Červen 2017

Uprchlické kvóty a páchání dobra

18. června 2017 v 0:10 | Vladimír Hanáček
Zástupci Evropské komise oznámili úmysl zahájit řízení proti ČR, Polsku a Maďarsku za nedodržení závazku přijmout migranty z azylových táborů v Řecku a Itálii, kteří měli být rozděleni do jednotlivých členských států EU dle tzv. kvót. Přesněji řečeno, tyto státy nečelí těmto obviněním v tom smyslu, že by nesplnili naplnění těchto kvót, nýbrž za neplnění přijetí jednoho procenta z této kvóty. Zástupci Evropské komise tak nejen neberou v potaz kritiku tohoto nástroje samotného, která kontinuálně zaznívá od přijetí kvót Radou v září 2015, ale především zjevně nedomýšlí, resp. domýšlet nechtějí, jaké takový přístup může mít důsledky pro celý evropský integrační projekt. Navzdory očekávání, že po zkušenosti s loňským britským referendem o vystoupení Spojeného království z EU a letošní aktivací článku 50 SEU bude další přístup unijních elit motivován snahou oslabovat vnitřní pnutí a antievropské nálady v řadě členských států, opak je bohužel pravdou. O nefunkčnosti a nesmyslnosti kvót bylo již řečeno mnohé. Zajímavější je zamyslet se nad příčinami a možnými důsledky tohoto silového přístupu, resp. jeho hodnotovém pozadí.
Předně je třeba říct, že vyzdvižení tématu azylové politiky EU coby součásti sdílených pravomocí Lisabonskou smlouvou, stvrzení úmyslu vybudovat společný systém azylové politiky, založený na bázi solidarity a účinné pomoci v tzv. Stockholmském programu a konečně implementace konkrétních směrnic Rady a EP z roku 2013, které zavádějí konkrétní opatření směrem k posílení jednotné azylové politiky EU, jsou samy o sobě žádoucím cílem, který je většinou občanů členských států minimálně intuitivně podporován. Odtud občané právem očekávají, že Unie bude schopna prosazovat základní postupy směřující k umožnění práva na azyl všem, kteří o něj kdekoliv na jejím území požádají a zároveň bude schopna čelit tomu, aby ti, kteří azyl nedostanou a na jejím území pobývají ilegálně, byli z jejího území včas odsunuti jako ilegální migranti. Zároveň je třeba čelit masové migraci milionů lidí, která by podobný postup už z ryze technických důvodů znemožnila, a to trvalým zájmem a stabilizací zemí v evropském sousedství, které se stávají ohniskem migrace. Solidarita v tomto případě znamená pomáhat těm, kteří pomoc potřebují, a vzájemná spolupráce spočívá ve schopnosti prosazovat tyto postupy v místech, kde se koncentruje velké množství migrantů, tj. v zemích ležících na vnější schengenské hranici. Migrační krize z léta 2015 odhalila nejen neschopnost takový systém uvést v život, ale především odhalila bezprecedentní nepřipravenost Unie i členských států takové masivní migrační vlně čelit v duchu předtím přijatých pravidel. To bylo sice nepříjemné, ale samo o sobě by to nebyla taková katastrofa. Každý z nás někdy v životě čelí situaci, na kterou není a nemohl být stoprocentně připraven. Problémem ovšem je, že velká část politické elity EU (myšleno zástupci unijních orgánů, ale též vedoucí představitelé většiny členských států) se začala tvářit, že řešením problému je jeho rozmělnění v podobě "odpovědnosti" členských států za průběh azylových řízení, odůvodňované právě potřebou naplnění solidarity, čehož se kvóty staly nejhmatatelnějším příkladem. Solidarity s kým? S těmi, kteří přicházejí a žádají o azyl, nebo s těmi, kteří nezvládají příliv migrantů administrovat? Jestliže se v rámci snahy vytvořit rámec společné azylové politiky EU hovoří o solidaritě, samozřejmě se tím nemíní solidarita členských států mezi sebou. Ti jsou totiž solidární už samotným faktem, že se zříkají svých pravomocí ve prospěch jednotného postupu. Jednotný postup ovšem zároveň předpokládá jednotnou aplikaci bez ohledu na jakákoliv partikulární hlediska členských států.
Kvóty byly přijaty kvalifikovanou většinou v Radě EU. Jestliže se ve zmíněných ustavujících dokumentech společné azylové politiky hovoří o potřebě konsensu a jednotného postupu, je na místě se tázat, jak mohlo být takto závažné rozhodnutí přijímáno toliko na úrovni Rady ministrů, tedy zda je podobný postup v souladu s acquis communautaire. Podobná otázka je právní povahy a předpokládá tedy potřebu výkladu primárního práva ze strany Evropského soudního dvora. Do jeho verdiktu je odkazování se na soulad s primárním právem nepodloženým fantazírováním. Otázka kvót však nebyla a není otázka právní, nýbrž otázka politická. Vedoucí představitelé členských států silně postižených migrační vlnou (tj. "nárazníkových" států na vnější schengenské hranici, resp. cílových států z hlediska zájmu migrantů) potřebovali udělat gesto, které by napjaté veřejné mínění dokázalo přesvědčit, že problém reálně řeší. Namísto hledání dlouhodobých řešení, orientovaných na společný postup v azylové politice, však rozhodli o jednorázovém, "dočasném" instrumentu rozdělení žadatelů o azyl po jednotlivých členských státech dle stávajícího počtu migrantů v rozhodném období. Právní opora pro takový postup neexistuje. Určení závazných počtů rozdělovaných migrantů, způsob jejich "distribuce", stejně jako zcela vyfabulovaná kritéria hodnocení plnění závazných kvót (podmínka plnění onoho 1%, zcela neodůvodněné hranice závazku), byly zvoleny zcela libovolně a rozhodujícím činitelem pro jejich stanovení byla politická vůle představitelů příslušných členských států, resp. zástupců Evropské komise a Parlamentu, kteří tento instrument přijali proto, že jednoduše na žádný jiný nepřišli. Odůvodňovat politické rozhodnutí, reagující na veřejné mínění v jednom členském státě na celounijní úrovni je jistě legitimní. Nelze se však divit, že podobný postoj může narazit na zcela protichůdnou vůli v jiném členském státě, stejně tak odůvodněné politickými zřeteli a domácím veřejným míněním. Řeči o solidaritě a právní závaznosti společných rozhodnutí jsou v takovém případě pouze řeči…
Odmítavý postoj vládních představitelů středoevropských postkomunistických zemí ke kvótám je dán samozřejmě zřetelem na domácí veřejné mínění (kde se tak neděje?), ale zároveň též snahou a pocitem odpovědnosti dostát stanoveným cílům společného postupu skrze nalezení účinných řešení reálného problému migrace. Nejen pomoc cílovým zemím a účinná ochrana vnější schengenské hranice, nýbrž i aktivní pomoc při průběhu azylových řízení v zemích, kde jsou migranti koncentrováni, stála tyto vlády již nemalé množství finančních, materiálních i personálních nákladů. Z tohoto hlediska se jeví zcela absurdním, že by středoevropské státy měly být trestány za to, že neplní závazek, k němuž se samy nepřihlásily, o jehož právním zakotvení mají vážné pochybnosti a hlavně který shledávají jako nejen prakticky neúčinný, ale především z hlediska podstaty řešení problémy spíše škodlivý.
Jestliže se Evropská komise rozhodne vyřešit tento problém "na sílu" případným sankčním režimem vůči těmto zemím, může si být jista, že jediným efektem bude masivní posílení odporu nejen vůči těmto opatřením, ale v posledku vůči Unii jako takové. Je přitom pozoruhodné, že souhlas s kvótami je minoritním veřejným míněním v těchto zemích prezentován jako "proevropský" postoj. Symptomem "proevropskosti" se stává mechanické přejímání rozhodnutí politických elit západoevropských zemí či unijních orgánů, jako odůvodnění podobného postoje jsou uváděny údajné morální závazky příjemců evropských dotací vůči čistým plátcům, tedy téma vůbec nesouvisící s politickými rozhodnutími v oblasti azylové politiky, a v neposlední řadě i argumentace, že odmítnutím kvót odmítáme pomáhat žadatelům o azyl.
Všechny tyto argumenty jsou zcela za hranicí zdravého rozumu. Jestliže neseme společnou odpovědnost za osudy Evropy a chceme solidaritu a vzájemnou pomoc těch, kteří jí tvoří, nelze činit metafyzické morální rozdíly mezi vůlí rozhodovat na té či oné straně čar, které kdysi Evropu přetínaly na zcela neproniknutelné světy. Není žádné "my" a "oni", nýbrž pouze my! Proto je zcela nemístnou argumentací tvrdit, že něco odněkud bereme a měli bychom dávat. Pokud chceme vidět konkrétní příspěvek, pak se tento nekvantifikuje mírou uspokojení partikulárně uvažujících politických představitelů, nýbrž vůlí a ochotou navrhovat taková řešení, která uspokojí všechny, a to nejen politiky, ale především občany napříč Evropou. Pokud tuto společnou vůli nemáme a nebo mít nechceme, potom můžeme na společnou Evropu zapomenout…
Stoupenci uprchlických kvót jsou dnes daleko víc než jejich odpůrci produktem identitárního sebepotvrzení postfaktické doby. Mají za to, že je téměř samo sebou, že jejich postoj je projevem solidarity a vzájemné pomoci, že je výrazem úsilí o evropské sjednocení, resp. "proevropským" postojem. Věcné argumenty o nefunkčnosti kvót, o sporném institucionálním zajištění i procedurální labilitě jejich přijetí jsou z jejich hlediska vyjádřením opačné motivace, tedy projevem antiunijní nevraživosti a neochoty pomáhat žadatelům o azyl. Se vznešenou motivací směle páchají dobro a ty, kteří si je na to dovolí upozornit, okamžitě obviní ze spojení s ďáblem. Ono pachatelství je dáno faktem, že jediným praktickým důsledkem jejich počínání může být přesný opak toho, co deklarují jako svou hodnotovou motivaci.
Česká, ale i slovenská, polská či maďarská společnost ve druhé polovině 20. století poznaly, co znamená plnit cizí vůli proti své vlastní, co znamená tvářit se, že jsme přesvědčeni o funkčnosti něčeho, o čem ve skutečnosti víme, že to vůbec nefunguje. Jestliže je podobný postoj dnes velkou částí populace pociťován ve spojení s EU a nejhmatatelnějším výrazem toho jsou "na sílu" vymáhané nefunkční uprchlické kvóty, co lze v takovém společenském rozpoložení čekat jiného, než postupné posílení neradikálnějších požadavků na rozchod s takovým stavem. Na pokrytectví a podrobování se diktátu zvnějšku jsou postkomunistické společnosti právem alergické. Chceme se dožít toho, že 90% populace začne požadovat vystoupení z EU? Jestli ano, tak pokračujme v černobílém diskursu "my" a "oni" a posilujme svojí skupinovou identitu skrze ulpívání na iracionálních schématech ztotožnění se s jediným možným výkladem "evropanství". Ti, kteří nemají rádi EU i v její formálně-institucionální podobě (jako třeba bývalý prezident Václav Klaus), by s takovým stavem mohli být spokojeni. Snaha vymáhat uprchlické kvóty silou totiž nemůže skončit ničím jiným, než perspektivně politickým vítězstvím protiunijních sil v dotčených zemích.
My všichni, co cítíme odpovědnost za společnou evropskou budoucnost všech součástí starého kontinentu bychom se měli podobným snahám jednoznačně postavit. V opačném případě pak zbývá jen podotknout: "mysleli jste to dobře, a dopadlo to jako vždy (v dějinách)"…


Autor je politolog

Český stranický systém v Babišových rukou

14. června 2017 v 23:47 | Vladimír Hanáček
Turbulentní vývoj na české politické scéně posledních týdnů zahýbal lecčíms. S čím však prakticky vůbec nehnul, je dominantní, v řadě případů drtivě dominantní pozice Babišova hnutí ANO ve volebních modelech. Jakkoliv můžeme mít k těmto výstupům výhrady situační i metodologické (do voleb stále zbývají ještě čtyři měsíce a spousta voličů je nerozhodnutých), je třeba je brát vážně jako sondáž aktuálních trendů. A z nich rozhodně není patrné, že by predominance ANO byla jakkoliv vážně ohrožena. Vyjděme tedy z aktuálního předpokladu, že tomu v říjnových sněmovních volbách tak opravdu bude, a zamysleme se nad tím, jaké implikace může mít takový stav pro budoucí podobu a směřování českého stranického systému.
Po minulých volbách do Poslanecké sněmovny v říjnu 2013 se zdálo, že se český stranický systém otřásl v základech, resp. pokračovala jeho postupná demontáž, započatá již roku 2010. Zvýšení počtu relevantních aktérů na sedm, jakož bezprecedentní faktické zhroucení jednoho z dominantních pólů a proměna ODS v malou stranu se zdály být zásadním předělem. Tím spíše, že druhým nejsilnějším subjektem v zemi, a navíc co do výše voličské podpory nepříliš vzdáleným od nejsilnější strany, se stalo protestní antiestablishmentové hnutí, fakticky podnikatelský stranický projekt jednoho muže. Jakkoliv se po nástupu Andreje Babiše na českou politickou scénu v tomto období namnoze hovoří jako o počátku oligarchizace české politiky (a příznačně se taktéž zároveň opomíjí její předchozí strukturální příčiny), je zřejmé, že z hlediska mechanismu nedoznal český stranický systém zásadnější proměny oproti předchozímu stavu. Paradoxně v roce 2013 došlo historicky poprvé k úplné obměně vládních aktérů, kdy vládu zformovaly strany, jež při vší ideové i "genetické" heterogenitě spojoval odpor k neoliberální politice předchozí vlády, a naopak strany, které do léta 2013 vládly, skončily po podzimních volbách v opozici. Nejsilnější pozice ČSSD ve vládě i obsazení postu premiéra z jejích řad pak na další čtyři roky prodloužily dosavadní praxi, kdy se již od roku 1992 střídali na postu českého premiéra pouze politici ODS a ČSSD (bezpartijní "úřednické" premiéry pomiňme). Bipolární konfigurace a dominance jedné ze dvou historicky nejsilnějších stran tak byly zachovány.
Zásadním zlomem by se tak v tomto ohledu měly stát až nadcházející volby letošní, pokud se prognózy volebních modelů naplní. Poprvé za posledních 25 let by na postu premiéra usedl představitel jiné strany než ODS a ČSSD. Poprvé by však taktéž nastala situace, resp. fakticky již nastává nyní, kdy není jasné, jakou konfiguraci jednotliví aktéři na české politické scéně po letošních volbách vytvoří. Jinými slovy, není jasné, kdo má větší šanci stát se stranou vládní a kdo naopak téměř s jistotou usedne v opozici. Jedinou jistotu tak vytváří pouze hnutí ANO a vzhledem k jeho ideové bezpohlavnosti a zároveň mocenské účelovosti jednání jeho "majitele" je zřejmé, že prakticky všechny varianty jsou reálné, byť některá více a některá méně. Zkusme si je nyní rámcově probrat.
Prvním scénářem je varianta faktického pokračování současné vládní koalice, byť v pozměněném poměru sil. Nejsilnějším subjektem by se nově stalo hnutí ANO, následované ČSSD a KDU-ČSL, resp. koalicí Lidovci a Starostové. Koalice je nucena překročit 10% hlasů, což průzkumy s jistotou nepotvrzují. Překročení této hranice však prakticky znamená, že by se koalice KDU-ČSL a STAN stala téměř rovnomocně silnou s ČSSD. Obě tradiční strany (doplněné o starostenské hnutí) by tak následně čelily dominanci hnutí ANO v koalici. Pokud by však dokázaly kooperovat, tak by se fakticky síly vyrovnaly. To je zásadní posun oproti současné situaci, kdy výrazně silnější pozice ČSSD a ANO představuje hlavní osu vztahů, a dnes i konfliktu, ve vládní koalici a KDU-ČSL je v tomto ohledu spíš upozaděna, což je v čase ostrého konfliktu mezi dvěma nejsilnějšími stranami paradoxně její výhoda. Tento scénář se však navzdory dosavadní praxi (a vzhledem k jeho nedávným výrokům možná i přání prezidenta Zemana) jeví jako spíše nepravděpodobný. Hovoří proti němu jednak skutečnost, že ostrý konflikt mezi ČSSD a ANO z posledních měsíců představuje hlavní linii rozporu, který se může extrapolovat i za termín voleb a fakticky tak zásadně znesnadňovat jakoukoliv kooperaci těchto stran, ale taktéž i fakt, že oběma stranám by z hlediska jejích budoucích volebních vyhlídek taková konstelace spíš škodila. Pro hnutí ANO by to znamenalo faktickou závislost na svém aktuálně nejhlavnějším rivalovi z hlediska vládní politiky a pro ČSSD naopak kolaboraci s hlavním protivníkem, který jí jednorázově doslova vytuneloval voličskou základnu. Pro Lidovce a Starosty by pak taková koalice znamenala reprodukci zažitého stereotypu o KDU-ČSL jako o nezbytné součásti jakékoliv vládní koalice a zároveň dominance levicových programových témat zásadně omezovala prostor pro naplňování zájmů voličů pravého středu, jejichž hlasy koalice KDU-ČSL a STAN k volebnímu úspěchu nevyhnutelně potřebuje.
Proto je na místě uvažovat o alternativním scénáři, a ten představuje koaliční spojení ANO s pravicovou ODS. O podobném scénáři se šušká již delší dobu a současné preference obou stran odhalují, že za určitých okolností by mohla vyjít i většina pro jejich dvojkoalici. Jakkoliv se v situaci voličské expanze hnutí ANO směrem doleva a dlouhodobě kritické opoziční pozici ODS vůči Andreji Babišovi a jeho stylu politiky může taková varianta jevit jako nemožná a nezdůvodnitelná, opak je pravdou. Co obě strany spojuje je jednak vrchovatý mocenský interes - Andrej Babiš chce ve svých rukách kumulovat nejvyšší moc v zemi a představitelé ODS byli naopak na lukrativní exekutivní zdroje moci a jejich využití zvyklí tak dlouho, že půst od vládních pozic i na centrální úrovni nevydrží déle než jedno období, a také potenciální ideová shoda. Tu představuje užití neoliberálního dogmatismu coby ideového zdůvodnění a symbolického narativu, představujícího raison d'etre této koalice. ODS byla po dlouhá desetiletí zvyklá vztahovat se k politické, ekonomické, sociální i kulturní realitě toliko v termínech privatizace, deregulace, konkurence a soutěže. Kolonizace státu soukromými zájmy je v takovém ideovém prostředí prakticky nevyhnutelná, jde jen o to, kdo stát kolonizuje. Jestliže ústředního mocenského aktéra představuje Andrej Babiš, potom se nejdůležitějším zájmem stává saturace jeho mocenských ambicí včetně politicko-podnikatelských záměrů, a všichni ostatní jsou nuceni s ním nalézt modus vivendi, což ovšem nutně neznamená sebeeliminaci. Představitelé ODS tak mohou najít pro ně smysluplný prostor, jak pomoci saturovat mocenské ambice Andreje Babiše a zároveň si ponechat prostor pro svoje vlastní na základě vzájemně zaručených výhod. Vše pak bude obaleno do neoliberální rétoriky o tom, jak "stát je špatný hospodář" a jak jen deregulovaná privátní sféra může prospět obecnému blahu (pokud něco takového vůbec existuje…). Praktickým projevem pak bude restriktivní fiskální politika, spojená se škrty v oblastech, na nichž "podnikatelský" zájem obou aktérů nijak nestojí, především v rámci veřejných služeb… První vlašťovkou takového vzájemného neoliberálního porozumění mezi ANO a ODS může být současná rétorika Babišova ministra financí Ivana Pilného, aktuálně nejprominentnějšího neoliberála v zemi…
Pokud by oběma stranám samostatná většina nevyšla, budou mít reálný problém. Jako třetího by do takové koalice mohli přizvat Lidovce a Starosty, pro něž by však v situaci naznačeného ideového profilování i praktického směřování koalice ANO a ODS postrádalo vládní angažmá jakýkoliv smysl. Druhou variantou je pak zapojení coby třetího partnera SPD Tomia Okamury, vůči níž by se musely udělat tři hlavní ideové i praktické ústupky: jednak by byl Tomio Okamura oddémonizován coby antisystémový aktér (paradoxně nikoliv vlastním přičiněním), zároveň by mohly být prosazeny některé "měkčí" varianty institutů přímé demokracie, a konečně by vláda zaujala rétoricky protiunijní a národovecky profilovaný postoj v zahraniční politice. Opět nejde o nic, co by ostatní koaliční strany nemohly skousnout…
A konečně třetí scénář povolebního směřování představuje potvrzení zlých hlasů, že exkomunista Babiš je v zájmu svých mocenských ambicí schopen pustit stavidla otevřeně antisystémovým silám a fakticky zásadně přestrojit nejen české stranický systém, ale politický a ústavní systém ČR jako takový i její mezinárodně-politickou pozici. Takový scénář předpokládá vytvoření koalice (či alespoň nějakého parlamentního spojenectví) mezi ANO a KSČM, eventuálně ještě SPD coby třetího do počtu. Podobný stav by znamenal zásadní obrat ve směřování české politiky posledních tří desetiletí i v tom slova smyslu, že by všechny dosud relevantní systémově konformní strany skončily v opozici…
Ať už se jednotlivé scénáře jeví jakkoliv, je navýsost zřejmé, že rozhodnutí, který z nich bude realizován, má v rukou suverénní vítěz voleb v podobě Andreje Babiše. I s ohledem na vnitřní poměry v jeho "hnutí" je pouze a jenom na něm, jaký scénář bude realizován, a kam se nejen stranický, ale politický a ústavní systém ČR jako takový bude v následujících letech ubírat.
Přesněji řečeno, bylo by to tak, pokud by se potvrdily výstupy stávajících volebních modelů. Samozřejmě vše může být nakonec zcela jinak. Platí to do voleb a dokud nebudou definitivně oznámeny volební výsledky, platí, že vše nemá v rukou Andrej Babiš, ale voliči v České republice.
Tož rozhodněme…



Autor je politolog