Po volbách aneb úpadek tradičních stran ve světle faktů a mýtů

11. října 2016 v 23:17 | Vladimír Hanáček
Krajské volby ukončily dvouleté napjaté očekávání, jestli volební dvouletka 2013 - 2014 byla historickou anomálií a nebo začátkem dlouhodobého procesu. Ve světle jejich výsledků se jeví druhá teze jako oprávněná. Historický nástup hnutí ANO v předčasných sněmovních volbách v říjnu 2013 potvrdily výsledky následných voleb do EP a komunálních voleb v následujícím roce. Jedinou državou, kterou Babišovo hnutí dosud nejímalo, jsou kraje. Tedy jsou, ale brzy už nebudou, poté co se sejdou ustavující zastupitelstva vzešlá z uplynulého pátku a soboty. V této souvislosti slyšíme mnohé širokospektrální analýzy jejich výsledků, tu více či méně fundované, tu více či méně ovlivněné nánosy úsudečného subjektivismu. Není třeba se do těchto širokých analýz, probírajících nejrůznější aspekty problému pouštět na blogu, neboť patří do celosemestrálních výukových kursů na univerzitách či do minimálně celodenních konferencí. Omezme se tedy toliko na tři skutečnosti, které je třeba vypíchnout na margo varovných příspěvků před tím, co může eroze voličské podpory tradičních politických stran české demokracii přinést. Ne, že by tyto příspěvky vykazovaly programovou nehodnotnost, ale zaznívají v nich tři velké omyly, které pokud nebudou uvedeny na pravou míru, nemůže se celá diskuze následně ubírat správným směrem.
Prvním omylem je představa, že pád tradičních stran a nástup antiestablishmentových hnutí má exogenní příčiny, tzn. že byl uměle vyvolán takříkajíc z vnějšku stranického systému. Podobná teze zní dosti alibisticky a navíc předpokládá strukturální podmínky svého zrodu, které jsou namnoze zcela vymyšlené. Skutečnost je taková, že krize tradičních politických stran je v největší míře způsobena jejich vnitřním stavem, resp. předchozí politickou praxí. Fenomény klientelismu a korupce, které tolik tepají představitelé protestních hnutí, nejsou vyfabulovanou účelovou chimérou, kterou se snaží tito "hlasatelé očisty" mobilizovat nespokojené voliče, nýbrž mají reálný základ v politické praxi zavedených stran hlavně v prvním decenniu.
Korupční kauzy především na krajské a komunální úrovni se přitom dotkly prakticky všech relevantních stran, nejvíce však dvou nejsilnějších: ČSSD a ODS. Je zároveň faktem, že tyto dvě strany se některých svých zkompromitovaných předáků, zřetelně namočených do nejrůznějších afér, nedokázaly zbavit. Tyto skutečnosti ovšem nejsou ani tak příčinou, jako spíš důsledkem daleko závažnějšího zjištění. Vnitřní "nečistota" zavedených stran nebyla dána ani tak absencí nosných idejí, určujících jejich smysl existence, ale byla dána jejich namnoze nedopracovanou organizační bází, ale především jejich personální neduživostí, resp. nedostatečným zakotvením jejich členských základen ve společnosti, umožňující reprezentaci legitimních sociálních zájmů příslušného segmentu. Týká se to především nízkých počtů angažovaných straníků. Jestliže největší politické strany, disponující bezprecedentními mocenskými zdroji na všech úrovních a stabilní voličskou podporou, čítající ve volbách prvního řádu počty hlasů jdoucí do milionů, mají v desetimilionové české společnosti jen několik desítek tisíc členů, nelze se divit, že např. fenomén tzv. černých duší v nich posléze začíná bujet a nejrůznější "medvědáři" mají žně. Ono ovládnout stranickou buňku, čítající např. 20 členů, je vždy nepoměrně snazší než buňku čítající 200 členů. Sehnat 21 "černých duší" je nepoměrně snazší než sehnat 201 "černých duší"… A co potom s buňkou, která by těch členů měla třeba přes tisíc. Aby k takovému stavu nedocházelo, chce to jediné, musí se počet členů politických stran alespoň zdesetinásobit. Dokud české zavedené politické strany nebudou disponovat členskými základnami v počtu set tisíc členů, nelze jakoukoliv jejich efektivní vnitřní nápravu očekávat. Potom se ovšem nedivme, že frustrovaná a dezorientovaná veřejnost dává přednost nejrůznějším alternativám, vnášejícím do stranicko-politické soutěže a veřejného rozhodování logiku jiné sociální sféry, ať už je to byznys nebo například zábavní průmysl... Nevšiml jsem si ovšem, že by hlasatelé apokalyptických vizí o ohrožení demokracie skrze nástup politických divizí obchodních společností něco učinili především k rehabilitaci řadového členství v politických stranách, nemluvě už o tom, že v řadě případů jde o ty samé lidi, kteří dvacet let jakoukoliv důvěru Čechů v institucionalizované politické stranictví programově podrývali nejrůznějšími odkazy na dobrou "nepolitickou politiku" před špatnou a špinavou politikou stranickou…
Druhý rozšířený omyl zmíněné argumentace je, že je namnoze vyvoláván dojem, že nejen, že útok na zavedené politické strany zahájili neomalení "kriminalizátoři politiky" v podobě policistů a státních zástupců či dosavadní majitelé vydavatelských domů předních tištěných médií, kteří dovolili jejich skoupení skupinou zámožných podnikatelů, nýbrž také k tomu došlo doslova ze dne na den. Je možná věcí čiré náhody, že zrovna v červnu 2013, kdy celá země bojovala s následky povodní a mnozí se stále ještě vzpamatovávali ze zážitku se Zemanovou "virózou" před korunovačními klenoty, koupil Andrej Babiš vydavatelství MAFRA a zrovna tou dobou taky policie zasáhla v bytě Jany Nagyové, čímž započal pád Nečasovy vlády.
Myslet si ale, že tím jednorázově začala demontáž soutěže zavedených stran je čirá nepravda. K erozi jejich podpory totiž docházelo etapovitě a jestli si někdo vzpomene na volby v roce 2010 a období, které po nich následovalo, musí mít klapky na očích, aby neviděl, že s hegemonií tradičních stran neměla politická realita tohoto období nic společného. Naopak už ve volbách 2010 dosáhlo téměř jedenáctiprocentního zisku ideově beztvaré uskupení s nic neříkajícím názvem Věci veřejné, legitimizující se protestní agendou "vymetání dinosaurů", populistickými požadavky na zavádění prvků přímé demokracie a známou mediální tváří investigativního novináře komerční televize ve svém čele. Už za necelý rok se z této formace vyklubala politická divize jedné bezpečnostní agentury, jejímž deklarovaným smyslem bylo politicky vystužit její pozici na trhu v rámci přístupu k veřejným zakázkám. Mediální odhalení skutečného guru této formace pak vedlo k vnitřnímu rozkladu poslaneckého klubu VV, znamenající ovšem vážnou erozi legitimity celého v roce 2010 zvoleného zákonodárného sboru. Skutečnost, že exponenti dvou (skoro) tradičních stran v podobě ODS a TOP 09 dokázali vládnout více než rok za podpory trosek, vzešlých z této formace, nedisponujících dostatečnou legitimitou, vzešlou ze svobodných voleb, a ani k tomuto vládnutí nepožádali Sněmovnu o důvěry (jak o tom začal mluvit po příslušné otázce Václava Moravce o jednom dubnovém nedělním televizním poledni roku 2012 šlechtický doyen této vládní sestavy: vláda o důvěru žádat nemusí, protože už vládne a "je to fuk"…), je daleko zásadnější příspěvek erozi podpory pravicových stran (především té prvně jmenované) a nástupu Babišova hnutí v následujících volbách, než asertivita všech státních zástupců dohromady…
V této úvaze tak docházíme podstatného závěru: krize důvěry v tradiční strany a nástup protestních hnutí nenastal jednorázově, nýbrž probíhal etapovitě a představuje kontinuální zjev české politické krajiny nejpozději od jara roku 2010.
A konečně třetím omylem je skutečnost, že volební porážky tradičních stran nenastávají najednou, nýbrž vidíme postupný pád voličské podpory tradičních stran ve prospěch nových subjektů selektivní povahy. První, kdo byl nástupem nových stran významněji postižen, byla ve sněmovních volbách roku 2010 KDU-ČSL. Přestože výrazný voličský pokles oproti předchozímu období zažily oba hlavní póly systému též, nebyl pro ně propad podpory zhruba o deset procentních bodů zásadním ohrožením. Pokles podpory lidovců o pár desítek tisíc hlasů byl ovšem smrtící, neboť se ocitli mimo pásmo relevance, tedy pod 5 procenty. To, že v posledních víkendových krajských a senátních volbách jsou lidovci v podstatě jedinou zavedenou stranou, která nezažila voličský propad a naopak lehce posílila, je jasný důkaz toho, že vnitřní očistná kúra KDU-ČSL, kterou si strana prošla v letech 2010 - 2013 dopadla úspěšně. Musela si však přitom sáhnout až na pomyslné dno, tj. fungovat nějakou dobu bez přístupu k zásadním mocenským i finančním zdrojům, bez přístupu do médií a především se zcela nejasnými vyhlídkami do své budoucnosti.
To naopak ODS, která zažila bezprecedentní volební propad v roce 2013 a ještě s dohrou v roce následujícím (byť první náznaky drolení voličské podpory ODS přinesly už podzimní volby roku 2010), zůstala navzdory volebním debaklům stále na scéně. Její nový předseda se sice rád tváří, jako že je již zcela v pořádku, se všemi negativními jevy ve svých řadách již zcela vypořádaná, navrátivší se ke svým kořenům a připravená znovu převzít nejvyšší moc, volební výsledky o tom moc nenasvědčují. Nelze Petru Fialovi upřít, že se mu podařilo rozšířit voličskou podporu od skalního voličského jádra ODS, které stranu udrželo nad vodou roku 2013, k číslům čítajícím zhruba tolik voličů, kolik je v ČR tradičních zastánců hodnot pravicového neoliberalismu. Nutno ovšem dodat, že tato voličská expanze se děje na úkor především druhého konkurenta v této ideové množině v podobě Kalouskovy TOP 09, která si naopak v krizovém období 2013 - 2014 nevedla vůbec špatně. Na pozici ANO, značně omezující voličskou expanzi pravice směrem do středu, se ovšem nic nemění. A to navíc o nástupu starostenského hnutí jako nového samostatného a téměř plošně územně se vyskytnuvšího fenoménu těchto krajských voleb ani nemluvě. ODS tak utrpěla v těchto volbách Pyrrhovo vítězství. Jestli jeho vrcholní představitelé budou ovšem trvat na tom, že původcem tohoto stavu je "Ištván", tak se nemůžou divit, že takových Pyrrhových vítězství bude celá série a ještě si budou muset dát pozor, aby to nebyla Pyrrhova (nebo spíš Fialova) prohra…
A konečně poslední volby odhalily, byť pravda nejslaběji oproti všem předchozím případům, krizi voličské podpory dosud neotřesené ČSSD. Sobotkova strana je navíc v té zapeklité situaci, že pád z velké výšky paradoxně nebyl tak tvrdý, neboť skončil zatím deset metrů nad zemí, což ovšem znamená, že strana jímá i nadále vládní odpovědnost nejen na centrální, ale dokonce stále i na krajské úrovni. Že si její představitelé myslí, že spojení s ostatními zavedenými stranami proti ANO bude znamenat žádoucí obnovu důvěry v ní, je spíše rozehrání ruské rulety než promyšlená taktika. Daleko závažnější je, že na ČSSD se dnes upírají pohledy všech, kteří se z nějakého důvodu domnívají, že ČSSD je jedinou zbývající zavedenou stranou, která je s to nástupu Babišova hnutí čelit. Bohuslav Sobotka je nejslabším lídrem, kterého kdy která ze zmíněných stran v úpadku měla, poněvadž nejen, že prakticky postrádá nástroje, jak zabránit volebnímu pádu své strany pod svým vedením, ale především čelí mocensky nadržené konkurenci ve své straně, kterou ovšem namnoze představují přesně ti, kteří jsou příčinou její volební krize. Je úžasné pojímat se (prezidentskými) úvahami, jestli za volebním pádem ČSSD stojí víc Sobotka nebo dosavadní oranžoví hejtmani. Ve skutečnosti tato rozprava připomíná debatu o tom, jestli za pokálený chodník zodpovídá pes nebo jeho majitel, jenž exkrement neodstranil… Má-li takto začínat vnitřní očista zavedené strany, disponující stočtyřicetiletou tradicí, tak mnoho zdaru!!
Z těchto úvah tedy vyplývá jedno jediné: chceme-li vést debaty o příčinách krize tradičních českých politických stran, nezačínejme tuto debatu úvahami o nepodstatných detailech politické praxe či dokonce analýzou vnějšího prostředí. Má to stejnou logiku, jako po prohraném fotbalovém zápase zjišťovat, jestli za prohrou nestojí teplota vzduchu či nedostatečná velikost kopaček. Spíše se zaměřme na to podstatné: co je třeba k tomu, aby se české zavedené politické strany staly opět důvěryhodnými a schopnými čelit nástupu protestních, ideově bezpohlavních mocenských vehiklů zámožných byznysmenů? Jestliže si odpovíme tak, že nedostatečné zakotvení těchto stran ve společnosti a reálném životě lidí, hledejme cesty, jak dosáhnout toho, aby se zakotvenými staly. Cesta k takovému stavu nemůže vést přes elitní mentorování, ale přes dlouhodobou a vytrvalou terénní společenskou práci. Kdo nepracuje, nejí...

Autor je politolog


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama