Listopad 2016

Listopadové návraty v Dějinách a po nich

18. listopadu 2016 v 0:39 | Vladimír Hanáček
Oslava státního svátku 17. listopadu je opět za námi a opět se můžeme zamýšlet, jaký to prožitek vlastně byl. A je taky s čím srovnávat. Vždyť těch 17. listopadů bylo od památného "času zázraků" už sedmadvacet. Byly doby, kdy byl tento den ještě nikterak mimořádným oproti těm ostatním všedním, poněvadž byl dnem pracovním. Mnozí z nás si to ještě dobře pamatují. V případě mého ročníku (1987) to tak asi úplně neplatí o onom pátečním dni roku 1989. Toho dne většina z nás pravděpodobně nedělala nic moc odlišného od těch ostatních. V dalších dvou desetiletích jsme se však nejen k tomuto dni, ale i k těm 40 bezprostředně následujícím, které změnily běh našich dějin v samém závěru druhého milénia, měli potřebu neustále vracet. A my, kteří jsme na oněch mrazivých náměstích nestáli a klíči nezvonili, jsme si taktéž představovali jejich atmosféru. Tu nám zprostředkovávala společenská situace, vnímání lidí všude kolem, malé dějiny, psané lidskými osudy. Ale ještě více pak ty dějiny velké, doslovně globální vývoj lidstva, charakterizovaný triumfalismem poststudenoválečného optimismu.
Generace lidí, narozených na konci 80. a na začátku 90. let v této atmosféře prožila celé dětství. Zformovala se do života, který měla prožít v "postdějinné" době, v pocitu ukončení všeho, co charakterizovalo dramatické dějinné zvraty a společenské situace, jejímž nejzazším původcem byla lidská přirozenost, inherentně vykazující kladné i záporné stránky. V situaci fukuyamovského konce dějin už nešlo dělat nic jiného než na dějiny vzpomínat. Vzpomínat na to, jak to bylo všechno dramatické, často tragické, ale jak to všechno, jako v pohádkách, nakonec dobře dopadlo. A ten moment dějinného vítězství dobra nad zlem v "roce zázraku" byl konstitutivní znak dneška. Základ identity lidí, kteří byli dějinnými poryvy odsouzeni prožít své životy v radostných poměrech "po dějinách"… 17. listopad byl tak dnem připomínání si kořenů vlastního životního štěstí, života ve svobodě, k níž jsme jednou provždy (ne)milosrdně odsouzeni.
17. listopad "deset let poté" byl posledním dnem pracovním tohoto data. Češi, Moravané a Slezané kráčeli v odpolední sněhové vánici z práce domů, aby večer zapnuli televizi a sledovali přenos z Vladislavského sálu, kde se sjela politická elita světa, stojící v těch nejzodpovědnějších pozicích v čase zásadního dějinného zvratu. A tato elita vzdala úctu svému hostiteli, který byl a zůstává symbolem této změny v našich končinách. Tyto obrázky jsou nejvýmluvnějším úkazem, jak vypadá vítězství nad Dějinami… O rok později už bylo dáno slavit a vzpomínat bez nutnosti ranního vstávání a pracovního výkonu. Teda alespoň pro většinu, která nepracuje v nemocnicích, u hasičů, nebo taky třeba na český způsob u kasy v supermarketu…
Pocit euforie a díků za to, že "můžem" přetrval u většiny našich spoluobčanů i po dvou desetiletích od památných dnů. Pocit návratů a jejich absolvování byl na jedné straně stále více doprovázen chlebem a hrami. Bylo sděleno, že svátek je především od toho, aby se slavil. A pro mnohé naše současníky sloveso slavit ztrácí význam. Lépe rozumí tomu, když je někdo vyzve, aby se bavili. A tak to jeden sportovní televizní komentátor udělal v přímém přenosu a vyzval, aby se svobodní občané demokratického státu přišli na Národní třídu hlavně pobavit… Radost ze zábavy nám však stále více zakalovali škarohlídi, ti, kteří se chtěli naopak pozastavovat nad tím, co všechno se nám nedaří. Ti, kteří jsou chronicky nespokojeni se všemi a se vším, se k tomuto dni nikdy nehlásili. Tak maximálně trochu potichu vyznali, že význam mají hlavně události roku 1939. O všem ostatním lepší nemluvit… Jiní zaujali konstruktivnější přístup, a tak v duchu "konce dějin" vyzvali k precizaci a drobné kosmetické kultivaci té naší už přece neoddiskutovatelně přítomné a jednou pro vždy nastolené demokracie. A tak se zrodila, jak jinak než formou občanské, resp. studentské iniciativy, její Inventura, ano, s velkým I. Její strůjci vyzvali k odstranění "několika legislativních absurdit". Dvacet let po znovunabytí svobody jsme se tak pojímali tím, aby byla ukončena praxe legislativních přílepků nebo aby o obsazení mediálních rad nerozhodovali jen předáci politických stran. Pokorně vyznávám, že jsem tehdy před sedmi lety patřil coby student k příznivcům této iniciativy, ne snad proto, že bych její strůjce považoval za legitimní nositele mého občanského zájmu, ale prostě proto, že v prostředí středoevropské společnosti, kde je prastarým dějinným zvykem "oddělovat dobro od zla", je svým způsobem blažené upnout se ke konkrétní všední institucionální praxi. Pak ovšem nemusíme s takovouto snahou přicházet hned v čase "vzpomínek na dějiny". Jinak nám totiž hrozí, že naše institucionálně-kultivační snaha není přitakání všednosti, nýbrž spíš neschopnost odlišit profánní od svátečního. Jak typické pro člověka "po konci dějin"… Byl u toho tehdy ještě i symbol Listopadu, prezident Václav Havel, který toto dějinné rozpoložení Čecha současnosti dokonale shrnul větou, kterou sdělil studentům, kteří mu prezentovali své návrhy a symbolicky s nimi odcházeli seznámit zákonodárce: "To je dobře, že jdete za tím Markem" (rozuměj Bendou, poslancem ODS, tehdejším předsedou ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny)…
O tři roky později jsme "slavili" 17. listopad už bez Václava Havla, a najednou jakoby se nám začaly události tohoto dne proměňovat před očima. Přicházení s aktuálními problémy předtím budilo shovívavý odstup: odráželo pluralitu společenských zájmů i jejich politických vyjádření. Každý si demonstroval za to své. A tak je to přece správně… Najednou jsme nejen v tento den žili daleko víc současností, ale především jsme zjistili, že se dokážeme naprosto unikátním způsobem sjednotit. My, myšleno ti, kteří spolu mluví, kteří si rozumějí, a kteří tak zároveň dokáží vnímat jeden druhého. Protestovat pak proti těm, kteří nám svobodu vzájemně si rozumět berou, je pak velmi snadné. Když dokážeme uchopit zlo, snadno se s ním dokážeme vyrovnat. Jenže pojednou kolem sebe vidíme znovu spoustu těch, kteří působí dojmem, jako kdyby nejvyšším kánonem byla svoboda si nerozumět. Nechtějí rozumět oni nám, nebo my jim. Rozpoznávacím znakem jedněch od druhých je, zda drží nebo nedrží nad hlavou červenou kartu. Jedni žijí ve velkých městech, navštěvují posluchárny vysokých škol a naslouchají svým moudrým vyučujícím nebo pracují na prestižních, dobře placených postech, navštěvují vybrané podniky, jedí drahé pokrmy a pijí exkluzivní nápoje. Čas od času si jen tak zaletí někam odreagovat se do cizí krajin, kde potkají lidi, kteří uvažují i reálně žijí stejně. Z tohoto poklidného života je čas od času vytrhnou pouze výsledky voleb. Jejich spoluobčané v jedné zemi jim zvolí do čela ty, o kterých se jim nezdálo ani v nejhorších snech. Jak je to možné? A co to do budoucna bude pro jejich životy znamenat, když váha volebního hlasu je u všech stejná? Nebo to snad máme změnit? Takže názory studentů a umělců v Praze najednou nejsou určující znak budoucích politických dějů. Najednou musíme znovu získat pro svojí věc ty, kteří s námi zatím nemluví. Musíme teda zase vyslat nějaké "výjezdáře", aby jeli o něčem přesvědčovat zemědělce z Vysočiny nebo ostravské havíře? A jak to dopadne? To přece dopředu nevíme nikdo… Opravdu to nic nepřipomíná?
Po téměř třech desetiletích si najednou více než kdy jindy uvědomujeme, že nadšená atmosféra onoho "můžem" byla v oněch listopadových dnech na mrazivých náměstích přítomná, ne už však euforie z vítězství. Nikdo tehdy nevěděl, "jak to dopadne". To až v dalších letech, tedy těch, v nichž moje generace vyrůstala, to už bylo "doma"…
Prožívat dnes 17. listopad je podobný zážitek, jako kdyby nás někdo mávnutím ruky přesadil o tři desetiletí zpět. Jsme odhodláni, nadšeni a snad i spokojeni, jenom nevíme, jak to dopadne…
Tož, vítejme zpět v Dějinách!


Autor je politolog



Souboj o Prahu: 1:0 pro Hermana

4. listopadu 2016 v 23:47 | Vladimír Hanáček
Bouřlivé dění na české politické scéně v uplynulých třech týdnech je nahlíženo jako symptom dlouho trvající ostré polarizace české společnosti, k níž dochází vlivem společenských procesů a psychologických vlivů současné doby, mající paralelu v mnoha dalších zemích, avšak zároveň vlivem konjunkturálně-politických faktorů, které se objevily zčásti nahodilostí a zčásti jako vyústění předchozích dlouhodobých vývojových tendencí. Důležitým faktorem probíhajícího rozdělení společnosti jsou stále i dozvuky historicky první přímé volby prezidenta v lednu 2013 a úroveň politického zápasu před druhým kolem i obsahy vymezení kandidátů, které se tam objevily a nasedly na mnohé prastaré latentně přítomné resentimenty.
Nenechme se však mýlit, takto vedená politická rozprava a s ní spojená polarizace není výsadou toliko prezidentské volební arény a neobjevila se jako jev zbrusu nový až při první přímé volbě hlavy státu. Jde o dlouhodobý trend na české politické scéně, který ovšem v posledních několika letech doznal vlivem společenských proměn, dopadů ekonomické krize přelomu desetiletí a hlavně nástupu nové "facebookové" generace voličů takovou míru akcelerace, že se stal (z velké míry bohužel) určujícím směr politických procesů v naší zemi.
Polarizace podél tématu "spor o havlovské dědictví" je přitom pozoruhodná. Na jedné straně představuje faktor emocionálního vypjetí veřejné debaty, představující radikálně opoziční vymezení "plebejských" voličů z venkovských regionů, představujících voličskou oporu Miloše Zemana a levicových stran či populistů. Na straně druhé ovšem protistrana tohoto sporu zažívá zápas o vlastní existenci, spojený i s namnoze značně křečovitým hledáním adekvátního stranicko-politického vyjádření sebe sama.
Po prezidentské volbě v roce 2013 se jednoznačným nositelem havlovského odkazu, svým způsobem samotným bývalým prezidentem jednoznačně ustaveným do této role, stal předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg. Jeho přítomnost v čele kandidátky této strany v baště havlovské pravice, tedy v hlavním městě, i jeho symbolická role celostátního lídra, představovala významný faktor úspěchu TOP 09 již ve sněmovních volbách v roce 2010 a v těch dalších v říjnu 2013 se situace v mnoha ohledech opakovala, byť celostátní výsledek Schwarzenbergovy strany lze považovat za úspěšný pouze relativně ve vztahu k předchozímu nepopulárnímu vládnímu angažmá. Toto ovšem neplatí o hlavním městě, kde TOP 09 jednoznačně a s převahou zvítězila a novináři bezprostředně po volbách psali v souvislosti se socioekonomickou, kulturní i psychologickou nesouměřitelností se zbytkem země o "Republice Praha"… Ačkoliv tato očekávání poměrně výrazně relativizovaly výsledky komunálních voleb v následujícím roce, jedno je jisté: Praha volí výrazně jinak od zbytku republiky především s ohledem na zcela odlišnou mentální dimenzi, která je pro voličskou profilaci vysokého množství pražských voličů určující oproti zbytku země (s mírnou paralelou v dalších šesti největších městech ČR s výjimkou Ostravy). Tento samotný poznatek by nemusel být nijak zásadně znepokojující, kdyby ovšem nebyl implicite spojen s očekáváním, které už tak zcela nevyhnutelné není, tedy s předpokladem, že pražská odlišnost musí být nutně spojena s unikátní pozici stranicko-politického aktéra, stávajícího se pražským hegemonem, který díky bezprecedentně silné pozici v hlavním městě získává celostátní systémovou relevanci. Taková teze byla v kontextu výsledků minulých sněmovních voleb více než odůvodněná, lapidárně řečeno: fialová byla jenom Praha…
S postupným, leč s ohledem na jeho věk a fyzický stav nevyhnutelným, odchodem Karla Schwarzenberga z politického výsluní se logicky nabídla otázka, kdo zaujme jeho místo ústředního "guru" voličského segmentu velkoměstských, mladších a vzdělanějších, kosmopolitně a postmaterialisticky orientovaných voličů, významně ovlivněných havlovským hodnotově-politickým odkazem. Do čela strany po Schwarzenbergovi se před rokem vyšvihl dlouholetý reálný hybatel politiky TOP 09, "tibetský vlajkonoš" Miroslav Kalousek, který se z agendy "politiky lidských práv" a prozápadní příslušnosti ČR pokusil udělat fíkový list nejen své neoliberální ortodoxie, vtělované za dob Nečasovy vlády do tzv. reforem, ale především svojí vlastní kontroverzní minulosti, která však Kalouska dohání tu či támhle. Nevěrohodnost této politické sebestylizace současného předsedy TOP 09 do pozice samozvaného ústředního dědice odkazu Václava Havla a jeho sveřepého strážce tváří v tvář asertivním hradním i podhradním oponentům způsobuje, že Schwarzenbergova strana přestává být automatickým nositelem tohoto étosu v očích mnoha voličů této orientace, pro něž více než jejich ostentativní obhajoba v každodenních politických střetech znamená více jejich důvěryhodná reprezentace v rozhodných okamžicích.
Co v tomto směru přinesly události posledních dnů? Především zjištění, že zásadovost v hodnotových postojích této provenience není jen výsadou parlamentní opozice. Nekompromisní postoj lidoveckého ministra kultury Daniela Hermana ve věci setkání se s dalajlámou i následný spor o vyznamenání jeho strýce Jiřího Bradyho, přeživšího holocaust, vrcholící grandiózním vystoupením tohoto laicizovaného kněze na Staroměstském náměstí 28. října, charakterizované uhrančivým projevem, masivně oslovujícím přítomné, je dosud nebývalá (nejen mediální) šance stát se všeobecně známým a možná nadšeně přijímaným politickým nositelem morálního apelu o Pravdě a lásce… Daniel Herman dle známých informací nepatřil mezi blízké osobní přátele Václava Havla a jeho vztah k němu z dob Havlova prezidentského působení by bylo možno nepřímo odvozovat snad jen z osobní blízkosti současného ministra kultury s kardinálem Miloslavem Vlkem, jenž si s Václavem Havlem nejen lidsky, ale především hodnotově a politicky rozuměl daleko lépe než s jeho nástupci. Daniel Herman je však v roli nového politického praporečníka havlovského odkazu uvěřitelný především s ohledem na jeho zcela originální a osobním charismatem i mediální zkušeností podepřený obraz autentického nositele morálních hodnot v politice. Navíc případ dalajláma přichází jako druhý významně kontroverzní politický počin ministra Hermana. Tím prvním v letošním roce bylo vystoupení na sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení, kde vystoupil coby historicky první člen české vlády a oslovil přítomné: "drazí krajané". Co jiného pak může získat téměř bezbřehé sympatie značné části výše uvedené voličské skupiny než demagogické útoky těch samých "rozhněvaných občanů", kteří rozesílali před druhým kolem minulých prezidentských voleb elektronickou i fyzickou poštou nejrůznější "důkazy" o nacistické minulosti jednoho či obou Karlů Schwarzenbergů? Navzdory faktu, že Daniel Herman se narodil v Českých Budějovicích a nikdy nežil dlouhodobě mimo území dnešní ČR se útočníci uchylují k té samé dehonestační kampani, kterou zkoušeli již několikrát v minulosti na bývalého ministra zahraničí: píší, že ministr kultury zjevně není Čech ("Herr Herman"...), že jistě nemá řádné občanství či že by měl být vykázán z území republiky. K tomu někteří neopomenou dodat (mnohdy dokonce pod svým vlastním jménem), že bude "viset na prvním kandelábru"…
Jakkoliv se dělení na dva společenské tábory nesmiřitelně rozdělené stávalo a stává nebezpečným pro budoucí duchovní stav společnosti, znamenají tyto ataky skutečnost, že Daniel Herman byl již zařazen na jednu stranu sporu a z ní se již nemůže vymanit. S ním však byla na tuto stranu zařazena i jeho vlastní politická strana. Jakkoliv se vrcholní představitelé KDU-ČSL mohou pokoušet horečně uklidňovat situaci, zabránit tomuto zařazení těžko mohou. Důležité si je však říct, proč by se tomu bránit vůbec měli. Vždyť zisk pozice ústředního "pravdoláskaře" a "sluníčkáře", jak namnoze zaznívá, může mít v kontextu výše řečeného toliko pozitivní dopad na ztotožnění se oněch bezprizorních havlovských sirotků do pozice hlavní voličské opory lídra KDU-ČSL v hlavním městě v příštích volbách do Poslanecké sněmovny. A tím není nikdo jiný než Daniel Herman. Jestliže tedy na Schwarzenbergovu dýmku (podobně jako kdysi na Klausovu tenisovou raketu) nikdo v Praze reálně neměl, můžeme se nyní ptát, zda s ohledem na zisk tohoto jednoznačného veřejného obrazu může někdo v očích této voličů nyní konkurovat Danielu Hermanovi.
Důležité je však zmínit ještě jednu okolnost, pokud hovoříme o polarizaci společnosti mj. na územním základě. Právě KDU-ČSL totiž (na rozdíl od TOP 09) nikdy nebyla stranou velkoměstskou. Spíše naopak, její hlavní voličská opora ležela a leží na konzervativním (hlavně moravském) venkově. A právě v tomto smyslu má s ohledem na další zacelování otevřených ran společenského rozdělení a neschopnosti si vzájemně naslouchat vystoupení vrcholných politiků na Staroměstském náměstí velký význam. Emeritní předseda Senátu, taktéž lidovec Petr Pithart zde vyzval k vystoupení z "vlastních bublin". Jak zvláštním důkazem takového aktu je skutečnost, že vedle sebe coby dva členové stejné vlády za tutéž politickou stranu vystoupí intelektuál a duchovní z Prahy a zemědělec z Moravy. Horáčkovo uvedení ministra zemědělství Mariana Jurečky coby "docela dobrého traktoristu" sice mohlo působit hanlivě a s ohledem na noblesnost okamžiku dosti nevhodně. Pravdou však je, že symbolické i reálné propojení politických generací i velkoměsta s venkovem je největší přínos společenskému klimatu, který mohla akce dodat.
Lidovcům se tedy podařilo dosáhnout symbolického aktu spojení společnosti, které sice není reálné, ale pro jejich voličskou podporu v nadcházejících volbách bude mít cenu zlata. KDU-ČSL totiž reálně ukazuje, že stát pevně na jedné straně sporu neznamená nutně opustit vědomí základní společenské soudržnosti. Čistě pragmaticky vzato jim to může přinést voličské body jak ve velkých městech, tak na venkově. A takové body by zároveň nezbytně znamenaly její volební posílení. Prognózovat konkrétně tento vývoj je více než předčasné. Jedno je však jisté: v souboji o pražského voliče vede Daniel Herman nad svou politickou konkurencí 1:0, a to proto, že srovnatelnou konkurenci momentálně nemá. A do voleb už zbývá jen necelý rok…


Autor je politolog