Posílit demokracii – přijít o spojence

22. července 2016 v 22:44 | Vladimír Hanáček
Vojenský puč v Turecku v noci z 15. na 16. červenec 2016 skončil fiaskem a paradoxně spíše posílit proislámsky orientovaného prezidenta Erdogana a vládu strany AKP. Vládní činitelé hovoří o vlastizradě strůjců puče a přistoupili k drakonickým opatřením proti všem fakticky či jen zdánlivě do něj zapojeným. Kromě armádních důstojníků jde i o nepohodlné soudce, novináře, zaměstnance státní správy a dokonce i učitele na státních školách. Všechna tato opatření jsou interpretována jako demokraticky legitimizovaný výraz vůle lidu, resp. většiny Turků, kteří stojí za prezidentem a vládou. Západní elity pak nositelům demokratické legitimity v Turecku, držitelům politické moci, vzešlým z voleb, vyslovili plnou podporu.
Nepodařený vojenský puč pohřbil naděje na zachování dědictví atatürkovské éry v podobě institucí a funkcí sekulárního státu, který byl po celá desetiletí významným spojencem Západu v geopoliticky exponovaném místě hranice mezi Evropou a Asií, kterému nejen západní velmoci, ale i postkomunistické země nepřímo vděčí za to, že se sovětské vojenské lodě kdysi nedostaly do Středozemního moře díky turecké vojenské kontrole Dardanelské úžiny. Stát s víceméně premoderní sociální strukturou, v němž kariéra v armádě a státní správě byla mnohdy jediným možným nástrojem sociální mobility pro venkovské obyvatelstvo, většinově vyznávající sunnitskou odnož islámu. Zároveň ale znamenala také ztotožnění se s étosem, na němž byly od časů Atatürka tyto instituce budovány.
Když před více než deseti lety začínala přístupová jednání mezi Tureckem a EU, mnozí poukazovali na to, že tlačit Turky k plnění unijních standardů liberální demokracie může znamenat nejen slepou uličku nesplnitelných cílů, ale paradoxně že jejich plnění může Turecko zničit, tedy zničit to Turecko, které Evropa potřebovala nejvíc, tj. politického a vojenského spojence, představujícího pro ní dostatečně pevné předpolí vůči nestabilnímu a kulturně a nábožensky značně odlišnému regionu Blízkého Východu.
Můžeme dlouze spekulovat, nakolik právě tlak Západu na posilování standardů západní liberální demokracie otevřel cestu k politizaci náboženských identit širokých lidových vrstev v Turecku, znamenající volební vzestup AKP. Prezident Erdogan a jeho političtí spojenci využili situace k zúčtování se svými oponenty a nastolili kurs k autoritářskému modelu vlády, postavené na silné autoritě přímou volbou legitimizovaného vůdce. Poté, co začali hovořit o znovuzavedení trestu smrti, probudili se západní předáci k rozhodnému odporu a prohlásili, že země zavádějící trest smrti nemůže pomýšlet na členství v EU. Možná jde o vhodný symbol naplnění toho, co bystří pozorovatelé vidí již dávno, tj. že Turecko neplní unijní standardy ve spoustě dalších oblastí. Působí však poněkud groteskně, když ti samí činitelé, kteří gratulují tureckému vedení k potlačení nedemokratické vojenské vzpoury následně vyjadřují nelibost nad tím, když daná elita projeví ambici strůjce této vzpoury popravit…
Evropa si zkrátka dodnes nepřiznala, že Turecko, které nutně potřebuje (i k účinnému řešení migrační krize), je Turecko, kterému by paradoxně úspěch vojenského puče pomohl, nikoliv uškodil. Že Turecko, vedené proislámsky orientovaným novodobým sultánem, nejen že nepatří do EU, ale dokonce může být pro Evropu, jakož i region Blízkého Východu, daleko více geopolitickým problémem, resp. příčinou problému, nikoliv jeho společným řešitelem.
Křesťanští demokraté jsou jedinou politickou silou nejen v ČR, která dlouhodobě odmítá členství Turecka v EU a příčiny toho shledává přesně tam, kde tkví největší problém současných vztahů mezi Unií a Tureckem. Není jím absence standardů liberální demokracie v kemalovském Turecku, ale naopak odklon od principů sekulárního státu v podání AKP, který představuje větší hrozbu pro západní model liberální demokracie než systém postavený na silné politické roli armády.

To, co křesťanští demokraté tvrdí již více než deset let, dnes najednou začnou zastávat všichni. A všichni se taky budou tvářit, že je to zcela přirozené. Zbývá si jen odpovědět na otázku, zda je to dobře nebo špatně…

Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama