Prosinec 2016

Trump, realisté a Střední Evropa

28. prosince 2016 v 23:36 | Vladimír Hanáček
Zatímco se svět vzpamatovává z mohutných dojmů, které přinesl výsledek letošních prezidentských voleb v USA, formuje se obsazení nové administrativy prezidenta Trumpa. Nový ministr zahraničí (Secretary of State) Rex Tillerson představuje podle mnoha analytiků velkou neznámou z hlediska jeho pozice v rámci jednotlivých názorových proudů na vedení zahraniční politiky USA. Jeho unikátní zkušenost manažera firmy Exxon z něho činí především pragmatika a zkušeného vyjednávače, proto se mnozí domnívají, že obecně realistický postoj nového šéfa americké diplomacie je nejpravděpodobnější scénář, který zároveň koresponduje s dlouhodobým vnímáním postojů zvoleného prezidenta. V obou případech nám osobní historie obou vrcholných politických činitelů ani jejich dosavadní spíše útržkovité výroky o zásadních zahraničně-politických otázkách příliš nenapoví, jakým směrem se bude zahraničně-politický kurs USA pod vedením Trumpovy administrativy ubírat. Daleko zásadnější je odpovědět si na otázku, jaké ideové kruhy v jejich bezprostředním okolí převáží a nakolik uplatní své vize.
Mnozí pozorovatelé se shodují, že pro realistický názorový proud v zahraniční politice USA je letošní vítězství republikánského kandidáta obrovskou příležitostí, jak po téměř třech desetiletích faktické absence vlastního vlivu na zahraničně-politickou doktrínu země uplatnit své pohledy. Přesně v tomto duchu také reagoval na konci listopadu v National Interest na vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách veterán amerického zahraničně-politického myšlení a klasik realistické doktríny John J. Mearsheimer (a potvrdil tak například domněnky Rosy Brooks již z jara letošního roku o Trumpově "seriozní realistické zahraniční politice"), jenž spatřuje jako zcela pravděpodobné zahrnutí realistických východisek do budoucí zahraničně-politické koncepce Trumpovy administrativy.
Čelný kritik tzv. Great Power, tedy politiky liberální hegemonie, v jejímž rámci sehrávají USA roli "světového policajta", jenž intervenuje na nejrůznějších místech světa v zájmu "exportu demokracie", viní americkou zahraniční politiku posledního čtvrtstoletí z totálního selhání v rámci jejích zásahů v řadě zemí světa a z faktického způsobení geopolitické nestability současnosti. Za ideové strůjce takové politiky považuje zcela ve stejné míře jak liberální jestřáby (liberal hawks), blízké demokratickým administrativám Clintona a Obamy, tak i neokonzervativce, jež své vize "vojenského vývozu demokracie do světa" uplatnili v rámci tzv. Bushovy doktríny a modelovým příkladem jejich tažení je pochopitelně invaze do Iráku.
Mearsheimer konstatuje, že tyto neudržitelné a pro geopolitickou stabilitu v posledku škodlivé koncepce by měl nahradit seriózní realistický přístup, založený na vizi rovnováhy moci (balance of power) ve světě, definice důležitých sfér vlivu USA, mezi které řadí především Evropu, východní Asii a Perský záliv (oblast produkce 30% světové ropy), a účinného uplatňování vlivu v těchto oblastech v zájmu zabránění ustavení regionálních hegemonů. S tím je spojena principiální otázka respektu k suverenitě jednotlivých zemí světa a nezasahovaní do jejich vnitřních otázek. V Evropě podle Mearsheimera nehrozí zformování kontinentálního hegemona, neboť Německo i Rusko, které momentálně jako jediní asi mohou na tuto roli aspirovat, čelí bezprecedentnímu problému v podobě záporného demografického vývoje, stárnutí a zmenšování populace. V oblasti Perského zálivu je zcela zásadní držet na uzdě Irán a účinně bránit jeho nukleárnímu rozvoji a v oblasti východní Asie je nejdůležitější zadržovat moc Číny. Americkému containmentu vůči Číně má vedle spojenců na pobřeží Jihočínského moře ("Čína nesmí být silnější než její sousedé") pomoci i Rusko, které je tradičním rivalem Číny ve střední Asii. Rusko podle Mearsheimera nepředstavuje pro USA žádnou reálnou hrozbu jejich bezpečnosti a navíc obě velmoci spojuje společný zájem v podobě boje proti mezinárodnímu terorismu. S tím souvisí i vize vzájemné dohody a následné rekonstrukce Sýrie. Mearsheimer dokonce tvrdí, že Assad nepředstavuje bezpečnostní hrozbu pro USA a demokratické i republikánské administrativy mají mnohé zkušenosti v jednání s ním. Assad může setrvat u moci a pokud bude pokračovat občanská válka, je to především problém Moskvy.
Mearsheimerovy teze mají charakter toliko doporučení, byť autor očekává, že jejich uplatnění v rámci reálné politiky Trumpovy administrativy je vysoce pravděpodobné. Možná je tomu tak i proto, že v duchu realistických myšlenkových východisek se kromě praktických ohledů na rozsah zdrojů moci a vizi její geopolitické rovnováhy explicitně neodvolává na žádné zásadní hodnotové obsahy, kterými by se vize legitimizovala.
To ovšem neplatí o dalších autorech, odkazujících se na realistickou tradici zahraničně-politického myšlení. Významnou osobností realistického proudu, odkazující se na hodnoty Západu coby myšlenkového zdroje této koncepce, patří historik z Bostonské univerzity Andrew J. Bacevich.
Ten sdílí realistické cíle, kterých by zahraniční politika USA měla dosáhnout. Neopírá je však toliko o bezhodnotovou vizi koncentrace a vyvažování moci, nýbrž o zásadní hodnotové poselství, které označuje jako "křesťanský realismus". Katolík Bacevich zde navazuje především na myšlenkový odkaz amerického protestantského morálního filozofa první poloviny 20. století Reinholda Niebuhra, jenž stojí na předpokladu, že zlo ve světě je třeba potírat, ale nelze na něj nahlížet manichejsky jako na jasně objektifikovatelnou entitu, kterou lze fyzicky zničit a dosáhnout tak totálního vítězství dobra, jehož jsme sami nositeli. Vědomí hříšné podstaty lidské přirozenosti velí spíš k sebezpytu a vědomí limitů vlastní síly, moci a vlivu, tedy potřeby vyvarovat se jejich přepínání (overstretch). V praxi to znamená, že USA si mají být vědomy omezení vlastní moci především proto, aby jí mohly vykonávat směrem dovnitř, to je, aby mohly účinně garantovat bezpečnost vlastních občanů. Americké vojenské síly mají především povinnost bránit území USA před jakýmkoliv ozbrojeným útokem. Bacevich před několika lety lapidárně konstatoval, že v září 2001 byly americké tajné služby a vojenské jednotky plně připraveny bránit Rijád či Soul, ale nedokázaly zabránit největšímu teroristickému útoku na východním pobřeží USA. Bacevich je přitom do důsledků intervencionistické zahraniční politiky USA administrativy G. W. Bushe mladšího osobně zaangažován, neboť jeho syn zahynul v roce 2007 coby důstojník americké armády při teroristickém útoku v Iráku. Bacevich vidí možnosti uplatnění realistické doktríny v politice Trumpovy administrativy, avšak sám Trumpa za ideálně ustrojeného nositele této role nepovažuje, naopak ho shledává "strategicky negramotným". Stejně kriticky se však před volbami vyjádřil i na adresu Hillary Clintonové, v níž spatřuje přímou nositelku jestřábí politiky demokratických liberálů. V tomto kontextu označil Bacevich televizní debaty obou prezidentských kandidátů za "ztrátu času"…
V kontextu těchto výkladů si zbývá položit zásadní otázku: co tyto dispozice znamenají pro region Střední Evropy, pro postkomunistické země v tomto prostoru, patřící v posledním čtvrtstoletí mezi nejbližší spojence USA na evropském kontinentě, jejíž spojenectví jsme si zvykli hodnotově zdůvodňovat toliko odkazy na intervencionistickou "wilsoniánskou" tradici americké zahraniční politiky a její univerzalistické aspirace?
Zásadní podotázkou v tomto ohledu zůstává, nakolik budou v éře Trumpovy administrativy USA ochotny zachovávat vojenskou přítomnost v tomto regionu a především představovat tak motiv odstrašení (detterence) vůči putinovskému Rusku. Sdělení uvedených autorů je jasné. Nikdo z nich nezpochybňuje ani úzké spojenectví a geopolitický zájem o region celé Evropy včetně její východní části ze strany USA, ani potencialitu ruské bezpečnostní hrozby v tomto prostoru. Zároveň ale předpokládají, že musí být úkolem především příslušných zemí, aby vyvinuly náležitou snahu o vytvoření dostatečné kapacity k vlastní obraně, jakož i řešení regionálních konfliktů.
Stejně jako předpokládají zásadní roli regionálních velmocí při řešení krize na Blízkém Východě, i ve východní Evropě považují za zásadní příspěvek postkomunistických zemí k stabilnímu uspořádání geopolitických poměrů v tomto prostoru. Souvisí s tím i často zmiňovaný požadavek na zvýšení vlastních výdajů na obranu v rámci aliančních závazků. Zcela klíčovou odpověď ovšem nalezne Středoevropan v ideji bránění zformování regionálního hegemona. Američtí realisté mají zájem na tom, aby Evropa byla jednotná a byla spolehlivým partnerem USA (je zde přitom celkem lhostejno, co bude s TTIPem…). Nemají zájem na tom, aby jedna evropská země ovládla kontinent svým vlivem a nebo, aby si dvě evropské velmoci v podobě Německa a Ruska rozdělily sféry vlivu na kontinentě. Mají zájem na rovnováze sil, což v kontextu postkomunistického uvažování předpokládá vizi Střední Evropy coby geopolitického aktéra, schopného uplatnit svůj vliv v rámci eruatlantických struktur a zároveň schopného primárně samostatně čelit asertivitě východní velmoci.
Je zde třeba brát v potaz i významný politický vliv středoevropských krajanů v USA, jejichž hlasy (dlouhodobě označované jako tzv. polish votes) významně přispěly k vítězství prezidentského kandidáta v tzv. Upper Midwest (především ve Wisconsinu a Iowě). První zřetelnou indicií toho, že novému prezidentovi není region Střední Evropy nikterak lhostejný, jsou jeho ujištění v telefonátu s polským prezidentem Andrzejem Dudou 16. listopadu, v němž Trump ujistil polské partnery o trvání blízkého spojenectví Polska a USA a zároveň vyzvedl politickou a ekonomickou úlohu polských krajanů v USA i velkou historii Polska pro kohokoliv, kdo si považuje hodnot patriotismu. Na rozdíl od českého prezidenta Miloše Zemana, jehož představy o vlastní budoucí "přemosťovací" úloze mezi Washingtonem, Moskvou a Pekingem působí v kontextu výkladu realistických východisek americké zahraniční politiky jako naprostá fantasmagorie, je telefonát Trumpa s Dudou důležitým vkladem budoucího postoje jeho administrativy vůči celému regionu Střední Evropy v rámci jeho zahraničně politické koncepce.
Realistická tradice amerického zahraničně-politického myšlení nepředstavuje nutně radikální izolacionismus a nezájem o "druhý břeh Atlantiku" či snad "objímání v Moskvě", jak si někteří postkomunističtí fantasté představují. Na Střední Evropu realisté nahlížejí jako na region svého zájmu, avšak rozumí mu především s ohledem na vědomí limitů své moci. Střední Evropa má proto dva hlavní úkoly, nalézt naopak prostředky vzestupu té vlastní a zároveň o tom ujistit své americké spojence. Je velkou otázkou, zda se realistický pohled v reálné politice Trumpovy administrativy uplatní. Ve Střední Evropě bychom se však místo planého mentorování či hraní si na vědmy měli především ptát, co jsme svou veřejnou diplomacií udělali proto, aby se tak stalo…


Autor je politolog




Sjednocení pravice jako Kalouskovo stéblo

5. prosince 2016 v 22:52 | Vladimír Hanáček
Předseda TOP 09 Miroslav Kalousek na nedávné listopadové konferenci o budoucnosti pravice v ČR pronesl razantní výzvu: vyzval všechny politické strany od středu doprava, aby se sjednotili do jednolitého bloku pro příští sněmovní volby a vytvořili tak společnou třetí alternativu proti oranžovo-rudé levici a populistům. Předseda ODS Petr Fiala dostál své pověsti akademika a Kalouskovu výzvu přijal jako námět k možné další diskusi. Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek výzvu jednoznačně odmítl. Navzdory Kalouskovým obviněním, že se tak stalo z osobní averze vůči němu, však bylo Bělobrádkovo odmítnutí motivováno především vědomím zásadních ideových rozdílů mezi křesťanskými demokraty na straně jedné a neoliberální pravicí Nečasovy vlády na straně druhé. Kalouskova výzva působí v kontextu stagnujících preferencí jeho strany, limitně se blížícím smrtící pětiprocentní hranici nejen v průzkumech, ale v reálných proběhnuvších volbách druhého řádu, a to ještě navzdory nízké volební účasti, až pitoreskně. Přesto je třeba se hlouběji zamyslet, jak jí lze v kontextu stávajícího vývoje a možných perspektiv evoluce českého stranického systému vnímat a jaké důsledky by mohla přinést.
Miroslav Kalousek od svého odchodu ze své původně mateřské KDU-ČSL v červnu 2009 a následném vzniku TOP 09 postupně vystřídal tři kategorické důrazy, kterými se snažil legitimizovat své volební pozice a zároveň zaujmout širší spektrum voličů. Je mu třeba přiznat, že všem třem těmto polohám dokázal coby zkušený politik dodat náležitý patos a punc významnosti, min. v rétorické rovině. TOP 09 se na začátku své existence prezentovala pověstnou "obranou před cestou do Řecka". Miroslav Kalousek jako bývalý a zároveň budoucí ministr financí v kampani před sněmovními volbami v květnu 2010 varoval, že jsme "si žili nad poměry a musíme se uskrovnit". Tento scénář měl pak příležitost v praxi naplňovat coby šéf státní kasy v Nečasově vládě. Společnost ho poslechla a výsledkem byla šestikvartální recese české ekonomiky, způsobená spotřebitelskou panikou. Poté, co neoliberální ekonomická ortodoxie přestala fungovat a na ujišťování vládních představitelů, že je vlastně všechno OK, poněvadž máme "důvěru finančních trhů a vysoký rating", působilo na voliče zcela netečně, přišly další volby, v nichž uspěli ti, kteří postavili svoje volební sdělení na dominantním odporu právě k politice, symbolizované Miroslavem Kalouskem, tj. Miloš Zeman v prezidentských volbách a ČSSD a Babišovo hnutí ANO ve sněmovních volbách. Mezitím ale také bohužel odešel symbol Listopadu 1989 a české cesty k demokracii, prezident Václav Havel, a strana, v jejímž čele alespoň formálně stál jeho symbolický dědic Karel Schwarzenberg si začala usurpovat monopolní právo na reprezentaci Havlova hodnotového i politického odkazu. Miroslav Kalousek se začal sebestylizovat coby oddaný následovník prvního polistopadového prezidenta, jako ústřední obhájce liberálně demokratického charakteru a prozápadní geopolitické orientace naší země. Z těchto pozic, a na základě poměrně slušného zastoupení v Poslanecké sněmovně z voleb v roce 2013, v nichž TOP 09 získala 12% hlasů, začal Miroslav Kalousek ostřelovat vládní představitele i prezidenta Zemana a očekával vzestup preferencí své strany na základě apriorní podpory od těch, kteří obavy z "obratu na východ" našeho politického směřování sdílejí. Letošní volby však ukázaly, že takto orientovaných voličů je jistě hodně, ale těch, kteří by byli ochotni podporovat z těchto pohnutek zrovna Kalouskovu stranu spíše ubývá. Kalouskova sebestylizace do pozice "ústředního bojovníka za Pravdu a Lásku" vyústila letos v březnu v až tragikomické vystoupení během návštěvy čínského prezidenta v Praze, kdy se "tibetský vlajkonoš" Kalousek neohroženě vrhnul na Pohořelci přes policejní zátaras…
Natolik soudnosti však ještě v sobě bývalý ministr financí má, aby si včas uvědomil, že tudy zřejmě cesta opravdu nevede, resp. že pokud má být tato cesta vyšlapána, musí po ní kráčet vícero aktérů ruku v ruce. Proto přišel v pořadí se třetím legitimizačním sdělením, a to je idea obhajoby výše uvedeného statu quo skrze zaprvé volební sjednocení celého pravého středu, a zadruhé vytvoření následné široké koalice pravostředových stran s ČSSD proti komunistům populistům a provýchodním trollům, jak bychom takový blok asi mohli pracovně nazvat. Pokud se ani tato vize Miroslavu Kalouskovi nenaplní, dalším dějstvím by už snad byl jen jeho odchod z vrcholné politiky.
Jakkoliv bychom neměli snižovat obezřetnost vůči hrozbám, které vůči liberálně demokratické podstatě politického systému a prozápadní orientaci naší země vyvstávají, musíme konstatovat, že vize Miroslava Kalouska na uspořádaní vztahů mezi klíčovými stranickými aktéry je nejen nereálná, ale také nežádoucí a možná dokonce i nebezpečná. Heslovitě tedy zmiňme proč.
Zaprvé, jestliže se pojímáme růstem preferencí politických aktérů, které považujeme za potenciální riziko systému, měli bychom se v první řadě pokusit pojmenovat příčiny, proč k tomuto růstu jejich voličské podpory dochází. Příčin je nepochybně celá řada a společenská polarizace i volební výsledky v zahraničí nás nenechávají na pochybách, že jde o obecnější mezinárodní problém. V českém prostoru však významným faktorem posílení protestních tendencí byla bezpochyby politika minulé Nečasovy vlády, především její přenášení zátěže za sanaci veřejných rozpočtů na nižší a středněpříjmové skupiny. Jestliže se protagonisté vládních "reforem" let 2010 - 2013, symbolizovaných asociálními opatřeními exministra Drábka, stali po roce 2013 samozvanými monopolními ochránci liberální demokracie, prozápadní orientace ČR a odkazu Václava Havla, nedivme se, že se všechny tyto obsahy stávají v očích mnoha slušných lidí nežádoucím symbolem úpadku. V kontextu stávající společenské polarizace, v níž na obou stranách sehrávají stále významnější roli spíše iracionální, emocionálně podbarvené pohnutky, a kde se na výsledky různých voleb a referend čeká s napětím, jestli "dobro zvítězí" a nebo "prohraje na celé čáře", je zřejmé, že posilovat takto rýsovanou symbolickou bipolaritu za účasti těch, kteří působí jako její prohlubující činitelé, je více než nežádoucí.
Zadruhé, navzdory polarizačním tendencím v dvoustranném schématu je třeba vidět, že potenciální koalice "sil zla" na naší politické scéně, jak jí často rýsuje nejen Miroslav Kalousek, ale i příslušníci "havlovského" mentálního tábora (aktuálně reprezentovaní dalším dějstvím českého kýče "nepolitické politiky" v podobě tzv. Kroměřížské výzvy) i některá s nimi spojená média (např. Šafrovo Svobodné Fórum), je nejen nepravděpodobná, ale dokonce i reálně neexistující. Aby výše naznačený blok oligarchů, nacionálních populistů, neostalinistů a provýchodních trollů mohl reálně existovat, museli by se všichni zúčastnění aktéři ve své systémově revizionistické pozici vzájemně posilovat. K tomu však rozhodně nedochází a důkazem toho je nejen politika současné Sobotkovy vlády, ale taktéž aktuálně zformované koalice ve všech krajích po říjnových volbách.
Právě v krajích došlo fakticky ke všem možným variantám koaličních uspořádání: od širokých koalic ANO a ČSSD s menšími regionálními stranami a STAN, ovšem bez KDU-ČSL (jako např. v Jihomoravském, Jihočeském kraji či na Vysočině), středopravých koalic ANO s KDU-ČSL, ODS, STAN či dalšími stranami pravého středu (ve Středočeském, Karlovarském, Zlínském či Moravskoslezském kraji), heterogenních širokých koalic, spojujících ANO s ČSSD a ODS (v Libereckém či Olomouckém kraji), širokých "antibabišovských" koalic, spojujících ČSSD, ODS, KDU-ČSL, STAN a některé další strany (v Královéhradeckém, Pardubickém a Plzeňském kraji) a konečně levicové koalice, spojující KSČM, ČSSD a okamurovsko-zemanovské spojenectví v Ústeckém kraji. Je svým způsobem signifikantní, že nikde nedošlo nejen k vytvoření koalice, kopírující vládní sestavu na centrální úrovni, tedy ANO, ČSSD a KDU-ČSL, ale především nikde nedošlo k vytvoření koalice, spojující "síly zla", tedy ANO, antisobotkovskou garnituru v ČSSD a KSČM, eventuálně ještě Okamurovce. V Ústeckém kraji se ČSSD (vedená výrazně provýchodně orientovaným sympatizantem zemanovského křídla ve straně J. Foldynou) spojila do koalice s komunisty a nacionalisty k nevůli, a taky velké zlosti Andreje Babiše… Spojenectví "zavedených, prosystémových" stran ve třech krajích a vytlačení vítězného ANO do opozice ještě neznamená, že zde ANO zamýšlelo vytvářet alternativní většinu, která by znamenala systémový posun. Hnutí ANO je natolik ideové beztvarý subjekt, že jenom v jeho poslaneckém klubu zasedá snad celé ideově politické spektrum: od liberálního postmaterialisty Zlatušky, přes "havlovce" Stropnického, neoliberála Pilného, bývalých členů ODS Jermanové a Kubíčka, liberálního křesťana Komárka, antipolitického technokrata Faltýnka až po nacionální populisty Soukupa, Chalupu, Raise či Lorencovou. A pak i řada "ideově bezpohlavních" jedinců, které v zájmu korektnosti radši nebudu jmenovat. Společné mají všichni jedno: stojí jako jeden muž za "prvním manažerem republiky" a jsou kdykoliv připraveni se do roztrhání těla nasazovat za posílení jeho mocenské pozice… Tato ideová rozbředlost a všeobsažnost zároveň vytváří však právě onen bezprecedentně vysoký volební potenciál hnutí ANO. Oligarchizace politiky v podání "majitele" ANO, Agrofertu a MAFRy je jistě systémově cizorodý a potažmo škodlivý prvek, ale nelze tvrdit, že by byl bez problémů mocensky zcela konformní s antisystémovými zájmy předlistopadových neostalinistů, radikálních nacionalistů a ruských a čínských politických žoldáků. Andrej Babiš vyslal v barvách svého hnutí do Evropského parlamentu čtveřici europoslanců, jež jsou svou konformitou s bruselským liberálním mainstreamem jedni z "neevropštějších" ze všech jednadvaceti českých zástupců v EP. Někteří ministři i národní poslanci za hnutí ANO pak vystupují jednoznačně ve prospěch západního liberálně demokratického vidění světa, někteří mají názorově dokonce blízko k nové levici (jako např. ministr spravedlnosti Pelikán). Z pohledu politicko-podnikatelského zájmu Andreje Babiše jsou totiž mnohé tyto postoje prakticky irelevantní a tedy zcela tolerovatelné a pokud bychom předpokládali, že Babišův byznys je významně vystužován evropskými dotacemi, pak je zřejmé, že hnutí ANO nebude (min. po dobu jejich čerpání) zaujímat otevřeně protiunijní, tj. provýchodní postoje… Konstelace po krajských volbách a vnitřní vývoj v ČSSD, kde některým začíná docházet, že pokud nechtějí od Babiše obdržet krutou porážku, musí ho trumfnout svým populismem, stejně jako zjištění uvnitř KSČM, že i miliardář může jejich elektorát ohlodat na kost, jasně ukazují, že převažující animozity Andreje Babiše s pravicovými soky nemusí nutně znamenat jeho srdečné objetí s levicí po příštích sněmovních volbách.
A pak je tu ještě poslední faktor, a tím je skutečnost, že velká část pravé části politického spektra chce vytvářet alternativu proti levici a populistům nikoliv dominantně na bázi "zbytkového demokratismu", jak by si Miroslav Kalousek přál, ale jako jasně vyprofilovanou, pozitivní, konzervativní alternativou. Alternativou, jež nebude prohlubovat příkop mezi "nacionalistickým blokem" a stoupenci kosmopolitní otevřenosti, mezi městem a venkovem, mezi vzdělanými a nevzdělanými, mezi vysokopříjmovými a nízkopříjmovými, jak často zaznívá a jak to proces ekonomické globalizace způsobil, nýbrž své volební sdělení dominantně zakotví v sociálním zájmu středních vrstev a přiblíží se tak oběma krajním pólům pomyslné osy. Přesně v tomto duchu se odehrával "Staromák" 28. října, kde vedle sebe vystoupili pražští intelektuálové a venkovští starostové, ministr duchovní vedle ministra zemědělce, ale přesně toto vědomí způsobilo rozchod Gazdíkova hnutí STAN s Kalouskovou TOP 09 a nové námluvy Starostů s lidovci či s regionálními stranami.
Když Miroslav Kalousek vyzývá k střechovým spojenectvím pravého středu za jeho účasti, implicite tím předpokládá, že on osobně bude veledůležitou, ne-li přímo nejdůležitější součástí takového spojenectví (snad za zásluhy). Nejen, že kvůli svým předchozím politickými počinům nebude a ani být nemůže, ale především by být neměl v zájmu toho, aby se takový projekt stal úspěšným a skutečně zastavil ty, proti kterým Kalousek už tři roky tak vehementně brojí.
Kalouskova výzva ke "sjednocení pravice" není nic jiného než pokus chytit se posledního stébla, které se tu naskýtá pro to, aby se osobně udržel ve vysoké politice. Toto stéblo však tonoucího nemůže zachránit nejen proto, že je příliš slabé, ale především proto, že reálně neexistuje, existovat nemůže a tonoucí si jeho existenci jednoduše vymyslel.


Autor je politolog