Trump, realisté a Střední Evropa

28. prosince 2016 v 23:36 | Vladimír Hanáček
Zatímco se svět vzpamatovává z mohutných dojmů, které přinesl výsledek letošních prezidentských voleb v USA, formuje se obsazení nové administrativy prezidenta Trumpa. Nový ministr zahraničí (Secretary of State) Rex Tillerson představuje podle mnoha analytiků velkou neznámou z hlediska jeho pozice v rámci jednotlivých názorových proudů na vedení zahraniční politiky USA. Jeho unikátní zkušenost manažera firmy Exxon z něho činí především pragmatika a zkušeného vyjednávače, proto se mnozí domnívají, že obecně realistický postoj nového šéfa americké diplomacie je nejpravděpodobnější scénář, který zároveň koresponduje s dlouhodobým vnímáním postojů zvoleného prezidenta. V obou případech nám osobní historie obou vrcholných politických činitelů ani jejich dosavadní spíše útržkovité výroky o zásadních zahraničně-politických otázkách příliš nenapoví, jakým směrem se bude zahraničně-politický kurs USA pod vedením Trumpovy administrativy ubírat. Daleko zásadnější je odpovědět si na otázku, jaké ideové kruhy v jejich bezprostředním okolí převáží a nakolik uplatní své vize.
Mnozí pozorovatelé se shodují, že pro realistický názorový proud v zahraniční politice USA je letošní vítězství republikánského kandidáta obrovskou příležitostí, jak po téměř třech desetiletích faktické absence vlastního vlivu na zahraničně-politickou doktrínu země uplatnit své pohledy. Přesně v tomto duchu také reagoval na konci listopadu v National Interest na vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách veterán amerického zahraničně-politického myšlení a klasik realistické doktríny John J. Mearsheimer (a potvrdil tak například domněnky Rosy Brooks již z jara letošního roku o Trumpově "seriozní realistické zahraniční politice"), jenž spatřuje jako zcela pravděpodobné zahrnutí realistických východisek do budoucí zahraničně-politické koncepce Trumpovy administrativy.
Čelný kritik tzv. Great Power, tedy politiky liberální hegemonie, v jejímž rámci sehrávají USA roli "světového policajta", jenž intervenuje na nejrůznějších místech světa v zájmu "exportu demokracie", viní americkou zahraniční politiku posledního čtvrtstoletí z totálního selhání v rámci jejích zásahů v řadě zemí světa a z faktického způsobení geopolitické nestability současnosti. Za ideové strůjce takové politiky považuje zcela ve stejné míře jak liberální jestřáby (liberal hawks), blízké demokratickým administrativám Clintona a Obamy, tak i neokonzervativce, jež své vize "vojenského vývozu demokracie do světa" uplatnili v rámci tzv. Bushovy doktríny a modelovým příkladem jejich tažení je pochopitelně invaze do Iráku.
Mearsheimer konstatuje, že tyto neudržitelné a pro geopolitickou stabilitu v posledku škodlivé koncepce by měl nahradit seriózní realistický přístup, založený na vizi rovnováhy moci (balance of power) ve světě, definice důležitých sfér vlivu USA, mezi které řadí především Evropu, východní Asii a Perský záliv (oblast produkce 30% světové ropy), a účinného uplatňování vlivu v těchto oblastech v zájmu zabránění ustavení regionálních hegemonů. S tím je spojena principiální otázka respektu k suverenitě jednotlivých zemí světa a nezasahovaní do jejich vnitřních otázek. V Evropě podle Mearsheimera nehrozí zformování kontinentálního hegemona, neboť Německo i Rusko, které momentálně jako jediní asi mohou na tuto roli aspirovat, čelí bezprecedentnímu problému v podobě záporného demografického vývoje, stárnutí a zmenšování populace. V oblasti Perského zálivu je zcela zásadní držet na uzdě Irán a účinně bránit jeho nukleárnímu rozvoji a v oblasti východní Asie je nejdůležitější zadržovat moc Číny. Americkému containmentu vůči Číně má vedle spojenců na pobřeží Jihočínského moře ("Čína nesmí být silnější než její sousedé") pomoci i Rusko, které je tradičním rivalem Číny ve střední Asii. Rusko podle Mearsheimera nepředstavuje pro USA žádnou reálnou hrozbu jejich bezpečnosti a navíc obě velmoci spojuje společný zájem v podobě boje proti mezinárodnímu terorismu. S tím souvisí i vize vzájemné dohody a následné rekonstrukce Sýrie. Mearsheimer dokonce tvrdí, že Assad nepředstavuje bezpečnostní hrozbu pro USA a demokratické i republikánské administrativy mají mnohé zkušenosti v jednání s ním. Assad může setrvat u moci a pokud bude pokračovat občanská válka, je to především problém Moskvy.
Mearsheimerovy teze mají charakter toliko doporučení, byť autor očekává, že jejich uplatnění v rámci reálné politiky Trumpovy administrativy je vysoce pravděpodobné. Možná je tomu tak i proto, že v duchu realistických myšlenkových východisek se kromě praktických ohledů na rozsah zdrojů moci a vizi její geopolitické rovnováhy explicitně neodvolává na žádné zásadní hodnotové obsahy, kterými by se vize legitimizovala.
To ovšem neplatí o dalších autorech, odkazujících se na realistickou tradici zahraničně-politického myšlení. Významnou osobností realistického proudu, odkazující se na hodnoty Západu coby myšlenkového zdroje této koncepce, patří historik z Bostonské univerzity Andrew J. Bacevich.
Ten sdílí realistické cíle, kterých by zahraniční politika USA měla dosáhnout. Neopírá je však toliko o bezhodnotovou vizi koncentrace a vyvažování moci, nýbrž o zásadní hodnotové poselství, které označuje jako "křesťanský realismus". Katolík Bacevich zde navazuje především na myšlenkový odkaz amerického protestantského morálního filozofa první poloviny 20. století Reinholda Niebuhra, jenž stojí na předpokladu, že zlo ve světě je třeba potírat, ale nelze na něj nahlížet manichejsky jako na jasně objektifikovatelnou entitu, kterou lze fyzicky zničit a dosáhnout tak totálního vítězství dobra, jehož jsme sami nositeli. Vědomí hříšné podstaty lidské přirozenosti velí spíš k sebezpytu a vědomí limitů vlastní síly, moci a vlivu, tedy potřeby vyvarovat se jejich přepínání (overstretch). V praxi to znamená, že USA si mají být vědomy omezení vlastní moci především proto, aby jí mohly vykonávat směrem dovnitř, to je, aby mohly účinně garantovat bezpečnost vlastních občanů. Americké vojenské síly mají především povinnost bránit území USA před jakýmkoliv ozbrojeným útokem. Bacevich před několika lety lapidárně konstatoval, že v září 2001 byly americké tajné služby a vojenské jednotky plně připraveny bránit Rijád či Soul, ale nedokázaly zabránit největšímu teroristickému útoku na východním pobřeží USA. Bacevich je přitom do důsledků intervencionistické zahraniční politiky USA administrativy G. W. Bushe mladšího osobně zaangažován, neboť jeho syn zahynul v roce 2007 coby důstojník americké armády při teroristickém útoku v Iráku. Bacevich vidí možnosti uplatnění realistické doktríny v politice Trumpovy administrativy, avšak sám Trumpa za ideálně ustrojeného nositele této role nepovažuje, naopak ho shledává "strategicky negramotným". Stejně kriticky se však před volbami vyjádřil i na adresu Hillary Clintonové, v níž spatřuje přímou nositelku jestřábí politiky demokratických liberálů. V tomto kontextu označil Bacevich televizní debaty obou prezidentských kandidátů za "ztrátu času"…
V kontextu těchto výkladů si zbývá položit zásadní otázku: co tyto dispozice znamenají pro region Střední Evropy, pro postkomunistické země v tomto prostoru, patřící v posledním čtvrtstoletí mezi nejbližší spojence USA na evropském kontinentě, jejíž spojenectví jsme si zvykli hodnotově zdůvodňovat toliko odkazy na intervencionistickou "wilsoniánskou" tradici americké zahraniční politiky a její univerzalistické aspirace?
Zásadní podotázkou v tomto ohledu zůstává, nakolik budou v éře Trumpovy administrativy USA ochotny zachovávat vojenskou přítomnost v tomto regionu a především představovat tak motiv odstrašení (detterence) vůči putinovskému Rusku. Sdělení uvedených autorů je jasné. Nikdo z nich nezpochybňuje ani úzké spojenectví a geopolitický zájem o region celé Evropy včetně její východní části ze strany USA, ani potencialitu ruské bezpečnostní hrozby v tomto prostoru. Zároveň ale předpokládají, že musí být úkolem především příslušných zemí, aby vyvinuly náležitou snahu o vytvoření dostatečné kapacity k vlastní obraně, jakož i řešení regionálních konfliktů.
Stejně jako předpokládají zásadní roli regionálních velmocí při řešení krize na Blízkém Východě, i ve východní Evropě považují za zásadní příspěvek postkomunistických zemí k stabilnímu uspořádání geopolitických poměrů v tomto prostoru. Souvisí s tím i často zmiňovaný požadavek na zvýšení vlastních výdajů na obranu v rámci aliančních závazků. Zcela klíčovou odpověď ovšem nalezne Středoevropan v ideji bránění zformování regionálního hegemona. Američtí realisté mají zájem na tom, aby Evropa byla jednotná a byla spolehlivým partnerem USA (je zde přitom celkem lhostejno, co bude s TTIPem…). Nemají zájem na tom, aby jedna evropská země ovládla kontinent svým vlivem a nebo, aby si dvě evropské velmoci v podobě Německa a Ruska rozdělily sféry vlivu na kontinentě. Mají zájem na rovnováze sil, což v kontextu postkomunistického uvažování předpokládá vizi Střední Evropy coby geopolitického aktéra, schopného uplatnit svůj vliv v rámci eruatlantických struktur a zároveň schopného primárně samostatně čelit asertivitě východní velmoci.
Je zde třeba brát v potaz i významný politický vliv středoevropských krajanů v USA, jejichž hlasy (dlouhodobě označované jako tzv. polish votes) významně přispěly k vítězství prezidentského kandidáta v tzv. Upper Midwest (především ve Wisconsinu a Iowě). První zřetelnou indicií toho, že novému prezidentovi není region Střední Evropy nikterak lhostejný, jsou jeho ujištění v telefonátu s polským prezidentem Andrzejem Dudou 16. listopadu, v němž Trump ujistil polské partnery o trvání blízkého spojenectví Polska a USA a zároveň vyzvedl politickou a ekonomickou úlohu polských krajanů v USA i velkou historii Polska pro kohokoliv, kdo si považuje hodnot patriotismu. Na rozdíl od českého prezidenta Miloše Zemana, jehož představy o vlastní budoucí "přemosťovací" úloze mezi Washingtonem, Moskvou a Pekingem působí v kontextu výkladu realistických východisek americké zahraniční politiky jako naprostá fantasmagorie, je telefonát Trumpa s Dudou důležitým vkladem budoucího postoje jeho administrativy vůči celému regionu Střední Evropy v rámci jeho zahraničně politické koncepce.
Realistická tradice amerického zahraničně-politického myšlení nepředstavuje nutně radikální izolacionismus a nezájem o "druhý břeh Atlantiku" či snad "objímání v Moskvě", jak si někteří postkomunističtí fantasté představují. Na Střední Evropu realisté nahlížejí jako na region svého zájmu, avšak rozumí mu především s ohledem na vědomí limitů své moci. Střední Evropa má proto dva hlavní úkoly, nalézt naopak prostředky vzestupu té vlastní a zároveň o tom ujistit své americké spojence. Je velkou otázkou, zda se realistický pohled v reálné politice Trumpovy administrativy uplatní. Ve Střední Evropě bychom se však místo planého mentorování či hraní si na vědmy měli především ptát, co jsme svou veřejnou diplomacií udělali proto, aby se tak stalo…


Autor je politolog



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ZdenekG ZdenekG | E-mail | 17. ledna 2017 v 14:38 | Reagovat

Chtěli byste zvýšit návštěvnost na vladimir-hanacek.blog.cz několikrát? Hledat v google: Masitsu's tricks

2 MarcoV MarcoV | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 9:20 | Reagovat

Velmi zajímavý blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama