Březen 2017

Za kardinálem Miloslavem Vlkem, Aby všichni byli jedno

19. března 2017 v 23:49 | Vladimír Hanáček
Odchod kardinála Miloslava Vlka na Věčnost otevřel novou etapu v dějinách české Církve. Emeritní arcibiskup pražský a primas český byl ve svobodných časech posledních téměř třech desetiletí její nenahraditelnou a též nepominutelnou součástí a pro mnohé ztělesněním Církve ve veřejném prostoru. Pro věřící katolíky byl autoritou, jíž naslouchali s vědomím významu jeho slov nejen v rovině věroučné. Kardinál Vlk jako málokdo zosobňoval postavení Církve v české společnosti druhé poloviny 20. století, její ponížení i velikost, spojenou se vědomím Boží lásky, která jí umožnila přežít čas největšího útlaku. Sám jej poznal v dobách nesvobody jako blízké osobní setkání s Ukřižovaným Kristem. Z této duchovní síly čerpali čeští a moravští věřící naději ve šťastnou budoucnost ve svobodě, která se měla stát především časem duchovní obrody společnosti a jejím hmatatelným výrazem pak postavení Církve ve svobodné společnosti jako instituce schopné významně ovlivnit její morální klima. Zahladit staré křivdy "tlustou čarou za minulostí" nebylo přijatelné, stejně jako zapomenout na mimořádnou zkušenost Církve násilím zahnané do katakomb.
Obnovovat Církev jako společenskou instituci, navíc tváří v tvář novým výzvám, které přinesly reformy II. vatikánského koncilu v unikátních podmínkách české společnosti, byl úkol, jehož tíhu si lze v plnosti uvědomovat jen s časovým odstupem. Opojení ze zázraku znovunabyté svobody i zásadní proměny postavení Církve v nejsekularizovanější společnosti v Evropě, symbolizované časovou koincidencí svatořečení Anežky Přemyslovny a pádu komunistického režimu v listopadu 1989, dosud odsuzované a ignorované, nově obdivované pro její oběti a ztráty v časech nesvobody i morální opravdovost jejích hodnostářů, vzbuzovala naději v téměř automatické přetavení popularity Církve prvních polistopadových měsíců a let v její vliv na celkové poměry ve společnosti a možnost účinně přispívat k její duchovní proměně.
Vystřízlivění z těchto představ a rychlý návrat k prastarým předsudkům, stereotypům a nevraživostem velké části společnosti vůči Církvi za paralelně jdoucího nedořešení majetkoprávních vztahů státu a Církve se stalo příčinou posilujícího pocitu nenaplnění představ o roli církví ve svobodné společnosti a pocit nenapravení starých křivd znamenal opětovné bolestivé otevírání starých ran. Kardinál Vlk zůstal po celé období svého působení na stolci sv. Vojtěcha věren svému poslání duchovního pastýře, spojujícího nezbytné institucionální církevní otázky s principiálními mravními a hodnotovými důrazy a taktéž snahou být aktivní součástí politického, ekonomického a kulturního prostředí v české společnosti. Na samém konci tohoto působení sám shrnul výsledky svého snažení v televizním rozhovoru při návštěvě papeže Benedikta XVI. v ČR v září 2009 nelichotivým závěrem, že "na poli církevně-politickém nedosáhl téměř ničeho."
Podobný kategorický závěr působí až nepatřičně nejen proto, že to v řadě objektivních hledisek není pravda, ale především proto, že s ohledem na náročnost získaného úkolu, na který nikdo z nových českých biskupů polistopadové éry nemohl být dostatečně připraven, by naplnění všech cílů znamenalo nadlidský úkol, který nemůže být naplněn bez Boží pomoci toliko lidskými silami.
Následné smrsknutí "církevně-politických" cílů na dořešení otázky tzv. restitucí, tedy narovnání majetkových vztahů mezi státem a Církví, pak bylo mnohými nahlíženo jako doklad pokrytectví hierarchické instituce, účelově se zaklínající morálními hodnotami ve své honbě za mocí, vlivem a materiálním bohatstvím. Takový odsudek začal být personifikován v osobě odcházejícího primase, a tomuto nahlížení přitom podlehli i mnozí věřící, kteří shledávali výsledky jeho působení coby hlavy českých katolíků jako neúspěšné. Ti, pro které zůstával nejvyšší autoritou uvnitř české Církve, pak namnoze vnímali jeho kritická slova vůči společenským poměrům v naší zemi jako podnět k "morální ghettizaci", spojené s pocitem frustrace z nenaplnění někdejších nadějí a přecházejících v pocit zmaru v rámci jakéhokoliv úsilí o duchovní očistu společnosti. Kritická slova pak často sklouzávala toliko do roviny planého mentorování.
Všechny tyto projevy ve skutečnosti nebyli vlastním duchovním a morálním postojem kardinála Vlka, neboť nekorespondovali s jeho životní zkušeností otevřenosti Boží vůli jako záruky smysluplnosti světského počínání. Nespoléhat se jen na své vlastní síly a plně se opřít o Boží milost ve všem svém snažení o obecné dobro bylo poselství, které kardinál Vlk svým životem dosvědčoval. Je paradoxní, že tak dlouho za časů jeho mnohaletého veřejného působení zůstávalo toto povědomí buď nepochopené, nebo naopak pochopené špatně, tedy jako podnět k rezignaci, pasivitě a odmítnutí dalších snah jako nesmyslného lopocení se za světskými zásluhami…
Teprve závěr kardinálova života a jeho smrt otevírají, zdá se, prostor, k hlubšímu pochopení smyslu a významu tohoto svědectví. Dávají především tušit, že člověku se nedostává Boží milosti, dokud nepřijímá svět kolem sebe takový jaký je a nezachází s ním tak, aniž by to zároveň znamenalo přijetí "ducha tohoto světa" a sejití z cesty do Božího království. Obdivuhodná vnitřní síla a vyrovnanost s vlastním životním posláním, která z nemocného kardinála v posledních třech měsících jeho života čišela a byla předávána široké veřejnosti už bez jeho přímé účasti, oslovila ve velké míře i ty, kteří jeho poselství dosud vnímali toliko v kontextu individuálních sdělení, maximálně posilovaných institucionálními hledisky.
Jeho celoživotní úsilí o jednotu, vyjádřené jeho biskupstvím mottem, bylo stvrzené smířením se se stavem věcí na závěr vlastní životní pouti a plného odevzdání se do Božích rukou s vědomím, že Boží přítomnost nevymizí z tohoto světa a že znamená i nadále duchovní sílu a naději pro všechny ty, kdo Boha hledají. Že Bůh neopouští nikoho, kdo ve svém životě usiluje o pravdu a dobro, že místo každého je tam, kde může nejlépe tuto Boží přítomnost zakusit, ale především, že takové vědomí smyslu vlastního konání není v rozporu se společenskou odpovědností, kterou na sebe každý člověk bere. Konkrétně řečeno, že otázky působení Církve ve společnosti a její úsilí o její duchovní a mravní obrodu nemůže být spojeno pouze s rolí jejích nejvyšších hodnostářů, resp. že ti sami ve své službě nic zásadního nezmůžou, pokud každý věřící nepřijme společenskou odpovědnost a především neopře své každodenní působení o Boží milost.
Zdá se, že právě s rolí laiků a jejich podílem na naplňování těch dimenzí života Církve, které se úzce prolínají s širšími společenskými otázkami,zakládá se nejhlubší smysl oné Jednoty. Že právě charismatický prvek v životě Církve je důležitým předpokladem naplnění tohoto údělu a že zejména v jednotě kněžích i laiků v úsilí o účinnou a každodenní péči o dobro druhých tkví skutečný význam oné duchovní obrody, k níž je Církev poslána. Takto pochopené "Dílo Mariino", zpřítomňování Krista v očích druhého v každodenních konkrétních situacích a vztazích, je skutečně účinným příspěvkem Církve k duchovní a morální obrodě společnosti. Životní zápasy kardinála Vlka, především jeho mnohaleté úsilí o zahojení starých ran i v praktické a materiální rovině, je třeba vnímat právě v kontextu tohoto cíle. Církev ponížená a zbavená všech prostředků je především neschopná sloužit. Stejně neschopná sloužit je však i poté, kdy z těchto prostředků učiní jediný předpoklad své služby. Spoléhání se na Boží milost a zároveň úsilí o adresnou a účinnou službu jdou ruku v ruce a jedno bez druhého nemůže přetrvat. Teprve v posledních chvílích kardinálova života jsme všichni měli příležitost toto pochopit jako nejniternější odkaz, který nám po svém odchodu zanechává. Konečně pochopit smysl toho, co se zdálo být marné, nedokončené či dokonce nesmyslné. Nově pochopit tuto jednotu smyslu znamená dosáhnout skutečné, viditelné jednoty s Bohem i bližními.



Autor je politolog