Tři důvody, proč nepodporuji Václava Bělohradského

3. října 2016 v 23:24 | Vladimír Hanáček
Profesora Václava Bělohradského si velmi vážím jako jednoho z nejpronikavějších myslitelů současnosti. Toto konstatování nezní jako fráze, pomyslíme-li, že nejakutněji pociťovaný stav existenciálního ohrožení současného člověka v největší míře spočívá v pocitu, že světu ho obklopujícímu přestává rozumět, nikoliv proto, že by na to neměl dostatečnou inteligenci, nýbrž proto, že svět se stává příliš nesrozumitelným. Václav Bělohradský současnému světu rozumí z téhož důvodu: nikoliv primárně proto, že je obdařen darem nadprůměrné inteligence, nýbrž proto, že jeho přirozeným prostorem je složitost. Složitost ovšem není totéž co neuchopitelnost či dokonce výplod individuální roztržitosti. Složitost je dána především vědomím souvislostí, které jsou paradoxně mnohdy příliš banální na to, abychom jim věnovali pozornost. A nepozorované je hodnotné především tím, že se nestává konjunkturálně poplatným.
Originalita osobnosti Václava Bělohradského spočívá tedy především v jeho nesvázanosti dobou a poměry, aniž by ovšem v této době a poměrech nebyl zakotven více než mnozí ostatní. Právě odtud pramení jeho schopnost odhalit souvislosti, které se ostatním ozřejmují až poté, co jím byly vysloveny. Václav Bělohradský je archetypem veřejného intelektuála, jenž střeží odkaz toho, co byly humanitní vědy v postosvícenské době. Jejich smyslem není realitu popisovat ani vytvářet, jejich smyslem je jí vysvětlit tak, aby měla tady začátek a tady konec i přesto, že takový začátek a konec ve skutečnosti vůbec nemá…
Je radno si položit otázku, co má takto rozpoložený myslitel a jeho výkon společného s dimenzí "politična". Nejčastější námitka je, že složitost intelektuálních hloubek danou osobnost politicky deklasuje pro neschopnost mediální zkratky a jednoduchého, srozumitelného projevu. Takový soud je ale příliš příkrý, poněvadž mediální zkratka není totéž co srozumitelnost a srozumitelné neznamená banální. Navíc v zemi s hlubokou tradicí politického platonismu a činění "filozofů na trůnech" i z těch, kteří ve skutečnosti filozofy nejsou, by podobný odsudek byl příliš riskantní "jízdou v protisměru". Interakce veřejného intelektuála se světem politična je nezbytná a žádoucí, má však jasná pravidla a hlavně jejím průvodním jevem či dokonce konečným výsledkem nemůže být vzájemně podmíněná anihilace, tedy znicotnění intelektuála i politiky. Takové obavy se nezbaví pozorovatel, sledující přípravu vstupu Václava Bělohradského na velký vstup do velké politiky v senátním klání na Praze 6. Taková obava je příliš silná na to, abychom se u ní nepozastavili a nepokusili se jí rozvést. V zájmu stručnosti a srozumitelnosti, avšak doufejme nikoliv zbanálnění soudu, ve třech důvodech.
Ten první zní, že Václav Bělohradský se pokouší volebně zinstitucionalizovat svůj poměr k "političnu", aniž by přesvědčivě zdůvodnil, proč o něco podobného usiluje. Václav Bělohradský se tak stává reálným politikem, aniž by v kontextu jeho předchozí politické (!) role šlo vypozorovat byť elementární stopu kontinuity jeho vlastního směřování. Jinými slovy, veřejný intelektuál, nastavující zrcadlo politickým aktérům bryskností vlastního úsudku nad "stavem politična" je reálným hybatelem politických procesů právě v tom ohledu, že není svázán institucionální kazajkou, což ovšem neznamená, že by nutně musel instituce přehlížet či jimi dokonce opovrhovat. Těžko však může stejnou roli sehrávat ve chvíli, kdy se stává dílčím aktérem institucionálního provozu. Právě ona institucionální partikularizace intelektuála znamená takovou proměnu jeho veřejné role, že vede k jeho osobnostnímu schizmatu na "před" a "po". Stalo se to v minulosti všem velkým myslitelům, kteří se v zájmu prosazení celkové vize směřování "politična" bezhlavě vrhli do politiky… Václava Bělohradského v době jeho senátní kampaně neopouští myšlenky na zastoupení konstitutivních znaků politiky v jejím každodenním vyjádření právě skrze vědomí sjednoceného celku. Svou kandidaturu zdůvodňuje potřebou invaze sociální spontaneity do světa institucionalizované politiky, propojení sociálních hnutí s politickými stranami v zájmu jejich nového oživení i vytvoření aliancí s antipolitickými průkopníky změny politické komunikace. V takovém spojení spatřuje červánky budoucího tvořivého politického konsensu. Všechno řečené jsou navýsost relevantní a žádoucí připomínky a cíle. Nic z toho ovšem nevypovídá o tom, proč by měl nositelem podobného "zrání" být on sám, notabene v situaci, kdy zároveň zdůrazňuje, že jeho dosavadní role ve veřejném prostoru nebyla rolí politickou. V praxi to znamená, že výše zmíněný diskontinuitní řez ve své veřejné úloze sám zcela otevřeně přiznává.
Druhým důvodem zdrženlivosti k Bělohradského obratu k "politice všedního dne" je skutečnost, že potřebnost změny důrazů v dílčích proměnách "politična" činila v minulosti Bělohradského-filozofa politicky nepříliš čitelným. Václav Bělohradský tak měl postupně v české politice pochopení k pozicím Václava Havla, Václava Klause, Josefe Luxe, Vladimíra Špidly, Mirka Topolánka, Miroslava Kalouska, Miloše Zemana, Bohuslava Sobotky, Andreje Babiše a Matěje Stropnického. Václav Bělohradský je tak mnohými svými kritiky označován za "převlékače kabátů", což je ovšem omyl. Václav Bělohradský nemohl převlékat kabáty, jelikož na sobě žádný kabát institucionalizované stranické politiky nikdy neměl. Leitmotiv jeho politických úvah, tedy v různých modalitách dlouhodobě prezentované sympatie k hodnotám zeleného hnutí, nebyl výraz reálpolitické aspirace, ale něco jako prostorový pól, od něhož směřovala k různým stranám aktuálně formulovaná politická buzola jeho myšlenek. Stane-li se ovšem nositel "idejí zítřka" reálpolitickým hybatelem konkrétního obsahu v prostoru ideově-politických interakcí dnes, má dvě možnosti své strukturální adaptace: buď se stane politicky zcela nevypočitatelným, a nebo svůj dílčí politický postoj přizpůsobí aktuální politické potřebě, tedy oné spontaneitě invaze sociálních zájmů do politiky, což ovšem může znamenat proměnu ve zcela destabilizující element, postrádající korekci vlastními ideovými základy.
Václav Bělohradský si podobný stav nevyhnutelně solitérní a "adaptační" role sebe sama v politickém prostoru v případě svého vstupu do reálné politiky zdá se uvědomuje, a tak se ho snaží kompenzovat. Tato kompenzace ovšem spočívá v značně rozpačité snaze přeexponovat ideový důraz v dílčích otázkách, které vnímá jako barometr vlastní ideové zásadovosti. Václav Bělohradský vstoupil ve své kampani na pole nejortodoxnějších ideových zápasů, jaké se v nejen v české politice aktuálně odehrávají. Deklaruje tak, že bude usilovat o legalizaci měkkých drog, adopci dětí homosexuály, jednoznačně odmítá dohodu o volném obchodu mezi USA a zeměmi EU (tzv. TTIP). Přizpůsobuje se tak prostředí ideově-politické plurality v poloze, která představuje levé křídlo zeleného hnutí, často označované jako "meloun": na povrchu zelené, uvnitř červené (spojení Bělohradského se současnou SZ je autentické v tom, že její předseda Matěj Stropnický je dlouhodobě ústřední postavou této politické opce). Nic z toho není nelegitimní a v kontextu výše řečeného možná dokonce i chvályhodné. Neomezuje to však pohnutky k třetímu důvodu k rozpačitosti nad Bělohradského politickým entrée. Není vůbec jasné, jak takováto ideově-politická role může být prospěšná v úsilí o konsensus na základních hodnotách liberální demokracie v rámci kolektivního orgánu, nadaného korektivní a systémově konformizující úlohou, tedy horní komory Parlamentu. Budoucnost Bělohradského politických vyhlídek tak úzce souvisí s rolí Senátu v čase možného posílení ohrožení tradiční institucionalizované politiky snahou o vyjádření nových cest politického zprostředkování, snadno sklouznuvších do bahna odporu ke konstitutivním principům liberální demokracie. Úlohou Senátu v takových časech má být nalézt kolektivní vůli k jejich obraně. Senát v takových chvílích nemá být "zvěstovatelem červánků zítřka" skrze zvednutí stavidel spontánnímu vzdoru vůči tradičním institucím liberální demokracie, nýbrž daleko víc laudatorem temporis acti, tedy tím, kdo na sebe bere roli bariéry před tím, aby vnitrosystémová změna nenabyla rozměrů, které se stanou nesouladnými s celkem systému. Václav Bělohradský nedokáže, na rozdíl od některých svých soupeřů, takovou roli sehrávat proto, že jeho dosavadní role veřejného intelektuála vyžaduje tematizovat skutečnost ve zcela jiných kategoriích, než je jazyk stabilizující korekce.
Z výše řečeného vyplývá jedno jediné: pokud se Václav Bělohradský stane reálným politikem, ztratíme Václava Bělohradského myslitele. Pokud by úloha Václava Bělohradského-politika měla být pro českou politickou skutečnost přínosnější než role Bělohradského-veřejného intelektuála, musela by se naplňovat jinak a jinde. Paradoxně tak nejzazší motivaci vstoupit do politiky v zeleno-oranžových barvách nemusíme Václavu Bělohradskému tolik vyčítat. Spíše naopak. Vzhledem k tomu, kdy, proč a kam v těchto barvách kandiduje, je však namístě vážně se obávat, aby se terstskému profesorovi nepovedlo to, co mnohým jiným velkým osobnostem před ním, tedy, že jeho politické angažmá skončí trpkým zklamáním nejen pro ty, kteří mu naslouchají, ale i pro něj samotného.



Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama