Červen 2016

Brexit nebo Brexitus?

26. června 2016 v 23:33 | Vladimír Hanáček
Reflexí výsledků referenda o setrvání, resp. vystoupení Velké Británie z EU jsme v posledních třech dnech svědky ze všech možných stran a rozepisovat se o tomto fenoménu ve všech významech by vyžadovalo popsat stohy papíru. Někteří se ptají hlavně proč Britové hlasovali, jak hlasovali. Jiní zase spekulují o možných dalších scénářích a další se snaží téma nahlédnout z perspektivy nadčasových vztahů míru a války, spolupráce a konfliktu.
V nadčasovější rovině je nepochybně zajímavá otázka britské identity a její ztotožnění se s ideou sjednocené Evropy. Ke komu jinému se radno při takové úvaze vrátit, než k Siru Winstonu Churchillovi. Ten je často (a právem!) na britských ostrovech i na kontinentě označován za jednoho z praotců ideje evropské integrace a fakticky jedním z otců zakladatelů Evropského společenství, přestože občanem členského státu ES/EU nikdy nebyl. Je tomu tak proto, že ve svých nejen poválečných veřejných projevech, ale už některých předválečných textech Churchill zmiňoval jako jeden z nejzazších hodnotových cílů své politiky ideu "Spojených států evropských". Vize sjednocené Evropy byla pro něj především projektem zabránění budoucímu dalšímu válečnému konfliktu, ale též nástrojem budoucího ekonomického a hospodářského rozvoje evropských zemí.
Na tom se současní britští recipienti Churchillových úvah víceméně shodují. Na čem však už mezi nimi shoda nepanuje, je otázka samotného členství Velké Británie v tomto projektu. Zatímco jedni tvrdí, že Churchill si přál sjednocený evropský kontinent, ale nikoliv přímo participaci své země na něm, druzí tvrdí opak. Při bedlivém sledování linie Churchillova uvažování se nelze ubránit dojmu, že v obecné rovině je druhé tvrzení pravdivé. Churchill hovořil o potřebě aktivního spoluurčování podoby evropského integračního projektu i jeho politicko-civilizační role. V zásadních projevech není jediná zmínka, která by svědčila o opaku. Britští euroskeptici se zde potom dopouštějí argumentačních faulů, když některé Churchillovi výroky vytrhují z kontextu a staví je do roviny, ve které nebyly vyřčeny. Tak například onen mnohokrát citovaný výrok, že "kdyby měla Británie volit mezi cestou na evropský kontinent nebo na otevřené moře, bude volit moře…" Tento výrok se ale vůbec netýká zapojení či nezapojení Británie do projektu evropské integrace, nýbrž, jak správně připomíná Jon Danzig, byl vyřčen roku 1944 před vyloděním Spojenců v Normandii a týkal se preferované britské vojenské strategie v boji s nacistickým Německem…
Jestliže Churchill neměl o nutnosti případného zapojení Velké Británie do Evropského společenství žádné pochybnosti, byl si ovšem zároveň vědom, že zásadní podmínkou naplnění smyslu existence takového projektu není aktivní role Británie, nýbrž vztah dvou odvěkých velmocenských rivalů na kontinentě, tedy Francie a Německa. Snaha zabránit mezi nimi další válce dala vzniknout Společenství uhlí a oceli, což byla i z Churchillova pohledu nezbytná podmínka. Zároveň byly tyto věty pronášeny rovněž v kontextu počínající Studené války, a tak se významným faktorem smyslu evropské spolupráce stalo i čelení nebezpečí z východu v podobě sovětského Ruska.
Roli své země si tedy nepředstavoval jako zásadního hybatele těchto procesů ve smyslu donucení ostatních k nějakému postoji, nýbrž vnímal jí šířeji, a především v kontextu stále ještě dožívající velmocenské tradice Britského impéria. Například v legendárním projevu na konferenci britské Konzervativní strany v Llandudno v říjnu 1948 Churchill prohlásil, že k této roli je jeho země předurčena svým unikátním postavením, nacházejícím se v srdci "tří velmocenských kruhů": Commonwealthu, širšího anglicky mluvícího světa a sjednocené Evropy. Velmocenská pozice Británie měla být tedy dána uplatněním různého stupně vlastního vlivu a prosazení vlastní vůle v kontextu tří odlišných geopolitických celků, které však souběžně měly tvořit ve vzájemné závislosti oporu světového míru a prosperity, a jejíchž byla Británie svorníkem s ohledem na své postavení v průsečíku mezinárodních námořních, ale nově i leteckých cest, umožňujícím jí všechny tři je vzájemně propojit a sjednotit.
Tento motiv je mimořádně zajímavý v kontextu dnešních úvah o pozici Británie poté, co překročí práh EU směrem ven. Britský vliv v těchto oblastech je totiž stále dostatečně silný na to, aby Británie takovou roli mohla hrát. Paradoxní ovšem je, že jako nečlen EU nebude moci geopolitické směřování (a nejen geopolitické) tohoto společenství přímo ovlivňovat. Paradoxní je, že opět bude muset tuto roli Británii (stejně jako v éře francouzského prezidenta de Gaulla) přiznat sama Unie, resp. její nejvýznamnější a nejvlivnější členské státy. A v tomto tkví právě onen rozpor s Churchillovou intencí ve věci zapojení se do evropského integračního projektu…
Nenastal však proto, že by zastánci tzv. Brexitu jen špatně četli Churchillovy projevy. Nastal proto, že se zcela zásadně proměnil nejen geopolitický kontext, ale především se nelze ubránit dojmu, že zastánci Brexitu mají zcela odlišnou představu o roli vlastní země ve světě, než Sir Winston Churchill před 70 lety.
V souvislosti s výsledkem čtvrtečního referenda slyšíme z úst zastánců Brexitu oslavná provolání o "dosažení nezávislosti a suverenity" Spojeného království. Že podobná hesla znějí v bývalých koloniích či zemích s dlouholetou diskontinuitou existence vlastní státnosti či její dějinné subjektivity asi nikoho nepřekvapí. Je však zcela unikátní slyšet podobné proklamace v zemi s naprosto bezprecedentní imperiální tradicí, která nemá v nikdy a nikde v dějinách obdoby. V kontextu dějinného vývoje to však nijak překvapující není. Nigel Farage a spol. představují první generaci britských politiků, kteří se již plně socializovali v podmínkách postkoloniálního a postimperiálního postavení Velké Británie. Taková generační příslušnost, jak vidno, zakládá u mnohých vzorec uvažování, který vědomě rezignuje na velmocenskou roli vlastní země a místo toho adoruje jakousi zvláštně formulovanou izolacionistickou pozici v kategoriích blízkých právě těm doposud ovládaným. Jak vidno, tak postkoloniální vývoj Británie vychoval generaci dobrovolných nejen geopolitických, ale i mravních trpaslíků…
Situace je však v návaznosti na tuto úvahu ještě vážnější. Farage reprezentuje Stranu nezávislosti Spojeného království. Rozuměl by Churchill nebo jeho předchůdci podobnému spojení? Spojené království přece bylo historicky nejen nezávislé, ale především nezávislé ve světovém měřítku odvisle od postavení koloniální velmoci. Právě v takových kategoriích byla tematizována nejen jeho role ve světě, ale především samotný smysl existence.
Dnes jsme svědky prvních reakcí politiků periferních zemí Spojeného království, zejména Skotska a Severního Irska, na výsledky referenda ve směru otevřeně separatistických sdělení. Proces tzv. devoluce, tedy posilování politické autonomie těchto zemí, však započal již před 20 lety a můžeme dlouze spekulovat, nakolik již tehdy byl výsledkem postkoloniálního vývoje Británie. Osamostatnění těchto oblastí by znamenalo faktický zánik Spojeného království. Že by "zbytek" v podobě např. spojenectví Anglie a Walesu jen stěží mohl pomýšlet na realizaci velmocenské ambice je celkem zřejmé…
Spojené království nemá na výběr: buď bude velmocí, nebo nebude vůbec. A pokud tezi rozšíříme o předpoklad, že být velmocí znamená v tomto případě i setrvání ve společném evropském domě, je zřejmě osud tohoto státního celku zpečetěn… Nenastává tedy Brexit, nýbrž Brexitus…



Autor je politolog

Mocenská střetnutí (ně)koho s (ně)kým

12. června 2016 v 0:06 | Vladimír Hanáček
V demokratické politice, postavené na principech koaličního vládnutí, je důležité naplňovat dva základní postuláty: 1) aby koaliční spolupráce politických stran byla opřena o ideovou blízkost daných subjektů ve smyslu jejich postavení na pomyslné pravolevé ose (tzv. ideové propojení) a 2) aby takto stavěná koalice přispívala k tomu, že konfigurace politických sil v koaličně-opozičním schématu je srozumitelná a přehledná.
Z tohoto hlediska je formální nastavení stranické krajiny v ČR dnes poměrně jasné: koaličně spolupracují socialisté, podnikatelští populisté a křesťanští demokraté, v opozici stojí neoliberální pravice a antisystémové subjekty. Zahraniční pozorovatel by takový stav přešel mávnutím ruky a začal se radši intenzivně zabývat patovou situací ve Španělsku a některých dalších zemích. Spokojenost ovšem začne ubývat poté, co se podíváme na vnitřní povahu koaličního vládnutí stávající vlády, jakož i na vnitrostranické poměry v nejsilnější vládní straně. Při takové analýze jakoby se zdálo, že oba největší koaliční partneři se v jádru nikdy neztotožnili s faktem, že stávající koaliční půdorys je pro prosazování jejich programových priorit nejlepší možný, a to i přesto, že do politických výsledků této vlády se oba subjekty zapsaly vrchovatou měrou.
Hnutí ANO kromě dílčích rezortních výstupů zásadním způsobem ovlivnilo dvě klíčové oblasti veřejných politik: finanční správu a kontrolní funkce veřejné správy a nastavení operačních programů pro čerpání prostředků ze strukturálních fondů EU na programovací období 2014 - 2020. ČSSD zase promítla své zásadní programové priority do oblasti daňové a sociální politiky, včetně opatření ve prospěch rodin s dětmi a seniorů. Obě tyto oblasti zřetelně korespondují se klíčovými zájmy příslušné voličské klientely: voliči ANO očekávali od Babišovy skvadry sanaci státu a nápravu jeho funkcí v duchu ambice řízení státu jako firmy, voliči ČSSD zase prosazení socioekonomických zájmů nejnižších sociálních vrstev. Nejmenší koaliční partner v podobě KDU-ČSL by se s těmito prioritami v základní intenci ztotožnil, ne už tak v řadě případů s konkrétní podobou jejich provedení. Přesto však lidovci silnějším koaličním partnerům v mnoha rozhodnutích ustoupili v zájmu prosazení svých programových priorit především v oblasti prorodinné politiky a tématech, spojených s lidoveckými rezorty.
Přesto však toto všechno nemalé části stranické elity dvou nejsilnějších vládních stran nestačí a někteří jejich představitelé jakoby permanentně operovali s myšlenkou zásadní revize mezistranických vazeb v zájmu vytvoření zcela nové stranické konfigurace na české politické scéně s ambicí ustavit exekutivní orgány na zcela novém půdorysu, a navíc ještě revidovat některá klíčová hodnotová ospravedlnění příslušných programových priorit. Vítanými spojenci v takovém novém souručenství by byli do nynějška dva fakticky opozičně působící političtí aktéři: KSČM a prezident Zeman.
Andrej Babiš se ani za dva a půl roku působení v koaliční vládě na postu vícepremiéra a ministra financí neztotožnil s faktem, že si v příslušných politických funkcích nemůže počínat stejně suverénně, neomezeně a kategoricky jako v pozici manažéra zemědělsko-potravinářského holdingu. Jeho vize ostentativně nepolitického "řízení státu jako firmy" neustále naráží na skutečnost, že počet jeho kasárensky disciplinovaných poslanců, stojících za svým "šéfem" jako jeden muž, se uzavírá na počtu 47 a k dosažení samostatné většiny jich chybí dalších 53 (přibyl pouze Karel Tureček). Logiku koaličního vládnutí, postavenou na principu permanentního úsilí o kompromis mezi různými pohledy na věc Andrej Babiš dodnes nepochopil a snad ani pochopit nemůže. Místo toho si neustále ztěžuje na "podrazy koaličních partnerů", za které považuje jejich jakýkoliv nesoulad s jeho viděním světa. Silová pozice majitele Agrofertu na politické scéně je přitom dána faktem, že "strážce státní kasy" má v ruce mocný nástroj v podobě určování výše rozpočtových kapitol příslušných rezortů, kteroužto kompetenci využívá vrchovatě. Prakticky se nenajde návrh, předkládaný na jednání vlády některým z rezortů spravovaných koaličními partnery hnutí ANO, obsahující požadavek navýšení prostředků v rámci příslušné rozpočtové kapitoly, aby vůči němu ministerstvo financí neuplatňovalo zásadní připomínku v podobě zásadního odmítnutí takového požadavku, namnoze bez jakéhokoliv věcného zdůvodnění. Někteří ministři pak už přišli na to, že se vyplatí předkládat takový vlastní návrh v takovém případě na vládu s rozporem. Andrej Babiš se pak může vzteky potrhat a vykřikuje do médií slova o podrazech…
Nutno ovšem podotknout, že výsledky vládnutí hnutí ANO ve dvou výše uvedených oblastech však již přinášejí svoje trpké plody a zejména bývalí pravicoví voliči, kteří dali v roce 2013 hlas Babišovu hnutí, ať už pod dojmem vizí o "opravě státu" či jenom z nouze a zklamání politikou předchozí vlády, jistě vyvodí závěry z častého dojmu, že v současné době dochází k dosud zcela nevídanému zostření nejrůznější buzeračních opatření vůči nim ze strany státu, tentokrát řízeného nikoliv socialisty či komunisty, nýbrž "úspěšným podnikatelem".
Andreji Babišovi a jeho soukmenovcům tak nezbývá nic jiného, než takovou politiku ještě zostřit a zaútočit na voliče na levé straně spektra. I proto ministryně Šlechtová dostála své nonkonformistické pověsti a prohlásila, že připraví návrh, který poprvé od listopadu 1989 obsahuje ambici "znárodnit" soukromý majetek, a to přímo v historickém srdci českého státu, tedy na Pražském hradě. Zde majetky nevlastní žádní oligarchové, ale ani Babišem vyplísnění příslušníci "politické třídy" uplynulých 25 let, nýbrž římskokatolická církev. Osedlání nesmrtelného koně antiklerikalismu ze strany Babišova hnutí je neklamným důkazem nejen snahy intenzivně zaútočit na voliče KSČM, ale i psychologické otevření dveří směrem k stranickému potomkovi někdejší předlistopadové státostrany. Kdyby šlo sestavit většinovou koalici s komunisty, kteří již na krajích přes tři léta dokazují, že jsou ochotni mocensky posílit prakticky kohokoliv, hlavně když jim dopřeje mocenskou satisfakci a bude s nimi souznít v jejich tradičních tématech. Vyjít vstříc mínění té části populace, která s větší či menší dávkou iracionality pociťuje zásadní rozčarovaní z polistopadového vývoje a toužila by zásadnější změně a ještě si tak splnit sen být suverénním, minimálně omezovaným vládcem země, ještě symbolicky posvěcovaným autoritou z Hradu, to je jistě vize, která se současnému ministrovi financí zamlouvá více než pachtění se každodenní koaliční rutinou ve stávajícím kabinetu. Zbývá jen odhadnout, jestli ona rozčarovaná část společnosti je skutečně tak početná, že by se na jejím základě dala ustavit většina. Pesimismus některých opozičních politiků i různých "nezávislých novinářů" je natolik silný, že by se nakonec i stokrát opakovaný nesmysl mohl stát skutečností…
Logickým výsledkem takto vedené úvahy by byl předpoklad, že v takové situaci se zbývající dvě koaliční strany: ČSSD a KDU-ČSL společně sjednotí v zápase s Babišovými choutkami a vyrovnají tak síly v rámci pomyslného vnitrokoaličního střetnutí. Sněmovní hlasování o sice věcně poněkud banálním, leč politicky velmi exponovaném návrhu na zákaz kouření v restauracích jen ukazuje, že tato logika skutečně v praxi funguje a že když jde o politicky choulostivou záležitost, nejsou pozice hnutí ANO a pravicové opozice natolik vzdáleny, jak by se z intenzivních parlamentních i mediálních přestřelek mezi nimi mohlo zdát.
Sociální demokraté však nelenili, a přidali k tomu pořád ještě poměrně srozumitelnému schématu vztahů ještě těžší kalibr: znovuvyvření na jistou dobu utlumeného, leč letitého vnitrokoaličního střetu o zásadní pozice, spojeného s ambicemi někdejších "lánských pučistů" svůj zápas o vedoucí místa ve straně stále nevzdávat. V situaci vyhrocování vztahů mezi premiérem Sobotkou a vícepremiérem Babišem vytáhl svůj protisobotkovský trumf jihočeský hejtman Jiří Zimola, účastník legendární lánské schůzky z konce října 2013, později celostátně upozaděný potenciální ministr, pro něhož se jeho kraj stal v rámci vlastní strany z pohledu jejího vedení "odškodňujícím lénem". Na rozdíl od svého jihomoravského kolegy Michala Haška Zimola zůstává šéfem jihočeských sociálních demokratů a kdokoliv by si dovolil v rámci kraje v jeho straně proti němu zvednout hlas, se zlou se potáže: nebude přítomen na kandidátce do krajského zastupitelstva… Do těchto poměrů premiér a předseda strany Bohuslav Sobotka a jeho lidé zjevně zasahovat nehodlají. V politologické produkci není učebnicovějšího empirického úkazu vertikální stratarchie (v duchu definice Katze a Maira), než jakou nabízí tyto vnitrostranické poměry v největší české politické straně.
S čím se však již Bohuslav Sobotka vyrovnat bude muset je zákonodárná iniciativa jeho vlastní strany z rámci jihočeského krajského zastupitelstva, navrhující zdanění finančních náhrad církvím a náboženským společnostem v rámci zákona o majetkovém vyrovnání. Záminkou pro tento návrh se Zimolově sestavě stala praxe žalob církevních právnických osob na obce ve věci majetkového vyrovnání. Nikoho z nich zjevně nezajímá, že jde o případy, kdy dané obce protizákonně prodaly vlastní majetek, který měly dle tzv. blokačního paragrafu zákona o půdě z roku 1991 zakázaný směnit. A navíc v právním státě má každý právo domáhat se svého práva soudní cestou tam, kde má dojem, že je na něm krácen, přičemž zda tomu tak je či není přece rozhoduje nezávislý soud… Jenže právní stát a jeho funkce je daleko hůře politicky prodejný v rámci Zimolova hodnotového orbitu, než je primitivní vyvolávání antiklerikálních resentimentů, zcela zasuté do podvědomí současných generací Čechů. Svého stranického šéfa tak Zimola postavil před rozhodnutí, zda podpořit návrh jeho vlastní strany při vědomí, že daný návrh je v duchu předchozích nálezů zjevně protiústavní.
Čili jsme opět tam, kde jsme byli před chvílí v případě hnutí ANO a ministryně Šlechtové? Mají někteří vlivní představitelé ČSSD a ANO svými mentálními obzory i politickými ambicemi daleko blíže k neostalinským pohrobkům než k institucím demokratického právního státu a všem těm politickým silám, pro které je jejich hodnota ničím nepřekonatelná? Pokud tomu tak skutečně je, je navýsost zřejmé, že se podobná inklinace, navíc ještě symbolicky posvěcovaná hradními "mluvčími většiny občanů", dříve či méně reálně projeví na politické scéně. Celostátnímu uspořádání časově předchází krajské volby a jejich výsledky. Paradoxně se tak může stát, že jestliže hnutí ANO svou přítomností na krajích znemožní obnovu oranžovo-rudých duálních většin, umožní fakticky jejich další existenci skrze toliko jejich doplnění sebou samým. V takovém případě ovšem nikoliv spor o reorganizaci policie (v němž si ministr vnitra zcela nelogicky naběhl na nastražené vidle koaličního partnera), ale krajské volby a uspořádání po nich přinese faktický konec současné vládní koalice. Je v podstatě jedno, zda takový konec bude spojen s ročním přežíváním fakticky již nefunkčního trojkoaličního projektu, a nebo se půjde cestou revize vzorců spolupráce, která přinese novou nosnou bázi nikoliv na rok, nýbrž rovnou na pět let dopředu…
Blíží se tedy opravdu zásadní systémový průlom a nástup "systémově- revizionistických" politických sil do vládních pozic? Na to se ptejme sami sebe, až půjdeme již tento podzim k volebním urnám…



Autor je politolog, je členem KDU-ČSL