Srpen 2016

Otevřená Merkelová v Praze aneb jaké Německo chceme

25. srpna 2016 v 13:42 | Vladimír Hanáček
Německá kancléřka Angela Merkelová přijede v rámci svých návštěv jednotlivých členských států EU a jednání s jejich zástupci o unijní budoucnosti po tzv. Brexitu i do ČR. Z pohledu křesťanských demokratů jistě není bezvýznamné, že jde o návštěvu nejvyšší představitelky exekutivy největší evropské země, ale též předsedkyně nejúspěšnější křesťanskodemokratické strany v Evropě. Vzhledem k politice německé kancléřky, jejím krokům v rámci řešení migrační krize v posledním půldruhém roce i výrokům je provázejících, jakož i kontroverzím, které vyvolaly v mnoha evropských zemích, je celkem pochopitelné, že kancléřčina návštěva vyvolává pozornost a namnoze i vášně. Místo nadšeného vítání či naopak militantních odsudků je třeba zamyslet se nad širšími souvislostmi, příčinami a konsekvencemi politiky Angely Merkelové tváří v tvář největší krizi od konce Studené války, které dnes Evropa čelí.
Křesťanský demokrat by předně neměl vynášet unáhlené kategorické soudy nad politikou někoho, kdo se k této ideové pozici hlásí, bez ohledu na to, co si o politice daného představitele myslí. Politika otevřenosti vůči migrantům má nepochybně z perspektivy křesťanské demokracie své hodnotové odůvodnění. Především je však výrazem širší vize otevřenosti, která souvisí s dějinným vývojem našeho západního souseda ve dvacátém století a s rolí, kterou se napřed to západní, a později i sjednocené Německo rozhodlo hrát v poválečném světě. Pokud se nad ní nezamyslíme v této perspektivě, nejen že jí nepochopíme, ale především jí pak ani nemůžeme adekvátně kriticky reflektovat.
Známý americký analytik George Friedman upozorňuje, že Německo po druhé světové války realizovalo vždy své zájmy ve světě a jim podřizovalo své politické kroky. Důležité však je, že tyto zájmy byly téměř výlučně ekonomické a opíraly se o sílu německé ekonomiky, její exportní orientaci (představující pro německý hospodářský růst conditio sine qua non) i vizi rozdělení se o vyprodukované bohatství s ostatními. Výsledkem této redukce německé sily toliko na ekonomické a materiální zájmy je však paradoxně taktéž dosti slabá schopnost čelit jakékoliv krizové situaci v Evropě politicky či dokonce vojensky. Vize otevřenosti má nepochybně zásadní politické dopady a je oporou stability a trvanlivosti institucí zastupitelské demokracie a právního státu, na nichž německý ústavní a politický systém stojí. Tyto instituce však pochopitelně nemají působnost mimo území státu, tedy nemohou přímo ovlivňovat politickou realitu v dalších evropských zemích, a už vůbec nemají autoritu, skrze kterou by mohly ovlivnit hodnotové postoje jejich občanů. Jediné prostředky, jak tak může v jisté míře činit, je rozdělovat se o Němci vyprodukované bohatství s ostatními. Toto rozdělování přitom vždy mělo a má zásadní morální odůvodnění, a tím je odčiňování zločinů, jichž se německý národ dopustil v nacistické éře.
Sjednocené Německo se však skrze svou hospodářskou sílu stalo během 25 let prakticky jedinou zemí na evropském kontinentě, mající zásadní prostředky být nejen kontinentální, ale i globální velmocí. Užití těchto prostředků se pak nelze vyhnout. Buď bude Německo supervelmocí, nebo nebude vůbec.
Otázka pak stojí, jak tuto velmocenskou vizi Německo naplní. Kancléřka Merkelová čelila za posledních deset let vážným krizovým situacím, jako byla hospodářská krize po roce 2008 či krize v Eurozóně a problém se zadluženým Středomořím. Všechny tyto krize dokázala přiměřeně překlenout stejnou strategií, kterou vždy volili její předchůdci, tzn. dílčím způsobem ustoupit požadavkům partnerů pod podmínkou vymáhání disciplíny v zásadních otázkách. Tato politika cukru a biče německé kancléřce vždy vycházela a nepochybně významně podmiňuje její předchozí politické úspěchy a bezprecedentně vysokou volební podporu její strany v celoněmeckých volbách.
Úskalí migrační krize a politiky Angely Merkelové v jejím rámci spočívá v tom, že tuto taktiku na ní lze jen těžko uplatnit. Nelze otevřeně saturovat požadavky migrantů, pro něž je zásadním cílem usadit se v Německu a přímo zde čerpat výhody jeho ekonomické síly i štědrého sociálního systému a přitom si myslet, že to nepocítí průměrný Němec ve společnosti v kulturní či náboženské oblasti. Dokud se Německo dělilo o své bohatství v Evropě, tento problém nemohl nastat. A vize evropské integrace byla potřebou rozšiřování prosperity po starém kontinentu samozřejmě vždy symbolicky podmíněna. Otázka otevřenosti však v souvislosti s migrací z odlišných kulturně-civilizačních okruhů však ztrácí výlučně ekonomický charakter, jako tomu bylo vždy po druhé světové válce. Vyžaduje silný politický leadership a schopnost migranty kulturně a nábožensky asimilovat. Ani jedno dnes Německo k dispozici nemá a mít nemůže. Posílení politického vůdcovství totiž v německém kontextu navozuje velmi negativní dějinné reminiscence (vyjádřené německým slovem Führer) a kulturní a náboženská asimilace velkého množství migrantů z odlišných kulturně-civilizačních okruhů není možná. Vize multikulturalismu je pak spíše ideologickou vějičkou, která má tuto neschopnost zakrýt či nahradit, ale je též ke cti německým křesťanským demokratům, že takovou vizi také nikdy nesdíleli. Dokonce i kancléřka Merkelová se vůči multikulturalistickým vysvětlením současného vývoje několikrát silně ohrazovala.
Tato situace působí zdánlivě neřešitelně. Jak si lze zachovat otevřenost a zůstat silným výlučně ekonomicky a přitom se nedostat do politické či dokonce bezpečnostní krize, ohrožující samotný systém? Způsob, jak tento problém vyřešit, který německá vláda v uplynulém roce zvolila, byl však jeden z nejhorších, jaký mohl nastat. Vnitřně učinila několik zásadních rozhodnutí, jak migrační tok zmírnit, avšak učinila tak téměř v tichosti. Navenek zůstává německá kancléřka otevřená a sděluje, že Němci krizi zvládnou stejným způsobem jako vždy (zda je to jen rétorika či zda je o tom kancléřka vnitřně pevně přesvědčena lze jen těžko říct, nepochybně to úzce souvisí s mírou jejího povědomí o společenské atmosféře po více než deseti letech ve vysoké vládní funkci). Roli Černého Petra, tj. autoritativního nastolovatele řešení, která Německo považuje za žádoucí, pak byla přenesena na unijní instituce, především pak Evropskou komisi. Tato praxe však posléze vede k posílení nedůvěry a krizi legitimity celého evropského integračního projektu.
Vyústění takto pojaté německé otevřenosti se paradoxně dostává přesně do protisměrného působení, než jaký měl být jeho výraz dříve. Německo se začíná dělit se zbytkem Evropy nejen o své bohatství, ale také o své vnitřní problémy. Silný argument pro distribuci nákladů spojených s migrací do dalších zemí je, že ti, kteří dosud jenom brali, musí taky na oltář společné odpovědnosti za osud kontinentu něčím přispět. Takový argument je však ryze politický, a proto nemůže zaznívat z Německa. Německá kancléřka podobný výrok taky nikdy nepronesla, avšak čelí z jedné strany kritikům (namnoze i z vlastních řad), kteří takový rozhodný krok po ní požadují. Na druhé straně pak čelí těm, kteří od ní naopak očekávají ostentativní důraz na exkluzivitu německé společnosti a kultury a hodnotové odůvodnění ukončení přijímání migrantů v tomto duchu. Kancléřčiny spolustraníci si dobře uvědomují, že podobný krok v jednom i ve druhém směru by znamenal konec německé otevřenosti, což je stav, navozující nemilé historické reminiscence.
Proto zbývá ze zdánlivě bezvýchodné situace jediné vyústění: nemožnost přijímat desetitisíce migrantů z oblastí Blízkého Východu musí být hodnotově odůvodněna tak, aniž by byl narušen koncept univerzality hodnot, na nichž stojí německý spolkový stát a společnost po roce 1945. A právě v této oblasti mají křesťanští demokraté paradoxně daleko více navrch oproti ideové konkurenci zleva. Vychází z toho, že hodnotový základ křesťanství má univerzální určení, ale zároveň vyžaduje individuální osobní odpovědnost a soulad s životními formami společnosti, které umožňují tyto hodnoty a jejich praktické uplatnění v životě společnosti zachovat. Proto často zaznívají hlasy, nejvýrazněji například z úst bavorského premiéra a předsedy bavorské CSU Horsta Seehofera, že Německo nemůže migrační krizi zvládnout, pokud bude popírat vlastní pravidla a vytvářet rámec pro zajištění migrantů (včetně využití prostředků z veřejných rozpočtů), jehož využití neklade na příjemce žádné vyšší nároky.
Angela Merkelová si jistě tyto souvislosti uvědomuje a snaží se pro ně získat podporu i u dalších evropských partnerů. Jinak by neobjížděla Evropu a nejednala s předními evropskými státníky. Na druhou stranu ale nemůže udělat krok, kterým by popřela svou předchozí politiku a hlavně učinila dojem, že Německo hodlá revidovat svou pozici otevřené a bohaté velmoci. Zbývá se už pak jenom ptát, kde je v tomto schématu přítomen český národní zájem. Je snad na první pohled zřejmé, že českým zájmem rozhodně není pracovat na tom, aby se Německo proměnilo v uzavřenou mocnost, která nahlíží na své slabé (politicky, ekonomicky i početně) sousedy jako na toliko objekty naplňování svých zájmů, mocnost, která hraje zásadní geopolitickou hru na hřišti, které je vykolíkováno zcela jinými globálními aktéry, než jaké představují partneři v EU, a především pak mocnost, která svojí sféru vlivu pojímá funkcionálně a hegemonní postavení v oblasti exportu výsledných produktů jí v prostoru na východ od jejích hranic nikdo nevezme, ale ruskou ropu a nerostné suroviny nutně potřebuje, a nehodlá se přitom ohlížet na ty trpaslíky, kteří se zrovna nacházejí na transitní trase…
Je paradoxní, že někteří čeští politici jednají přesně opačně a otevřeně podporují v Německu ty politické síly, které podobné vize stále více nepokrytě zastávají. Účast bývalého prezidenta Václava Klause na sjezdu nacionálně pravicové strany AfD může být adekvátně morálně zhodnocena teprve poté, co se tato strana projeví jako hybatel německé politiky. Paralela, že je to podobné jako kdyby Masaryk navštívil v roce 1936 sjezd NSDAP, je asi přehnaná. Ale co je AfD skutečně zač uvidíme až v budoucnu a přejme si spíš, abychom radši neviděli…
Německá kancléřka by se měla v Praze dozvědět, že si přejeme i nadále Německo otevřené, ekonomicky silné a schopné politicky rozhodných kroků, aniž by tím zároveň popíralo univerzalitu hodnot, na nichž stojí. Německo, které je schopné posílit i v té poslední, dnes značně oslabené oblasti, a to v oblasti bezpečnosti. Německo, jehož vojenská síla již dávno neohrožuje jeho sousedy, ale naopak je chrání skrze společný rámec spolupráce. Německo, které právě pro její otevřenost svou kulturu a veřejné instituce chrání. A hlavně, že podobná vize je plně v souladu s hodnotami její vlastní politické strany. Řekne jí to v Praze někdo?



Autor je politolog, je členem KDU-ČSL a předsedou Mladých lidovců

Babiš – hrozba pro levici

18. srpna 2016 v 0:26 | Vladimír Hanáček
Nedávný volební model agentury TNS AISA ukázal zajímavý, doposud ne zcela jednoznačně identifikovatelný trend: vzestup voličské podpory hnutí ANO a zároveň pokles podpory ČSSD na pouhých 16%, ovšem za paralelního vzestupu preferencí ODS téměř na 11% hlasů, tedy na hranici, kterou drží (víceméně stabilně) KSČM. Nárůst preferencí ODS je celkem dobře vysvětlitelný přesunem tradičních neoliberálních voličů od TOP 09 k ODS, což je vysvětlitelné jak změnou lídrů obou stran oproti minulým volbám, tak i stabilnější a vnitřně organizačně pevnější pozicí ODS v českém stranickém systému oproti straně Karla Schwarzenberga, jejíž budoucnost je bez své knížecí ikony v čele minimálně nejistá, ne-li přímo, lidově řečeno, nahnutá… Zároveň ovšem ukazuje víceméně stabilní pozici pravicových stran, tedy skutečnost, že hnutí ANO neposiluje na jejich úkor. Naopak, kdybychom vzali tato zjištěná čísla vážně, vidíme voličské krvácení obou levicových stran ve prospěch Babišova hnutí. Jakkoliv průzkumy zmíněné agentury tradičně vykazují ve srovnání s jinými dosti nadhodnocené zisky hnutí ANO a naopak možné podhodnocení podpory ostatních stran, můžeme se přesto na základě těchto čísel zamyslet nad příčinami výše zmíněného trendu.
Předně je třeba říct, že Babišova strategie lovit v levicových voličských vodách není nikterak překvapující a především s jeho dlouhodobým zacílením jeho ústředního volebního apelu nikterak rozporná. Podnikatelský populismus v Babišově pojetí sice představuje do očí bijící protestní náboj v antipolitickém duchu, avšak k úspěšnému přijetí podobného sdělení musí být (kromě dostatečného charismatu jeho nositele) splněna ještě jedna podmínka: musí být alespoň přibližně vymezena cílová skupina adresátů, na níž je orientován. Tato cílová skupina voličů přitom nespadla z Marsu a neradno jí definovat příliš vágně (např. všichni ti, kdo jsou nespokojeni").
Elektorát protestních antiestablishmentových stran se v české politické krajině zhmotnil poprvé ve volbách v roce 2010. Tehdy představoval voličskou podporu VV a dosáhnul výše téměř 11% hlasů. Jakkoliv je genetický původ, personální obsazení a osud na politické scéně mezi VV a ANO značně rozdílný, společný mají právě tento svůj ústřední volební apel: aspekt "novosti", očista politiky a veřejného života od korupce a sanace veřejných institucí a veřejných rozpočtů. Přirozenými adresáty tohoto sdělení se stávají voliči, kteří nejsou pevně ideově identifikováni, slyší na vágně centristické rozvrhy a především na sliby snadných a rychlých řešení zásadních problémů. Jak průzkumy voličské volatility prokazují, tito voliči volili v minulosti (ještě v roce 2006) obvykle jednu ze dvou nejsilnějších stran, avšak nikoliv na bázi pozitivní, jako spíš negativní motivace: skrze volbu jednoho volili proti druhému… Babišova vize podílu na moci je však příliš ambiciózní, než aby si s takovouto základnou dokázal vystačit. Proto se jí od začátku snaží doplňovat právě o onen podnikatelsko-populistický důraz, který musí být více ideově vyhraněn, aby dopadl na úrodnou půdu. Jakkoliv se Babišovo vlichocovávání pravicovým voličům v podobě podnikatelské veřejnosti ("jsem jeden z vás") mohlo zdát jako lovení voličů v pravicovém rybníce (což se s ohledem na poměr sil po volbách 2013 skutečně radno domnívat), je podnikatelsko-populistický důraz Babišova hnutí dlouhodobě zacílen především na levicové voliče. Řídit stát jako firmu totiž znamená zaopatřit občany daného státu tak kvalitním servisem, jako zaměstnance svého holdingu. Ruku v ruce s tím jde vědomí, že levicový volič má tradičně daleko větší sklon k šablonovitému nahlížení na realitu, ke ztotožnění se s jednoduchými výklady a především v poslední době intenzivnímu pocitu vlastního ohrožení, ať už ho vnímáme jakkoliv.
Babiš dobře ví, jak tyto voliče zaujmout svým boucharonským politickým stylem a nonšalantním vystupováním, avšak brojit pouze proti "symbolům korupce" v řadách pravicové konkurence je k masivnější voličské expanzi doleva přece jenom trochu málo. Terčem totiž musí být tradiční představitelé levicové politiky, tedy především ČSSD. Cestu k tomuto cíli Babiš s mohutnou podporou vlastních mediálních domů hledá trojím způsobem: jednak sebestylizací do role nekompromisního rozpočtového veto hráče, který víceméně dle vlastní vůle rozhoduje o rozdělení státních peněz do jednotlivých rozpočtových kapitol. Vůle ministra financí je tak povýšena na piedestal nejvyššího mocenského zřetele v oblasti dosahování vládních priorit. Jakkoliv se může zdát téměř nepochopitelné, že ministři za ČSSD s ním tuto hru hrají mnohdy zcela vědomě na úkor prosazování svých rezortních priorit, ministrovi financí toto umožňuje jedno: může se prezentovat jako automatický strůjce všech úspěchů vládní politiky, jako ozdravovatel veřejných rozpočtů a přitom původce ekonomického růstu.
Na druhé straně si je však Babiš dobře vědom, že ne všichni voliči v této prostorové množině jsou s vládní politikou zcela spokojeni, když ne v socioekonomické, tak třeba v oblasti zajišťování bezpečnosti, výsledků boje proti korupci, zvyšování kvality veřejných služeb apod. Dobře ví, že jeho voličský potenciál pramení primárně z negativního vnímání skutečnosti a motivace "zatočit s nešvary" než z nadšeného souhlasu s realitou. Proto si navzdory své silové úloze ve vládní koalici systematicky udržuje zcela absurdní image "opozičníka ve vládních řadách" a sděluje, že vše co nefunguje, je pořád kvůli oněm "starým strukturám", tedy exponentům tradičních politických stran, s nimiž stále zřetelněji ke své výrazné nevoli musí koaličně vládnout. Jednoduše řečeno: všechno, co se vládě povedlo, je Babišova zásluha a vše, co se nepovedlo, způsobili koaliční partneři, kteří Babišovi v jeho očistném tažení hází klacky pod nohy…
Aby se však taková strategie stala skutečně přitažlivou pro levicové voliče, nesmí být příliš abstraktně pojatá, nýbrž musí mít jasné věcné a prostorové zacílení a především ideálně konkrétní nositele, které jsou ztělesněním všech negativních obsahů, o nichž je řeč. Babiš takové protivníky nachází celkem pochopitelně v těch nezkompromitovanějších postavách v řadách ČSSD, které jsou pro něj zároveň nebezpečné tím, že na rozdíl od jiných svých spolustraníků dokážou mobilizovat voliče na jednoduchá a především dostatečně kategoricky podávaná sdělení. Paradoxně tak dochází k tomu, že hlavním protivníkem Babiše v řadách ČSSD není ani tak značně sucharsky a v kontextu své dlouhodobé role profesionálního stranického technokrata vystupující premiér Bohuslav Sobotka, nýbrž někdejší odnož lánských pučistů a hlavně ústřední odpadlík z ní, lidově vzhlížející ministr vnitra Milan Chovanec.
Paradoxní charakter tohoto stavu tak spočívá ve dvou rovinách: jednak v tom, že sociální demokracie si tak celkem dobrovolně nabíhá na vidle, a taky v tom, že mnozí straníci se domnívají, že způsob, jak efektivně čelit Babišovu útoku, je posílit právě onen rozměr politiky ČSSD, který byl vždy založen na síle a nabízení jednoduchých sloganů. Paradoxně ovšem nositeli této politiky jsou především právě exponenti "lánského křídla" v ČSSD v čele s většinou hejtmanů. Jak ukazují průzkumy před krajskými volbami, zdají se pozice Haškovy hejtmanské družiny oproti ambici ANO prorazit v krajích jako celkem neotřesitelné a Babiš to dobře vnímá. Proto je patrné, že krajské volby pojímá víceméně jako jakési předkolo pro něj zcela zásadního sněmovního klání v příštím roce, kde tentokrát nepoměří síly jen s establishmentem, ale možná dokonce s celým systémem, pokud dospěje k závěru, že je to pro něj výhodné…
Daleko závažnější zjištění ovšem je, že levicové strany, které na této volební ofenzivě ANO můžou potenciálně nejvíc tratit, nemají v ruce v podstatě žádné prostředky, jak tomu čelit. Komunistům může být ztráta protestních hlasů celkem ukradená, poněvadž jim jejich skalní voličské jádro vždy zajistí zisk někde kolem 30 poslanců a kdyby je pak náhodou vítěz voleb přizval do vládní koalice, mají přesně to, co potřebují. Málokdo tak baží po prostém přístupu k nejvyšší moci bez jakýchkoliv postranních závazků, než komunisté… ČSSD však hodlá i nadále sehrávat roli nejsilnější strany v zemi s masivní voličskou podporou. Pokud začnou tradiční levicoví voliči ČSSD opouštět, znamená to jednak konec Bohuslava Sobotky v čele strany, ale taktéž nemožnost vygenerovat lídra, který by tomuto procesu dokázal čelit. Pokud by se ČSSD chtěla stát hlavní ochránkyní systémového nastavení posledních dvou desetiletí proti "invazi oligarchů", musela by se v první řadě zbavit takových postav ve svých řadách, jako jsou lánští pučisté a někteří další. Druhá možnost je být "populističtější než Babiš", což ovšem může konkurenci radikalizovat do poloh, která se snad musí jevit i reprezentantům podobné snahy odpudivější už na pohled víc, než pokles voličské podpory jejich vlastní strany…
V praxi to znamená jediné: jakkoliv jsou ANO a ČSSD odsouzeni spolu vládnout a zdá se, že nejinak tomu bude i po příštích sněmovních volbách, budeme svědky mezi těmito dvěma stranami roku trumfování se, kdo víc zaujme vlevo situované voliče a kdo koho v tomto úsilí mírou demagogie předčí. Na takový souboj asi nebude příliš vábný pohled, ale je třeba říct, že v kůži premiéra Sobotky by při tomto mači asi chtěl být málokdo…



Autor je politolog

Jižní Čechy olympijské… Jiné nemáme?

1. srpna 2016 v 16:22 | Vladimír Hanáček
Nedávno vyšel v sobotní příloze MF Dnes přehled nejzajímavějších společenských akcí letní sezóny v jednotlivých krajích ČR. Byly zastoupeny tradiční akce v podobě různých letních festivalů, poutí či slavností. Velmi mě zajímalo, jaká akce bude vyhodnocena jako nejzajímavější v mém rodném a domovském Jihočeském kraji. Každý Jihočech by dokázal z hlavy vyjmenovat minimálně pět zajímavých společenských akcí, které by si podobné uznání zasloužily. Světe div se, za jihočeskou událost letošního léta byl vybrán projekt "Jižní Čechy olympijské", spojený s projekcí živých přenosů z letní olympiády v Riu, dále s hudebními produkcemi a možností vyzkoušet si různé sporty (jak se ve všech upoutávkách uvádí: "olympijské i neolympijské") pro širokou veřejnost. Realizace projektu si vyžádala velká organizační opatření v oblasti kolem lipenské přehrady, silně kritizované obří zásahy do okolní přírody (včetně vykácení mnoha zdravých stromů), ale především pak masivní finanční injekci z krajského rozpočtu: 30 milionů půjde pouze na Lipno. Celá akce je pak rámována mediální a marketingovou sebeprezentací hejtmana Jiřího Zimoly, který na billboardech (zaplacených jihočeskou ČSSD) přeje po celém kraji všem Jihočechům, aby si užili "jihočeské olympijské léto"…
Pomineme-li skutečnost, že jde o součást předvolební kampaně do nadcházejících krajských voleb, v níž se hejtman v tričku českého olympijského týmu předvádí jako "sexy and sport looking" lídr s jasným zacílením ani ne tak na mladé sportovce, jako spíš na některé voličky staršího věku, které se o hejtmanovi často vyjadřují, že je to "hezkej kluk", je na tomto projektu naprosto pobuřujících několik momentů. Zaprvé je zřejmé, že jde o selektivní podporu jednoho mikroregionu v rámci kraje a argumentace hejtmana, že na ní vydělají i drobní živnostníci, poskytující služby v oblasti cestovního ruchu při očekávání desetitisíců návštěvníků, nemůže skrýt skutečnost, že živnostník z jiných částí kraje na projektu pochopitelně nevydělá vůbec nic. Ani další masivní investice v podobě 20 milionů korun do realizace různých sportovních akcí po celém kraji, které běží již od začátku roku, nepředstavuje omluvu z tohoto faktu. Jednak jde o akce nepoměrně menší a hlavně jde o natolik specifickou oblast lidské seberealizace, že zdaleka nepokryje všechny důležité oblasti podnikání v cestovním ruchu.
S tím ovšem souvisí ten nejpodstatnější argument proti realizaci tohoto megalomanského projektu, a to je úvaha nad tím, co by mělo být oním lákadlem turistů do jižních Čech, tedy na jakých oblastech turistiky lze podnikání v cestovním ruchu postavit, a to dlouhodobě. Každý Jihočech přece ví, s čím se každému návštěvníkovi svého rodného kraje rád pochlubí. Jde o nezaměnitelné přírodní prostředí a malebnost jihočeské krajiny, o zachovalé, dnes namnoze krásně opravené kulturní památky (nejen ty nadregionálního významu, jako zámky v Českém Krumlově, Jindřichově Hradci či na Hluboké, ale též mnoha menšími venkovskými památkami), o živý folklór a lidové tradice a v neposlední řadě i o výhodnou geografickou polohu na trase mezi hlavním městem a hraničními přechody "na Západ", tj. do Německa a Rakouska. Je tedy na místě se zeptat, co z tohoto výčtu obsahuje projekt "Jižní Čechy olympijské", resp. proč je z pohledu vedení kraje natolik zásadní pro život Jihočechů, že si vyžádal tak spektakulární finanční podporu z krajského rozpočtu? Všichni, kteří realizují akce, ať už tradiční či v nějaké nové podobě, ať už jde o aktivitu jednotlivců, místních spolků či neziskového sektoru nebo akce podpořené z veřejných míst, především od obcí, se mohou olympijským exhibicionismem vedení kraje cítit právem uraženi! Podobný projekt by se totiž mohl realizovat v jakékoliv jiné části republiky. Hejtmanova pozice, snažící se vsugerovat dojem, že realizace ústředního diváckého parku letošní olympiády právě v jižních Čechách je jakási pocta pro kraj, zároveň působí, jako kdyby jinak neměli jižní Ćechy v oblasti cestovního ruchu a kulturních akcí co nabídnout…
Samotná realizace akce by nebyla nijak problematická (samozřejmě až na výše zmíněné infrastrukturní zásahy), kdyby byla financována z rozpočtů zúčastněných olympijských výborů či z peněz velkých sponzorů. Jejich podíly však v celkovém rámci nákladů na akci představují oproti krajskému příspěvku nepatrné částky (po 10 milionech od Mezinárodního a Českého olympijského výboru, soukromí sponzoři jako Škoda Auto, Česká spořitelna a Agrofert ještě méně). Co je na projektu celostátního dosahu a významu z pohledu s geniem loci kraje jen okrajově související podoblasti společenských zájmů natolik zásadního, že je vedení kraje ochotno projekt masivně upřednostnit před spontánními společenskými aktivitami svých spoluobčanů? Je zcela oprávněné se ptát vedení kraje v čele s hejtmanem Zimolou, kde všude budou chybět peníze, které kraj do podpory lipenského eldoráda alokuje?
Odpovědi na tuto otázku se veřejnosti jistě nedostane. Hejtman Zimola zůstane u svého tradičního způsobu komunikace, řídícího se heslem, že "kdo nejde s námi, jde proti nám". Volby se blíží a je potřeba jasně ukázat, kdo je tady pánem… Na facebooku vznikla skupina vyzývající k bojkotu akce "Lipno-Rio". Jihočeši si totiž dokážou léto užít a našim olympionikům fandit i bez krajských milionů. Po olympijském létě však přijde horký volební podzim…



Autor je politolog, je členem KV KDU-ČSL Jihočeského kraje a kandidátem do krajského zastupitelstva