Po německých a rakouských volbách aneb na cestě do Výmaru

26. dubna 2016 v 16:01 | Vladimír Hanáček
Nedávné zemské volby ve třech spolkových zemích Německa a nedělní první kolo prezidentských voleb v Rakousku nám odhalily tendence, které jsou často vysvětlovány situačními faktory a proměnami společenských nálad s nimi spojenými. Toto vysvětlení je samozřejmě možné a zřejmě i explanačně celkem vyhovující. Pokusme se však tyto tendence zhodnotit nikoliv z hlediska příčin, které za nimi stojí (a to navíc krátkodobě), nýbrž spíše se zamysleme nad tím, co by nastalo, kdyby se za nimi skrývala dlouhodobá vývojová charakteristika příslušných stranických systémů a hlavně k čemu by dlouhodobě takový stav vedl.
V Německu vidíme volební výsledky, znamenající diskontinuitní řez ve dvou rovinách: úspěch zelených na úkor dvou tradičně nejsilnějších stran a taktéž doposud nevídaně vysokou podporu protestní strany AfD. Z pohledu další evoluce mechanismu stranického systému je pak podstatný především ten první rys. V Rakousku jsme pak svědky bezprecedentní podpory kandidáta strany Svobodných, tedy strany sice zavedené, ale s výjimkou sedmi let v minulém desetiletí dlouhodobě izolované a ze strany politické konkurence i mainstreamových médií nahlížené jako antisystémové, nebo dokonce extrémní. Úspěch AfD v Německu i Svobodných v Rakousku je přímo spojován s aktuálním problémem migrační krize a nedůvěrou části populace v příslušníky tradiční elity, zaujímajících v otázce přijímání migrantů vstřícné stanovisko. Jakkoliv faktorů je jistě víc, dá se od tohoto momentu odpíchnout právě k úvaze o tom, jak přítomnost a volební posílení těchto formací na úkor zavedených stran může ovlivnit budoucí interakční vzorce mezi nimi, jinými slovy, jak ovlivní strategii představitelů zavedených stran v poměru k nim.
Dosavadní praxe velkých koalic mezi křesťanskými a sociálními demokraty v Německu a především pak v Rakousku je jednou ze zásadních příčin krize legitimity zavedených stran. Sama o sobě by ovšem nebyla problematická v momentě, kdyby byla společností obecně vnímána jako "sňatek z rozumu" a výsledky koaličního vládnutí odvisely více od prosazování programu té silnější z obou stran na úkor druhé, což by fakticky vedlo k přítomnosti reálné volební soutěže mezi stranami vládní koalice, která představuje dominantní dimenzi, kolem které dochází ke strukturaci stranického systému. Systémová přítomnost dalších, tentokrát ryze opozičních subjektů, které ovšem disponují koaličním potenciálem vůči vládním stranám (především zelených) pak oslabuje i samu koncentraci dominantních stranických identifikací, spojených se systémově konformním "demokratickým" postojem směrem ke stranám vládní koalice. Nic z toho však neznamená, že by sama praxe velkých koalic nebyla dlouhodobým systémovým problémem, oslabujícím v posledku jeho legitimitu jako celku.
Ani v jedné ze zemí zatím nedošlo k tomu, že by na základě volebních výsledků nebyly dvě nejsilnější strany schopny společně vytvořit vládní koalici. Pokud ovšem budou výše naznačené trendy pokračovat, můžeme se brzo dožít toho, že křesťanští a sociální demokraté ani v Německu, ani v Rakousku společně prostě nevytvoří většinovou koalici. Je nasnadě, jaké řešení by následovalo poté: dvě dosud nejsilnější strany by doplnily koalici o zelené a tím by udržely většinu pro novou širokou trojkoalici černo-červeno-zelenou... Takový stav by na první pohled mohl budit dojem, že jde o opatření zachraňující, udržující a v podstatě petrifikující status quo. Takové hodnocení by ovšem bylo velmi zkreslené a co do možných důsledků jeho realizace dokonce i velmi nebezpečné. V praxi by totiž vedlo k tomu, že vznikla vládní koalice, která by za předpokladu udržení zásadní partikulárních ideových východisek politik dotčených stran nebyla ideově propojená, postavená na pravo-levém dělení. Její legitimizace by se týkala toliko zásadních hodnotových základů, na nichž stojí příslušný politický systém. Představovala by tak jedinou relevantní variantu udržení podstatných systémových východisek. Pokud by znamenala faktický přesun dominantních dimenzí volební soutěže z koaličně-opoziční roviny na samotnou úroveň vládní koalice, nepředstavovala by takový problém. Pokud by ovšem měla proti sobě relativně silnou a především pak postupně posilující parlamentní opozici v podobě radikálních stran, s nimiž by byla nucena volebně soutěžit, ale taktéž by tyto subjekty strany vládní koalice odmítaly jako systému nebezpečnou hrozbu, potom by se zásadním způsobem proměnila sama logika evoluce mechanismu stranického systému v podobě, znamenající zásadní diskontinuitu s celým poválečným vývojem příslušných systémů.
Znamenalo by to, že vůči široké koalici křesťanských a sociálních demokratů a zelených by neexistovala systémově přijatelná vládní alternativa. Podstatou demokratické politiky ale je to, že vždy musí být k dispozici min. dvě legitimní alternativy. Navíc veškeré neúspěchy vládní politiky (a i neúspěchy k nedokonalé realitě tohoto světa inherentně patří) by byly nahlíženy jako faktor motivující k volbě antisystémové opozice jako jediné relevantní alternativy.
Nahlédnuto na tuto otázku z perspektivy teorie stranických systémů Giovanni Sartoriho, znamenal by takový vývoj reálný posun k od formátu omezeného k extrémnímu multipartismu a v rámci mechanismu stranického systému od umírněného k polarizovanému pluralismu: široká koalice představuje neměnný střed systému, trvale participující na moci a přítomnost silných a vlivných antisystémových subjektů (v Německu dokonce dle Sartoriho definice oboustranně: Die Linke zleva a AfD zprava), jakož i endemickou tendenci k jejich trvalému posilování a permamentního voličského "krvácení" středu... Sartori empiricky zařazoval polarizovaný pluralismus v tomto geografickém prostoru do období tzv. výmarské republiky v meziválečném Německu. Jak tento politický systém skončil je všeobecně známým historickým poznatkem...
Oslabení tradičních stran v Německu a v Rakousku, vedoucí k potenciálnímu vzniku širokých koalic "prosystémových" stran (stejně jako společná podpora SPÖ, ÖVP a zelených Alexandra Van der Bellena ve druhém kole prezidentských voleb v Rakousku) sice může být dotčenými aktéry oslavováno jako odpovědný přístup zachování systému a jeho hodnot. A i v postkomunistických zemích by se jistě našlo nemalé množství nadšenců, kteří by toto řešení z německy mluvících zemí dávali za vzor jako projev bytostného demokratického cítění tamějších elit i většiny voličů. Bylo by to však ovšem Pyrrhovo vítězství, po němž by mohlo následovat něco, co se nám radši ani nechce domýšlet... Nezbývá nic jiného než takovému scénáři v následujících volbách zabránit. A toho lze dosáhnout pouze tehdy, pokud zavedené strany budou reprezentovat vůli voličů, kteří je v minulosti vždy neotřesitelně dosadili do vládních křesel...

Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama