a jejich využití zvyklí tak dlouho, že půst od vládních pozic i na centrální úrovni nevydrží déle než jedno období, a také potenciální ideová shoda. Tu představuje užití neoliberálního dogmatismu coby ideového zdůvodnění a symbolického narativu, představujícího raison d'etre této koalice. ODS byla po dlouhá desetiletí zvyklá vztahovat se k politické, ekonomické, sociální i kulturní realitě toliko v termínech privatizace, deregulace, konkurence a soutěže. Kolonizace státu soukromými zájmy je v takovém ideovém prostředí prakticky nevyhnutelná, jde jen o to, kdo stát kolonizuje. Jestliže ústředního mocenského aktéra představuje Andrej Babiš, potom se nejdůležitějším zájmem stává saturace jeho mocenských ambicí včetně politicko-podnikatelských záměrů, a všichni ostatní jsou nuceni s ním nalézt modus vivendi, což ovšem nutně neznamená sebeeliminaci. Představitelé ODS tak mohou najít pro ně smysluplný prostor, jak pomoci saturovat mocenské ambice Andreje Babiše a zároveň si ponechat prostor pro svoje vlastní na základě vzájemně zaručených výhod. Vše pak bude obaleno do neoliberální rétoriky o tom, jak "stát je špatný hospodář" a jak jen deregulovaná privátní sféra může prospět obecnému blahu (pokud něco takového vůbec existuje…). Praktickým projevem pak bude restriktivní fiskální politika, spojená se škrty v oblastech, na nichž "podnikatelský" zájem obou aktérů nijak nestojí, především v rámci veřejných služeb… První vlašťovkou takového vzájemného neoliberálního porozumění mezi ANO a ODS může být současná rétorika Babišova ministra financí Ivana Pilného, aktuálně nejprominentnějšího neoliberála v zemi…
Pokud by oběma stranám samostatná většina nevyšla, budou mít reálný problém. Jako třetího by do takové koalice mohli přizvat Lidovce a Starosty, pro něž by však v situaci naznačeného ideového profilování i praktického směřování koalice ANO a ODS postrádalo vládní angažmá jakýkoliv smysl. Druhou variantou je pak zapojení coby třetího partnera SPD Tomia Okamury, vůči níž by se musely udělat tři hlavní ideové i praktické ústupky: jednak by byl Tomio Okamura oddémonizován coby antisystémový aktér (paradoxně nikoliv vlastním přičiněním), zároveň by mohly být prosazeny některé "měkčí" varianty institutů přímé demokracie, a konečně by vláda zaujala rétoricky protiunijní a národovecky profilovaný postoj v zahraniční politice. Opět nejde o nic, co by ostatní koaliční strany nemohly skousnout…
A konečně třetí scénář povolebního směřování představuje potvrzení zlých hlasů, že exkomunista Babiš je v zájmu svých mocenských ambicí schopen pustit stavidla otevřeně antisystémovým silám a fakticky zásadně přestrojit nejen české stranický systém, ale politický a ústavní systém ČR jako takový i její mezinárodně-politickou pozici. Takový scénář předpokládá vytvoření koalice (či alespoň nějakého parlamentního spojenectví) mezi ANO a KSČM, eventuálně ještě SPD coby třetího do počtu. Podobný stav by znamenal zásadní obrat ve směřování české politiky posledních tří desetiletí i v tom slova smyslu, že by všechny dosud relevantní systémově konformní strany skončily v opozici…
Ať už se jednotlivé scénáře jeví jakkoliv, je navýsost zřejmé, že rozhodnutí, který z nich bude realizován, má v rukou suverénní vítěz voleb v podobě Andreje Babiše. I s ohledem na vnitřní poměry v jeho "hnutí" je pouze a jenom na něm, jaký scénář bude realizován, a kam se nejen stranický, ale politický a ústavní systém ČR jako takový bude v následujících letech ubírat.
Přesněji řečeno, bylo by to tak, pokud by se potvrdily výstupy stávajících volebních modelů. Samozřejmě vše může být nakonec zcela jinak. Platí to do voleb a dokud nebudou definitivně oznámeny volební výsledky, platí, že vše nemá v rukou Andrej Babiš, ale voliči v České republice.
Tož rozhodněme…



Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama