Brexit nebo Brexitus?

26. června 2016 v 23:33 | Vladimír Hanáček
Reflexí výsledků referenda o setrvání, resp. vystoupení Velké Británie z EU jsme v posledních třech dnech svědky ze všech možných stran a rozepisovat se o tomto fenoménu ve všech významech by vyžadovalo popsat stohy papíru. Někteří se ptají hlavně proč Britové hlasovali, jak hlasovali. Jiní zase spekulují o možných dalších scénářích a další se snaží téma nahlédnout z perspektivy nadčasových vztahů míru a války, spolupráce a konfliktu.
V nadčasovější rovině je nepochybně zajímavá otázka britské identity a její ztotožnění se s ideou sjednocené Evropy. Ke komu jinému se radno při takové úvaze vrátit, než k Siru Winstonu Churchillovi. Ten je často (a právem!) na britských ostrovech i na kontinentě označován za jednoho z praotců ideje evropské integrace a fakticky jedním z otců zakladatelů Evropského společenství, přestože občanem členského státu ES/EU nikdy nebyl. Je tomu tak proto, že ve svých nejen poválečných veřejných projevech, ale už některých předválečných textech Churchill zmiňoval jako jeden z nejzazších hodnotových cílů své politiky ideu "Spojených států evropských". Vize sjednocené Evropy byla pro něj především projektem zabránění budoucímu dalšímu válečnému konfliktu, ale též nástrojem budoucího ekonomického a hospodářského rozvoje evropských zemí.
Na tom se současní britští recipienti Churchillových úvah víceméně shodují. Na čem však už mezi nimi shoda nepanuje, je otázka samotného členství Velké Británie v tomto projektu. Zatímco jedni tvrdí, že Churchill si přál sjednocený evropský kontinent, ale nikoliv přímo participaci své země na něm, druzí tvrdí opak. Při bedlivém sledování linie Churchillova uvažování se nelze ubránit dojmu, že v obecné rovině je druhé tvrzení pravdivé. Churchill hovořil o potřebě aktivního spoluurčování podoby evropského integračního projektu i jeho politicko-civilizační role. V zásadních projevech není jediná zmínka, která by svědčila o opaku. Britští euroskeptici se zde potom dopouštějí argumentačních faulů, když některé Churchillovi výroky vytrhují z kontextu a staví je do roviny, ve které nebyly vyřčeny. Tak například onen mnohokrát citovaný výrok, že "kdyby měla Británie volit mezi cestou na evropský kontinent nebo na otevřené moře, bude volit moře…" Tento výrok se ale vůbec netýká zapojení či nezapojení Británie do projektu evropské integrace, nýbrž, jak správně připomíná Jon Danzig, byl vyřčen roku 1944 před vyloděním Spojenců v Normandii a týkal se preferované britské vojenské strategie v boji s nacistickým Německem…
Jestliže Churchill neměl o nutnosti případného zapojení Velké Británie do Evropského společenství žádné pochybnosti, byl si ovšem zároveň vědom, že zásadní podmínkou naplnění smyslu existence takového projektu není aktivní role Británie, nýbrž vztah dvou odvěkých velmocenských rivalů na kontinentě, tedy Francie a Německa. Snaha zabránit mezi nimi další válce dala vzniknout Společenství uhlí a oceli, což byla i z Churchillova pohledu nezbytná podmínka. Zároveň byly tyto věty pronášeny rovněž v kontextu počínající Studené války, a tak se významným faktorem smyslu evropské spolupráce stalo i čelení nebezpečí z východu v podobě sovětského Ruska.
Roli své země si tedy nepředstavoval jako zásadního hybatele těchto procesů ve smyslu donucení ostatních k nějakému postoji, nýbrž vnímal jí šířeji, a především v kontextu stále ještě dožívající velmocenské tradice Britského impéria. Například v legendárním projevu na konferenci britské Konzervativní strany v Llandudno v říjnu 1948 Churchill prohlásil, že k této roli je jeho země předurčena svým unikátním postavením, nacházejícím se v srdci "tří velmocenských kruhů": Commonwealthu, širšího anglicky mluvícího světa a sjednocené Evropy. Velmocenská pozice Británie měla být tedy dána uplatněním různého stupně vlastního vlivu a prosazení vlastní vůle v kontextu tří odlišných geopolitických celků, které však souběžně měly tvořit ve vzájemné závislosti oporu světového míru a prosperity, a jejíchž byla Británie svorníkem s ohledem na své postavení v průsečíku mezinárodních námořních, ale nově i leteckých cest, umožňujícím jí všechny tři je vzájemně propojit a sjednotit.
Tento motiv je mimořádně zajímavý v kontextu dnešních úvah o pozici Británie poté, co překročí práh EU směrem ven. Britský vliv v těchto oblastech je totiž stále dostatečně silný na to, aby Británie takovou roli mohla hrát. Paradoxní ovšem je, že jako nečlen EU nebude moci geopolitické směřování (a nejen geopolitické) tohoto společenství přímo ovlivňovat. Paradoxní je, že opět bude muset tuto roli Británii (stejně jako v éře francouzského prezidenta de Gaulla) přiznat sama Unie, resp. její nejvýznamnější a nejvlivnější členské státy. A v tomto tkví právě onen rozpor s Churchillovou intencí ve věci zapojení se do evropského integračního projektu…
Nenastal však proto, že by zastánci tzv. Brexitu jen špatně četli Churchillovy projevy. Nastal proto, že se zcela zásadně proměnil nejen geopolitický kontext, ale především se nelze ubránit dojmu, že zastánci Brexitu mají zcela odlišnou představu o roli vlastní země ve světě, než Sir Winston Churchill před 70 lety.
V souvislosti s výsledkem čtvrtečního referenda slyšíme z úst zastánců Brexitu oslavná provolání o "dosažení nezávislosti a suverenity" Spojeného království. Že podobná hesla znějí v bývalých koloniích či zemích s dlouholetou diskontinuitou existence vlastní státnosti či její dějinné subjektivity asi nikoho nepřekvapí. Je však zcela unikátní slyšet podobné proklamace v zemi s naprosto bezprecedentní imperiální tradicí, která nemá v nikdy a nikde v dějinách obdoby. V kontextu dějinného vývoje to však nijak překvapující není. Nigel Farage a spol. představují první generaci britských politiků, kteří se již plně socializovali v podmínkách postkoloniálního a postimperiálního postavení Velké Británie. Taková generační příslušnost, jak vidno, zakládá u mnohých vzorec uvažování, který vědomě rezignuje na velmocenskou roli vlastní země a místo toho adoruje jakousi zvláštně formulovanou izolacionistickou pozici v kategoriích blízkých právě těm doposud ovládaným. Jak vidno, tak postkoloniální vývoj Británie vychoval generaci dobrovolných nejen geopolitických, ale i mravních trpaslíků…
Situace je však v návaznosti na tuto úvahu ještě vážnější. Farage reprezentuje Stranu nezávislosti Spojeného království. Rozuměl by Churchill nebo jeho předchůdci podobnému spojení? Spojené království přece bylo historicky nejen nezávislé, ale především nezávislé ve světovém měřítku odvisle od postavení koloniální velmoci. Právě v takových kategoriích byla tematizována nejen jeho role ve světě, ale především samotný smysl existence.
Dnes jsme svědky prvních reakcí politiků periferních zemí Spojeného království, zejména Skotska a Severního Irska, na výsledky referenda ve směru otevřeně separatistických sdělení. Proces tzv. devoluce, tedy posilování politické autonomie těchto zemí, však započal již před 20 lety a můžeme dlouze spekulovat, nakolik již tehdy byl výsledkem postkoloniálního vývoje Británie. Osamostatnění těchto oblastí by znamenalo faktický zánik Spojeného království. Že by "zbytek" v podobě např. spojenectví Anglie a Walesu jen stěží mohl pomýšlet na realizaci velmocenské ambice je celkem zřejmé…
Spojené království nemá na výběr: buď bude velmocí, nebo nebude vůbec. A pokud tezi rozšíříme o předpoklad, že být velmocí znamená v tomto případě i setrvání ve společném evropském domě, je zřejmě osud tohoto státního celku zpečetěn… Nenastává tedy Brexit, nýbrž Brexitus…



Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama