Květen 2016

Státnický čin ministra Hermana a naše nynější krize

17. května 2016 v 19:20 | Vladimír Hanáček
Vystoupení ministra kultury Daniela Hermana na sudetoněmeckých dnech v Norimberku vzbudilo zcela oprávněně velkou pozornost. Jakkoliv se všichni komentátoři shodují na tom, že účast člena české vlády na setkání sudetských Němců představuje historický průlom, rozhodně by nebylo na místě tvrdit, že by ministrovo vystoupení vyvolalo dosud nebývalé vášně. Reakce jsou naopak většinově velmi střídmé, až uměřené, a slova pochopení a souhlasu jsou ve veřejné rozpravě alespoň opticky zastoupena ve stejné míře jako různě intenzifikované kritické hlasy. Je to paradox. Téma, které dlouhá desetiletí vyvolávalo na obou stranách Šumavy doslova hysterii, a přitom šlo o relativně zanedbatelné výroky či akty jednotlivců, je najednou v momentě zásadního dějinného počinu přijímáno s až asketickou zdrženlivostí. Je to dáno faktem, že se tu "něco" změnilo. Zkusme se zamyslet, co vlastně a jaké to má dopady.
Pan ministr neřekl na samotném sjezdu zásadně nic významně nového oproti některým předchozím výrokům některých předních českých politiků: slovům lítosti nad neblahými činy v minulosti, zdůraznění linearity vývoje, příčin a následků, jakož i nadčasových morálních imperativů jako rastru pro principiální hodnocení, kterých jsme slyšeli od listopadu 1989 již několik. Ať už to bylo vyjádření Václava Havla v Československé televizi 16. prosince 1989 o tom, že bychom se vyhnaným Němcům měli omluvit (nutno podtrhnout: datum napovídá, že ho Havel nepronesl jako prezident...), obsahu Česko-německé deklarace z ledna 1997, podepsané premiérem Klausem a kancléřem Kohlem, vyznamenání sudetoněmeckých protinacistických bojovníků premiérem Jiřím Paroubkem v roce 2005, slov o nutnosti smíření premiéra Petra Nečase z návštěvy v Bavorsku v roce 2013 i gesta vícepremiéra Pavla Bělobrádka položením věnce u pomníku obětí odsunu v létě 2015. Daniel Herman ve svém projevu zároveň zdůraznil, že potřeba usmíření, tedy zahlazení starých ran je výrazem snahy nalézt nový rámec dobré spolupráce, tzn. orientace do budoucna. A právě zde tkví jedno z nejhlubších pochopení nastalých změn.
Zcela nový je tudíž nejen formát, to je vystoupení člena vlády na sudetoněmeckých dnech (byť Daniel Herman byl ještě nikoliv jako ministr těchto setkání účasten již několikrát), ale též kontext, poskytující pozadí pro pochopení vyřčených výzev. Potřeba plodné spolupráce v jednotném evropském domě je totiž nyní motivována nejen ambicemi, které byly donekonečna zdůrazňovány v minulosti, tedy především utilitární potřebou hospodářské kooperace a obchodní výměny, příp. kulturním a intelektuálním propojováním, nýbrž s novou naléhavostí vystoupivší ambice objevení vlastní kolektivní identity, vyvěrající z širšího civilizačního záběru. Tato potřeba se pak konkretizuje v akutním pocitu nutnosti společného postupu vůči hrozbám, kterým nyní Evropa čelí, a o kterých taky pan ministr s velkou naléhavostí a možná i nebývalou otevřeností ve svém norimberském proslovu mluvil.
Polemizovat o tom, že spořádaní bavorští senioři, kteří se před 70 a více lety narodili na území dnešní ČR a dodnes k nám zajíždějí s pocitem nostalgie pobytu ve vlasti svých předků, kteří se každou neděli jezdí svými Mercedesy pomodlit do farního kostela k Trojjedinému Bohu, kteří na tanečních zábavách tancují polku na skladby Antonína Borovičky, jen s německým textem, kteří nosí kroje podobné těm našim ze západní části Čech a kteří doma jí prakticky stejné pokrmy jako my (a totéž činí i jejich potomci, kteří jsou již rodilými Bavory), jsou z kulturně-civilizačního hlediska nepřijatelní jako spojenci vůči hrozbám současnosti může snad jen ten nejomezenější nacionalista, avšak jen do chvíle, kdy zjistí, že jeho zaťatá pěst a silné slovo v ústech je asi to jediné, co může k obraně svých bližních před těmito hrozbami nabídnout. Naopak tato do očí bijící kulturní, intelektuální i reálného životního stylu se dotýkající příbuznost mezi námi a našimi bývalými krajany německého jazyka je dnes natolik silně vnímána jako posilující v rozbouřeném moři globalizovaného civilizačního vzduchoprázdna, že se jí paradoxně začínají chytat i ti, kteří by ještě před několika málo lety měli vůči odsunutým Němcům ta nejhorší slova nenávisti a opovržení. Ruku v ruce s pocitem kulturní příbuznosti pak jdou i bezprostřední politické zřetele. Není bez zajímavosti, že druhým významným hostem na sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení byl kromě ministra Hermana i bavorský premiér Horst Seehofer, jenž je vnímán jako jeden z nejhlasitějších kritiků postoje kancléřky Merkelové k řešení migrační krize, že odsunutí Němci patří mezi tradiční voličské opory jeho strany CSU a jejich předák Berndt Posselt tuto stranu dlouhá léta zastupoval v Bundestagu i Evropském parlamentu.
Není to však jen pocit akutního ohrožení a potřeba hledat si silné a zároveň spolehlivé spojence, co zásadně proměňuje kontext vnímání "sudetoněmeckého problému." Je jím zcela přirozeně a zároveň i nevyhnutelně i probíhající generační obměna na obou stranách hranice. V ČR stále žijí potomci obětí nacistického teroru v dobách Protektorátu, jejichž předkové schvalovali realizovaný odsun německého obyvatelstva a možná dokonce i tzv. excesy, tj. násilí spáchané na německých civilistech, právě pod dojmem prožitých traumat okupačního soumraku. Na německé straně dodnes žijí potomci těch, kteří zažili tyto násilnosti, byť byli sami či jejich rodiče či prarodiče osobně odpovědní za to, čeho se sudetští Němci dopustili v letech 1935 - 1945. Jedno však tito potomci z obou stran hranice mají společné: odpovědnost za činy svých předků nenesou a ve věci vědomí spáchaných křivd mají oproti svým předkům jednu nevyhnutelnou dispozici: nemůžou tvrdit, že by se jich spáchané zločiny emocionálně dotýkaly stejně jako očitých aktérů.
Člověk, který se narodil roku 1985 v západním Německu a zažil třicet let svého života v blahobytu ekonomicky silné demokratické země, nemůže tvrdit, že problematiku odsunu vnímá emocionálně stejně jako jeho dědeček, který osobně zažil odsun... Ne, že by negativní emoce mizely, ale místo zaťatých pěstí a nenávistných výlevů spíše přerůstají v pocit lítosti a smutku nad všemi nesmyslnými křivdami, k nimž v minulosti došlo (a povědomí o tom, jak významným spouštěčem byl vypjatý pseudoromantický nacionalismus na německé straně je zde silnější, než si možná myslíme) a zároveň pocitu odpovědnosti nejen je nepřipustit v budoucnu, ale též úsilím o zahlazení starých ran a navázání na staleté mírové soužití obou národností na společném území. Zde pak vzniká prostor nejen pro ostentativní gesta smíření, ale též tvořivou každodenní přeshraniční spolupráci.
Zatímco ještě před deseti lety bylo žijících pamětníků válečných hrůz i poválečného odsunu ve veřejné rozpravě ještě poměrně hodně zúčastněných, milosrdná ruka času je postupně odvádí tam, kde jsou všechny rány již zahojeny... A ti mladší, co zůstávají, získávají díky této spravedlivé evoluci větší odstup a snad i rozvahu.
I díky tomuto došlo na sudetoněmecké straně k vypuštění zcela pomýleného požadavku na majetkové odškodnění: jednak již není z čeho odškodňovat, jednak to potenciální příjemci ani prakticky nepotřebují, ale hlavně podobný požadavek zcela zbytečně politicky a právně aktualizuje ty nejbolestivější historické kontexty...
Pan ministr oslovil členy Sudetoněmeckého krajanského sdružení slovy "milí krajané". Toto oslovení znamená mj. i to, že se sami či jejich předkové narodili v naší zemi, tj. v zemi za hraničními horami, vymezené tisíciletou zemskou hranicí, v zemi pod ochranou zemského patrona sv. Václava, o jehož přímluvu prosili po staletí její obyvatelé česky i německy, a jehož sochy zůstaly před kostely i v nich i na tom jejím území, které jí nacističtí zločinci na podzim 1938 násilně a ahistoricky urvali. Přejme si, aby toto oslovení bylo naplněno dalšími skutky hlavně na německé straně a příště už nejel zástupce české vlády na sjezd Sudetoněmeckého, nýbrž Krajanského sdružení Němců z Čech, Moravy a Slezska...


Autor je politolog, je členem KDU-ČSL a předsedou Mladých lidovců

Občanská (ne)dospělost potomků otce vlasti

14. května 2016 v 23:53 | Vladimír Hanáček
Sedmisté výročí narození českého krále a římského císaře Karla IV. přišlo pro naší společnost v příhodnou dobu. Připomenout si autoritu nejvýznamnějšího panovníka našich dějin i jeho zásluhy na povznesení naší země a jejího hlavního města do pozice centra evropské politiky, kultury i vzdělanosti je právě v tomto čase navýsost důležité. Nikoliv proto, abychom dobu Karlovy vlády poměřovali dnešními měřítky, ani abychom dnešek porovnávali s dějinnými reáliemi 14. století a ještě k tomu připojovali povrchní sentimentalitu vyvěrající z aktuální "blbé nálady", nýbrž proto, abychom se pokusili tematizovat a nově kontextualizovat nadčasový étos, který si s "největším Čechem" spojujeme a nahlédli ho tváří v tvář aktuálním výzvám.
Je svým způsobem pozoruhodné, že právě současná česká společnost považuje dobu vlády Karla IV. za jeden z vrcholů našich dějin, pokud jde o obecné blaho naší země a jejích obyvatel. Takový pohled je pozoruhodný především proto, že historiografie 19. století paradoxně přisuzovala pomyslnou pozici nejdůležitějšího období éře husitského hnutí a náboženských válek 15. století. Právě chiliasmus náboženských obroditelů byl na jedné straně výrazem obdivuhodného intelektuálního vzepětí pražských učenců, na straně druhé ale taky byl výrazem, moderním slovníkem řečeno, krize legitimity královské moci, spojené s panováním Karlova syna Václava IV. Karlovo působení na českém trůně bylo vždy nahlíženo jako doba rozkvětu Českého království a především v materiální rovině v podobě historických památek i literárních textů. Bylo tomu mj. i proto, že Karlovu éru nešlo v moderních dějinách tak snadno politicky instrumentalizovat ve prospěch různých partikulárních výkladů českých dějin, které by odpovídali náležitým ideologickým šablonám.
Stalo se tak zřejmě i proto, že Karlova vláda znamenala rozkvět Českých zemí především díky jejich sepětí s vývojovým laufem celého evropského kontinentu. I pro dnešek tak Karel zůstává především archetypem českého panovníka evropského formátu a věhlasu, jako i zbožného křesťana a citlivého učence, který v dějinách věrohodně zosobňuje ctnosti panovníka, které připisujeme patronovi země české, svatému Václavovi.
Právě tato "evropská rozhleděnost" a ambice učinit z Českého státu hybatele civilizačního vývoje je atributem panovnické moci Karlovy, který se zdá být pro dnešní situaci nejvíce aktuálním. Právě v čase, kdy sílí volání po "uzavření hranic," myšleno vyvolání umělého pocitu bezpečí před hrozbami, kterým celá Evropa čelí, je třeba připomínat odpovědnost dědiců středověkého Českého státu za osud našeho kontinentu, vyžadujícího aktivní podíl. Uzavírání se před světem a chladnost ve vztazích k okolí, zejména k sousedům, není a nesmí být výrazem pravého vlastenectví a bezpečnost České republiky nesmí být pojímána jako nezávislá na zajištění bezpečnosti celého kontinentu. Ba právě naopak. K tomu, aby byla efektivní, musí být realizována právě v tomto rámci.
Pocit ohrožení a příslovečná nedůvěra v aktéry a jejich rozhodnutí, kteří jsou nahlíženi jako vnější a "cizí", byla po uplynulých dvacet let zcela uměle živena hlasateli "euroskeptismu" na české politické scéně. O co horší pak může být situace, kdy tváří v tvář první zásadnější krizi se ty instituce, jejichž legitimita byla dlouhodobě rétoricky zpochybňována, ukazují být jako nefunkční a neschopné této výzvě čelit…
Místo volání po odpovědném příspěvku nositelů odkazu Karlova sepětí Českých zemí s Evropou o nápravu daného stavu jsme svědky spíše nostalgického vzdychání sebedeklarovaných přívrženců "prozápadního kursu" po svrchované monarchické autoritě "moudrého vládce", který se osobně zasadí o přináležitost našeho státu k společnému evropskému domu a přesvědčí o tom své "poddané"… Absence takové autority na české politické scéně je dokonce často vykládána jako doklad degenerace našeho veřejného života. Ve skutečnosti jde však spíše o projev občanské nedospělosti a neochoty nahlížet roli naší země v Evropě a ve světě jako odvislou od postojů jejích obyvatel a jejich ochoty vzít zodpovědnost za její budoucnost.
Autorita panovníka nechybí, neboť je zpřítomněna právě na historickém plátně, z kteréhož nám občas aktuálně promlouvá jako důležitý inspirační zdroj. Co byla třicetiletá éra Karlovy vlády v Evropě na rozhraní gotiky a renesance proti této staleté tradici permanentní aktualizace jeho nejen kulturního, ale též politické dědictví? Tohoto dědictví je však třeba se neustále znovu a znovu ujímat. To, zda dokážeme plnit roli hybatelů dějinného vývoje a přimknout se k odkazu velikánů našich dějin záleží jen na nás…



Autor je politolog, je předsedou Mladých lidovců