Leden 2017

Blížící se Babišistán a česká stranická soutěž

31. ledna 2017 v 23:53 | Vladimír Hanáček
model agentury STEM z ledna 2017, přisuzující hnutí ANO Andreje Babiše 30% podporu a 87 mandátů v Poslanecké sněmovně, vzbudil všeobecnou senzaci nejen proto, že v něm poprvé poklesl pod 5% práh Babišův ústřední rival, tedy TOP 09 Miroslava Kalouska, ale taktéž proto, že čísla v něm zveřejněná zavdala pohnutky k úvahám, kdo by se stal pravděpodobně jediným koaličním partnerem vítězného hnutí ANO v takovéto konstelaci. Obecně zaznívající závěr asi nepříliš překvapí: potenciálním koaličním partnerem Andreje Babiše může být prakticky kdokoliv ze zbývajících čtyř tradičních stran, od ODS až po KSČM, přičemž v případě prosazení se strany SPD Tomia Okamury není vyloučeno, že by mohla vzniknout koalice protestních sil. Podobné úvahy tak čítají celé spektrum možností: od středopravé koalice ANO a ODS, centristickou koalici ANO a KDU-ČSL po středolevou koalici ANO a ČSSD (z nichž prakticky všechny varianty jsou realizovány v jednotlivých krajích po loňských volbách, kde se ANO podílí na moci), až po varianty, jejímž již čistě symbolickým znakem je posun k více či méně otevřeně autoritářským a antisystémovým pozicím a tedy potenciálně reálným proměnám povahy politického režimu v zemi: koalice ANO a KSČM by mohla znamenat připuštění zpochybnění zahraničně-politického směřování a mezinárodních závazků ČR, koalice ANO a SPD pak reálný posun k mobilizační politice protestu bez nosného obsahu, toliko obohaceného o demonstrativní nacionalismus, který by mohl mít ve finále podobné důsledky jako předchozí případ.
Všechny tyto úvahy jsou nanejvýš předčasné a připomínají porcování medvěda běhajícího po lese. Přesto je však potřeba s nimi počítat, jelikož budou mít zásadní mobilizační efekt a v rámci blížícího se volebního klání budou symboly s nimi spojené navýsost důležitou složkou voličského rozhodování. Jedno je jisté: Andrej Babiš si nebude koaliční partnery vybírat podle jejich postavení na pravolevé ose či podle ideové nebo názorové blízkosti, ale vybere si toho partnera, který bude nejvíce ochoten odevzdat majiteli Agrofertu téměř absolutní moc v zemi (toliko korigovanou spíše formálně horní komorou Parlamentu, v níž nemá ANO silnou pozici, případně Ústavním soudem). Vybere si takového koaličního partnera, který nebude po vítězném uskupení nic zásadního chtít, a jehož prioritám bude moci Babiš vyhovět, aniž by to nějak ohrozilo jeho reálnou mocenskou dominanci v domácích i zahraničních očích. Z tohoto hlediska se tak nejeví příliš pravděpodobným spojenectví ANO s KSČM, ale takovou úvahu lze zatím opřít toliko o domněnky a zdání. Andrej Babiš dává opakovaně najevo, že systém dělby moci, parlamentní forma vlády a koaliční vládnutí jsou atributy politického systému, které ho obtěžují, komplikují jeho vizi "efektivního rozhodování" a nejradši by se jich zbavil, pokud by k tomu měl dostatečnou příležitost. Politická konkurence zavedených stran se tedy těmto tendencím bude muset bránit, avšak logicky každý z jiné pozice, což také znamená, že nikoliv synergicky.
Právě zde tkví největší paradox současné vnitropolitické situace v ČR: nějakých devět měsíců před sněmovními volbami by se zdálo, že skutečnost nárůstu obliby i reálné moci Andreje Babiše vytváří škálu možností, podle níž můžeme odhadnout směr mezistranické soutěže. Mnozí novináři často zdůrazňují, že jedinou reálnou konkurencí, jež může dominanci hnutí ANO zvrátit, je ČSSD. Taková úvaha vychází toliko s aritmetického měření voličské podpory, ale nikoliv z reálného vymezení mezistranického soutěžního prostoru. Jinými slovy, ČSSD může představovat ústřední konkurenci ANO v tom smyslu, že svým dosaženým výsledkem se pozici nejsilnější strany přiblíží nejvíce ze všech. Taková skutečnost ale vůbec nic nevypovídá o tom, jestli spolu tyto dvě strany skutečně soutěží či nikoliv. Volební souboj ANO a ČSSD se tak reálně odehrává na úrovni zápasu o hlasy voliče levého středu, v kterémžto prostoru se podařila hnutí ANO v loňských krajských volbách jednoznačně největší expanze doleva, jakou česká politika po roce 1990 vůbec pamatuje. Na stranu druhou ale pokud bude chtít ČSSD tyto voliče získat zpět a ANO oslabit, těžko může do takového zápasu vstupovat na poli "boje o povahu režimu"… Jinými slovy, příčiny, proč tito voliči od ČSSD přecházejí k ANO leží ve zcela jiné dimenzi, a to je tématické vymezení úspěšných realizátorů levicové socioekonomické politiky v Sobotkově vládě. Andreji Babišovi se daří prezentovat jako protagonista levicové politiky zaopatření nižších a utažení opasků středním sociálním vrstvám. ČSSD ve snaze tuto tendenci zastavit by musela předčit ANO svým důrazem na totožné téma, avšak z hlediska formy trumfnout Babiše mírou populismu a umění mediální zkratky. Stávající předseda ČSSD a premiér Bohuslav Sobotka tuto schopnost nemá, a proto se jeví jeho porážka stávajícím ministrem financí jako téměř nevyhnutelná. To taky ale zároveň znamená, že ČSSD s ANO fakticky ve stejném prostoru nesoutěží, a už vůbec ne na základě tématu politický vs. antipolitický. To, čeho jsme svědky je spíše pomyslné rozlévání podpory ANO směrem doleva, které momentálně nedokáže nikdo a ničím zastavit.
Pokusy využít téma sporu o povahu režimu a "obrany politické demokracie" před politikou coby byznysem jinými prostředky k úkroku směrem k velkoměstským liberálním voličům představují svého druhu alternativní posun směrem k pravému středu, ale v případě ČSSD se jeví jako spíše neúčinné, a to z celkem pochopitelných důvodů: předpokládaly by reálný stav soutěže naopak mezi ČSSD a stranami vpravo od ANO. Taková soutěž ovšem znamená zároveň odchyl od hypotetické dominantní dimenze, tj. od systémového vymezení se tradičních stran a protestních hnutí. V praxi to znamená, že navzdory ambicím vedení ČSSD sehrávat klíčovou roli v obraně demokratické politiky není tato strana s to udržet se jako přímý aktér mezistranické soutěže, pohybující se na stejném soutěžním poli jako konkurence.
Z této teze by tedy vyplynul jeden jediný zbývající závěr, že vážnou konkurenci hnutí ANO nepředstavuje ani tak ČSSD, jako spíš strany napravo od něj, a to i ty, co dosud možná vůbec nevznikly. Právě ony můžou získat podporu mezi voliči, kteří dnes zůstávají stranicky bezprizorní voličskou množinou a jejich častá neúčast u voleb významně zkresluje dosažené výstupy průzkumů. Znamená to, že pokud tito voliči budou schopni a ochotni podpořit společně formaci pravého středu, která bude schopna se etablovat jako strana min. střední velikosti co do voličské podpory, lze konstatovat, že právě zde dojde k hlavnímu soutěžnímu klání, které určí budoucí konstelaci stranického systému po příštích volbách. Konkurentem takové formace je však paradoxně nikoliv jen Andrej Babiš a ANO, ale též Bohuslav Sobotka a ČSSD, neboť koaliční vládnutí těchto dvou stran fakticky otevírá příležitost jediné skutečné opozici vpravo od ANO. Kdo by na tuto pozici mohl aspirovat nyní pomiňme, neboť je to navýsost nezřejmé. Tím je ovšem zároveň zpochybněna teze, že by ideově heterogenní blok tradičních stran (min. ČSSD, ODS a KDU-ČSL) mohl být jednotný v postupu proti posilování moci Andreje Babiše.
Zjištěním této úvahy tedy je, že navzdory všem snahám o společný postup v omezení možností voličské expanze ANO bude spíše zásadním tématem ANO z jedné nebo z druhé strany zneškodnit skrze jeho umístění na pravolevé socioekonomické ose. To je však také největší kámen úrazu, poněvadž v tom, na jaké pozici se v tomto schématu hnutí ANO skutečně nachází, se ČSSD a strany vpravo od ANO samozřejmě nikdy neshodnou. Zásadní pro oslabení Babišova hnutí však bude, která, a zda vůbec jestli nějaká dimenze soutěže v tomto schématu převládne. A zde paradoxně mají silnější pozici potenciální aktéři zprava, nikoliv ČSSD.
Ukazuje se tak, že úvahy o mobilizaci pravicových voličů, nespokojených s "výdobytky" této vlády v podobě EET, kontrolního hlášení, zvyšování mandatorních výdajů, posilování byrokracie, restriktivních nástrojů a dozorových mechanismů států, mohou být naprosto nejzásadnější faktor úspěchu či neúspěchu Babišova hnutí a tedy další perspektivy směřování politického režimu v ČR.
Docházíme tak k závěru, že jedna pravolevá dimenze mezistranické soutěže není oslabena či úplně překryta novým soutěžním prostorem v podobě konkurence zavedených stran a Babišova hnutí, nýbrž že její posílení může znamenat faktické umenšení volebního výsledku hnutí ANO v zásadní míře skrze posílení pozic stran vpravo od něj. Tudy by tedy měla vést cesta pro ty, co si hegemonii (aktuálního) majitele Agrofertu na politické scéně rozhodně nepřejí. Je však absurdní si myslet, že s tím mohou něco udělat zavedené strany jako celek, či snad dokonce ČSSD sama. Tím ovšem hůř pro ní…



Autor je politolog