Hodina H Senátu

14. října 2016 v 22:27 | Vladimír Hanáček
"Nevím, do jaké míry kdo posuzuje své jednání sub speciae aeternitatis, jak vyžadoval prezident Masaryk. Pokud by tu ale měla být instituce, která tu bude i v době, kdy tu nikdo z nás už nebude, pak by to měl být rozhodně Senát," pravil prezident Václav Havel ve svém projevu k prvním zvoleným senátorkám a senátorům v roce 1996. Shrnul tak obrazně nejen svojí představu o smyslu existence a roli horní komory v našem ústavním a politickém systému, ale též paradox jeho dvojího časového určení. Senát je (má být) trvalou součástí institucionálního rámce veřejné moci v naší republice, avšak jeho význam se nevyjevuje kontinuálně jako setrvalý stav, nýbrž vzrůstá ve specifických dějinných situacích, tehdy, až "tu nikdo z nás už nebude"… To taky znamená, že některé ústavní instituce silně podléhají tvárnosti sebe sama ze strany těch, které je momentálně ztělesňují, vytvářejí jejich lidský substrát a fakticky je oživují, zatímco jiné instituce by měly být toliko posilovány vahou osobních autorit svých představitelů, nikoliv však z nich odvozovat svojí. Znamená to, že jsou instituce nadané zvláštní autoritou, danou nejen formálním postavením v ústavním kompozitu co do vlastního kompetenčního a procedurálního nastavení, ale především pak zvláštní úlohou, kterou sehrávají v zájmu udržení celého systému v krizových situacích.
Do takové role je Senát postaven díky úmyslům ústavodárce vytvořit i na horizontále dělby moci duální strukturu institucí, znamenající účinné oslabení a korekci, nikoliv však popření stability a akceschopnosti rozhodování. Role Senátu není omezovat Sněmovnu a v ní vytvořenou vládní většinu směrem k znemožnění prosazení její vůle, nýbrž působit jako pozitivní korektor a zkvalitňovatel jejího zhmotněného záměru v podobě legislativních návrhů. A zároveň má být Senát v těch oblastech, které jsou pro demokratický vývoj státu zásadně významné, tedy především v rámci nastavení ústavního pořádku a v oblasti mezinárodně-právních aktů státu, skutečně účinnou pojistkou před tím, aby aktuální většinové mínění politické reprezentace v dolní komoře a exekutivních funkcích nebylo zneužitelné k tomu, aby její mocenská pozice byla petrifikována jako trvalý stav. K tomu má sloužit nejen nastavení jeho kompetencí, nýbrž rovněž odlišný druh legitimity, vzešlý ze způsobu jeho volby i jejího časového určení. Na rozdíl od svého prvorepublikového předchůdce, ale taktéž např. svého současného polského sourozence, je český Senát volen v odlišném termínu a jiným volebním systémem než dolní komora, a pravděpodobnost shody voličských vůlí je paradoxně ještě více oslabena zcela odlišnou ochotou Suveréna naložit se svým volebním právem, projevujícím se tradičně nízkou volební účasti v senátních volbách. Senát je však nadán též legitimitou kolektivní entity, reprezentující širší spektrum mínění, a tudíž nadaného vyšším stupněm symbolického zmocnění k reprezentaci, než jakou jímají exekutivní orgány, neřkuli ty monokratické.
O roli Senátu v českém ústavním a politickém systému bylo sepsáno již mnoho fundovaných studií a smyslem tohoto pojednání rozhodně není lézt do zelí slovutným ústavním právníkům formátu doc. Kysely či prof. Gerlocha nebo již zesnulého doyena českého ústavního práva prof. Vojtěcha Cepla. Cílem je spíš upozornit na nevznešeně politický rozměr diskutované problematiky, pozastavující se nad praktickým naplňováním těchto postulátů v konkrétní a zároveň unikátní dějinné situaci.
Zítra odpoledne budeme znát složení jedné třetiny Senátu v příštích dvou letech. Ještě nikdy se senátní volby nekonaly v situaci, kdy celková společenská atmosféra připomíná studenou občanskou válku, pojící se však nejen s emocionálním rozpoložením značné části populace, ale též s faktickým reálným rozložením moci ve státě, tedy obsazením konkrétních politických míst v zemi. V minulosti jsme několikrát zažili situace, kdy jedna politická strana ovládala všechny klíčové mocenské instituce v zemi a Senát se vždy přebarvoval právě s ohledem na odlišnou periodicitu své konstituence až s fázovým zpožděním, avšak vyvažovací logika nikdy popřena nebyla. Nikdy však neměla tak nezanedbatelná část veřejnosti i politických aktérů vážné obavy o to, aby se Senát nestal kořistí těch, kteří by právě s oním posláním ústavní pojistky, legislativního korektoru a institucionálního zachovavatele politické plurality naložili přesně tak, aby tato úloha byla popřena a její nositel jednou provždy zničen. V praxi to tedy znamená jedno: nedopustit nejen bezprecedentní posílení politického subjektu, založeného na autokratické úloze svého "majitele", právě v té instituci, v které snad už jako jediné dosud dostatečnou mocenskou sílu nemá. Tato ambice však není bezprostředně spojena s mechanickým náhledem zařazení jednotlivých adeptů na senátorské křeslo ve schématu: "Čapí hnízdo vs. zbytek světa", ale především precizním zhodnocení toho, jestli dotčení aspiranti na pozici v horní komoře jsou s to naplnit úlohu, která vyvěrá z potřeby uchování systémových základů, jejichž má být Senát ochráncem.
Zvolit senátory, kteří si uvědomují význam hodnotových základů našeho ústavního a politického systému, nezpochybňují dlouhodobou a žádoucí zahraničně-politikou orientaci naší země, a stejně tak "nepatří do holdingu", není zdaleka nadlidský úkol, pokud teda v aktuálním druhém kole zrovna jako na potvoru nevolíte v obvodech Ústí nad Labem, Tábor nebo Bruntál… Zohledňovat lidský faktor výběru i značku, která ho spoluvytváří a zároveň taktizovat v celostátním ohledu není rovněž nevlastní těm, kteří senátní volby pravidelně navštěvují. Přesto se však donekonečna vede debata o významu a roli Senátu v kontextu skutečnosti, že se horní komora podle průzkumů veřejného mínění netěší příliš vysoké důvěře veřejnosti ani vysoké volební účasti při svém ustavování. Mnohé zasvěcené pozorovatele tato upozornění pak stále svádí k úvahám o tom, jak větší prestiži a posílení role Senátu pomoct jeho formálně-institucionální proměnou (např. v často diskutovanou "komoru regionů").
Je dobré si ovšem říct, že podobná snaha může vést s daleko větší pravděpodobností spíš k destrukci Senátu v jeho výše zmíněné úloze, než k jeho posílení směrem k popularitě veřejnosti. Proč by instituce, která komplikuje, zpomaluje a namnoze dokonce i parciálně znemožňuje uplatnění většinové politické vůle, vzcházející z voleb prvního řádu (kterými jsou s ohledem na řadu indicií aktuálně nejen ty sněmovní, nýbrž i ty prezidentské) v každodenním politickém provozu, se měla těšit vysoké popularitě veřejnosti? Taková popularita by byla spíš symptomem krize a ohrožení její role, nikoliv jejím účinným naplňováním. Často též zaznívá, že za tímto účelem je třeba význam a úlohu Senátu permanentně vysvětlovat těm, kteří jí dosud nepochopili. Pro naplnění smyslu existence horní komory je však taková podmínka zcela zbytná, poněvadž pochopení či nepochopení role Senátu společenským mainstreamem se nijak neváže k tomu, zda Senát tuto roli může či nemůže naplňovat. Jen úcta ke spoluobčanům nám pak brání předpokládat dokonce pravý opak východiska této úvahy, tj. že pochopení skutečné role Senátu ze strany většinové populace by fakticky mohlo znamenat jeho existenční ohrožení.
Do Senátu chodí volit ta společenské menšina, která si jeho úlohu uvědomuje, ať už s ní souzní či nikoliv. Demokracie je sázka na to, že ti, kteří to s jejími institucemi nemyslí dobře, je nikdy absolutně neovládnou. V případě Senátu jsou procedurální mechanismy jeho ustavování dostatečnou garancí takového scénáře. My, kteří do Senátu volíme, máme ve výrazné většině Senát rádi. Máme ho rádi proto, že nám umožňuje v praxi zachovat ty hodnoty, které jsou základem systému, k němuž se navzdory překotnosti vývoje stále hlásíme. A dokud bude Senát Senátem a plnit tu úlohu, kterou plnit má, nebude to s naší demokracií tak zlé. Jsou dějinné situace, kdy se podobná úvaha jeví až pošetile. Ale poté jsou jiné situace, kdy nastává Hodina H. Jestli taková Hodina H naší horní komory právě nastala, nechť si nechá projít hlavou každý sám. A pokud má za domem právě otevřenou volební místnost, nechť se do ní s tímto vědomím vypraví… Dosud tu pořád jsme!


Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama