Občanská (ne)dospělost potomků otce vlasti

14. května 2016 v 23:53 | Vladimír Hanáček
Sedmisté výročí narození českého krále a římského císaře Karla IV. přišlo pro naší společnost v příhodnou dobu. Připomenout si autoritu nejvýznamnějšího panovníka našich dějin i jeho zásluhy na povznesení naší země a jejího hlavního města do pozice centra evropské politiky, kultury i vzdělanosti je právě v tomto čase navýsost důležité. Nikoliv proto, abychom dobu Karlovy vlády poměřovali dnešními měřítky, ani abychom dnešek porovnávali s dějinnými reáliemi 14. století a ještě k tomu připojovali povrchní sentimentalitu vyvěrající z aktuální "blbé nálady", nýbrž proto, abychom se pokusili tematizovat a nově kontextualizovat nadčasový étos, který si s "největším Čechem" spojujeme a nahlédli ho tváří v tvář aktuálním výzvám.
Je svým způsobem pozoruhodné, že právě současná česká společnost považuje dobu vlády Karla IV. za jeden z vrcholů našich dějin, pokud jde o obecné blaho naší země a jejích obyvatel. Takový pohled je pozoruhodný především proto, že historiografie 19. století paradoxně přisuzovala pomyslnou pozici nejdůležitějšího období éře husitského hnutí a náboženských válek 15. století. Právě chiliasmus náboženských obroditelů byl na jedné straně výrazem obdivuhodného intelektuálního vzepětí pražských učenců, na straně druhé ale taky byl výrazem, moderním slovníkem řečeno, krize legitimity královské moci, spojené s panováním Karlova syna Václava IV. Karlovo působení na českém trůně bylo vždy nahlíženo jako doba rozkvětu Českého království a především v materiální rovině v podobě historických památek i literárních textů. Bylo tomu mj. i proto, že Karlovu éru nešlo v moderních dějinách tak snadno politicky instrumentalizovat ve prospěch různých partikulárních výkladů českých dějin, které by odpovídali náležitým ideologickým šablonám.
Stalo se tak zřejmě i proto, že Karlova vláda znamenala rozkvět Českých zemí především díky jejich sepětí s vývojovým laufem celého evropského kontinentu. I pro dnešek tak Karel zůstává především archetypem českého panovníka evropského formátu a věhlasu, jako i zbožného křesťana a citlivého učence, který v dějinách věrohodně zosobňuje ctnosti panovníka, které připisujeme patronovi země české, svatému Václavovi.
Právě tato "evropská rozhleděnost" a ambice učinit z Českého státu hybatele civilizačního vývoje je atributem panovnické moci Karlovy, který se zdá být pro dnešní situaci nejvíce aktuálním. Právě v čase, kdy sílí volání po "uzavření hranic," myšleno vyvolání umělého pocitu bezpečí před hrozbami, kterým celá Evropa čelí, je třeba připomínat odpovědnost dědiců středověkého Českého státu za osud našeho kontinentu, vyžadujícího aktivní podíl. Uzavírání se před světem a chladnost ve vztazích k okolí, zejména k sousedům, není a nesmí být výrazem pravého vlastenectví a bezpečnost České republiky nesmí být pojímána jako nezávislá na zajištění bezpečnosti celého kontinentu. Ba právě naopak. K tomu, aby byla efektivní, musí být realizována právě v tomto rámci.
Pocit ohrožení a příslovečná nedůvěra v aktéry a jejich rozhodnutí, kteří jsou nahlíženi jako vnější a "cizí", byla po uplynulých dvacet let zcela uměle živena hlasateli "euroskeptismu" na české politické scéně. O co horší pak může být situace, kdy tváří v tvář první zásadnější krizi se ty instituce, jejichž legitimita byla dlouhodobě rétoricky zpochybňována, ukazují být jako nefunkční a neschopné této výzvě čelit…
Místo volání po odpovědném příspěvku nositelů odkazu Karlova sepětí Českých zemí s Evropou o nápravu daného stavu jsme svědky spíše nostalgického vzdychání sebedeklarovaných přívrženců "prozápadního kursu" po svrchované monarchické autoritě "moudrého vládce", který se osobně zasadí o přináležitost našeho státu k společnému evropskému domu a přesvědčí o tom své "poddané"… Absence takové autority na české politické scéně je dokonce často vykládána jako doklad degenerace našeho veřejného života. Ve skutečnosti jde však spíše o projev občanské nedospělosti a neochoty nahlížet roli naší země v Evropě a ve světě jako odvislou od postojů jejích obyvatel a jejich ochoty vzít zodpovědnost za její budoucnost.
Autorita panovníka nechybí, neboť je zpřítomněna právě na historickém plátně, z kteréhož nám občas aktuálně promlouvá jako důležitý inspirační zdroj. Co byla třicetiletá éra Karlovy vlády v Evropě na rozhraní gotiky a renesance proti této staleté tradici permanentní aktualizace jeho nejen kulturního, ale též politické dědictví? Tohoto dědictví je však třeba se neustále znovu a znovu ujímat. To, zda dokážeme plnit roli hybatelů dějinného vývoje a přimknout se k odkazu velikánů našich dějin záleží jen na nás…



Autor je politolog, je předsedou Mladých lidovců
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama