Duben 2017

Sobotkův pokus o útěk z Babišova pekáče

30. dubna 2017 v 23:57 | Vladimír Hanáček
Příměr politologa Bohumila Doležala, pronesený v září loňského roku ve studiu ČT, že "Babiš má Sobotku na pekáči" s odkazem na nezastavitelný nárůst voličské přízně hnutí ANO na úkor ČSSD, již téměř zlidověl. Záhy tyto tendence totiž většinově verifikovaly i výsledky říjnových krajských voleb. Dnes poté, co se premiér odhodlal k rezolutnímu kroku a hodlá navrhnout prezidentovi odvolání Babiše z vládních funkcí, nabývá tato debata zajímavých konsekvencí. Může být totiž interpretována jako poslední, a možná tedy i zoufalý Sobotkův pokus z onoho Babišova pekáče utéct. Co tím premiér sleduje?
Bohuslav Sobotka již udělal vše, co velí logika a selský rozum i mínění volebních stratégů a marketingových mágů, aby se podařilo voličský propad jeho strany a výraznou expanzi hnutí ANO směrem doleva zastavit. Od rozpačitého přešlapování nad mediálními hodnotovými tématy, značícími posílení hodnotového štěpení otevřenosti vs. uzavřenosti, se sociální demokraté se Sobotkou v čele odhodlali po březnovém sjezdu k jednoznačnému příklonu k tradičním levicovým tématům coby reprezentaci zájmů skalních voličů ČSSD. Těch je min. 20% a bez zastoupení jejich vidění světa tato strana nemůže volebně uspět. Opět se tak mluví o podpoře sociálně slabých, rodin s dětmi a samoživitelek, postižených či starobních důchodců. Paradoxně mnohé z těchto tradičních témat lze pak sloučit s ideologicky prohřátou agendou Nové levice, jak můžeme vidět v případě návrhů ministryně Marksové.
Dalším důležitým momentem "nápravy" je vnější prezentace jednoty strany a především pak neposilování konfliktů s Hradem. Mnozí komentátoři se podivují nad rozhodnutím vedení ČSSD vybírat kandidáta na prezidenta až po říjnových sněmovních volbách. Je celkem zřejmé, že tento odklad znamená jasné sdělení: ČSSD vlastního kandidáta stavět nebude. To by se totiž s ohledem na zákonné lhůty nominace nemohlo stihnout. Je tím sdělováno, že ČSSD se na základě výsledků vnitrostranického referenda přikloní k některému s již nominovaných kandidátů mimo stranu a tím vlastně zaujímá stejný postoj, jako prakticky všechny ostatní relevantní politické strany. Zároveň je za tím ale pragmatický kalkul: Sobotkovo vedení ČSSD dobře ví, že nejvyšší oblibě nejen mezi příznivci, ale i mezi členy strany se těší současný prezident Miloš Zeman, jenž coby jejich bývalý předseda a premiér představuje stále pro většinu řadových sociálních demokratů svrchovanou politickou autoritu. Bohuslav Sobotka a jeho spojenci přece nemusí potřebovat, aby se tento stav odhalil ještě před volbami. Co kdyby to odlákalo alespoň tu hrstku antizemanovsky naladěných voličů, kteří volbu ČSSD ve sněmovních volbách zvažují? Svého kandidáta ale stavět nemohou a už vůbec to nemůžou vytroubit do světa ještě před sněmovními volbami. To by totiž taky mohl být jeden z hřebíčků do volební rakve…
A konečně třetím momentem je sebestylizace premiéra a předsedy ČSSD do pozice výrazného asertivního lídra, který umí bouchnout do stolu a strhnout svojí vizí. Bohuslav Sobotka má tu smůlu, že nejen není nadán dostatečným charismatem pro tuto úlohu, ale především se jako v podstatě kariérní politik bez zkušenosti s civilní profesí jeví jako dokonalý příslušník politické elity (lidově řečeno "papaláš"), jenž v konfrontaci s populistickými davovými řečníky působí zcela koženým a sucharským dojmem. Nezbývá tedy nic jiného, než se odhodlat k činu. A tím činem je odvolání ministra Babiše.
Po sérii skandálů, počínaje pozitivním lustračním osvědčením, přes spektakulární střet zájmů, podezření na zneužívání evropských dotací v aféře Čapí hnízdo až po kontroverzní nákup státních dluhopisů, je návrh na odvolání Babiše po více než třech letech vládnutí Sobotkovy vlády více než rozpačitým aktem. Premiér jím navíc riskuje potenciálně nepříjemnou institucionální konfrontaci s prezidentem v momentě, kdyby se Zeman rozhodl požadavku premiéra na odvolání Babiše nevyhovět. A nemluvě už o tom, že se tímto postupem může zrodit nový politický mučedník, který dokáže voliče přesvědčit, že je kandidátem svatořečení a zlé tradiční elity, tedy "politici", se ho snaží zničit. Nevyletěly by pak preference hnutí ANO do vesmíru?
Přesto se však postup premiéra zdá i v tomto případě v podstatě logický. On totiž už v podstatě nemá co ztratit. Andrej Babiš totiž pomyslně posadil Sobotku na pekáč proto, že se mu (i s vydatnou pomocí jím ovládaných médií) dlouhodobě daří přesvědčit vysoké percento populace (a taktéž především tradiční levicové voliče), že je fakticky "opozice ve vládě", jinými slovy, vše, co se z pohledu těchto voličů vládě podařilo, je zásluha Andreje Babiše, a vše, co se nepodařilo, je proto, že nemá ve vládě absolutní moc a musí brát ohled na koaliční partnery, kteří dělají všechno špatně a soustavně maří jeho dobré dílo. Děje se tak proto, že jsou to "politici", co nikdy nepracovali, zatímco Babiš, veleúspěšný podnikatel baťovského střihu, se nemůže uplatnit v dostatečné míře. Ústředním překážejícím elementem je v tomto narativu samozřejmě premiér Sobotka.
Tuto šablonu narušit je pro premiéra prakticky nadlidský úkol. Přesto však není nic jednoznačnějšího, než upozadit zásluhy Andreje Babiše na vládních úspěších skrze jeho odstranění z vlády. Tím by se také některým hlasitým kritikům vládní sestavy, hlavně z řad kdysi vládní pravicové opozice, vzal prakticky veškerý vítr z plachet, jelikož nutno podotknout, že kromě Andreje Babiše a jeho kontroverzí se k ničemu zásadnějšímu mnozí exponenti ODS a TOP 09 vybičovat nedokážou. Odvolání pouze Babiše z vlády, navíc pouhého půl roku před řádným termínem voleb, působí v kontextu předchozích událostí skoro tragikomicky. Bohuslav Sobotka totiž může být snadno obviněn z toho, že cíleně a frapantně porušil koaliční smlouvu. Je totiž zřejmé, že odvolání předsedy, resp. majitele jedné z vládních stran z vlády premiérem z jiné strany fakticky znamená rozpad koalice. Nestálo by tedy za to rovnou navrhnout prezidentovi odvolání všech ministrů za hnutí ANO? Co to však přinese vládní sestavě v momentě, kdy do voleb již nic zásadního prosazovat nebude?
Bohuslav Sobotka má tu výhodu, že nejen, že si od předchozích volebních období neužívá českého politického folklóru v podobě pravidelného hlasování o vyslovení nedůvěry vládě vyvolaného opozicí, ale v podstatě se ani nemusí obávat, že by sám jako premiér byl nucen podat demisi. Demise premiéra je totiž okamžité bezprecedentní posílení hlavy státu a její možnosti využít pravomoc jmenovat si svou "prezidentskou vládu" za zády Poslanecké sněmovny i politických stran. Po zkušenosti z léta 2013 se jmenováním Rusnokovy vlády si především sněmovní pravicová opozice rozhodně nedovolí dělat kroky, které by znamenaly poskytnout prezidentovi tento luxus. Sobotkova vláda by tak mohla pohodlně dovládnout do konce volebního období jako menšinová, byť by měla podmíněnou toleranci sněmovní pravice. Podmíněnou například tím, že fakticky už nic zásadního nenavrhne.
Tím ale taky padá onen předpoklad, že odstraněním Babiše z vlády lze snadno vzbudit ve voličích dojem, že Babiš žádné zásluhy na úspěších vlády nemá. U všeho podstatného totiž coby její člen byl a nyní mu to už nikdo nevezme. Časový faktor je tak zde zásadní. A kompromis z hlediska časování by byl v tomto nejvíce příhodným aktem "záchrany" pro Bohuslava Sobotku. Jinými slovy, premiér měl krok, k němuž se nyní chystá, podniknout již dávno. A navrhnout odvolání nejen Babiše, ale i všech ministrů za ANO. Nebyl vhodnější okamžik, než medializovaná aféra Čapí hnízdo loni v březnu. Od té doby pak mohla menšinová vláda ČSSD a KDU-ČSL ještě uskutečnit některá zásadní politická rozhodnutí, alespoň co se rozpočtu na letošní rok týče. Zároveň by přestala platit původní koaliční smlouva a Babiš by se nemohl odvolávat na podrazáctví kohosi.
Premiér tak nevyužil svou šanci v pravý okamžik a sklízí důsledky. Bohužel pro něj, nyní již cokoliv udělá, může skončit stejně, a to jeho volebním debaklem a definitivním politickým koncem. Pokud by ovšem seděl s rukama založenýma v klíně, nemohl by se odvolávat ani na (zoufalé) pokusy.
Odvolat Babiše se tak pro premiéra nyní stává svého druhu politickou povinností. Pokud to neudělá, prohraje nedůstojně. Pokud to udělá, prohraje zřejmě též, ale aspoň to bude působit jako chlapský pokus o boj do posledního dechu.

Autor je politolog






S Babišem doleva, se Sobotkou nikam

9. dubna 2017 v 23:33 | Vladimír Hanáček
Širší vedení ČSSD vybralo lídry v jednotlivých krajích, resp. volebních obvodech do podzimních sněmovních voleb a rovnou se při té příležitosti nechal volební manažér a novopečený místopředseda strany Jan Birke slyšet, že se strana "otáčí doleva" a soustředí se na své tradiční voliče. Je pozoruhodné, že při upřesnění, o koho konkrétně jde, se tradičními voliči ČSSD stali v podstatě všichni kromě soukromých živnostníků a podnikatelů či manažérů bank a velkých firem. Podobná definice tradičního voliče ČSSD je samozřejmě dostatečně rozpjatá na to, aby opticky zvýšila volební potenciál strany do nebes. Ve skutečnosti mezi tradiční voliče ČSSD patří jen ti příslušníci sociálních skupin, jako jsou dělníci a zaměstnanci, rodiny s dětmi a senioři, kteří poptávají levicovou politiku silného státu, zajišťujícího štědré veřejné služby a neadresnou sociální pomoc skrze redistribuci veřejných prostředků a sociální transfery. Takových voličů je v ČR jistě více než milion, nicméně nelze předpokládat, že by všichni byli zaujatí politikou socialistického zaopatřování.
Přesto se kalkul vedení ČSSD jeví jako správný. Sociální demokraté si uvědomili, kde je jejich tradiční voličská základna a její zájmy a místo honby za hlasy velkoměstských liberálů se začínají soustředit na ten elektorát, který z ČSSD v posledních dvaceti letech vždy činil jednu ze dvou nejsilnějších stran v zemi.
Problém ovšem nastává, pokud vezmeme v potaz tezi, na kterou bylo mnohými pozorovateli již v minulosti opakovaně upozorňováno, tj. že faktorem úspěchu ČSSD v oslovení její skalní základny a zároveň expanzi směrem do středu spektra, je kromě dostatečné věcné reprezentace zájmů tohoto elektorátu též odpovídající politický styl ústředních lídrů strany a potom též "strašák" v podobě sílící neoliberální pravice, jejíž vláda může zájmy těchto voličů ohrozit, a nejen jich. Ten druhý předpoklad platil v dostatečné míře do roku 2013, ale už volby toho roku poprvé přinesly situaci, kdy se neoliberální pravice po éře Nečasovy vlády zdála být pro ČSSD naprosto neškodným soupeřem, čili tato druhá podmínka ani dnes neplatí. Pokud jde o tu první, tak je třeba podotknout, že volebně neúspěšnější byla sociální demokracie za předsednictví dvou lídrů, kteří svým politickým stylem náleželi spíš k výrazným a taktéž polarizujícím osobnostem, konkrétně Miloše Zemana a Jiřího Paroubka (volby 1998 a 2006 - zisk přes 32% hlasů). Není jen českou specialitou, že voliči odpovídající výše naznačeným sociálním skupinám též nejvíce volají po "silných vůdcích" v politice. Takového lídra dnes ČSSD nemá a premiér Bohuslav Sobotka je skoro dokonalým protikladem takových očekávání. Nepříliš charismatický a především jako poslanec od svých 25 let přímo ztělesňující politický establishment. Právě socioekonomicky levicoví voliči jsou přitom nejvíce znejistěni ve své důvěře v politický systém a jeho instituce.
Zde pak tkví příčina trendu, který plně odhalily loňské krajské volby: stagnace volební podpory ČSSD ve prospěch hnutí ANO. Expanze Babišova hnutí směrem doleva na pomyslné pravolevé ose z pohledu dlouhodobého rozloženi sil na politické scéně, tedy na úkor ČSSD (a KSČM) je zapříčiněna především vzrůstající nespokojeností dříve skalního elektorátu ČSSD s vládnutím této strany v posledních třech letech. Je přitom pozoruhodné, že tato nespokojenost není ani tak dána faktem, že by se tito voliči cítili zrazeni v rámci prosazování svých socioekonomických zájmů Sobotkovou vládou. Naopak lze říct, že z hlediska zastoupení tradičních levicových témat v reálných počinech současné vládní koalice byla ČSSD dosti úspěšná. Nespokojenost spočívá v pocitu odcizení těchto voličů politické třídě, pocitu ohrožení zvnějšku (nejen s ohledem na migraci), kterému vláda nedokáže účinně čelit, jakož i prohlubující se krizi legitimity celého politického systému liberální demokracie v očích těchto sociálních skupin. Kamkoliv se podíváme (nejen) po Evropě, je nástup různých protestních, populistických formací provázen především voličskou stagnací tradiční sociálnědemokratické levice. Poslední volby v Nizozemí to potvrdily zcela nepokrytě. Nutno přiznat, že zvrátit tento trend během posledního půlroku do voleb se z pohledu ČSSD jeví prakticky jako nadlidský úkol. Nejsilnější vládní strana tak budí dojem, jako kdyby chtěla dobrovolně odejít na porážku alespoň v té sestavě, v jaké se již několik let marně snaží tyto tendence zvrátit.
Může se přitom jevit paradoxně, že v českém prostředí stagnuje tradiční levice ve prospěch hnutí jednoho miliardáře, jehož podnikatelské aktivity navíc provází mnoho kontroverzí. Pro průměrného voliče tohoto ražení však není zásadní otázkou, jakou minulosti či ekonomické zázemí daný lídr má, či spíš jak rozhodně působí z hlediska politické akce a především jak moc je schopen vzbudit v očích "obyčejného člověka" dojem, že mu rozumí a dokáže naplňovat jeho zájmy. Podnikatelský populismus babišovského střihu je navíc mladší bratříček socialismu: voliči je sdělováno, že až bude majitel Agrofertu řídit stát jako svou firmu, postará se o blaho občanů tak dobře, jako jsou zaopatřeni zaměstnanci jeho firem. Navíc, v řadě případů jde o jednu a tutéž kategorii…
Je chybou se zároveň domnívat, že soupeření mezi ČSSD a ANO o typického levicového voliče, resp. takový podíl těchto voličských skupin v podpoře hnutí ANO, aby to stačilo k jeho pohodlnému vítězství ve volbách, je dominantní střet na české politické scéně, který předurčí politické poměry v zemi. Ve skutečnosti totiž nejde o soutěž dvou stran o identický elektorát s vyrovnanými šancemi, nýbrž doslova o tunelování voličské základny ČSSD hnutím ANO bez jediného náznaku opačného trendu. ČSSD tak fakticky o žádné voliče nesoutěží. Pouze se snaží zachránit co se dá, aby její preference nespadly na historický rekord. To již však nastalo, alespoň co se volebních modelů týče. Podle nich dnes sociální demokracie dosahuje podpory někde okolo 16%, což by byl nejhorší výsledek strany od roku 1992. Nutno pouze dodat, že ten doposud nejhorší se odehrál v posledních volbách roku 2013, které ČSSD vyhrála "pouze" se ziskem něco málo přes 20% hlasů. Zvrátit tento trend by mohla snad jen neočekávaná hrubá chyba hnutí ANO, propuknuvší skandál či úspěšná skandalizace lídra hnutí v rámci vyšetřování v kauze Čapí hnízdo. Nic z toho však nejen nelze dopředu předvídat, ale zejména se to dnes nejeví ani příliš pravděpodobným.
Posun ANO směrem doleva a jeho trvalé zakotvení mezi voliči, situovanými v pomyslném metrickém středu, tj. ideově nevyhraněnými, pak logicky otevírá prostor v pravé části spektra, aby ho zaplnil subjekt, jenž dokáže oslovit voliče, kteří politiku obou dvou nejsilnějších vládních stran odmítají. Potenciál tradiční neoliberální pravice je značně limitován paralelním odporem těchto voličů k politice minulé Nečasovy vlády. KDU-ČSL má zase tento potenciál výrazně oslaben skrze vládní angažmá a odpovědnost za mnohé kroky Sobotkovy vlády. Nápovědí těchto tendencí jsou však výsledky krajských voleb. Zatímco v moravských krajích jednoznačně dominovaly současné vládní strany, a to právě včetně lidovců, kteří vyhráli ve Zlínském kraji a v tom Jihomoravském skončili na druhém místě, v českých krajích vidíme dvojí tendenci: buď větší podíl ovšem silně fragmentované pravé části spektra, nebo větší míru koncentrace "hlasů zprava" ve prospěch jednoho aktéra, který taktéž v jednom kraji (Liberecký) volby vyhrál a v dalším (Středočeský) skončil na druhém místě. Jde pochopitelně o starostenské hnutí (STAN, resp. SLK). Je přitom nasnadě, že jde především o někdejší voličské bašty ODS.
Zde se tedy dostáváme k zásadní hypotéze: pokud by se tento trend potvrdil i v letošních sněmovních volbách, a to může nastat už vzhledem k faktu, že ve volbách prvního řádu voliči hlasují více stranicky a takticky než ve volbách druhého řádu, znamená to, že je vysoce pravděpodobný volební vzestup politické strany, která hlasy těchto voličů z pravé části spektra získá. Potenciál STAN z krajských voleb jsme již zmínili. Pokud by se potvrdil i ve volbách do Sněmovny ziskem těchto hlasů pro koalici KDU-ČSL a STAN, může pak propojení skalní voličské podpory KDU-ČSL s hlasy těchto voličů pro STAN znamenat vzrůst podpory této koalice do té míry, že v prostoru pravého středu dojde k vyšší míře koncentrace a tudíž oslabení fragmentace stranického spektra. Ve finále pak konečné výsledky mohou znamenat poměr, který nebude charakterizován pořadím: ANO - ČSSD - a další, jak mnozí dnes téměř automaticky předpokládají, nýbrž dominanci hnutí ANO a poté formace, která získá hlasy z pravé části spektra. Na ČSSD pak může zbýt v krajním případě až třetí místo. Opět jde scénář nikterak neznámý z některých zahraničních zkušeností.
Z hlediska směru volební soutěže to znamená, že bipolární pravolevý formát zůstává zachován, ale soutěž fakticky probíhá pouze mezi těmi aktéry a hnutím ANO, kteří mohou od Babišova hnutí nové voliče získat, resp. které hnutí ANO neosloví. A takovým soupeřem momentálně rozhodně není ČSSD.
Výsledek letošních sněmovních voleb tak zůstává nezřejmý nejen co do celkového poměru sil v nové dolní komoře, ale především už základně ve vztahu k tomu, které strany vlastně spolu reálně soutěží o identické voliče a hlavně kdo dostane víc. Bude to tedy ještě navýsost zajímavé…


Autor je politolog