Říjen 2016

Slávek Sobotka – Adamec dnešních dnů

26. října 2016 v 0:13 | Vladimír Hanáček
Nedávný rudolfinský projev emeritního předsedy Senátu Petra Pitharta vyvolal v českém veřejném prostoru rozruch a nepochybně vstoupil do dějin jako přímočaré a noblesní vyjádření myšlenek a postřehů, které se nemalé části populace jeví jako navýsost akutní a především varovné. Pithartův projev v Rudlofinu tak zřejmě v dějinném povědomí zaujme podobnou pozici, jako projev prezidenta Václava Havla na tomtéž místě před 19 lety. Největší pozornost byla věnována výzvě, kterou Pithart adresoval vrcholným představitelům vlády a politických stran a explicitně vypíchl roli premiéra Bohuslava Sobotky, který ho v čestné lóži poslouchal. Vrcholní vládní činitelé by se měli zasazovat o zastavení račího pochodu na východ, jak Pithart označil symbolický i reálný obrat v české zahraniční politice, reprezentovaný některými současnými vrcholnými ústavními činiteli. Celý obsah projevu, kontext debaty i politické konsekvence by vyžadovaly separátní pozornost. Zde se zaměřme na jeden navýsost pozoruhodný moment, který byl v tomto projevu tak říkajíc zhmotněn. Dal by se označit s trochou zjednodušení jako investice důvěry v premiéra coby ústředního garanta udržení vývoje našeho politického režimu posledního čtvrtstoletí.
Jakkoliv se podobné spolehnutí může v aktuální situaci jevit jako jediné možné a víceméně vynucené okolnostmi, zavdává zároveň k pochybnostem, zda podobný nárok není v relaci k osobnosti Bohuslava Sobotky, jeho politické minulosti i současné vůdčí roli, poměrům v jeho straně a s nimi spojenými možnostmi dosti pošetilé spolehnutí, představující sázku na značně divokou kartu.
Bohuslavu Sobotkovi, jehož jeho spolustraníci i na veřejností označují familiérně jako "Slávka", nelze upřít, že si nejvyšší exekutivní post v zemi skutečně "vyseděl". Na začátku 90. let zahájil kariéru u Mladých sociálních demokratů jako příslušník první generace představitelů politických mládeží v demokratických poměrech, v 25 letech se stal poslancem a následných 15 let věrně, oddaně a zcela v souladu s logikou postupného růstu profesionálního politika ve stranickém dresu, pro nějž je stranická loajalita a obsahový soulad vlastní politické praxe s ideologickým kánonem jeho strany daleko podstatnější než individuální rozvoj vlastních vůdčích schopností, stál věrně za všemi lídry sociální demokracie, kteří se postupně vystřídali: Zeman, Špidla, Gross a Paroubek (přívlastky, odkazující na dominantní styl jejich politického vedení, zde snad netřeba doplňovat). Když se Bohuslav Sobotka po neočekávaném volebním pádu svého předchůdce Jiřího Paroubka octl na konci května roku 2010 z titulu prvního místopředsedy v čele své strany, a následně v březnu dalšího roku byl na pozici předsedy oranžových potvrzen, představoval obsahově zcela identický typ polarizujícího vůdce levicové opozice, který se svými ostrými příspěvky k černo-bílé polarizaci společnosti a vyvolávání negativních emocí cílové skupiny vlastních podporovatelů, mohl směle vyrovnat svému předchůdci. Zkratky typu: "Na koho, vládo, myslíš? Na hrstku nejbohatších nebo na starobní důchodce?", to není jen Jiří Paroubek či Zdeněk Škromach v časech své největší slávy, to je Bohuslav Sobotka ještě na začátku tohoto desetiletí. A kolem něho tehdy stáli taktéž pořád ti samí jako předtím: Hašek, Škromach, Tejc, Mládek, a až do svého památného zatčení se "sedmičkou" v ruce také legenda oranžových rétorických barikádníků, David Rath… Na ramenou těchto "přátel" vyrostl Bohuslav Sobotka coby lídr nejsilnější strany v zemi a vlastně hlavně díky nim se nakonec octl v čele zasedačky ve Strakově akademii, i když se ho někteří z nich na poslední chvíli neúspěšně (a velmi neumětelsky) pokusili politicky popravit. A právě díky tzv. lánskému puči a morálnímu kreditu jeho protagonistů získal v jisté chvíli Bohuslav Sobotka auru bojovníka za slušnost a věcnost v politice, odpovědného "správce", který každodenní šedivou rutinní prací garantuje, že se "dílo podaří" a stát bude stát na těch základech, na nichž byl postaven.
Úspěšná cesta politického karieristy Sobotky do nejvyšších pater mocenské struktury na post ústředního "štemplmachra" v zemi sice současnou ČR přibližuje stabilním demokratickým zemím na západ od našich hranic, kde se občas stává, že v rámci zavedených stran, čas od času jímajících nejvyšší výkonnou moc, se zrodí prototyp politického lídra, jehož nejvyšší kvalifikací k roli ústavního činitele je množství snědených chlebíčků na stranických schůzích za posledních několik desítek let, ale tyto země si zároveň něco podobného mohou dovolit v dobách, kdy o víc než o každodenní údržbu vlastně ani nejde… Současná společenská atmosféra i poměry na české politické scéně však zavdávají pohnutky k očekáváním zcela opačného typu, vyžadující přítomnost rozhodných, hodnotově jasně ukotvených, a přitom s reálným životem společnosti jednoznačně srostlých politických lídrů, kterým nechybí schopnost v zásadním okamžiku sehrát unikátní dějinnou roli, která z nich činí státníky, přesahující všední den. Vzhledem k výše řečenému ničehož takového nemůže být schopen dostát Bohuslav Sobotka, a proto očekávání tohoto typu těžko mohou být naplněna. Individuální snaha a odhodlání v tomto smyslu nemají zásadnější význam, poněvadž člověk může sám sebe překonávat, nikoliv však popírat.
Je ovšem zajímavé zamyslet se nad jednou historickou paralelou: ve zcela odlišném kontextu komunistického režimu normalizačního Československa se na konci 80. let objevil na scéně Ladislav Adamec, dlouholetý vrcholný funkcionář KSČ a její celoživotní partajní kádr, který se v gorbačovské atmosféře octl v pozici napřed českého, a posléze i federálního premiéra a z titulu svých funkcí člena nejvyššího vedení KSČ. Adamcovy ambice byly nepochybně vysoké: mířil na nejvyšší státní a stranické funkce ve snaze dostat do pozice nezpochybnitelného "československého Gorbačova." Tuto hru s ním začali hrát nejen někteří jeho blízcí spolupracovníci, samozřejmě vyzbrojeni červenými knížkami v kapse, nýbrž taktéž ti, kteří předpokládali, že změna mocenských poměrů v zemi může nastat pouze, a snad i nejlépe, jako proces shora, zahájený přímo z nejvyšších pater mocenské pyramidy. Když měl však Adamec tuto roli v rozhodný okamžik prvních dnů po 17. listopadu 1989 sehrát, narazil na svůj mentální kód, na svou minulost, i na mocenské poměry ve vlastní straně a jejich neproměnlivost. Když se měl stát Adamec ústředním hybatelem změn, sehrál roli nehybné politické moritury, symbolu mizejících časů, odvolávajícího se na své celoživotní komunistické přesvědčení, na nevyhnutelné nepochopení ze strany "obyčejných lidí", na sílu svých oponentů uvnitř vládnoucí strany a vlastní jimi svázané ruce. Když se tento status quo během několika hodin zhroutil, nedokázal již Adamec ze stínu toho, kdo promeškal rozhodný dějinný okamžik k vlastní pozitivní roli vystoupit. Takto si ho dějiny zapamatovaly a tak také v dějinách zůstane zapsán.
Proč o tom hovoříme v souvislosti s aktuální úvahou o pozici a roli Bohuslava Sobotky? Nejen proto, že dnes sedí na stejné židli ve Strakově akademii jako před 27 lety Ladislav Adamec (federální vláda zasedala ve stejné zasedačce, jako dnes ta česká), nýbrž i s ohledem na volání mnohých: "Pane premiére, konejte, vyzýváme Vás, konejte!" A místo rozhodných činů původci těchto nadějí jen koukají na to, jak se premiér ocitá ve vleku událostí a mnozí ho začínají pomalu litovat…
Jen několik dnů poté, co premiér tleskal výzvám Petra Pitharta k postavení se račímu pochodu se zaskví jeho jméno na "vyjádření čtyř ústavních činitelů," kteří oddaně sdělují čínským soudruhům, že jsou plně a ve vší rozhodnosti připraveni plnit jejich velmocenskou vůli. Když je tento postoj premiéra vysvětlován, je poukazováno na "obrovský tlak" (z Hradu či odkud), kterému při tomu musel čelit. Zbývá snad jen dodat onen známý morálně relativizační doplněk, že "nikdo z nás neví, jak by se na jeho místě zachoval"… Jak bychom se zachovali na premiérově místě si však můžeme zodpovědět pouze tehdy, když se zamyslíme nad tím, zda bychom se na jeho pozici mohli vůbec octnout. K tomu bychom museli splnit vše, co Bohuslav Sobotka dokázal zastat za posledních dvacet let…
Pokud někoho překvapuje, že premiér i v těch nejzásadnějších okamžicích pro stát setrvává na pozici sucharsky vystupujícího technokrata, který jen čas od času zčeří politické vody rozhodným prohlášením zvýšeným hlasem tak, aby připomněl skalním voličům své strany, že stále existuje, pak nechť se zamyslí nad tím, co by asi muselo být v premiérově předchozím letitém působení jinak, aby byl schopen významné dějinné role dostát. Stejně jako Adamec před lety, je i Bohuslav Sobotka dnes především ztělesnění poměrů, které ho zformovaly. Dobrou vůli a odhodlání v sobě může vzbouzet sebevíc, strukturální podmínky, které jeho předchozí úloha spoluvytváří, ale těžko změní. A ty jsou takové, že ať Sobotka utíká seberychleji, jeho vlastní minulost mu skočí na záda. A s ní všichni ti jeho protivníci, kteří jí použijí jako beranidlo proti němu… Ústřední otázkou dneška tak není to, zda se jim Bohuslav Sobotka ubrání, jako spíš to, kdo tímto vítězícím protivníkem bude. To už je otázka docela jiná. A proto cestou k jejímu zodpovězení nemůže být Bohuslav Sobotka, natožpak výzvy a očekávání, která v mnohých z nějakých důvodů vzbuzuje…



Autor je politolog

Hodina H Senátu

14. října 2016 v 22:27 | Vladimír Hanáček
"Nevím, do jaké míry kdo posuzuje své jednání sub speciae aeternitatis, jak vyžadoval prezident Masaryk. Pokud by tu ale měla být instituce, která tu bude i v době, kdy tu nikdo z nás už nebude, pak by to měl být rozhodně Senát," pravil prezident Václav Havel ve svém projevu k prvním zvoleným senátorkám a senátorům v roce 1996. Shrnul tak obrazně nejen svojí představu o smyslu existence a roli horní komory v našem ústavním a politickém systému, ale též paradox jeho dvojího časového určení. Senát je (má být) trvalou součástí institucionálního rámce veřejné moci v naší republice, avšak jeho význam se nevyjevuje kontinuálně jako setrvalý stav, nýbrž vzrůstá ve specifických dějinných situacích, tehdy, až "tu nikdo z nás už nebude"… To taky znamená, že některé ústavní instituce silně podléhají tvárnosti sebe sama ze strany těch, které je momentálně ztělesňují, vytvářejí jejich lidský substrát a fakticky je oživují, zatímco jiné instituce by měly být toliko posilovány vahou osobních autorit svých představitelů, nikoliv však z nich odvozovat svojí. Znamená to, že jsou instituce nadané zvláštní autoritou, danou nejen formálním postavením v ústavním kompozitu co do vlastního kompetenčního a procedurálního nastavení, ale především pak zvláštní úlohou, kterou sehrávají v zájmu udržení celého systému v krizových situacích.
Do takové role je Senát postaven díky úmyslům ústavodárce vytvořit i na horizontále dělby moci duální strukturu institucí, znamenající účinné oslabení a korekci, nikoliv však popření stability a akceschopnosti rozhodování. Role Senátu není omezovat Sněmovnu a v ní vytvořenou vládní většinu směrem k znemožnění prosazení její vůle, nýbrž působit jako pozitivní korektor a zkvalitňovatel jejího zhmotněného záměru v podobě legislativních návrhů. A zároveň má být Senát v těch oblastech, které jsou pro demokratický vývoj státu zásadně významné, tedy především v rámci nastavení ústavního pořádku a v oblasti mezinárodně-právních aktů státu, skutečně účinnou pojistkou před tím, aby aktuální většinové mínění politické reprezentace v dolní komoře a exekutivních funkcích nebylo zneužitelné k tomu, aby její mocenská pozice byla petrifikována jako trvalý stav. K tomu má sloužit nejen nastavení jeho kompetencí, nýbrž rovněž odlišný druh legitimity, vzešlý ze způsobu jeho volby i jejího časového určení. Na rozdíl od svého prvorepublikového předchůdce, ale taktéž např. svého současného polského sourozence, je český Senát volen v odlišném termínu a jiným volebním systémem než dolní komora, a pravděpodobnost shody voličských vůlí je paradoxně ještě více oslabena zcela odlišnou ochotou Suveréna naložit se svým volebním právem, projevujícím se tradičně nízkou volební účasti v senátních volbách. Senát je však nadán též legitimitou kolektivní entity, reprezentující širší spektrum mínění, a tudíž nadaného vyšším stupněm symbolického zmocnění k reprezentaci, než jakou jímají exekutivní orgány, neřkuli ty monokratické.
O roli Senátu v českém ústavním a politickém systému bylo sepsáno již mnoho fundovaných studií a smyslem tohoto pojednání rozhodně není lézt do zelí slovutným ústavním právníkům formátu doc. Kysely či prof. Gerlocha nebo již zesnulého doyena českého ústavního práva prof. Vojtěcha Cepla. Cílem je spíš upozornit na nevznešeně politický rozměr diskutované problematiky, pozastavující se nad praktickým naplňováním těchto postulátů v konkrétní a zároveň unikátní dějinné situaci.
Zítra odpoledne budeme znát složení jedné třetiny Senátu v příštích dvou letech. Ještě nikdy se senátní volby nekonaly v situaci, kdy celková společenská atmosféra připomíná studenou občanskou válku, pojící se však nejen s emocionálním rozpoložením značné části populace, ale též s faktickým reálným rozložením moci ve státě, tedy obsazením konkrétních politických míst v zemi. V minulosti jsme několikrát zažili situace, kdy jedna politická strana ovládala všechny klíčové mocenské instituce v zemi a Senát se vždy přebarvoval právě s ohledem na odlišnou periodicitu své konstituence až s fázovým zpožděním, avšak vyvažovací logika nikdy popřena nebyla. Nikdy však neměla tak nezanedbatelná část veřejnosti i politických aktérů vážné obavy o to, aby se Senát nestal kořistí těch, kteří by právě s oním posláním ústavní pojistky, legislativního korektoru a institucionálního zachovavatele politické plurality naložili přesně tak, aby tato úloha byla popřena a její nositel jednou provždy zničen. V praxi to tedy znamená jedno: nedopustit nejen bezprecedentní posílení politického subjektu, založeného na autokratické úloze svého "majitele", právě v té instituci, v které snad už jako jediné dosud dostatečnou mocenskou sílu nemá. Tato ambice však není bezprostředně spojena s mechanickým náhledem zařazení jednotlivých adeptů na senátorské křeslo ve schématu: "Čapí hnízdo vs. zbytek světa", ale především precizním zhodnocení toho, jestli dotčení aspiranti na pozici v horní komoře jsou s to naplnit úlohu, která vyvěrá z potřeby uchování systémových základů, jejichž má být Senát ochráncem.
Zvolit senátory, kteří si uvědomují význam hodnotových základů našeho ústavního a politického systému, nezpochybňují dlouhodobou a žádoucí zahraničně-politikou orientaci naší země, a stejně tak "nepatří do holdingu", není zdaleka nadlidský úkol, pokud teda v aktuálním druhém kole zrovna jako na potvoru nevolíte v obvodech Ústí nad Labem, Tábor nebo Bruntál… Zohledňovat lidský faktor výběru i značku, která ho spoluvytváří a zároveň taktizovat v celostátním ohledu není rovněž nevlastní těm, kteří senátní volby pravidelně navštěvují. Přesto se však donekonečna vede debata o významu a roli Senátu v kontextu skutečnosti, že se horní komora podle průzkumů veřejného mínění netěší příliš vysoké důvěře veřejnosti ani vysoké volební účasti při svém ustavování. Mnohé zasvěcené pozorovatele tato upozornění pak stále svádí k úvahám o tom, jak větší prestiži a posílení role Senátu pomoct jeho formálně-institucionální proměnou (např. v často diskutovanou "komoru regionů").
Je dobré si ovšem říct, že podobná snaha může vést s daleko větší pravděpodobností spíš k destrukci Senátu v jeho výše zmíněné úloze, než k jeho posílení směrem k popularitě veřejnosti. Proč by instituce, která komplikuje, zpomaluje a namnoze dokonce i parciálně znemožňuje uplatnění většinové politické vůle, vzcházející z voleb prvního řádu (kterými jsou s ohledem na řadu indicií aktuálně nejen ty sněmovní, nýbrž i ty prezidentské) v každodenním politickém provozu, se měla těšit vysoké popularitě veřejnosti? Taková popularita by byla spíš symptomem krize a ohrožení její role, nikoliv jejím účinným naplňováním. Často též zaznívá, že za tímto účelem je třeba význam a úlohu Senátu permanentně vysvětlovat těm, kteří jí dosud nepochopili. Pro naplnění smyslu existence horní komory je však taková podmínka zcela zbytná, poněvadž pochopení či nepochopení role Senátu společenským mainstreamem se nijak neváže k tomu, zda Senát tuto roli může či nemůže naplňovat. Jen úcta ke spoluobčanům nám pak brání předpokládat dokonce pravý opak východiska této úvahy, tj. že pochopení skutečné role Senátu ze strany většinové populace by fakticky mohlo znamenat jeho existenční ohrožení.
Do Senátu chodí volit ta společenské menšina, která si jeho úlohu uvědomuje, ať už s ní souzní či nikoliv. Demokracie je sázka na to, že ti, kteří to s jejími institucemi nemyslí dobře, je nikdy absolutně neovládnou. V případě Senátu jsou procedurální mechanismy jeho ustavování dostatečnou garancí takového scénáře. My, kteří do Senátu volíme, máme ve výrazné většině Senát rádi. Máme ho rádi proto, že nám umožňuje v praxi zachovat ty hodnoty, které jsou základem systému, k němuž se navzdory překotnosti vývoje stále hlásíme. A dokud bude Senát Senátem a plnit tu úlohu, kterou plnit má, nebude to s naší demokracií tak zlé. Jsou dějinné situace, kdy se podobná úvaha jeví až pošetile. Ale poté jsou jiné situace, kdy nastává Hodina H. Jestli taková Hodina H naší horní komory právě nastala, nechť si nechá projít hlavou každý sám. A pokud má za domem právě otevřenou volební místnost, nechť se do ní s tímto vědomím vypraví… Dosud tu pořád jsme!


Autor je politolog

Po volbách aneb úpadek tradičních stran ve světle faktů a mýtů

11. října 2016 v 23:17 | Vladimír Hanáček
Krajské volby ukončily dvouleté napjaté očekávání, jestli volební dvouletka 2013 - 2014 byla historickou anomálií a nebo začátkem dlouhodobého procesu. Ve světle jejich výsledků se jeví druhá teze jako oprávněná. Historický nástup hnutí ANO v předčasných sněmovních volbách v říjnu 2013 potvrdily výsledky následných voleb do EP a komunálních voleb v následujícím roce. Jedinou državou, kterou Babišovo hnutí dosud nejímalo, jsou kraje. Tedy jsou, ale brzy už nebudou, poté co se sejdou ustavující zastupitelstva vzešlá z uplynulého pátku a soboty. V této souvislosti slyšíme mnohé širokospektrální analýzy jejich výsledků, tu více či méně fundované, tu více či méně ovlivněné nánosy úsudečného subjektivismu. Není třeba se do těchto širokých analýz, probírajících nejrůznější aspekty problému pouštět na blogu, neboť patří do celosemestrálních výukových kursů na univerzitách či do minimálně celodenních konferencí. Omezme se tedy toliko na tři skutečnosti, které je třeba vypíchnout na margo varovných příspěvků před tím, co může eroze voličské podpory tradičních politických stran české demokracii přinést. Ne, že by tyto příspěvky vykazovaly programovou nehodnotnost, ale zaznívají v nich tři velké omyly, které pokud nebudou uvedeny na pravou míru, nemůže se celá diskuze následně ubírat správným směrem.
Prvním omylem je představa, že pád tradičních stran a nástup antiestablishmentových hnutí má exogenní příčiny, tzn. že byl uměle vyvolán takříkajíc z vnějšku stranického systému. Podobná teze zní dosti alibisticky a navíc předpokládá strukturální podmínky svého zrodu, které jsou namnoze zcela vymyšlené. Skutečnost je taková, že krize tradičních politických stran je v největší míře způsobena jejich vnitřním stavem, resp. předchozí politickou praxí. Fenomény klientelismu a korupce, které tolik tepají představitelé protestních hnutí, nejsou vyfabulovanou účelovou chimérou, kterou se snaží tito "hlasatelé očisty" mobilizovat nespokojené voliče, nýbrž mají reálný základ v politické praxi zavedených stran hlavně v prvním decenniu.
Korupční kauzy především na krajské a komunální úrovni se přitom dotkly prakticky všech relevantních stran, nejvíce však dvou nejsilnějších: ČSSD a ODS. Je zároveň faktem, že tyto dvě strany se některých svých zkompromitovaných předáků, zřetelně namočených do nejrůznějších afér, nedokázaly zbavit. Tyto skutečnosti ovšem nejsou ani tak příčinou, jako spíš důsledkem daleko závažnějšího zjištění. Vnitřní "nečistota" zavedených stran nebyla dána ani tak absencí nosných idejí, určujících jejich smysl existence, ale byla dána jejich namnoze nedopracovanou organizační bází, ale především jejich personální neduživostí, resp. nedostatečným zakotvením jejich členských základen ve společnosti, umožňující reprezentaci legitimních sociálních zájmů příslušného segmentu. Týká se to především nízkých počtů angažovaných straníků. Jestliže největší politické strany, disponující bezprecedentními mocenskými zdroji na všech úrovních a stabilní voličskou podporou, čítající ve volbách prvního řádu počty hlasů jdoucí do milionů, mají v desetimilionové české společnosti jen několik desítek tisíc členů, nelze se divit, že např. fenomén tzv. černých duší v nich posléze začíná bujet a nejrůznější "medvědáři" mají žně. Ono ovládnout stranickou buňku, čítající např. 20 členů, je vždy nepoměrně snazší než buňku čítající 200 členů. Sehnat 21 "černých duší" je nepoměrně snazší než sehnat 201 "černých duší"… A co potom s buňkou, která by těch členů měla třeba přes tisíc. Aby k takovému stavu nedocházelo, chce to jediné, musí se počet členů politických stran alespoň zdesetinásobit. Dokud české zavedené politické strany nebudou disponovat členskými základnami v počtu set tisíc členů, nelze jakoukoliv jejich efektivní vnitřní nápravu očekávat. Potom se ovšem nedivme, že frustrovaná a dezorientovaná veřejnost dává přednost nejrůznějším alternativám, vnášejícím do stranicko-politické soutěže a veřejného rozhodování logiku jiné sociální sféry, ať už je to byznys nebo například zábavní průmysl... Nevšiml jsem si ovšem, že by hlasatelé apokalyptických vizí o ohrožení demokracie skrze nástup politických divizí obchodních společností něco učinili především k rehabilitaci řadového členství v politických stranách, nemluvě už o tom, že v řadě případů jde o ty samé lidi, kteří dvacet let jakoukoliv důvěru Čechů v institucionalizované politické stranictví programově podrývali nejrůznějšími odkazy na dobrou "nepolitickou politiku" před špatnou a špinavou politikou stranickou…
Druhý rozšířený omyl zmíněné argumentace je, že je namnoze vyvoláván dojem, že nejen, že útok na zavedené politické strany zahájili neomalení "kriminalizátoři politiky" v podobě policistů a státních zástupců či dosavadní majitelé vydavatelských domů předních tištěných médií, kteří dovolili jejich skoupení skupinou zámožných podnikatelů, nýbrž také k tomu došlo doslova ze dne na den. Je možná věcí čiré náhody, že zrovna v červnu 2013, kdy celá země bojovala s následky povodní a mnozí se stále ještě vzpamatovávali ze zážitku se Zemanovou "virózou" před korunovačními klenoty, koupil Andrej Babiš vydavatelství MAFRA a zrovna tou dobou taky policie zasáhla v bytě Jany Nagyové, čímž započal pád Nečasovy vlády.
Myslet si ale, že tím jednorázově začala demontáž soutěže zavedených stran je čirá nepravda. K erozi jejich podpory totiž docházelo etapovitě a jestli si někdo vzpomene na volby v roce 2010 a období, které po nich následovalo, musí mít klapky na očích, aby neviděl, že s hegemonií tradičních stran neměla politická realita tohoto období nic společného. Naopak už ve volbách 2010 dosáhlo téměř jedenáctiprocentního zisku ideově beztvaré uskupení s nic neříkajícím názvem Věci veřejné, legitimizující se protestní agendou "vymetání dinosaurů", populistickými požadavky na zavádění prvků přímé demokracie a známou mediální tváří investigativního novináře komerční televize ve svém čele. Už za necelý rok se z této formace vyklubala politická divize jedné bezpečnostní agentury, jejímž deklarovaným smyslem bylo politicky vystužit její pozici na trhu v rámci přístupu k veřejným zakázkám. Mediální odhalení skutečného guru této formace pak vedlo k vnitřnímu rozkladu poslaneckého klubu VV, znamenající ovšem vážnou erozi legitimity celého v roce 2010 zvoleného zákonodárného sboru. Skutečnost, že exponenti dvou (skoro) tradičních stran v podobě ODS a TOP 09 dokázali vládnout více než rok za podpory trosek, vzešlých z této formace, nedisponujících dostatečnou legitimitou, vzešlou ze svobodných voleb, a ani k tomuto vládnutí nepožádali Sněmovnu o důvěry (jak o tom začal mluvit po příslušné otázce Václava Moravce o jednom dubnovém nedělním televizním poledni roku 2012 šlechtický doyen této vládní sestavy: vláda o důvěru žádat nemusí, protože už vládne a "je to fuk"…), je daleko zásadnější příspěvek erozi podpory pravicových stran (především té prvně jmenované) a nástupu Babišova hnutí v následujících volbách, než asertivita všech státních zástupců dohromady…
V této úvaze tak docházíme podstatného závěru: krize důvěry v tradiční strany a nástup protestních hnutí nenastal jednorázově, nýbrž probíhal etapovitě a představuje kontinuální zjev české politické krajiny nejpozději od jara roku 2010.
A konečně třetím omylem je skutečnost, že volební porážky tradičních stran nenastávají najednou, nýbrž vidíme postupný pád voličské podpory tradičních stran ve prospěch nových subjektů selektivní povahy. První, kdo byl nástupem nových stran významněji postižen, byla ve sněmovních volbách roku 2010 KDU-ČSL. Přestože výrazný voličský pokles oproti předchozímu období zažily oba hlavní póly systému též, nebyl pro ně propad podpory zhruba o deset procentních bodů zásadním ohrožením. Pokles podpory lidovců o pár desítek tisíc hlasů byl ovšem smrtící, neboť se ocitli mimo pásmo relevance, tedy pod 5 procenty. To, že v posledních víkendových krajských a senátních volbách jsou lidovci v podstatě jedinou zavedenou stranou, která nezažila voličský propad a naopak lehce posílila, je jasný důkaz toho, že vnitřní očistná kúra KDU-ČSL, kterou si strana prošla v letech 2010 - 2013 dopadla úspěšně. Musela si však přitom sáhnout až na pomyslné dno, tj. fungovat nějakou dobu bez přístupu k zásadním mocenským i finančním zdrojům, bez přístupu do médií a především se zcela nejasnými vyhlídkami do své budoucnosti.
To naopak ODS, která zažila bezprecedentní volební propad v roce 2013 a ještě s dohrou v roce následujícím (byť první náznaky drolení voličské podpory ODS přinesly už podzimní volby roku 2010), zůstala navzdory volebním debaklům stále na scéně. Její nový předseda se sice rád tváří, jako že je již zcela v pořádku, se všemi negativními jevy ve svých řadách již zcela vypořádaná, navrátivší se ke svým kořenům a připravená znovu převzít nejvyšší moc, volební výsledky o tom moc nenasvědčují. Nelze Petru Fialovi upřít, že se mu podařilo rozšířit voličskou podporu od skalního voličského jádra ODS, které stranu udrželo nad vodou roku 2013, k číslům čítajícím zhruba tolik voličů, kolik je v ČR tradičních zastánců hodnot pravicového neoliberalismu. Nutno ovšem dodat, že tato voličská expanze se děje na úkor především druhého konkurenta v této ideové množině v podobě Kalouskovy TOP 09, která si naopak v krizovém období 2013 - 2014 nevedla vůbec špatně. Na pozici ANO, značně omezující voličskou expanzi pravice směrem do středu, se ovšem nic nemění. A to navíc o nástupu starostenského hnutí jako nového samostatného a téměř plošně územně se vyskytnuvšího fenoménu těchto krajských voleb ani nemluvě. ODS tak utrpěla v těchto volbách Pyrrhovo vítězství. Jestli jeho vrcholní představitelé budou ovšem trvat na tom, že původcem tohoto stavu je "Ištván", tak se nemůžou divit, že takových Pyrrhových vítězství bude celá série a ještě si budou muset dát pozor, aby to nebyla Pyrrhova (nebo spíš Fialova) prohra…
A konečně poslední volby odhalily, byť pravda nejslaběji oproti všem předchozím případům, krizi voličské podpory dosud neotřesené ČSSD. Sobotkova strana je navíc v té zapeklité situaci, že pád z velké výšky paradoxně nebyl tak tvrdý, neboť skončil zatím deset metrů nad zemí, což ovšem znamená, že strana jímá i nadále vládní odpovědnost nejen na centrální, ale dokonce stále i na krajské úrovni. Že si její představitelé myslí, že spojení s ostatními zavedenými stranami proti ANO bude znamenat žádoucí obnovu důvěry v ní, je spíše rozehrání ruské rulety než promyšlená taktika. Daleko závažnější je, že na ČSSD se dnes upírají pohledy všech, kteří se z nějakého důvodu domnívají, že ČSSD je jedinou zbývající zavedenou stranou, která je s to nástupu Babišova hnutí čelit. Bohuslav Sobotka je nejslabším lídrem, kterého kdy která ze zmíněných stran v úpadku měla, poněvadž nejen, že prakticky postrádá nástroje, jak zabránit volebnímu pádu své strany pod svým vedením, ale především čelí mocensky nadržené konkurenci ve své straně, kterou ovšem namnoze představují přesně ti, kteří jsou příčinou její volební krize. Je úžasné pojímat se (prezidentskými) úvahami, jestli za volebním pádem ČSSD stojí víc Sobotka nebo dosavadní oranžoví hejtmani. Ve skutečnosti tato rozprava připomíná debatu o tom, jestli za pokálený chodník zodpovídá pes nebo jeho majitel, jenž exkrement neodstranil… Má-li takto začínat vnitřní očista zavedené strany, disponující stočtyřicetiletou tradicí, tak mnoho zdaru!!
Z těchto úvah tedy vyplývá jedno jediné: chceme-li vést debaty o příčinách krize tradičních českých politických stran, nezačínejme tuto debatu úvahami o nepodstatných detailech politické praxe či dokonce analýzou vnějšího prostředí. Má to stejnou logiku, jako po prohraném fotbalovém zápase zjišťovat, jestli za prohrou nestojí teplota vzduchu či nedostatečná velikost kopaček. Spíše se zaměřme na to podstatné: co je třeba k tomu, aby se české zavedené politické strany staly opět důvěryhodnými a schopnými čelit nástupu protestních, ideově bezpohlavních mocenských vehiklů zámožných byznysmenů? Jestliže si odpovíme tak, že nedostatečné zakotvení těchto stran ve společnosti a reálném životě lidí, hledejme cesty, jak dosáhnout toho, aby se zakotvenými staly. Cesta k takovému stavu nemůže vést přes elitní mentorování, ale přes dlouhodobou a vytrvalou terénní společenskou práci. Kdo nepracuje, nejí...

Autor je politolog



Tři důvody, proč nepodporuji Václava Bělohradského

3. října 2016 v 23:24 | Vladimír Hanáček
Profesora Václava Bělohradského si velmi vážím jako jednoho z nejpronikavějších myslitelů současnosti. Toto konstatování nezní jako fráze, pomyslíme-li, že nejakutněji pociťovaný stav existenciálního ohrožení současného člověka v největší míře spočívá v pocitu, že světu ho obklopujícímu přestává rozumět, nikoliv proto, že by na to neměl dostatečnou inteligenci, nýbrž proto, že svět se stává příliš nesrozumitelným. Václav Bělohradský současnému světu rozumí z téhož důvodu: nikoliv primárně proto, že je obdařen darem nadprůměrné inteligence, nýbrž proto, že jeho přirozeným prostorem je složitost. Složitost ovšem není totéž co neuchopitelnost či dokonce výplod individuální roztržitosti. Složitost je dána především vědomím souvislostí, které jsou paradoxně mnohdy příliš banální na to, abychom jim věnovali pozornost. A nepozorované je hodnotné především tím, že se nestává konjunkturálně poplatným.
Originalita osobnosti Václava Bělohradského spočívá tedy především v jeho nesvázanosti dobou a poměry, aniž by ovšem v této době a poměrech nebyl zakotven více než mnozí ostatní. Právě odtud pramení jeho schopnost odhalit souvislosti, které se ostatním ozřejmují až poté, co jím byly vysloveny. Václav Bělohradský je archetypem veřejného intelektuála, jenž střeží odkaz toho, co byly humanitní vědy v postosvícenské době. Jejich smyslem není realitu popisovat ani vytvářet, jejich smyslem je jí vysvětlit tak, aby měla tady začátek a tady konec i přesto, že takový začátek a konec ve skutečnosti vůbec nemá…
Je radno si položit otázku, co má takto rozpoložený myslitel a jeho výkon společného s dimenzí "politična". Nejčastější námitka je, že složitost intelektuálních hloubek danou osobnost politicky deklasuje pro neschopnost mediální zkratky a jednoduchého, srozumitelného projevu. Takový soud je ale příliš příkrý, poněvadž mediální zkratka není totéž co srozumitelnost a srozumitelné neznamená banální. Navíc v zemi s hlubokou tradicí politického platonismu a činění "filozofů na trůnech" i z těch, kteří ve skutečnosti filozofy nejsou, by podobný odsudek byl příliš riskantní "jízdou v protisměru". Interakce veřejného intelektuála se světem politična je nezbytná a žádoucí, má však jasná pravidla a hlavně jejím průvodním jevem či dokonce konečným výsledkem nemůže být vzájemně podmíněná anihilace, tedy znicotnění intelektuála i politiky. Takové obavy se nezbaví pozorovatel, sledující přípravu vstupu Václava Bělohradského na velký vstup do velké politiky v senátním klání na Praze 6. Taková obava je příliš silná na to, abychom se u ní nepozastavili a nepokusili se jí rozvést. V zájmu stručnosti a srozumitelnosti, avšak doufejme nikoliv zbanálnění soudu, ve třech důvodech.
Ten první zní, že Václav Bělohradský se pokouší volebně zinstitucionalizovat svůj poměr k "političnu", aniž by přesvědčivě zdůvodnil, proč o něco podobného usiluje. Václav Bělohradský se tak stává reálným politikem, aniž by v kontextu jeho předchozí politické (!) role šlo vypozorovat byť elementární stopu kontinuity jeho vlastního směřování. Jinými slovy, veřejný intelektuál, nastavující zrcadlo politickým aktérům bryskností vlastního úsudku nad "stavem politična" je reálným hybatelem politických procesů právě v tom ohledu, že není svázán institucionální kazajkou, což ovšem neznamená, že by nutně musel instituce přehlížet či jimi dokonce opovrhovat. Těžko však může stejnou roli sehrávat ve chvíli, kdy se stává dílčím aktérem institucionálního provozu. Právě ona institucionální partikularizace intelektuála znamená takovou proměnu jeho veřejné role, že vede k jeho osobnostnímu schizmatu na "před" a "po". Stalo se to v minulosti všem velkým myslitelům, kteří se v zájmu prosazení celkové vize směřování "politična" bezhlavě vrhli do politiky… Václava Bělohradského v době jeho senátní kampaně neopouští myšlenky na zastoupení konstitutivních znaků politiky v jejím každodenním vyjádření právě skrze vědomí sjednoceného celku. Svou kandidaturu zdůvodňuje potřebou invaze sociální spontaneity do světa institucionalizované politiky, propojení sociálních hnutí s politickými stranami v zájmu jejich nového oživení i vytvoření aliancí s antipolitickými průkopníky změny politické komunikace. V takovém spojení spatřuje červánky budoucího tvořivého politického konsensu. Všechno řečené jsou navýsost relevantní a žádoucí připomínky a cíle. Nic z toho ovšem nevypovídá o tom, proč by měl nositelem podobného "zrání" být on sám, notabene v situaci, kdy zároveň zdůrazňuje, že jeho dosavadní role ve veřejném prostoru nebyla rolí politickou. V praxi to znamená, že výše zmíněný diskontinuitní řez ve své veřejné úloze sám zcela otevřeně přiznává.
Druhým důvodem zdrženlivosti k Bělohradského obratu k "politice všedního dne" je skutečnost, že potřebnost změny důrazů v dílčích proměnách "politična" činila v minulosti Bělohradského-filozofa politicky nepříliš čitelným. Václav Bělohradský tak měl postupně v české politice pochopení k pozicím Václava Havla, Václava Klause, Josefe Luxe, Vladimíra Špidly, Mirka Topolánka, Miroslava Kalouska, Miloše Zemana, Bohuslava Sobotky, Andreje Babiše a Matěje Stropnického. Václav Bělohradský je tak mnohými svými kritiky označován za "převlékače kabátů", což je ovšem omyl. Václav Bělohradský nemohl převlékat kabáty, jelikož na sobě žádný kabát institucionalizované stranické politiky nikdy neměl. Leitmotiv jeho politických úvah, tedy v různých modalitách dlouhodobě prezentované sympatie k hodnotám zeleného hnutí, nebyl výraz reálpolitické aspirace, ale něco jako prostorový pól, od něhož směřovala k různým stranám aktuálně formulovaná politická buzola jeho myšlenek. Stane-li se ovšem nositel "idejí zítřka" reálpolitickým hybatelem konkrétního obsahu v prostoru ideově-politických interakcí dnes, má dvě možnosti své strukturální adaptace: buď se stane politicky zcela nevypočitatelným, a nebo svůj dílčí politický postoj přizpůsobí aktuální politické potřebě, tedy oné spontaneitě invaze sociálních zájmů do politiky, což ovšem může znamenat proměnu ve zcela destabilizující element, postrádající korekci vlastními ideovými základy.
Václav Bělohradský si podobný stav nevyhnutelně solitérní a "adaptační" role sebe sama v politickém prostoru v případě svého vstupu do reálné politiky zdá se uvědomuje, a tak se ho snaží kompenzovat. Tato kompenzace ovšem spočívá v značně rozpačité snaze přeexponovat ideový důraz v dílčích otázkách, které vnímá jako barometr vlastní ideové zásadovosti. Václav Bělohradský vstoupil ve své kampani na pole nejortodoxnějších ideových zápasů, jaké se v nejen v české politice aktuálně odehrávají. Deklaruje tak, že bude usilovat o legalizaci měkkých drog, adopci dětí homosexuály, jednoznačně odmítá dohodu o volném obchodu mezi USA a zeměmi EU (tzv. TTIP). Přizpůsobuje se tak prostředí ideově-politické plurality v poloze, která představuje levé křídlo zeleného hnutí, často označované jako "meloun": na povrchu zelené, uvnitř červené (spojení Bělohradského se současnou SZ je autentické v tom, že její předseda Matěj Stropnický je dlouhodobě ústřední postavou této politické opce). Nic z toho není nelegitimní a v kontextu výše řečeného možná dokonce i chvályhodné. Neomezuje to však pohnutky k třetímu důvodu k rozpačitosti nad Bělohradského politickým entrée. Není vůbec jasné, jak takováto ideově-politická role může být prospěšná v úsilí o konsensus na základních hodnotách liberální demokracie v rámci kolektivního orgánu, nadaného korektivní a systémově konformizující úlohou, tedy horní komory Parlamentu. Budoucnost Bělohradského politických vyhlídek tak úzce souvisí s rolí Senátu v čase možného posílení ohrožení tradiční institucionalizované politiky snahou o vyjádření nových cest politického zprostředkování, snadno sklouznuvších do bahna odporu ke konstitutivním principům liberální demokracie. Úlohou Senátu v takových časech má být nalézt kolektivní vůli k jejich obraně. Senát v takových chvílích nemá být "zvěstovatelem červánků zítřka" skrze zvednutí stavidel spontánnímu vzdoru vůči tradičním institucím liberální demokracie, nýbrž daleko víc laudatorem temporis acti, tedy tím, kdo na sebe bere roli bariéry před tím, aby vnitrosystémová změna nenabyla rozměrů, které se stanou nesouladnými s celkem systému. Václav Bělohradský nedokáže, na rozdíl od některých svých soupeřů, takovou roli sehrávat proto, že jeho dosavadní role veřejného intelektuála vyžaduje tematizovat skutečnost ve zcela jiných kategoriích, než je jazyk stabilizující korekce.
Z výše řečeného vyplývá jedno jediné: pokud se Václav Bělohradský stane reálným politikem, ztratíme Václava Bělohradského myslitele. Pokud by úloha Václava Bělohradského-politika měla být pro českou politickou skutečnost přínosnější než role Bělohradského-veřejného intelektuála, musela by se naplňovat jinak a jinde. Paradoxně tak nejzazší motivaci vstoupit do politiky v zeleno-oranžových barvách nemusíme Václavu Bělohradskému tolik vyčítat. Spíše naopak. Vzhledem k tomu, kdy, proč a kam v těchto barvách kandiduje, je však namístě vážně se obávat, aby se terstskému profesorovi nepovedlo to, co mnohým jiným velkým osobnostem před ním, tedy, že jeho politické angažmá skončí trpkým zklamáním nejen pro ty, kteří mu naslouchají, ale i pro něj samotného.



Autor je politolog