Slávek Sobotka – Adamec dnešních dnů

26. října 2016 v 0:13 | Vladimír Hanáček
Nedávný rudolfinský projev emeritního předsedy Senátu Petra Pitharta vyvolal v českém veřejném prostoru rozruch a nepochybně vstoupil do dějin jako přímočaré a noblesní vyjádření myšlenek a postřehů, které se nemalé části populace jeví jako navýsost akutní a především varovné. Pithartův projev v Rudlofinu tak zřejmě v dějinném povědomí zaujme podobnou pozici, jako projev prezidenta Václava Havla na tomtéž místě před 19 lety. Největší pozornost byla věnována výzvě, kterou Pithart adresoval vrcholným představitelům vlády a politických stran a explicitně vypíchl roli premiéra Bohuslava Sobotky, který ho v čestné lóži poslouchal. Vrcholní vládní činitelé by se měli zasazovat o zastavení račího pochodu na východ, jak Pithart označil symbolický i reálný obrat v české zahraniční politice, reprezentovaný některými současnými vrcholnými ústavními činiteli. Celý obsah projevu, kontext debaty i politické konsekvence by vyžadovaly separátní pozornost. Zde se zaměřme na jeden navýsost pozoruhodný moment, který byl v tomto projevu tak říkajíc zhmotněn. Dal by se označit s trochou zjednodušení jako investice důvěry v premiéra coby ústředního garanta udržení vývoje našeho politického režimu posledního čtvrtstoletí.
Jakkoliv se podobné spolehnutí může v aktuální situaci jevit jako jediné možné a víceméně vynucené okolnostmi, zavdává zároveň k pochybnostem, zda podobný nárok není v relaci k osobnosti Bohuslava Sobotky, jeho politické minulosti i současné vůdčí roli, poměrům v jeho straně a s nimi spojenými možnostmi dosti pošetilé spolehnutí, představující sázku na značně divokou kartu.
Bohuslavu Sobotkovi, jehož jeho spolustraníci i na veřejností označují familiérně jako "Slávka", nelze upřít, že si nejvyšší exekutivní post v zemi skutečně "vyseděl". Na začátku 90. let zahájil kariéru u Mladých sociálních demokratů jako příslušník první generace představitelů politických mládeží v demokratických poměrech, v 25 letech se stal poslancem a následných 15 let věrně, oddaně a zcela v souladu s logikou postupného růstu profesionálního politika ve stranickém dresu, pro nějž je stranická loajalita a obsahový soulad vlastní politické praxe s ideologickým kánonem jeho strany daleko podstatnější než individuální rozvoj vlastních vůdčích schopností, stál věrně za všemi lídry sociální demokracie, kteří se postupně vystřídali: Zeman, Špidla, Gross a Paroubek (přívlastky, odkazující na dominantní styl jejich politického vedení, zde snad netřeba doplňovat). Když se Bohuslav Sobotka po neočekávaném volebním pádu svého předchůdce Jiřího Paroubka octl na konci května roku 2010 z titulu prvního místopředsedy v čele své strany, a následně v březnu dalšího roku byl na pozici předsedy oranžových potvrzen, představoval obsahově zcela identický typ polarizujícího vůdce levicové opozice, který se svými ostrými příspěvky k černo-bílé polarizaci společnosti a vyvolávání negativních emocí cílové skupiny vlastních podporovatelů, mohl směle vyrovnat svému předchůdci. Zkratky typu: "Na koho, vládo, myslíš? Na hrstku nejbohatších nebo na starobní důchodce?", to není jen Jiří Paroubek či Zdeněk Škromach v časech své největší slávy, to je Bohuslav Sobotka ještě na začátku tohoto desetiletí. A kolem něho tehdy stáli taktéž pořád ti samí jako předtím: Hašek, Škromach, Tejc, Mládek, a až do svého památného zatčení se "sedmičkou" v ruce také legenda oranžových rétorických barikádníků, David Rath… Na ramenou těchto "přátel" vyrostl Bohuslav Sobotka coby lídr nejsilnější strany v zemi a vlastně hlavně díky nim se nakonec octl v čele zasedačky ve Strakově akademii, i když se ho někteří z nich na poslední chvíli neúspěšně (a velmi neumětelsky) pokusili politicky popravit. A právě díky tzv. lánskému puči a morálnímu kreditu jeho protagonistů získal v jisté chvíli Bohuslav Sobotka auru bojovníka za slušnost a věcnost v politice, odpovědného "správce", který každodenní šedivou rutinní prací garantuje, že se "dílo podaří" a stát bude stát na těch základech, na nichž byl postaven.
Úspěšná cesta politického karieristy Sobotky do nejvyšších pater mocenské struktury na post ústředního "štemplmachra" v zemi sice současnou ČR přibližuje stabilním demokratickým zemím na západ od našich hranic, kde se občas stává, že v rámci zavedených stran, čas od času jímajících nejvyšší výkonnou moc, se zrodí prototyp politického lídra, jehož nejvyšší kvalifikací k roli ústavního činitele je množství snědených chlebíčků na stranických schůzích za posledních několik desítek let, ale tyto země si zároveň něco podobného mohou dovolit v dobách, kdy o víc než o každodenní údržbu vlastně ani nejde… Současná společenská atmosféra i poměry na české politické scéně však zavdávají pohnutky k očekáváním zcela opačného typu, vyžadující přítomnost rozhodných, hodnotově jasně ukotvených, a přitom s reálným životem společnosti jednoznačně srostlých politických lídrů, kterým nechybí schopnost v zásadním okamžiku sehrát unikátní dějinnou roli, která z nich činí státníky, přesahující všední den. Vzhledem k výše řečenému ničehož takového nemůže být schopen dostát Bohuslav Sobotka, a proto očekávání tohoto typu těžko mohou být naplněna. Individuální snaha a odhodlání v tomto smyslu nemají zásadnější význam, poněvadž člověk může sám sebe překonávat, nikoliv však popírat.
Je ovšem zajímavé zamyslet se nad jednou historickou paralelou: ve zcela odlišném kontextu komunistického režimu normalizačního Československa se na konci 80. let objevil na scéně Ladislav Adamec, dlouholetý vrcholný funkcionář KSČ a její celoživotní partajní kádr, který se v gorbačovské atmosféře octl v pozici napřed českého, a posléze i federálního premiéra a z titulu svých funkcí člena nejvyššího vedení KSČ. Adamcovy ambice byly nepochybně vysoké: mířil na nejvyšší státní a stranické funkce ve snaze dostat do pozice nezpochybnitelného "československého Gorbačova." Tuto hru s ním začali hrát nejen někteří jeho blízcí spolupracovníci, samozřejmě vyzbrojeni červenými knížkami v kapse, nýbrž taktéž ti, kteří předpokládali, že změna mocenských poměrů v zemi může nastat pouze, a snad i nejlépe, jako proces shora, zahájený přímo z nejvyšších pater mocenské pyramidy. Když měl však Adamec tuto roli v rozhodný okamžik prvních dnů po 17. listopadu 1989 sehrát, narazil na svůj mentální kód, na svou minulost, i na mocenské poměry ve vlastní straně a jejich neproměnlivost. Když se měl stát Adamec ústředním hybatelem změn, sehrál roli nehybné politické moritury, symbolu mizejících časů, odvolávajícího se na své celoživotní komunistické přesvědčení, na nevyhnutelné nepochopení ze strany "obyčejných lidí", na sílu svých oponentů uvnitř vládnoucí strany a vlastní jimi svázané ruce. Když se tento status quo během několika hodin zhroutil, nedokázal již Adamec ze stínu toho, kdo promeškal rozhodný dějinný okamžik k vlastní pozitivní roli vystoupit. Takto si ho dějiny zapamatovaly a tak také v dějinách zůstane zapsán.
Proč o tom hovoříme v souvislosti s aktuální úvahou o pozici a roli Bohuslava Sobotky? Nejen proto, že dnes sedí na stejné židli ve Strakově akademii jako před 27 lety Ladislav Adamec (federální vláda zasedala ve stejné zasedačce, jako dnes ta česká), nýbrž i s ohledem na volání mnohých: "Pane premiére, konejte, vyzýváme Vás, konejte!" A místo rozhodných činů původci těchto nadějí jen koukají na to, jak se premiér ocitá ve vleku událostí a mnozí ho začínají pomalu litovat…
Jen několik dnů poté, co premiér tleskal výzvám Petra Pitharta k postavení se račímu pochodu se zaskví jeho jméno na "vyjádření čtyř ústavních činitelů," kteří oddaně sdělují čínským soudruhům, že jsou plně a ve vší rozhodnosti připraveni plnit jejich velmocenskou vůli. Když je tento postoj premiéra vysvětlován, je poukazováno na "obrovský tlak" (z Hradu či odkud), kterému při tomu musel čelit. Zbývá snad jen dodat onen známý morálně relativizační doplněk, že "nikdo z nás neví, jak by se na jeho místě zachoval"… Jak bychom se zachovali na premiérově místě si však můžeme zodpovědět pouze tehdy, když se zamyslíme nad tím, zda bychom se na jeho pozici mohli vůbec octnout. K tomu bychom museli splnit vše, co Bohuslav Sobotka dokázal zastat za posledních dvacet let…
Pokud někoho překvapuje, že premiér i v těch nejzásadnějších okamžicích pro stát setrvává na pozici sucharsky vystupujícího technokrata, který jen čas od času zčeří politické vody rozhodným prohlášením zvýšeným hlasem tak, aby připomněl skalním voličům své strany, že stále existuje, pak nechť se zamyslí nad tím, co by asi muselo být v premiérově předchozím letitém působení jinak, aby byl schopen významné dějinné role dostát. Stejně jako Adamec před lety, je i Bohuslav Sobotka dnes především ztělesnění poměrů, které ho zformovaly. Dobrou vůli a odhodlání v sobě může vzbouzet sebevíc, strukturální podmínky, které jeho předchozí úloha spoluvytváří, ale těžko změní. A ty jsou takové, že ať Sobotka utíká seberychleji, jeho vlastní minulost mu skočí na záda. A s ní všichni ti jeho protivníci, kteří jí použijí jako beranidlo proti němu… Ústřední otázkou dneška tak není to, zda se jim Bohuslav Sobotka ubrání, jako spíš to, kdo tímto vítězícím protivníkem bude. To už je otázka docela jiná. A proto cestou k jejímu zodpovězení nemůže být Bohuslav Sobotka, natožpak výzvy a očekávání, která v mnohých z nějakých důvodů vzbuzuje…



Autor je politolog
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama