Babiš – hrozba pro levici

18. srpna 2016 v 0:26 | Vladimír Hanáček
Nedávný volební model agentury TNS AISA ukázal zajímavý, doposud ne zcela jednoznačně identifikovatelný trend: vzestup voličské podpory hnutí ANO a zároveň pokles podpory ČSSD na pouhých 16%, ovšem za paralelního vzestupu preferencí ODS téměř na 11% hlasů, tedy na hranici, kterou drží (víceméně stabilně) KSČM. Nárůst preferencí ODS je celkem dobře vysvětlitelný přesunem tradičních neoliberálních voličů od TOP 09 k ODS, což je vysvětlitelné jak změnou lídrů obou stran oproti minulým volbám, tak i stabilnější a vnitřně organizačně pevnější pozicí ODS v českém stranickém systému oproti straně Karla Schwarzenberga, jejíž budoucnost je bez své knížecí ikony v čele minimálně nejistá, ne-li přímo, lidově řečeno, nahnutá… Zároveň ovšem ukazuje víceméně stabilní pozici pravicových stran, tedy skutečnost, že hnutí ANO neposiluje na jejich úkor. Naopak, kdybychom vzali tato zjištěná čísla vážně, vidíme voličské krvácení obou levicových stran ve prospěch Babišova hnutí. Jakkoliv průzkumy zmíněné agentury tradičně vykazují ve srovnání s jinými dosti nadhodnocené zisky hnutí ANO a naopak možné podhodnocení podpory ostatních stran, můžeme se přesto na základě těchto čísel zamyslet nad příčinami výše zmíněného trendu.
Předně je třeba říct, že Babišova strategie lovit v levicových voličských vodách není nikterak překvapující a především s jeho dlouhodobým zacílením jeho ústředního volebního apelu nikterak rozporná. Podnikatelský populismus v Babišově pojetí sice představuje do očí bijící protestní náboj v antipolitickém duchu, avšak k úspěšnému přijetí podobného sdělení musí být (kromě dostatečného charismatu jeho nositele) splněna ještě jedna podmínka: musí být alespoň přibližně vymezena cílová skupina adresátů, na níž je orientován. Tato cílová skupina voličů přitom nespadla z Marsu a neradno jí definovat příliš vágně (např. všichni ti, kdo jsou nespokojeni").
Elektorát protestních antiestablishmentových stran se v české politické krajině zhmotnil poprvé ve volbách v roce 2010. Tehdy představoval voličskou podporu VV a dosáhnul výše téměř 11% hlasů. Jakkoliv je genetický původ, personální obsazení a osud na politické scéně mezi VV a ANO značně rozdílný, společný mají právě tento svůj ústřední volební apel: aspekt "novosti", očista politiky a veřejného života od korupce a sanace veřejných institucí a veřejných rozpočtů. Přirozenými adresáty tohoto sdělení se stávají voliči, kteří nejsou pevně ideově identifikováni, slyší na vágně centristické rozvrhy a především na sliby snadných a rychlých řešení zásadních problémů. Jak průzkumy voličské volatility prokazují, tito voliči volili v minulosti (ještě v roce 2006) obvykle jednu ze dvou nejsilnějších stran, avšak nikoliv na bázi pozitivní, jako spíš negativní motivace: skrze volbu jednoho volili proti druhému… Babišova vize podílu na moci je však příliš ambiciózní, než aby si s takovouto základnou dokázal vystačit. Proto se jí od začátku snaží doplňovat právě o onen podnikatelsko-populistický důraz, který musí být více ideově vyhraněn, aby dopadl na úrodnou půdu. Jakkoliv se Babišovo vlichocovávání pravicovým voličům v podobě podnikatelské veřejnosti ("jsem jeden z vás") mohlo zdát jako lovení voličů v pravicovém rybníce (což se s ohledem na poměr sil po volbách 2013 skutečně radno domnívat), je podnikatelsko-populistický důraz Babišova hnutí dlouhodobě zacílen především na levicové voliče. Řídit stát jako firmu totiž znamená zaopatřit občany daného státu tak kvalitním servisem, jako zaměstnance svého holdingu. Ruku v ruce s tím jde vědomí, že levicový volič má tradičně daleko větší sklon k šablonovitému nahlížení na realitu, ke ztotožnění se s jednoduchými výklady a především v poslední době intenzivnímu pocitu vlastního ohrožení, ať už ho vnímáme jakkoliv.
Babiš dobře ví, jak tyto voliče zaujmout svým boucharonským politickým stylem a nonšalantním vystupováním, avšak brojit pouze proti "symbolům korupce" v řadách pravicové konkurence je k masivnější voličské expanzi doleva přece jenom trochu málo. Terčem totiž musí být tradiční představitelé levicové politiky, tedy především ČSSD. Cestu k tomuto cíli Babiš s mohutnou podporou vlastních mediálních domů hledá trojím způsobem: jednak sebestylizací do role nekompromisního rozpočtového veto hráče, který víceméně dle vlastní vůle rozhoduje o rozdělení státních peněz do jednotlivých rozpočtových kapitol. Vůle ministra financí je tak povýšena na piedestal nejvyššího mocenského zřetele v oblasti dosahování vládních priorit. Jakkoliv se může zdát téměř nepochopitelné, že ministři za ČSSD s ním tuto hru hrají mnohdy zcela vědomě na úkor prosazování svých rezortních priorit, ministrovi financí toto umožňuje jedno: může se prezentovat jako automatický strůjce všech úspěchů vládní politiky, jako ozdravovatel veřejných rozpočtů a přitom původce ekonomického růstu.
Na druhé straně si je však Babiš dobře vědom, že ne všichni voliči v této prostorové množině jsou s vládní politikou zcela spokojeni, když ne v socioekonomické, tak třeba v oblasti zajišťování bezpečnosti, výsledků boje proti korupci, zvyšování kvality veřejných služeb apod. Dobře ví, že jeho voličský potenciál pramení primárně z negativního vnímání skutečnosti a motivace "zatočit s nešvary" než z nadšeného souhlasu s realitou. Proto si navzdory své silové úloze ve vládní koalici systematicky udržuje zcela absurdní image "opozičníka ve vládních řadách" a sděluje, že vše co nefunguje, je pořád kvůli oněm "starým strukturám", tedy exponentům tradičních politických stran, s nimiž stále zřetelněji ke své výrazné nevoli musí koaličně vládnout. Jednoduše řečeno: všechno, co se vládě povedlo, je Babišova zásluha a vše, co se nepovedlo, způsobili koaliční partneři, kteří Babišovi v jeho očistném tažení hází klacky pod nohy…
Aby se však taková strategie stala skutečně přitažlivou pro levicové voliče, nesmí být příliš abstraktně pojatá, nýbrž musí mít jasné věcné a prostorové zacílení a především ideálně konkrétní nositele, které jsou ztělesněním všech negativních obsahů, o nichž je řeč. Babiš takové protivníky nachází celkem pochopitelně v těch nezkompromitovanějších postavách v řadách ČSSD, které jsou pro něj zároveň nebezpečné tím, že na rozdíl od jiných svých spolustraníků dokážou mobilizovat voliče na jednoduchá a především dostatečně kategoricky podávaná sdělení. Paradoxně tak dochází k tomu, že hlavním protivníkem Babiše v řadách ČSSD není ani tak značně sucharsky a v kontextu své dlouhodobé role profesionálního stranického technokrata vystupující premiér Bohuslav Sobotka, nýbrž někdejší odnož lánských pučistů a hlavně ústřední odpadlík z ní, lidově vzhlížející ministr vnitra Milan Chovanec.
Paradoxní charakter tohoto stavu tak spočívá ve dvou rovinách: jednak v tom, že sociální demokracie si tak celkem dobrovolně nabíhá na vidle, a taky v tom, že mnozí straníci se domnívají, že způsob, jak efektivně čelit Babišovu útoku, je posílit právě onen rozměr politiky ČSSD, který byl vždy založen na síle a nabízení jednoduchých sloganů. Paradoxně ovšem nositeli této politiky jsou především právě exponenti "lánského křídla" v ČSSD v čele s většinou hejtmanů. Jak ukazují průzkumy před krajskými volbami, zdají se pozice Haškovy hejtmanské družiny oproti ambici ANO prorazit v krajích jako celkem neotřesitelné a Babiš to dobře vnímá. Proto je patrné, že krajské volby pojímá víceméně jako jakési předkolo pro něj zcela zásadního sněmovního klání v příštím roce, kde tentokrát nepoměří síly jen s establishmentem, ale možná dokonce s celým systémem, pokud dospěje k závěru, že je to pro něj výhodné…
Daleko závažnější zjištění ovšem je, že levicové strany, které na této volební ofenzivě ANO můžou potenciálně nejvíc tratit, nemají v ruce v podstatě žádné prostředky, jak tomu čelit. Komunistům může být ztráta protestních hlasů celkem ukradená, poněvadž jim jejich skalní voličské jádro vždy zajistí zisk někde kolem 30 poslanců a kdyby je pak náhodou vítěz voleb přizval do vládní koalice, mají přesně to, co potřebují. Málokdo tak baží po prostém přístupu k nejvyšší moci bez jakýchkoliv postranních závazků, než komunisté… ČSSD však hodlá i nadále sehrávat roli nejsilnější strany v zemi s masivní voličskou podporou. Pokud začnou tradiční levicoví voliči ČSSD opouštět, znamená to jednak konec Bohuslava Sobotky v čele strany, ale taktéž nemožnost vygenerovat lídra, který by tomuto procesu dokázal čelit. Pokud by se ČSSD chtěla stát hlavní ochránkyní systémového nastavení posledních dvou desetiletí proti "invazi oligarchů", musela by se v první řadě zbavit takových postav ve svých řadách, jako jsou lánští pučisté a někteří další. Druhá možnost je být "populističtější než Babiš", což ovšem může konkurenci radikalizovat do poloh, která se snad musí jevit i reprezentantům podobné snahy odpudivější už na pohled víc, než pokles voličské podpory jejich vlastní strany…
V praxi to znamená jediné: jakkoliv jsou ANO a ČSSD odsouzeni spolu vládnout a zdá se, že nejinak tomu bude i po příštích sněmovních volbách, budeme svědky mezi těmito dvěma stranami roku trumfování se, kdo víc zaujme vlevo situované voliče a kdo koho v tomto úsilí mírou demagogie předčí. Na takový souboj asi nebude příliš vábný pohled, ale je třeba říct, že v kůži premiéra Sobotky by při tomto mači asi chtěl být málokdo…



Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama