Listopadové návraty v Dějinách a po nich

18. listopadu 2016 v 0:39 | Vladimír Hanáček
Oslava státního svátku 17. listopadu je opět za námi a opět se můžeme zamýšlet, jaký to prožitek vlastně byl. A je taky s čím srovnávat. Vždyť těch 17. listopadů bylo od památného "času zázraků" už sedmadvacet. Byly doby, kdy byl tento den ještě nikterak mimořádným oproti těm ostatním všedním, poněvadž byl dnem pracovním. Mnozí z nás si to ještě dobře pamatují. V případě mého ročníku (1987) to tak asi úplně neplatí o onom pátečním dni roku 1989. Toho dne většina z nás pravděpodobně nedělala nic moc odlišného od těch ostatních. V dalších dvou desetiletích jsme se však nejen k tomuto dni, ale i k těm 40 bezprostředně následujícím, které změnily běh našich dějin v samém závěru druhého milénia, měli potřebu neustále vracet. A my, kteří jsme na oněch mrazivých náměstích nestáli a klíči nezvonili, jsme si taktéž představovali jejich atmosféru. Tu nám zprostředkovávala společenská situace, vnímání lidí všude kolem, malé dějiny, psané lidskými osudy. Ale ještě více pak ty dějiny velké, doslovně globální vývoj lidstva, charakterizovaný triumfalismem poststudenoválečného optimismu.
Generace lidí, narozených na konci 80. a na začátku 90. let v této atmosféře prožila celé dětství. Zformovala se do života, který měla prožít v "postdějinné" době, v pocitu ukončení všeho, co charakterizovalo dramatické dějinné zvraty a společenské situace, jejímž nejzazším původcem byla lidská přirozenost, inherentně vykazující kladné i záporné stránky. V situaci fukuyamovského konce dějin už nešlo dělat nic jiného než na dějiny vzpomínat. Vzpomínat na to, jak to bylo všechno dramatické, často tragické, ale jak to všechno, jako v pohádkách, nakonec dobře dopadlo. A ten moment dějinného vítězství dobra nad zlem v "roce zázraku" byl konstitutivní znak dneška. Základ identity lidí, kteří byli dějinnými poryvy odsouzeni prožít své životy v radostných poměrech "po dějinách"… 17. listopad byl tak dnem připomínání si kořenů vlastního životního štěstí, života ve svobodě, k níž jsme jednou provždy (ne)milosrdně odsouzeni.
17. listopad "deset let poté" byl posledním dnem pracovním tohoto data. Češi, Moravané a Slezané kráčeli v odpolední sněhové vánici z práce domů, aby večer zapnuli televizi a sledovali přenos z Vladislavského sálu, kde se sjela politická elita světa, stojící v těch nejzodpovědnějších pozicích v čase zásadního dějinného zvratu. A tato elita vzdala úctu svému hostiteli, který byl a zůstává symbolem této změny v našich končinách. Tyto obrázky jsou nejvýmluvnějším úkazem, jak vypadá vítězství nad Dějinami… O rok později už bylo dáno slavit a vzpomínat bez nutnosti ranního vstávání a pracovního výkonu. Teda alespoň pro většinu, která nepracuje v nemocnicích, u hasičů, nebo taky třeba na český způsob u kasy v supermarketu…
Pocit euforie a díků za to, že "můžem" přetrval u většiny našich spoluobčanů i po dvou desetiletích od památných dnů. Pocit návratů a jejich absolvování byl na jedné straně stále více doprovázen chlebem a hrami. Bylo sděleno, že svátek je především od toho, aby se slavil. A pro mnohé naše současníky sloveso slavit ztrácí význam. Lépe rozumí tomu, když je někdo vyzve, aby se bavili. A tak to jeden sportovní televizní komentátor udělal v přímém přenosu a vyzval, aby se svobodní občané demokratického státu přišli na Národní třídu hlavně pobavit… Radost ze zábavy nám však stále více zakalovali škarohlídi, ti, kteří se chtěli naopak pozastavovat nad tím, co všechno se nám nedaří. Ti, kteří jsou chronicky nespokojeni se všemi a se vším, se k tomuto dni nikdy nehlásili. Tak maximálně trochu potichu vyznali, že význam mají hlavně události roku 1939. O všem ostatním lepší nemluvit… Jiní zaujali konstruktivnější přístup, a tak v duchu "konce dějin" vyzvali k precizaci a drobné kosmetické kultivaci té naší už přece neoddiskutovatelně přítomné a jednou pro vždy nastolené demokracie. A tak se zrodila, jak jinak než formou občanské, resp. studentské iniciativy, její Inventura, ano, s velkým I. Její strůjci vyzvali k odstranění "několika legislativních absurdit". Dvacet let po znovunabytí svobody jsme se tak pojímali tím, aby byla ukončena praxe legislativních přílepků nebo aby o obsazení mediálních rad nerozhodovali jen předáci politických stran. Pokorně vyznávám, že jsem tehdy před sedmi lety patřil coby student k příznivcům této iniciativy, ne snad proto, že bych její strůjce považoval za legitimní nositele mého občanského zájmu, ale prostě proto, že v prostředí středoevropské společnosti, kde je prastarým dějinným zvykem "oddělovat dobro od zla", je svým způsobem blažené upnout se ke konkrétní všední institucionální praxi. Pak ovšem nemusíme s takovouto snahou přicházet hned v čase "vzpomínek na dějiny". Jinak nám totiž hrozí, že naše institucionálně-kultivační snaha není přitakání všednosti, nýbrž spíš neschopnost odlišit profánní od svátečního. Jak typické pro člověka "po konci dějin"… Byl u toho tehdy ještě i symbol Listopadu, prezident Václav Havel, který toto dějinné rozpoložení Čecha současnosti dokonale shrnul větou, kterou sdělil studentům, kteří mu prezentovali své návrhy a symbolicky s nimi odcházeli seznámit zákonodárce: "To je dobře, že jdete za tím Markem" (rozuměj Bendou, poslancem ODS, tehdejším předsedou ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny)…
O tři roky později jsme "slavili" 17. listopad už bez Václava Havla, a najednou jakoby se nám začaly události tohoto dne proměňovat před očima. Přicházení s aktuálními problémy předtím budilo shovívavý odstup: odráželo pluralitu společenských zájmů i jejich politických vyjádření. Každý si demonstroval za to své. A tak je to přece správně… Najednou jsme nejen v tento den žili daleko víc současností, ale především jsme zjistili, že se dokážeme naprosto unikátním způsobem sjednotit. My, myšleno ti, kteří spolu mluví, kteří si rozumějí, a kteří tak zároveň dokáží vnímat jeden druhého. Protestovat pak proti těm, kteří nám svobodu vzájemně si rozumět berou, je pak velmi snadné. Když dokážeme uchopit zlo, snadno se s ním dokážeme vyrovnat. Jenže pojednou kolem sebe vidíme znovu spoustu těch, kteří působí dojmem, jako kdyby nejvyšším kánonem byla svoboda si nerozumět. Nechtějí rozumět oni nám, nebo my jim. Rozpoznávacím znakem jedněch od druhých je, zda drží nebo nedrží nad hlavou červenou kartu. Jedni žijí ve velkých městech, navštěvují posluchárny vysokých škol a naslouchají svým moudrým vyučujícím nebo pracují na prestižních, dobře placených postech, navštěvují vybrané podniky, jedí drahé pokrmy a pijí exkluzivní nápoje. Čas od času si jen tak zaletí někam odreagovat se do cizí krajin, kde potkají lidi, kteří uvažují i reálně žijí stejně. Z tohoto poklidného života je čas od času vytrhnou pouze výsledky voleb. Jejich spoluobčané v jedné zemi jim zvolí do čela ty, o kterých se jim nezdálo ani v nejhorších snech. Jak je to možné? A co to do budoucna bude pro jejich životy znamenat, když váha volebního hlasu je u všech stejná? Nebo to snad máme změnit? Takže názory studentů a umělců v Praze najednou nejsou určující znak budoucích politických dějů. Najednou musíme znovu získat pro svojí věc ty, kteří s námi zatím nemluví. Musíme teda zase vyslat nějaké "výjezdáře", aby jeli o něčem přesvědčovat zemědělce z Vysočiny nebo ostravské havíře? A jak to dopadne? To přece dopředu nevíme nikdo… Opravdu to nic nepřipomíná?
Po téměř třech desetiletích si najednou více než kdy jindy uvědomujeme, že nadšená atmosféra onoho "můžem" byla v oněch listopadových dnech na mrazivých náměstích přítomná, ne už však euforie z vítězství. Nikdo tehdy nevěděl, "jak to dopadne". To až v dalších letech, tedy těch, v nichž moje generace vyrůstala, to už bylo "doma"…
Prožívat dnes 17. listopad je podobný zážitek, jako kdyby nás někdo mávnutím ruky přesadil o tři desetiletí zpět. Jsme odhodláni, nadšeni a snad i spokojeni, jenom nevíme, jak to dopadne…
Tož, vítejme zpět v Dějinách!


Autor je politolog


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama