Sobotkův pokus o útěk z Babišova pekáče

30. dubna 2017 v 23:57 | Vladimír Hanáček
Příměr politologa Bohumila Doležala, pronesený v září loňského roku ve studiu ČT, že "Babiš má Sobotku na pekáči" s odkazem na nezastavitelný nárůst voličské přízně hnutí ANO na úkor ČSSD, již téměř zlidověl. Záhy tyto tendence totiž většinově verifikovaly i výsledky říjnových krajských voleb. Dnes poté, co se premiér odhodlal k rezolutnímu kroku a hodlá navrhnout prezidentovi odvolání Babiše z vládních funkcí, nabývá tato debata zajímavých konsekvencí. Může být totiž interpretována jako poslední, a možná tedy i zoufalý Sobotkův pokus z onoho Babišova pekáče utéct. Co tím premiér sleduje?
Bohuslav Sobotka již udělal vše, co velí logika a selský rozum i mínění volebních stratégů a marketingových mágů, aby se podařilo voličský propad jeho strany a výraznou expanzi hnutí ANO směrem doleva zastavit. Od rozpačitého přešlapování nad mediálními hodnotovými tématy, značícími posílení hodnotového štěpení otevřenosti vs. uzavřenosti, se sociální demokraté se Sobotkou v čele odhodlali po březnovém sjezdu k jednoznačnému příklonu k tradičním levicovým tématům coby reprezentaci zájmů skalních voličů ČSSD. Těch je min. 20% a bez zastoupení jejich vidění světa tato strana nemůže volebně uspět. Opět se tak mluví o podpoře sociálně slabých, rodin s dětmi a samoživitelek, postižených či starobních důchodců. Paradoxně mnohé z těchto tradičních témat lze pak sloučit s ideologicky prohřátou agendou Nové levice, jak můžeme vidět v případě návrhů ministryně Marksové.
Dalším důležitým momentem "nápravy" je vnější prezentace jednoty strany a především pak neposilování konfliktů s Hradem. Mnozí komentátoři se podivují nad rozhodnutím vedení ČSSD vybírat kandidáta na prezidenta až po říjnových sněmovních volbách. Je celkem zřejmé, že tento odklad znamená jasné sdělení: ČSSD vlastního kandidáta stavět nebude. To by se totiž s ohledem na zákonné lhůty nominace nemohlo stihnout. Je tím sdělováno, že ČSSD se na základě výsledků vnitrostranického referenda přikloní k některému s již nominovaných kandidátů mimo stranu a tím vlastně zaujímá stejný postoj, jako prakticky všechny ostatní relevantní politické strany. Zároveň je za tím ale pragmatický kalkul: Sobotkovo vedení ČSSD dobře ví, že nejvyšší oblibě nejen mezi příznivci, ale i mezi členy strany se těší současný prezident Miloš Zeman, jenž coby jejich bývalý předseda a premiér představuje stále pro většinu řadových sociálních demokratů svrchovanou politickou autoritu. Bohuslav Sobotka a jeho spojenci přece nemusí potřebovat, aby se tento stav odhalil ještě před volbami. Co kdyby to odlákalo alespoň tu hrstku antizemanovsky naladěných voličů, kteří volbu ČSSD ve sněmovních volbách zvažují? Svého kandidáta ale stavět nemohou a už vůbec to nemůžou vytroubit do světa ještě před sněmovními volbami. To by totiž taky mohl být jeden z hřebíčků do volební rakve…
A konečně třetím momentem je sebestylizace premiéra a předsedy ČSSD do pozice výrazného asertivního lídra, který umí bouchnout do stolu a strhnout svojí vizí. Bohuslav Sobotka má tu smůlu, že nejen není nadán dostatečným charismatem pro tuto úlohu, ale především se jako v podstatě kariérní politik bez zkušenosti s civilní profesí jeví jako dokonalý příslušník politické elity (lidově řečeno "papaláš"), jenž v konfrontaci s populistickými davovými řečníky působí zcela koženým a sucharským dojmem. Nezbývá tedy nic jiného, než se odhodlat k činu. A tím činem je odvolání ministra Babiše.
Po sérii skandálů, počínaje pozitivním lustračním osvědčením, přes spektakulární střet zájmů, podezření na zneužívání evropských dotací v aféře Čapí hnízdo až po kontroverzní nákup státních dluhopisů, je návrh na odvolání Babiše po více než třech letech vládnutí Sobotkovy vlády více než rozpačitým aktem. Premiér jím navíc riskuje potenciálně nepříjemnou institucionální konfrontaci s prezidentem v momentě, kdyby se Zeman rozhodl požadavku premiéra na odvolání Babiše nevyhovět. A nemluvě už o tom, že se tímto postupem může zrodit nový politický mučedník, který dokáže voliče přesvědčit, že je kandidátem svatořečení a zlé tradiční elity, tedy "politici", se ho snaží zničit. Nevyletěly by pak preference hnutí ANO do vesmíru?
Přesto se však postup premiéra zdá i v tomto případě v podstatě logický. On totiž už v podstatě nemá co ztratit. Andrej Babiš totiž pomyslně posadil Sobotku na pekáč proto, že se mu (i s vydatnou pomocí jím ovládaných médií) dlouhodobě daří přesvědčit vysoké percento populace (a taktéž především tradiční levicové voliče), že je fakticky "opozice ve vládě", jinými slovy, vše, co se z pohledu těchto voličů vládě podařilo, je zásluha Andreje Babiše, a vše, co se nepodařilo, je proto, že nemá ve vládě absolutní moc a musí brát ohled na koaliční partnery, kteří dělají všechno špatně a soustavně maří jeho dobré dílo. Děje se tak proto, že jsou to "politici", co nikdy nepracovali, zatímco Babiš, veleúspěšný podnikatel baťovského střihu, se nemůže uplatnit v dostatečné míře. Ústředním překážejícím elementem je v tomto narativu samozřejmě premiér Sobotka.
Tuto šablonu narušit je pro premiéra prakticky nadlidský úkol. Přesto však není nic jednoznačnějšího, než upozadit zásluhy Andreje Babiše na vládních úspěších skrze jeho odstranění z vlády. Tím by se také některým hlasitým kritikům vládní sestavy, hlavně z řad kdysi vládní pravicové opozice, vzal prakticky veškerý vítr z plachet, jelikož nutno podotknout, že kromě Andreje Babiše a jeho kontroverzí se k ničemu zásadnějšímu mnozí exponenti ODS a TOP 09 vybičovat nedokážou. Odvolání pouze Babiše z vlády, navíc pouhého půl roku před řádným termínem voleb, působí v kontextu předchozích událostí skoro tragikomicky. Bohuslav Sobotka totiž může být snadno obviněn z toho, že cíleně a frapantně porušil koaliční smlouvu. Je totiž zřejmé, že odvolání předsedy, resp. majitele jedné z vládních stran z vlády premiérem z jiné strany fakticky znamená rozpad koalice. Nestálo by tedy za to rovnou navrhnout prezidentovi odvolání všech ministrů za hnutí ANO? Co to však přinese vládní sestavě v momentě, kdy do voleb již nic zásadního prosazovat nebude?
Bohuslav Sobotka má tu výhodu, že nejen, že si od předchozích volebních období neužívá českého politického folklóru v podobě pravidelného hlasování o vyslovení nedůvěry vládě vyvolaného opozicí, ale v podstatě se ani nemusí obávat, že by sám jako premiér byl nucen podat demisi. Demise premiéra je totiž okamžité bezprecedentní posílení hlavy státu a její možnosti využít pravomoc jmenovat si svou "prezidentskou vládu" za zády Poslanecké sněmovny i politických stran. Po zkušenosti z léta 2013 se jmenováním Rusnokovy vlády si především sněmovní pravicová opozice rozhodně nedovolí dělat kroky, které by znamenaly poskytnout prezidentovi tento luxus. Sobotkova vláda by tak mohla pohodlně dovládnout do konce volebního období jako menšinová, byť by měla podmíněnou toleranci sněmovní pravice. Podmíněnou například tím, že fakticky už nic zásadního nenavrhne.
Tím ale taky padá onen předpoklad, že odstraněním Babiše z vlády lze snadno vzbudit ve voličích dojem, že Babiš žádné zásluhy na úspěších vlády nemá. U všeho podstatného totiž coby její člen byl a nyní mu to už nikdo nevezme. Časový faktor je tak zde zásadní. A kompromis z hlediska časování by byl v tomto nejvíce příhodným aktem "záchrany" pro Bohuslava Sobotku. Jinými slovy, premiér měl krok, k němuž se nyní chystá, podniknout již dávno. A navrhnout odvolání nejen Babiše, ale i všech ministrů za ANO. Nebyl vhodnější okamžik, než medializovaná aféra Čapí hnízdo loni v březnu. Od té doby pak mohla menšinová vláda ČSSD a KDU-ČSL ještě uskutečnit některá zásadní politická rozhodnutí, alespoň co se rozpočtu na letošní rok týče. Zároveň by přestala platit původní koaliční smlouva a Babiš by se nemohl odvolávat na podrazáctví kohosi.
Premiér tak nevyužil svou šanci v pravý okamžik a sklízí důsledky. Bohužel pro něj, nyní již cokoliv udělá, může skončit stejně, a to jeho volebním debaklem a definitivním politickým koncem. Pokud by ovšem seděl s rukama založenýma v klíně, nemohl by se odvolávat ani na (zoufalé) pokusy.
Odvolat Babiše se tak pro premiéra nyní stává svého druhu politickou povinností. Pokud to neudělá, prohraje nedůstojně. Pokud to udělá, prohraje zřejmě též, ale aspoň to bude působit jako chlapský pokus o boj do posledního dechu.

Autor je politolog





 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama