Otevřená Merkelová v Praze aneb jaké Německo chceme

25. srpna 2016 v 13:42 | Vladimír Hanáček
Německá kancléřka Angela Merkelová přijede v rámci svých návštěv jednotlivých členských států EU a jednání s jejich zástupci o unijní budoucnosti po tzv. Brexitu i do ČR. Z pohledu křesťanských demokratů jistě není bezvýznamné, že jde o návštěvu nejvyšší představitelky exekutivy největší evropské země, ale též předsedkyně nejúspěšnější křesťanskodemokratické strany v Evropě. Vzhledem k politice německé kancléřky, jejím krokům v rámci řešení migrační krize v posledním půldruhém roce i výrokům je provázejících, jakož i kontroverzím, které vyvolaly v mnoha evropských zemích, je celkem pochopitelné, že kancléřčina návštěva vyvolává pozornost a namnoze i vášně. Místo nadšeného vítání či naopak militantních odsudků je třeba zamyslet se nad širšími souvislostmi, příčinami a konsekvencemi politiky Angely Merkelové tváří v tvář největší krizi od konce Studené války, které dnes Evropa čelí.
Křesťanský demokrat by předně neměl vynášet unáhlené kategorické soudy nad politikou někoho, kdo se k této ideové pozici hlásí, bez ohledu na to, co si o politice daného představitele myslí. Politika otevřenosti vůči migrantům má nepochybně z perspektivy křesťanské demokracie své hodnotové odůvodnění. Především je však výrazem širší vize otevřenosti, která souvisí s dějinným vývojem našeho západního souseda ve dvacátém století a s rolí, kterou se napřed to západní, a později i sjednocené Německo rozhodlo hrát v poválečném světě. Pokud se nad ní nezamyslíme v této perspektivě, nejen že jí nepochopíme, ale především jí pak ani nemůžeme adekvátně kriticky reflektovat.
Známý americký analytik George Friedman upozorňuje, že Německo po druhé světové války realizovalo vždy své zájmy ve světě a jim podřizovalo své politické kroky. Důležité však je, že tyto zájmy byly téměř výlučně ekonomické a opíraly se o sílu německé ekonomiky, její exportní orientaci (představující pro německý hospodářský růst conditio sine qua non) i vizi rozdělení se o vyprodukované bohatství s ostatními. Výsledkem této redukce německé sily toliko na ekonomické a materiální zájmy je však paradoxně taktéž dosti slabá schopnost čelit jakékoliv krizové situaci v Evropě politicky či dokonce vojensky. Vize otevřenosti má nepochybně zásadní politické dopady a je oporou stability a trvanlivosti institucí zastupitelské demokracie a právního státu, na nichž německý ústavní a politický systém stojí. Tyto instituce však pochopitelně nemají působnost mimo území státu, tedy nemohou přímo ovlivňovat politickou realitu v dalších evropských zemích, a už vůbec nemají autoritu, skrze kterou by mohly ovlivnit hodnotové postoje jejich občanů. Jediné prostředky, jak tak může v jisté míře činit, je rozdělovat se o Němci vyprodukované bohatství s ostatními. Toto rozdělování přitom vždy mělo a má zásadní morální odůvodnění, a tím je odčiňování zločinů, jichž se německý národ dopustil v nacistické éře.
Sjednocené Německo se však skrze svou hospodářskou sílu stalo během 25 let prakticky jedinou zemí na evropském kontinentě, mající zásadní prostředky být nejen kontinentální, ale i globální velmocí. Užití těchto prostředků se pak nelze vyhnout. Buď bude Německo supervelmocí, nebo nebude vůbec.
Otázka pak stojí, jak tuto velmocenskou vizi Německo naplní. Kancléřka Merkelová čelila za posledních deset let vážným krizovým situacím, jako byla hospodářská krize po roce 2008 či krize v Eurozóně a problém se zadluženým Středomořím. Všechny tyto krize dokázala přiměřeně překlenout stejnou strategií, kterou vždy volili její předchůdci, tzn. dílčím způsobem ustoupit požadavkům partnerů pod podmínkou vymáhání disciplíny v zásadních otázkách. Tato politika cukru a biče německé kancléřce vždy vycházela a nepochybně významně podmiňuje její předchozí politické úspěchy a bezprecedentně vysokou volební podporu její strany v celoněmeckých volbách.
Úskalí migrační krize a politiky Angely Merkelové v jejím rámci spočívá v tom, že tuto taktiku na ní lze jen těžko uplatnit. Nelze otevřeně saturovat požadavky migrantů, pro něž je zásadním cílem usadit se v Německu a přímo zde čerpat výhody jeho ekonomické síly i štědrého sociálního systému a přitom si myslet, že to nepocítí průměrný Němec ve společnosti v kulturní či náboženské oblasti. Dokud se Německo dělilo o své bohatství v Evropě, tento problém nemohl nastat. A vize evropské integrace byla potřebou rozšiřování prosperity po starém kontinentu samozřejmě vždy symbolicky podmíněna. Otázka otevřenosti však v souvislosti s migrací z odlišných kulturně-civilizačních okruhů však ztrácí výlučně ekonomický charakter, jako tomu bylo vždy po druhé světové válce. Vyžaduje silný politický leadership a schopnost migranty kulturně a nábožensky asimilovat. Ani jedno dnes Německo k dispozici nemá a mít nemůže. Posílení politického vůdcovství totiž v německém kontextu navozuje velmi negativní dějinné reminiscence (vyjádřené německým slovem Führer) a kulturní a náboženská asimilace velkého množství migrantů z odlišných kulturně-civilizačních okruhů není možná. Vize multikulturalismu je pak spíše ideologickou vějičkou, která má tuto neschopnost zakrýt či nahradit, ale je též ke cti německým křesťanským demokratům, že takovou vizi také nikdy nesdíleli. Dokonce i kancléřka Merkelová se vůči multikulturalistickým vysvětlením současného vývoje několikrát silně ohrazovala.
Tato situace působí zdánlivě neřešitelně. Jak si lze zachovat otevřenost a zůstat silným výlučně ekonomicky a přitom se nedostat do politické či dokonce bezpečnostní krize, ohrožující samotný systém? Způsob, jak tento problém vyřešit, který německá vláda v uplynulém roce zvolila, byl však jeden z nejhorších, jaký mohl nastat. Vnitřně učinila několik zásadních rozhodnutí, jak migrační tok zmírnit, avšak učinila tak téměř v tichosti. Navenek zůstává německá kancléřka otevřená a sděluje, že Němci krizi zvládnou stejným způsobem jako vždy (zda je to jen rétorika či zda je o tom kancléřka vnitřně pevně přesvědčena lze jen těžko říct, nepochybně to úzce souvisí s mírou jejího povědomí o společenské atmosféře po více než deseti letech ve vysoké vládní funkci). Roli Černého Petra, tj. autoritativního nastolovatele řešení, která Německo považuje za žádoucí, pak byla přenesena na unijní instituce, především pak Evropskou komisi. Tato praxe však posléze vede k posílení nedůvěry a krizi legitimity celého evropského integračního projektu.
Vyústění takto pojaté německé otevřenosti se paradoxně dostává přesně do protisměrného působení, než jaký měl být jeho výraz dříve. Německo se začíná dělit se zbytkem Evropy nejen o své bohatství, ale také o své vnitřní problémy. Silný argument pro distribuci nákladů spojených s migrací do dalších zemí je, že ti, kteří dosud jenom brali, musí taky na oltář společné odpovědnosti za osud kontinentu něčím přispět. Takový argument je však ryze politický, a proto nemůže zaznívat z Německa. Německá kancléřka podobný výrok taky nikdy nepronesla, avšak čelí z jedné strany kritikům (namnoze i z vlastních řad), kteří takový rozhodný krok po ní požadují. Na druhé straně pak čelí těm, kteří od ní naopak očekávají ostentativní důraz na exkluzivitu německé společnosti a kultury a hodnotové odůvodnění ukončení přijímání migrantů v tomto duchu. Kancléřčiny spolustraníci si dobře uvědomují, že podobný krok v jednom i ve druhém směru by znamenal konec německé otevřenosti, což je stav, navozující nemilé historické reminiscence.
Proto zbývá ze zdánlivě bezvýchodné situace jediné vyústění: nemožnost přijímat desetitisíce migrantů z oblastí Blízkého Východu musí být hodnotově odůvodněna tak, aniž by byl narušen koncept univerzality hodnot, na nichž stojí německý spolkový stát a společnost po roce 1945. A právě v této oblasti mají křesťanští demokraté paradoxně daleko více navrch oproti ideové konkurenci zleva. Vychází z toho, že hodnotový základ křesťanství má univerzální určení, ale zároveň vyžaduje individuální osobní odpovědnost a soulad s životními formami společnosti, které umožňují tyto hodnoty a jejich praktické uplatnění v životě společnosti zachovat. Proto často zaznívají hlasy, nejvýrazněji například z úst bavorského premiéra a předsedy bavorské CSU Horsta Seehofera, že Německo nemůže migrační krizi zvládnout, pokud bude popírat vlastní pravidla a vytvářet rámec pro zajištění migrantů (včetně využití prostředků z veřejných rozpočtů), jehož využití neklade na příjemce žádné vyšší nároky.
Angela Merkelová si jistě tyto souvislosti uvědomuje a snaží se pro ně získat podporu i u dalších evropských partnerů. Jinak by neobjížděla Evropu a nejednala s předními evropskými státníky. Na druhou stranu ale nemůže udělat krok, kterým by popřela svou předchozí politiku a hlavně učinila dojem, že Německo hodlá revidovat svou pozici otevřené a bohaté velmoci. Zbývá se už pak jenom ptát, kde je v tomto schématu přítomen český národní zájem. Je snad na první pohled zřejmé, že českým zájmem rozhodně není pracovat na tom, aby se Německo proměnilo v uzavřenou mocnost, která nahlíží na své slabé (politicky, ekonomicky i početně) sousedy jako na toliko objekty naplňování svých zájmů, mocnost, která hraje zásadní geopolitickou hru na hřišti, které je vykolíkováno zcela jinými globálními aktéry, než jaké představují partneři v EU, a především pak mocnost, která svojí sféru vlivu pojímá funkcionálně a hegemonní postavení v oblasti exportu výsledných produktů jí v prostoru na východ od jejích hranic nikdo nevezme, ale ruskou ropu a nerostné suroviny nutně potřebuje, a nehodlá se přitom ohlížet na ty trpaslíky, kteří se zrovna nacházejí na transitní trase…
Je paradoxní, že někteří čeští politici jednají přesně opačně a otevřeně podporují v Německu ty politické síly, které podobné vize stále více nepokrytě zastávají. Účast bývalého prezidenta Václava Klause na sjezdu nacionálně pravicové strany AfD může být adekvátně morálně zhodnocena teprve poté, co se tato strana projeví jako hybatel německé politiky. Paralela, že je to podobné jako kdyby Masaryk navštívil v roce 1936 sjezd NSDAP, je asi přehnaná. Ale co je AfD skutečně zač uvidíme až v budoucnu a přejme si spíš, abychom radši neviděli…
Německá kancléřka by se měla v Praze dozvědět, že si přejeme i nadále Německo otevřené, ekonomicky silné a schopné politicky rozhodných kroků, aniž by tím zároveň popíralo univerzalitu hodnot, na nichž stojí. Německo, které je schopné posílit i v té poslední, dnes značně oslabené oblasti, a to v oblasti bezpečnosti. Německo, jehož vojenská síla již dávno neohrožuje jeho sousedy, ale naopak je chrání skrze společný rámec spolupráce. Německo, které právě pro její otevřenost svou kulturu a veřejné instituce chrání. A hlavně, že podobná vize je plně v souladu s hodnotami její vlastní politické strany. Řekne jí to v Praze někdo?



Autor je politolog, je členem KDU-ČSL a předsedou Mladých lidovců
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama