S Babišem doleva, se Sobotkou nikam

9. dubna 2017 v 23:33 | Vladimír Hanáček
Širší vedení ČSSD vybralo lídry v jednotlivých krajích, resp. volebních obvodech do podzimních sněmovních voleb a rovnou se při té příležitosti nechal volební manažér a novopečený místopředseda strany Jan Birke slyšet, že se strana "otáčí doleva" a soustředí se na své tradiční voliče. Je pozoruhodné, že při upřesnění, o koho konkrétně jde, se tradičními voliči ČSSD stali v podstatě všichni kromě soukromých živnostníků a podnikatelů či manažérů bank a velkých firem. Podobná definice tradičního voliče ČSSD je samozřejmě dostatečně rozpjatá na to, aby opticky zvýšila volební potenciál strany do nebes. Ve skutečnosti mezi tradiční voliče ČSSD patří jen ti příslušníci sociálních skupin, jako jsou dělníci a zaměstnanci, rodiny s dětmi a senioři, kteří poptávají levicovou politiku silného státu, zajišťujícího štědré veřejné služby a neadresnou sociální pomoc skrze redistribuci veřejných prostředků a sociální transfery. Takových voličů je v ČR jistě více než milion, nicméně nelze předpokládat, že by všichni byli zaujatí politikou socialistického zaopatřování.
Přesto se kalkul vedení ČSSD jeví jako správný. Sociální demokraté si uvědomili, kde je jejich tradiční voličská základna a její zájmy a místo honby za hlasy velkoměstských liberálů se začínají soustředit na ten elektorát, který z ČSSD v posledních dvaceti letech vždy činil jednu ze dvou nejsilnějších stran v zemi.
Problém ovšem nastává, pokud vezmeme v potaz tezi, na kterou bylo mnohými pozorovateli již v minulosti opakovaně upozorňováno, tj. že faktorem úspěchu ČSSD v oslovení její skalní základny a zároveň expanzi směrem do středu spektra, je kromě dostatečné věcné reprezentace zájmů tohoto elektorátu též odpovídající politický styl ústředních lídrů strany a potom též "strašák" v podobě sílící neoliberální pravice, jejíž vláda může zájmy těchto voličů ohrozit, a nejen jich. Ten druhý předpoklad platil v dostatečné míře do roku 2013, ale už volby toho roku poprvé přinesly situaci, kdy se neoliberální pravice po éře Nečasovy vlády zdála být pro ČSSD naprosto neškodným soupeřem, čili tato druhá podmínka ani dnes neplatí. Pokud jde o tu první, tak je třeba podotknout, že volebně neúspěšnější byla sociální demokracie za předsednictví dvou lídrů, kteří svým politickým stylem náleželi spíš k výrazným a taktéž polarizujícím osobnostem, konkrétně Miloše Zemana a Jiřího Paroubka (volby 1998 a 2006 - zisk přes 32% hlasů). Není jen českou specialitou, že voliči odpovídající výše naznačeným sociálním skupinám též nejvíce volají po "silných vůdcích" v politice. Takového lídra dnes ČSSD nemá a premiér Bohuslav Sobotka je skoro dokonalým protikladem takových očekávání. Nepříliš charismatický a především jako poslanec od svých 25 let přímo ztělesňující politický establishment. Právě socioekonomicky levicoví voliči jsou přitom nejvíce znejistěni ve své důvěře v politický systém a jeho instituce.
Zde pak tkví příčina trendu, který plně odhalily loňské krajské volby: stagnace volební podpory ČSSD ve prospěch hnutí ANO. Expanze Babišova hnutí směrem doleva na pomyslné pravolevé ose z pohledu dlouhodobého rozloženi sil na politické scéně, tedy na úkor ČSSD (a KSČM) je zapříčiněna především vzrůstající nespokojeností dříve skalního elektorátu ČSSD s vládnutím této strany v posledních třech letech. Je přitom pozoruhodné, že tato nespokojenost není ani tak dána faktem, že by se tito voliči cítili zrazeni v rámci prosazování svých socioekonomických zájmů Sobotkovou vládou. Naopak lze říct, že z hlediska zastoupení tradičních levicových témat v reálných počinech současné vládní koalice byla ČSSD dosti úspěšná. Nespokojenost spočívá v pocitu odcizení těchto voličů politické třídě, pocitu ohrožení zvnějšku (nejen s ohledem na migraci), kterému vláda nedokáže účinně čelit, jakož i prohlubující se krizi legitimity celého politického systému liberální demokracie v očích těchto sociálních skupin. Kamkoliv se podíváme (nejen) po Evropě, je nástup různých protestních, populistických formací provázen především voličskou stagnací tradiční sociálnědemokratické levice. Poslední volby v Nizozemí to potvrdily zcela nepokrytě. Nutno přiznat, že zvrátit tento trend během posledního půlroku do voleb se z pohledu ČSSD jeví prakticky jako nadlidský úkol. Nejsilnější vládní strana tak budí dojem, jako kdyby chtěla dobrovolně odejít na porážku alespoň v té sestavě, v jaké se již několik let marně snaží tyto tendence zvrátit.
Může se přitom jevit paradoxně, že v českém prostředí stagnuje tradiční levice ve prospěch hnutí jednoho miliardáře, jehož podnikatelské aktivity navíc provází mnoho kontroverzí. Pro průměrného voliče tohoto ražení však není zásadní otázkou, jakou minulosti či ekonomické zázemí daný lídr má, či spíš jak rozhodně působí z hlediska politické akce a především jak moc je schopen vzbudit v očích "obyčejného člověka" dojem, že mu rozumí a dokáže naplňovat jeho zájmy. Podnikatelský populismus babišovského střihu je navíc mladší bratříček socialismu: voliči je sdělováno, že až bude majitel Agrofertu řídit stát jako svou firmu, postará se o blaho občanů tak dobře, jako jsou zaopatřeni zaměstnanci jeho firem. Navíc, v řadě případů jde o jednu a tutéž kategorii…
Je chybou se zároveň domnívat, že soupeření mezi ČSSD a ANO o typického levicového voliče, resp. takový podíl těchto voličských skupin v podpoře hnutí ANO, aby to stačilo k jeho pohodlnému vítězství ve volbách, je dominantní střet na české politické scéně, který předurčí politické poměry v zemi. Ve skutečnosti totiž nejde o soutěž dvou stran o identický elektorát s vyrovnanými šancemi, nýbrž doslova o tunelování voličské základny ČSSD hnutím ANO bez jediného náznaku opačného trendu. ČSSD tak fakticky o žádné voliče nesoutěží. Pouze se snaží zachránit co se dá, aby její preference nespadly na historický rekord. To již však nastalo, alespoň co se volebních modelů týče. Podle nich dnes sociální demokracie dosahuje podpory někde okolo 16%, což by byl nejhorší výsledek strany od roku 1992. Nutno pouze dodat, že ten doposud nejhorší se odehrál v posledních volbách roku 2013, které ČSSD vyhrála "pouze" se ziskem něco málo přes 20% hlasů. Zvrátit tento trend by mohla snad jen neočekávaná hrubá chyba hnutí ANO, propuknuvší skandál či úspěšná skandalizace lídra hnutí v rámci vyšetřování v kauze Čapí hnízdo. Nic z toho však nejen nelze dopředu předvídat, ale zejména se to dnes nejeví ani příliš pravděpodobným.
Posun ANO směrem doleva a jeho trvalé zakotvení mezi voliči, situovanými v pomyslném metrickém středu, tj. ideově nevyhraněnými, pak logicky otevírá prostor v pravé části spektra, aby ho zaplnil subjekt, jenž dokáže oslovit voliče, kteří politiku obou dvou nejsilnějších vládních stran odmítají. Potenciál tradiční neoliberální pravice je značně limitován paralelním odporem těchto voličů k politice minulé Nečasovy vlády. KDU-ČSL má zase tento potenciál výrazně oslaben skrze vládní angažmá a odpovědnost za mnohé kroky Sobotkovy vlády. Nápovědí těchto tendencí jsou však výsledky krajských voleb. Zatímco v moravských krajích jednoznačně dominovaly současné vládní strany, a to právě včetně lidovců, kteří vyhráli ve Zlínském kraji a v tom Jihomoravském skončili na druhém místě, v českých krajích vidíme dvojí tendenci: buď větší podíl ovšem silně fragmentované pravé části spektra, nebo větší míru koncentrace "hlasů zprava" ve prospěch jednoho aktéra, který taktéž v jednom kraji (Liberecký) volby vyhrál a v dalším (Středočeský) skončil na druhém místě. Jde pochopitelně o starostenské hnutí (STAN, resp. SLK). Je přitom nasnadě, že jde především o někdejší voličské bašty ODS.
Zde se tedy dostáváme k zásadní hypotéze: pokud by se tento trend potvrdil i v letošních sněmovních volbách, a to může nastat už vzhledem k faktu, že ve volbách prvního řádu voliči hlasují více stranicky a takticky než ve volbách druhého řádu, znamená to, že je vysoce pravděpodobný volební vzestup politické strany, která hlasy těchto voličů z pravé části spektra získá. Potenciál STAN z krajských voleb jsme již zmínili. Pokud by se potvrdil i ve volbách do Sněmovny ziskem těchto hlasů pro koalici KDU-ČSL a STAN, může pak propojení skalní voličské podpory KDU-ČSL s hlasy těchto voličů pro STAN znamenat vzrůst podpory této koalice do té míry, že v prostoru pravého středu dojde k vyšší míře koncentrace a tudíž oslabení fragmentace stranického spektra. Ve finále pak konečné výsledky mohou znamenat poměr, který nebude charakterizován pořadím: ANO - ČSSD - a další, jak mnozí dnes téměř automaticky předpokládají, nýbrž dominanci hnutí ANO a poté formace, která získá hlasy z pravé části spektra. Na ČSSD pak může zbýt v krajním případě až třetí místo. Opět jde scénář nikterak neznámý z některých zahraničních zkušeností.
Z hlediska směru volební soutěže to znamená, že bipolární pravolevý formát zůstává zachován, ale soutěž fakticky probíhá pouze mezi těmi aktéry a hnutím ANO, kteří mohou od Babišova hnutí nové voliče získat, resp. které hnutí ANO neosloví. A takovým soupeřem momentálně rozhodně není ČSSD.
Výsledek letošních sněmovních voleb tak zůstává nezřejmý nejen co do celkového poměru sil v nové dolní komoře, ale především už základně ve vztahu k tomu, které strany vlastně spolu reálně soutěží o identické voliče a hlavně kdo dostane víc. Bude to tedy ještě navýsost zajímavé…


Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama