Sobotkův sebeodstřel a jeho důsledky den poté

3. května 2017 v 18:33 | Vladimír Hanáček
Den po ohlášení demise vlády premiérem Bohuslavem Sobotkou jsme hned moudřejší ohledně rozložení figurek na politické šachovnici. Premiér se svým pokusem vyřešit problém se setrváváním v jedné vládě s Andrejem Babišem rozhodl jít cestou, které odpovídá logika parlamentního systému vládnutí. V případě demise vlády se zástupci politických stran sejdu u prezidenta republiky, aby mu předestřeli své návrhy dalšího postupu, přičemž zohledňují své možnosti z hlediska relační síly prosadit svou vůli. Prezident je pak při výběru dalšího premiéra plně závislý na nich, neboť musí upřednostnit takovou variantu vládní sestavy, která bude průchozí v Poslanecké sněmovně a získá důvěru.
Bohuslav Sobotka si tedy představuje, že svým manévrem buď dosáhne výměny na postu premiéra i ministra financí, tedy že předsedové obou nejsilnějších vládních stran společně z vlády odejdou, a nebo nebude takové řešení průchozí, a vláda bude v současné sestavě nucena dovládnout v demisi až do jmenování nové vlády, vzešlé z říjnových sněmovních voleb. S Babišem tak v jedné vládě fakticky setrvá, ale udělal gesto, které může být nahlíženo jako sympatické i těmi voliči, kteří se nechávají zlákat silou Babišovy osobnosti právě v kontrastu s nevýrazným, sucharsky působícím a především příliš "politicky" vzhlížejícím Sobotkou. Premiér dá najevo, že nelpí na funkcích a dokáže se obětovat. Fakticky ale nic neztratí.
Jakkoliv se podobný scénář zdá po dnešku jako nejpravděpodobnější (i s ohledem na fakt, že Andrej Babiš z žádné vlády, současné i budoucí, odejít nehodlá), jsou zde zásadní ale, které si zřejmě premiér vůbec neuvědomuje. V momentě setrvávání v premiérské křesle je jeho držitel pánem situace. Pokud se opozice nesnaží jeho vládu odvolat, je fakticky neodstranitelný a má v ruce zároveň významnější mocenské nástroje než kdokoliv jiný. V momentě podání demise se naopak této pozice jednorázově zbavuje ve prospěch prezidenta, z něhož v danou chvíli činí svrchovaného vládce nad celou exekutivou. Kdyby byl prezidentem někdo, kdo o podobnou úlohu nestojí a snaží se spíše co nejrychleji najít novou hlavu výkonné moci, která by tuto roli převzala, má takový postup logiku. To ovšem není případ Miloše Zemana. Ten již jednou ukázal celému národu, že postup oktrojování vlastní vlády z Hradu zcela bez konzultace a dokonce proti vůli převážné většiny sněmovních stran mu není cizí. Aby dnes podobný postup nezvolil je sázka na jeho soudnost a zdravý rozum, resp. na totéž u jeho nejbližších hradních spolupracovníků. Pokud tak premiér Sobotka hodlá učinit, má buď z Hradu informace, které na politické scéně nikdo jiný nemá, a je ochoten se na ně stoprocentně spolehnout, a nebo je přinejmenším naivní důvěřivec. Ve vrcholné politice je přitom dost dlouho na to, aby byla podobná dispozice naprosto vyloučena. Pro Miloše Zemana by přitom bylo navýsost pohodlné upřednostnit variantu pokračování vlády Bohuslava Sobotky v demisi po celého příštího půl roku. Napjatý vztah Sobotky a Babiše by tak dostal příležitost elegantně vyhnít, odchodu Babiše z vlády by Sobotka nedosáhl, za to by ale uvrhl celou zemi do vleklé vnitropolitické nestability.
Premiér se zjevně domnívá, že takový scénář by umožnil dosáhnout najednou dvou zdánlivě nedosažitelných cílů: udržet tuto vládu u moci až do konce volebního období a zároveň si u veřejnosti upevnit osobní pověst Mirka Dušína, který se dokázal postavit mocichtivým oligarchům i za cenu vlastního sebeoslabení. Podobné sebepochopení ale postrádá ze zřetele jeden zásadní faktor vnímání síly politického lídra v očích výrazné části voličů, tj. opravdovost deklarovaného hodnotového postoje v relaci ke schopnosti těchto cílů prakticky dosáhnout. Pokud se chce Bohuslav Sobotka sebeobětovat ve prospěch osobní neúčasti ve vládě s Andrejem Babišem, není nic jednoduššího, než podat demisi. Pokud chce ovšem dosáhnout toliko symbolického gesta, pak logicky voliči upřednostní hodnocení výsledků. Každému pak bude zřejmé, že se "vlk nažral, a koza zůstala celá" - Sobotka i Babiš ve vládě zůstanou, za to republika bude uvržena do půlročního "bezvládí" s vládou v demisi, které může být kdykoliv ukončeno pouze více či méně svévolným úkonem prezidenta republiky s návrhem nové vlády.
Bohuslav Sobotka tedy tímto krokem fakticky nic nezískává, pouze ztrácí. Politik je vždy hodnocen podle dosažených cílů. Bohuslav Sobotka dosáhne toho, že udělá mučedníka nejen z Andreje Babiše, ale z celé vlastní vlády a ještě tím eliminuje sám sebe. Takový krok zjevně postrádá jakýkoliv racionální smysl a jeho jediným praktickým důsledkem může být jen posílení ústředního oligarchy o půl roku dříve, než by ho do podobné pozice vynesly volby. Průměrnému voliči, který si ani nyní, ani po volbách, žádné ustavení samoděržavného cara z Agrofestu nepřeje, pak nezbývá nic jiného, než se jen ptát, proč má podobný krok přijít už půl roku před volbami. Nejen, že se politici soustředí na dokončení všech legislativních kroků, které si vytyčili do konce funkčního období, do toho musí vysvětlovat svá předchozí rozhodnutí a ještě vést předvolební kampaň s budoucím zacílením, ale ještě si k tomu, zcela dobrovolně, přidají i ústavní tance kolem obsazení vládních funkcí. Takové časové souslednosti krizových momentů se v normálních demokratických zemích říká chaos. A ten nebývá předstupněm řádu, nýbrž rozkladu.
Sobotkovo rozhodnutí zcela dobrovolně odstřelit vlastní vládu není v důsledku nic jiného, než krok do podobného chaosu. Nezbývá než doufat, aby to zároveň nebyl předstupeň rozkladu. Jedno je jisté: na případný rozklad už Bohuslav Sobotka nebude mít žádný vliv.

Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama