Mocenská střetnutí (ně)koho s (ně)kým

12. června 2016 v 0:06 | Vladimír Hanáček
V demokratické politice, postavené na principech koaličního vládnutí, je důležité naplňovat dva základní postuláty: 1) aby koaliční spolupráce politických stran byla opřena o ideovou blízkost daných subjektů ve smyslu jejich postavení na pomyslné pravolevé ose (tzv. ideové propojení) a 2) aby takto stavěná koalice přispívala k tomu, že konfigurace politických sil v koaličně-opozičním schématu je srozumitelná a přehledná.
Z tohoto hlediska je formální nastavení stranické krajiny v ČR dnes poměrně jasné: koaličně spolupracují socialisté, podnikatelští populisté a křesťanští demokraté, v opozici stojí neoliberální pravice a antisystémové subjekty. Zahraniční pozorovatel by takový stav přešel mávnutím ruky a začal se radši intenzivně zabývat patovou situací ve Španělsku a některých dalších zemích. Spokojenost ovšem začne ubývat poté, co se podíváme na vnitřní povahu koaličního vládnutí stávající vlády, jakož i na vnitrostranické poměry v nejsilnější vládní straně. Při takové analýze jakoby se zdálo, že oba největší koaliční partneři se v jádru nikdy neztotožnili s faktem, že stávající koaliční půdorys je pro prosazování jejich programových priorit nejlepší možný, a to i přesto, že do politických výsledků této vlády se oba subjekty zapsaly vrchovatou měrou.
Hnutí ANO kromě dílčích rezortních výstupů zásadním způsobem ovlivnilo dvě klíčové oblasti veřejných politik: finanční správu a kontrolní funkce veřejné správy a nastavení operačních programů pro čerpání prostředků ze strukturálních fondů EU na programovací období 2014 - 2020. ČSSD zase promítla své zásadní programové priority do oblasti daňové a sociální politiky, včetně opatření ve prospěch rodin s dětmi a seniorů. Obě tyto oblasti zřetelně korespondují se klíčovými zájmy příslušné voličské klientely: voliči ANO očekávali od Babišovy skvadry sanaci státu a nápravu jeho funkcí v duchu ambice řízení státu jako firmy, voliči ČSSD zase prosazení socioekonomických zájmů nejnižších sociálních vrstev. Nejmenší koaliční partner v podobě KDU-ČSL by se s těmito prioritami v základní intenci ztotožnil, ne už tak v řadě případů s konkrétní podobou jejich provedení. Přesto však lidovci silnějším koaličním partnerům v mnoha rozhodnutích ustoupili v zájmu prosazení svých programových priorit především v oblasti prorodinné politiky a tématech, spojených s lidoveckými rezorty.
Přesto však toto všechno nemalé části stranické elity dvou nejsilnějších vládních stran nestačí a někteří jejich představitelé jakoby permanentně operovali s myšlenkou zásadní revize mezistranických vazeb v zájmu vytvoření zcela nové stranické konfigurace na české politické scéně s ambicí ustavit exekutivní orgány na zcela novém půdorysu, a navíc ještě revidovat některá klíčová hodnotová ospravedlnění příslušných programových priorit. Vítanými spojenci v takovém novém souručenství by byli do nynějška dva fakticky opozičně působící političtí aktéři: KSČM a prezident Zeman.
Andrej Babiš se ani za dva a půl roku působení v koaliční vládě na postu vícepremiéra a ministra financí neztotožnil s faktem, že si v příslušných politických funkcích nemůže počínat stejně suverénně, neomezeně a kategoricky jako v pozici manažéra zemědělsko-potravinářského holdingu. Jeho vize ostentativně nepolitického "řízení státu jako firmy" neustále naráží na skutečnost, že počet jeho kasárensky disciplinovaných poslanců, stojících za svým "šéfem" jako jeden muž, se uzavírá na počtu 47 a k dosažení samostatné většiny jich chybí dalších 53 (přibyl pouze Karel Tureček). Logiku koaličního vládnutí, postavenou na principu permanentního úsilí o kompromis mezi různými pohledy na věc Andrej Babiš dodnes nepochopil a snad ani pochopit nemůže. Místo toho si neustále ztěžuje na "podrazy koaličních partnerů", za které považuje jejich jakýkoliv nesoulad s jeho viděním světa. Silová pozice majitele Agrofertu na politické scéně je přitom dána faktem, že "strážce státní kasy" má v ruce mocný nástroj v podobě určování výše rozpočtových kapitol příslušných rezortů, kteroužto kompetenci využívá vrchovatě. Prakticky se nenajde návrh, předkládaný na jednání vlády některým z rezortů spravovaných koaličními partnery hnutí ANO, obsahující požadavek navýšení prostředků v rámci příslušné rozpočtové kapitoly, aby vůči němu ministerstvo financí neuplatňovalo zásadní připomínku v podobě zásadního odmítnutí takového požadavku, namnoze bez jakéhokoliv věcného zdůvodnění. Někteří ministři pak už přišli na to, že se vyplatí předkládat takový vlastní návrh v takovém případě na vládu s rozporem. Andrej Babiš se pak může vzteky potrhat a vykřikuje do médií slova o podrazech…
Nutno ovšem podotknout, že výsledky vládnutí hnutí ANO ve dvou výše uvedených oblastech však již přinášejí svoje trpké plody a zejména bývalí pravicoví voliči, kteří dali v roce 2013 hlas Babišovu hnutí, ať už pod dojmem vizí o "opravě státu" či jenom z nouze a zklamání politikou předchozí vlády, jistě vyvodí závěry z častého dojmu, že v současné době dochází k dosud zcela nevídanému zostření nejrůznější buzeračních opatření vůči nim ze strany státu, tentokrát řízeného nikoliv socialisty či komunisty, nýbrž "úspěšným podnikatelem".
Andreji Babišovi a jeho soukmenovcům tak nezbývá nic jiného, než takovou politiku ještě zostřit a zaútočit na voliče na levé straně spektra. I proto ministryně Šlechtová dostála své nonkonformistické pověsti a prohlásila, že připraví návrh, který poprvé od listopadu 1989 obsahuje ambici "znárodnit" soukromý majetek, a to přímo v historickém srdci českého státu, tedy na Pražském hradě. Zde majetky nevlastní žádní oligarchové, ale ani Babišem vyplísnění příslušníci "politické třídy" uplynulých 25 let, nýbrž římskokatolická církev. Osedlání nesmrtelného koně antiklerikalismu ze strany Babišova hnutí je neklamným důkazem nejen snahy intenzivně zaútočit na voliče KSČM, ale i psychologické otevření dveří směrem k stranickému potomkovi někdejší předlistopadové státostrany. Kdyby šlo sestavit většinovou koalici s komunisty, kteří již na krajích přes tři léta dokazují, že jsou ochotni mocensky posílit prakticky kohokoliv, hlavně když jim dopřeje mocenskou satisfakci a bude s nimi souznít v jejich tradičních tématech. Vyjít vstříc mínění té části populace, která s větší či menší dávkou iracionality pociťuje zásadní rozčarovaní z polistopadového vývoje a toužila by zásadnější změně a ještě si tak splnit sen být suverénním, minimálně omezovaným vládcem země, ještě symbolicky posvěcovaným autoritou z Hradu, to je jistě vize, která se současnému ministrovi financí zamlouvá více než pachtění se každodenní koaliční rutinou ve stávajícím kabinetu. Zbývá jen odhadnout, jestli ona rozčarovaná část společnosti je skutečně tak početná, že by se na jejím základě dala ustavit většina. Pesimismus některých opozičních politiků i různých "nezávislých novinářů" je natolik silný, že by se nakonec i stokrát opakovaný nesmysl mohl stát skutečností…
Logickým výsledkem takto vedené úvahy by byl předpoklad, že v takové situaci se zbývající dvě koaliční strany: ČSSD a KDU-ČSL společně sjednotí v zápase s Babišovými choutkami a vyrovnají tak síly v rámci pomyslného vnitrokoaličního střetnutí. Sněmovní hlasování o sice věcně poněkud banálním, leč politicky velmi exponovaném návrhu na zákaz kouření v restauracích jen ukazuje, že tato logika skutečně v praxi funguje a že když jde o politicky choulostivou záležitost, nejsou pozice hnutí ANO a pravicové opozice natolik vzdáleny, jak by se z intenzivních parlamentních i mediálních přestřelek mezi nimi mohlo zdát.
Sociální demokraté však nelenili, a přidali k tomu pořád ještě poměrně srozumitelnému schématu vztahů ještě těžší kalibr: znovuvyvření na jistou dobu utlumeného, leč letitého vnitrokoaličního střetu o zásadní pozice, spojeného s ambicemi někdejších "lánských pučistů" svůj zápas o vedoucí místa ve straně stále nevzdávat. V situaci vyhrocování vztahů mezi premiérem Sobotkou a vícepremiérem Babišem vytáhl svůj protisobotkovský trumf jihočeský hejtman Jiří Zimola, účastník legendární lánské schůzky z konce října 2013, později celostátně upozaděný potenciální ministr, pro něhož se jeho kraj stal v rámci vlastní strany z pohledu jejího vedení "odškodňujícím lénem". Na rozdíl od svého jihomoravského kolegy Michala Haška Zimola zůstává šéfem jihočeských sociálních demokratů a kdokoliv by si dovolil v rámci kraje v jeho straně proti němu zvednout hlas, se zlou se potáže: nebude přítomen na kandidátce do krajského zastupitelstva… Do těchto poměrů premiér a předseda strany Bohuslav Sobotka a jeho lidé zjevně zasahovat nehodlají. V politologické produkci není učebnicovějšího empirického úkazu vertikální stratarchie (v duchu definice Katze a Maira), než jakou nabízí tyto vnitrostranické poměry v největší české politické straně.
S čím se však již Bohuslav Sobotka vyrovnat bude muset je zákonodárná iniciativa jeho vlastní strany z rámci jihočeského krajského zastupitelstva, navrhující zdanění finančních náhrad církvím a náboženským společnostem v rámci zákona o majetkovém vyrovnání. Záminkou pro tento návrh se Zimolově sestavě stala praxe žalob církevních právnických osob na obce ve věci majetkového vyrovnání. Nikoho z nich zjevně nezajímá, že jde o případy, kdy dané obce protizákonně prodaly vlastní majetek, který měly dle tzv. blokačního paragrafu zákona o půdě z roku 1991 zakázaný směnit. A navíc v právním státě má každý právo domáhat se svého práva soudní cestou tam, kde má dojem, že je na něm krácen, přičemž zda tomu tak je či není přece rozhoduje nezávislý soud… Jenže právní stát a jeho funkce je daleko hůře politicky prodejný v rámci Zimolova hodnotového orbitu, než je primitivní vyvolávání antiklerikálních resentimentů, zcela zasuté do podvědomí současných generací Čechů. Svého stranického šéfa tak Zimola postavil před rozhodnutí, zda podpořit návrh jeho vlastní strany při vědomí, že daný návrh je v duchu předchozích nálezů zjevně protiústavní.
Čili jsme opět tam, kde jsme byli před chvílí v případě hnutí ANO a ministryně Šlechtové? Mají někteří vlivní představitelé ČSSD a ANO svými mentálními obzory i politickými ambicemi daleko blíže k neostalinským pohrobkům než k institucím demokratického právního státu a všem těm politickým silám, pro které je jejich hodnota ničím nepřekonatelná? Pokud tomu tak skutečně je, je navýsost zřejmé, že se podobná inklinace, navíc ještě symbolicky posvěcovaná hradními "mluvčími většiny občanů", dříve či méně reálně projeví na politické scéně. Celostátnímu uspořádání časově předchází krajské volby a jejich výsledky. Paradoxně se tak může stát, že jestliže hnutí ANO svou přítomností na krajích znemožní obnovu oranžovo-rudých duálních většin, umožní fakticky jejich další existenci skrze toliko jejich doplnění sebou samým. V takovém případě ovšem nikoliv spor o reorganizaci policie (v němž si ministr vnitra zcela nelogicky naběhl na nastražené vidle koaličního partnera), ale krajské volby a uspořádání po nich přinese faktický konec současné vládní koalice. Je v podstatě jedno, zda takový konec bude spojen s ročním přežíváním fakticky již nefunkčního trojkoaličního projektu, a nebo se půjde cestou revize vzorců spolupráce, která přinese novou nosnou bázi nikoliv na rok, nýbrž rovnou na pět let dopředu…
Blíží se tedy opravdu zásadní systémový průlom a nástup "systémově- revizionistických" politických sil do vládních pozic? Na to se ptejme sami sebe, až půjdeme již tento podzim k volebním urnám…



Autor je politolog, je členem KDU-ČSL
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama