Státnický čin ministra Hermana a naše nynější krize

17. května 2016 v 19:20 | Vladimír Hanáček
Vystoupení ministra kultury Daniela Hermana na sudetoněmeckých dnech v Norimberku vzbudilo zcela oprávněně velkou pozornost. Jakkoliv se všichni komentátoři shodují na tom, že účast člena české vlády na setkání sudetských Němců představuje historický průlom, rozhodně by nebylo na místě tvrdit, že by ministrovo vystoupení vyvolalo dosud nebývalé vášně. Reakce jsou naopak většinově velmi střídmé, až uměřené, a slova pochopení a souhlasu jsou ve veřejné rozpravě alespoň opticky zastoupena ve stejné míře jako různě intenzifikované kritické hlasy. Je to paradox. Téma, které dlouhá desetiletí vyvolávalo na obou stranách Šumavy doslova hysterii, a přitom šlo o relativně zanedbatelné výroky či akty jednotlivců, je najednou v momentě zásadního dějinného počinu přijímáno s až asketickou zdrženlivostí. Je to dáno faktem, že se tu "něco" změnilo. Zkusme se zamyslet, co vlastně a jaké to má dopady.
Pan ministr neřekl na samotném sjezdu zásadně nic významně nového oproti některým předchozím výrokům některých předních českých politiků: slovům lítosti nad neblahými činy v minulosti, zdůraznění linearity vývoje, příčin a následků, jakož i nadčasových morálních imperativů jako rastru pro principiální hodnocení, kterých jsme slyšeli od listopadu 1989 již několik. Ať už to bylo vyjádření Václava Havla v Československé televizi 16. prosince 1989 o tom, že bychom se vyhnaným Němcům měli omluvit (nutno podtrhnout: datum napovídá, že ho Havel nepronesl jako prezident...), obsahu Česko-německé deklarace z ledna 1997, podepsané premiérem Klausem a kancléřem Kohlem, vyznamenání sudetoněmeckých protinacistických bojovníků premiérem Jiřím Paroubkem v roce 2005, slov o nutnosti smíření premiéra Petra Nečase z návštěvy v Bavorsku v roce 2013 i gesta vícepremiéra Pavla Bělobrádka položením věnce u pomníku obětí odsunu v létě 2015. Daniel Herman ve svém projevu zároveň zdůraznil, že potřeba usmíření, tedy zahlazení starých ran je výrazem snahy nalézt nový rámec dobré spolupráce, tzn. orientace do budoucna. A právě zde tkví jedno z nejhlubších pochopení nastalých změn.
Zcela nový je tudíž nejen formát, to je vystoupení člena vlády na sudetoněmeckých dnech (byť Daniel Herman byl ještě nikoliv jako ministr těchto setkání účasten již několikrát), ale též kontext, poskytující pozadí pro pochopení vyřčených výzev. Potřeba plodné spolupráce v jednotném evropském domě je totiž nyní motivována nejen ambicemi, které byly donekonečna zdůrazňovány v minulosti, tedy především utilitární potřebou hospodářské kooperace a obchodní výměny, příp. kulturním a intelektuálním propojováním, nýbrž s novou naléhavostí vystoupivší ambice objevení vlastní kolektivní identity, vyvěrající z širšího civilizačního záběru. Tato potřeba se pak konkretizuje v akutním pocitu nutnosti společného postupu vůči hrozbám, kterým nyní Evropa čelí, a o kterých taky pan ministr s velkou naléhavostí a možná i nebývalou otevřeností ve svém norimberském proslovu mluvil.
Polemizovat o tom, že spořádaní bavorští senioři, kteří se před 70 a více lety narodili na území dnešní ČR a dodnes k nám zajíždějí s pocitem nostalgie pobytu ve vlasti svých předků, kteří se každou neděli jezdí svými Mercedesy pomodlit do farního kostela k Trojjedinému Bohu, kteří na tanečních zábavách tancují polku na skladby Antonína Borovičky, jen s německým textem, kteří nosí kroje podobné těm našim ze západní části Čech a kteří doma jí prakticky stejné pokrmy jako my (a totéž činí i jejich potomci, kteří jsou již rodilými Bavory), jsou z kulturně-civilizačního hlediska nepřijatelní jako spojenci vůči hrozbám současnosti může snad jen ten nejomezenější nacionalista, avšak jen do chvíle, kdy zjistí, že jeho zaťatá pěst a silné slovo v ústech je asi to jediné, co může k obraně svých bližních před těmito hrozbami nabídnout. Naopak tato do očí bijící kulturní, intelektuální i reálného životního stylu se dotýkající příbuznost mezi námi a našimi bývalými krajany německého jazyka je dnes natolik silně vnímána jako posilující v rozbouřeném moři globalizovaného civilizačního vzduchoprázdna, že se jí paradoxně začínají chytat i ti, kteří by ještě před několika málo lety měli vůči odsunutým Němcům ta nejhorší slova nenávisti a opovržení. Ruku v ruce s pocitem kulturní příbuznosti pak jdou i bezprostřední politické zřetele. Není bez zajímavosti, že druhým významným hostem na sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení byl kromě ministra Hermana i bavorský premiér Horst Seehofer, jenž je vnímán jako jeden z nejhlasitějších kritiků postoje kancléřky Merkelové k řešení migrační krize, že odsunutí Němci patří mezi tradiční voličské opory jeho strany CSU a jejich předák Berndt Posselt tuto stranu dlouhá léta zastupoval v Bundestagu i Evropském parlamentu.
Není to však jen pocit akutního ohrožení a potřeba hledat si silné a zároveň spolehlivé spojence, co zásadně proměňuje kontext vnímání "sudetoněmeckého problému." Je jím zcela přirozeně a zároveň i nevyhnutelně i probíhající generační obměna na obou stranách hranice. V ČR stále žijí potomci obětí nacistického teroru v dobách Protektorátu, jejichž předkové schvalovali realizovaný odsun německého obyvatelstva a možná dokonce i tzv. excesy, tj. násilí spáchané na německých civilistech, právě pod dojmem prožitých traumat okupačního soumraku. Na německé straně dodnes žijí potomci těch, kteří zažili tyto násilnosti, byť byli sami či jejich rodiče či prarodiče osobně odpovědní za to, čeho se sudetští Němci dopustili v letech 1935 - 1945. Jedno však tito potomci z obou stran hranice mají společné: odpovědnost za činy svých předků nenesou a ve věci vědomí spáchaných křivd mají oproti svým předkům jednu nevyhnutelnou dispozici: nemůžou tvrdit, že by se jich spáchané zločiny emocionálně dotýkaly stejně jako očitých aktérů.
Člověk, který se narodil roku 1985 v západním Německu a zažil třicet let svého života v blahobytu ekonomicky silné demokratické země, nemůže tvrdit, že problematiku odsunu vnímá emocionálně stejně jako jeho dědeček, který osobně zažil odsun... Ne, že by negativní emoce mizely, ale místo zaťatých pěstí a nenávistných výlevů spíše přerůstají v pocit lítosti a smutku nad všemi nesmyslnými křivdami, k nimž v minulosti došlo (a povědomí o tom, jak významným spouštěčem byl vypjatý pseudoromantický nacionalismus na německé straně je zde silnější, než si možná myslíme) a zároveň pocitu odpovědnosti nejen je nepřipustit v budoucnu, ale též úsilím o zahlazení starých ran a navázání na staleté mírové soužití obou národností na společném území. Zde pak vzniká prostor nejen pro ostentativní gesta smíření, ale též tvořivou každodenní přeshraniční spolupráci.
Zatímco ještě před deseti lety bylo žijících pamětníků válečných hrůz i poválečného odsunu ve veřejné rozpravě ještě poměrně hodně zúčastněných, milosrdná ruka času je postupně odvádí tam, kde jsou všechny rány již zahojeny... A ti mladší, co zůstávají, získávají díky této spravedlivé evoluci větší odstup a snad i rozvahu.
I díky tomuto došlo na sudetoněmecké straně k vypuštění zcela pomýleného požadavku na majetkové odškodnění: jednak již není z čeho odškodňovat, jednak to potenciální příjemci ani prakticky nepotřebují, ale hlavně podobný požadavek zcela zbytečně politicky a právně aktualizuje ty nejbolestivější historické kontexty...
Pan ministr oslovil členy Sudetoněmeckého krajanského sdružení slovy "milí krajané". Toto oslovení znamená mj. i to, že se sami či jejich předkové narodili v naší zemi, tj. v zemi za hraničními horami, vymezené tisíciletou zemskou hranicí, v zemi pod ochranou zemského patrona sv. Václava, o jehož přímluvu prosili po staletí její obyvatelé česky i německy, a jehož sochy zůstaly před kostely i v nich i na tom jejím území, které jí nacističtí zločinci na podzim 1938 násilně a ahistoricky urvali. Přejme si, aby toto oslovení bylo naplněno dalšími skutky hlavně na německé straně a příště už nejel zástupce české vlády na sjezd Sudetoněmeckého, nýbrž Krajanského sdružení Němců z Čech, Moravy a Slezska...


Autor je politolog, je členem KDU-ČSL a předsedou Mladých lidovců
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama