Duben 2016

Po německých a rakouských volbách aneb na cestě do Výmaru

26. dubna 2016 v 16:01 | Vladimír Hanáček
Nedávné zemské volby ve třech spolkových zemích Německa a nedělní první kolo prezidentských voleb v Rakousku nám odhalily tendence, které jsou často vysvětlovány situačními faktory a proměnami společenských nálad s nimi spojenými. Toto vysvětlení je samozřejmě možné a zřejmě i explanačně celkem vyhovující. Pokusme se však tyto tendence zhodnotit nikoliv z hlediska příčin, které za nimi stojí (a to navíc krátkodobě), nýbrž spíše se zamysleme nad tím, co by nastalo, kdyby se za nimi skrývala dlouhodobá vývojová charakteristika příslušných stranických systémů a hlavně k čemu by dlouhodobě takový stav vedl.
V Německu vidíme volební výsledky, znamenající diskontinuitní řez ve dvou rovinách: úspěch zelených na úkor dvou tradičně nejsilnějších stran a taktéž doposud nevídaně vysokou podporu protestní strany AfD. Z pohledu další evoluce mechanismu stranického systému je pak podstatný především ten první rys. V Rakousku jsme pak svědky bezprecedentní podpory kandidáta strany Svobodných, tedy strany sice zavedené, ale s výjimkou sedmi let v minulém desetiletí dlouhodobě izolované a ze strany politické konkurence i mainstreamových médií nahlížené jako antisystémové, nebo dokonce extrémní. Úspěch AfD v Německu i Svobodných v Rakousku je přímo spojován s aktuálním problémem migrační krize a nedůvěrou části populace v příslušníky tradiční elity, zaujímajících v otázce přijímání migrantů vstřícné stanovisko. Jakkoliv faktorů je jistě víc, dá se od tohoto momentu odpíchnout právě k úvaze o tom, jak přítomnost a volební posílení těchto formací na úkor zavedených stran může ovlivnit budoucí interakční vzorce mezi nimi, jinými slovy, jak ovlivní strategii představitelů zavedených stran v poměru k nim.
Dosavadní praxe velkých koalic mezi křesťanskými a sociálními demokraty v Německu a především pak v Rakousku je jednou ze zásadních příčin krize legitimity zavedených stran. Sama o sobě by ovšem nebyla problematická v momentě, kdyby byla společností obecně vnímána jako "sňatek z rozumu" a výsledky koaličního vládnutí odvisely více od prosazování programu té silnější z obou stran na úkor druhé, což by fakticky vedlo k přítomnosti reálné volební soutěže mezi stranami vládní koalice, která představuje dominantní dimenzi, kolem které dochází ke strukturaci stranického systému. Systémová přítomnost dalších, tentokrát ryze opozičních subjektů, které ovšem disponují koaličním potenciálem vůči vládním stranám (především zelených) pak oslabuje i samu koncentraci dominantních stranických identifikací, spojených se systémově konformním "demokratickým" postojem směrem ke stranám vládní koalice. Nic z toho však neznamená, že by sama praxe velkých koalic nebyla dlouhodobým systémovým problémem, oslabujícím v posledku jeho legitimitu jako celku.
Ani v jedné ze zemí zatím nedošlo k tomu, že by na základě volebních výsledků nebyly dvě nejsilnější strany schopny společně vytvořit vládní koalici. Pokud ovšem budou výše naznačené trendy pokračovat, můžeme se brzo dožít toho, že křesťanští a sociální demokraté ani v Německu, ani v Rakousku společně prostě nevytvoří většinovou koalici. Je nasnadě, jaké řešení by následovalo poté: dvě dosud nejsilnější strany by doplnily koalici o zelené a tím by udržely většinu pro novou širokou trojkoalici černo-červeno-zelenou... Takový stav by na první pohled mohl budit dojem, že jde o opatření zachraňující, udržující a v podstatě petrifikující status quo. Takové hodnocení by ovšem bylo velmi zkreslené a co do možných důsledků jeho realizace dokonce i velmi nebezpečné. V praxi by totiž vedlo k tomu, že vznikla vládní koalice, která by za předpokladu udržení zásadní partikulárních ideových východisek politik dotčených stran nebyla ideově propojená, postavená na pravo-levém dělení. Její legitimizace by se týkala toliko zásadních hodnotových základů, na nichž stojí příslušný politický systém. Představovala by tak jedinou relevantní variantu udržení podstatných systémových východisek. Pokud by znamenala faktický přesun dominantních dimenzí volební soutěže z koaličně-opoziční roviny na samotnou úroveň vládní koalice, nepředstavovala by takový problém. Pokud by ovšem měla proti sobě relativně silnou a především pak postupně posilující parlamentní opozici v podobě radikálních stran, s nimiž by byla nucena volebně soutěžit, ale taktéž by tyto subjekty strany vládní koalice odmítaly jako systému nebezpečnou hrozbu, potom by se zásadním způsobem proměnila sama logika evoluce mechanismu stranického systému v podobě, znamenající zásadní diskontinuitu s celým poválečným vývojem příslušných systémů.
Znamenalo by to, že vůči široké koalici křesťanských a sociálních demokratů a zelených by neexistovala systémově přijatelná vládní alternativa. Podstatou demokratické politiky ale je to, že vždy musí být k dispozici min. dvě legitimní alternativy. Navíc veškeré neúspěchy vládní politiky (a i neúspěchy k nedokonalé realitě tohoto světa inherentně patří) by byly nahlíženy jako faktor motivující k volbě antisystémové opozice jako jediné relevantní alternativy.
Nahlédnuto na tuto otázku z perspektivy teorie stranických systémů Giovanni Sartoriho, znamenal by takový vývoj reálný posun k od formátu omezeného k extrémnímu multipartismu a v rámci mechanismu stranického systému od umírněného k polarizovanému pluralismu: široká koalice představuje neměnný střed systému, trvale participující na moci a přítomnost silných a vlivných antisystémových subjektů (v Německu dokonce dle Sartoriho definice oboustranně: Die Linke zleva a AfD zprava), jakož i endemickou tendenci k jejich trvalému posilování a permamentního voličského "krvácení" středu... Sartori empiricky zařazoval polarizovaný pluralismus v tomto geografickém prostoru do období tzv. výmarské republiky v meziválečném Německu. Jak tento politický systém skončil je všeobecně známým historickým poznatkem...
Oslabení tradičních stran v Německu a v Rakousku, vedoucí k potenciálnímu vzniku širokých koalic "prosystémových" stran (stejně jako společná podpora SPÖ, ÖVP a zelených Alexandra Van der Bellena ve druhém kole prezidentských voleb v Rakousku) sice může být dotčenými aktéry oslavováno jako odpovědný přístup zachování systému a jeho hodnot. A i v postkomunistických zemích by se jistě našlo nemalé množství nadšenců, kteří by toto řešení z německy mluvících zemí dávali za vzor jako projev bytostného demokratického cítění tamějších elit i většiny voličů. Bylo by to však ovšem Pyrrhovo vítězství, po němž by mohlo následovat něco, co se nám radši ani nechce domýšlet... Nezbývá nic jiného než takovému scénáři v následujících volbách zabránit. A toho lze dosáhnout pouze tehdy, pokud zavedené strany budou reprezentovat vůli voličů, kteří je v minulosti vždy neotřesitelně dosadili do vládních křesel...

Autor je politolog

Politická mravnost mezi Babišem a Kalouskem

5. dubna 2016 v 13:55 | Vladimír Hanáček
Je zvláštním rysem české politiky již od 90. let, že strukturace politické scény probíhá obvykle podél polarizace, jejímiž hlavními protagonisty jsou dvě ústřední postavy, tak říkajíc ztělesňující jednu ze stran sporu. Všichni ostatní jsou pak nuceni čelit hodnocení vlastní pozice v kontextu této polarizace, jinými slovy, ke které straně sporu mají blíž a komu tím vlastně slouží…
Taková dvoustranná polarizace by sama o sobě nebyla zásadním politickým problémem, koneckonců podstatou demokratické politiky je existence min. dvou vzájemně odlišných alternativ. Problém nastává, jakmile ono ztělesnění obou pozic představují dvě osobnosti, které jsou z pohledu třetích aktérů nahlíženy natolik kontroverzně, že výběr mezi jednou či druhou pozicí představuje mimořádně nepříjemnou Sofiinu volbu, navíc spojenou s nevýhodnou pozicí nepoměrně slabšího aktéra, představujícího "ocas" případného koaličního spojenectví. Již v 90. letech byla takto charakterizována polarizace mezi dvěma nejsilnějšími stranami a jejich lídry Václavem Klausem a Milošem Zemanem. Tehdejší předseda KDU-ČSL Josef Lux považoval koaliční spolupráci s ODS v zájmu směřování na cestě ekonomické transformace země za vhodné uspořádání a následné výhrady vůči jejímu průběhu hodlal řešit na půdě koalice. Poté, co "neomylní" předáci ODS začali tuto debatu považovat za osobní útoky na sebe a "okopávání kotníků", byl nucen zvažovat jiné varianty včetně potenciálního spojenectví s levicovou ČSSD, za což posléze čelil přezdívkám o "hadovi na tři" apod. O co překvapivější poté bylo, když po volbách 1998 uzavřely dvě nejsilnější strany kartelovou dohodu o rozdělení politické moci v zemi a předchozí spory jakoby se nekonaly…
V prvním decenniu, přesněji řečeno jeho druhé polovině, se zase vyjádřením principiální polarizace české politické scény stali pánové Topolánek a Paroubek. Jejich vyhrocený vztah, jdoucí až do roviny osobní averze, zapříčinil nemožnost jakékoliv elementární shody na zásadních principech uspořádání politických institucí, po volebním patu před deseti lety otevřel cestu politickému přeběhlictví se zásadními dopady na vládní uspořádání a v neposlední řadě byl i příčinou mezinárodní ostudy po pádu vlády uprostřed předsednictví ČR Evropské unii v roce 2009. Hlavně ale jejich politická praxe posílila nespokojenost občanů s politikou a nepřímo zapříčinila následné zásadnější stranicko-systémové změny.
Po roce 2010 jakoby se zdálo, že takováto principiální polarizace, nesená dvěma kontroverzními osobnostnostmi, z české politiky zmizela. Po volbách 2013 je však opět na scéně, tentokrát však ve zcela jiném podání a bohužel taky potenciálně s jinými důsledky.
Polarizace, symbolicky ztělesňovaná pány Babišem a Kalouskem, totiž jednak nepředstavuje principiální opozici dvou odlišných ideově-politických proudů, jako spíš střet zájmů dvou "strážců státní kasy" a hodnocení jejich působení z hlediska míry rizika, které představují pro systém jako takový, projevující se snahou o kriminalizaci druhé strany. Fakticky se tak babišovsko-kalouskovská polarizace dotýká samotné povahy politického režimu a sporu o ní. Zároveň však na rozdíl od předchozích případů jde o střet značně nevyrovnaný. Politické působení minulé Nečasovy vlády přineslo zcela zásadní diskreditaci neoliberálních socioekonomických receptů v očích značné části populace, včetně tradičních voličů politické pravice. Podpora hnutí ANO ve volbách 2013, vezoucí se na vlně všeobecné nespokojenosti s politikou, znamenala pro bývalou vládní pravici nepoměrně větší voličské ztráty, než pro levicovou opozici. Následné vládní spojenectví ANO s ČSSD jen potvrzuje, že Babišova ambice propojit obecný odpor k politice zavedeného establishmentu se zásadní kritikou politiky minulé vlády je jádrem jeho voličské legitimace. Babiš tak významně posílil svojí image odpovědného manažéra státu-firmy a obroditele jeho základních funkcí skrze sebestylizaci do polohy ústřední "Antikalouska" české politické scény. Poté, co začnou být Babišovy politické "byznysprojekty" ve státní sféře hodnoceny prizmatem úspěšnosti či neúspěšnosti snahy o sanaci státu a nápravu jeho fungování po předchozím nájezdu neoliberálních kořistníků, začne se taktéž odhlížet od předchozího stavu a udílet odpovědnost toliko stávajícímu ministrovi financí. V zájmu udržení vlastního potenciálu se Babiš proto navzdory této odpovědnosti snaží zachovat v očích svých sympatizantů dojem, že navzdory vládnímu působení stále není politik a za všechny problémy, které nastávají a nastávat budou, může "Kalousek - symbol korupce"…
Miroslavem Kalouskem dnes vedená politická strana zaznamenala ve volbách 2013 sice volební zisk představující vzhledem k okolnosti její principiální odpovědnosti za předchozí vládní politiku pro ní nesporný úspěch. Ani tento výsledek z ní však nečiní potenciálního vítěze voleb a propad jejích voličských preferencí v posledních měsících jasně ukazuje, že ústřední "Antibabiš" Kalousek asi nebude tím, za koho budou voliči horovat v momentě principiálního rozchodu s Babišem. Miroslav Kalousek totiž nese takovou míru odpovědnosti za výsledky vládnutí Nečasova kabinetu, že bude asi těžko stačit pouhé negativní vymezení se vůči Babišovi a jeho výsledkům v oblasti rozpočtové politiky a dopadů na podnikatelské prostředí, notabene v situaci, kdy na rozdíl od dob Kalouskova vládního působení zaznamenává dnes ČR hospodářský růst.
Miroslav Kalousek proto zvolil jinou strategii: z někdejšího ordináře fiskální odpovědnosti se stal zapálený "tibetský vlajkonoš", tedy samozvaný ústřední obhájce liberálních hodnot západní civilizace a prozápadního demokratického směřování ČR tváří v tvář jejím "únoscům na východ", tedy prezidentu Zemanovi a vícepremiéru Babišovi. Význam této polarizace nepochybně pod dojmem událostí posledních několika let na mezinárodní scéně i v českém politickém bazénu i pod dojmem "invaze rudých sarančat" na pražských ulicích o Velikonočním týdnu, neradno podceňovat. Bez ohledu na toto téma je ale na místě se ptát především na to, zda odpůrci této vize naší země jako součásti orientálního východu můžou jako svého ústředního lídra přijmout Miroslava Kalouska, jehož jediným zmocněním k této roli je aktuální opoziční úloha v Poslanecké sněmovně a symbolické zmocnění ze strany svého šlechtického předchůdce? Miroslav Kalousek se v této perspektivě může možná jevit jako celkem věrohodný "druhý Schwarzenberg" (avšak se zcela nesrovnatelnou osobní a politickou minulostí, která není daná jen generačním rozdílem mezi bývalým a současným předsedou TOP 09), ale zcela nevěrohodná a až urážející se jeví Kalouskova veřejná sebestylizace do role "třetího Havla", tedy ústředního strážce hodnotového a duchovního odkazu prvního polistopadového prezidenta. Miroslav Kalousek nikdy nepatřil do okruhu blízkých přátel Václava Havla a bývalý prezident za svého života podle vlastních vyjádření nikdy nevolil politickou stranou, kterou reprezentoval Miroslav Kalousek. Snaha předsedy TOP 09 získat image hlavní postavy "tábora Pravdy a lásky" tak může na mnohé pozorovatele působit jako jednostranné účelové zneužití těchto symbolů v zájmu posílení vlastní politické pozice.
Obě tyto polohy, Babišova i Kalouskova, jsou však s ohledem na osobnostní profil obou lídrů a jejich politickou i profesní minulost, velmi málo přijatelné pro ty, kteří hodlají uplatňovat vůči politickému rozhodování a výkonu veřejné moci vyšší morální nároky, než jaké jsou takto zpřítomněny. A negativní vymezení se vůči jedné straně logicky působí jako kolaborace s tou druhou. To je dáno již poměrem sil mezi politickými aktéry, vzešlým z voleb v roce 2013. Dilema sociálních a křesťanských demokratů, zda je přijatelné setrvat v jedné vládě s Andrejem Babišem po odhalení v kauze Čapí hnízdo, je tak jen posilováno skutečností, že jakákoliv jiná varianta vládního uspořádání bez Andreje Babiše předpokládá nějakou formu zapojení stran bývalé Nečasovy vlády a především pak Kalouskovy TOP 09 (pomineme-li variantu koaliční spolupráce ČSSD a KDU-ČSL s komunisty a Úsvitem, kterou asi z morálního hlediska netřeba dále rozvíjet…). Obě koaliční zavedené strany proto upřednostňují pragmatičtější hledisko možnosti dosažení programové shody a prosazení důležitých součástí svého programu s jednou či druhou stranou před principiálními morálními důrazy, neboť snaha o jejich naplnění by mohla s ohledem na aktuální poměr sil skončit zásadním politickým fiaskem. Tři strany současné vládní koalice jsou tak "odsouzeny" spolu dovládnout až do voleb 2017.
Ty se ovšem nezadržitelně blíží a právě a v nich bychom měli uplatňovat principiální morální akcenty skrze vlastní voličský výběr. Pokud se chceme spokojovat s praxí vytloukání klínu klínem a budeme volit Babiše proti Kalouskovi nebo Kalouska proti Babišovi, nestěžujme si pak na to, že v naší politice je příliš málo místa pro uplatnění vyššího principu mravního…


Autor je politolog, je členem KDU-ČSL