Na Visegrád nesahejte!

15. února 2016 v 19:56 | Vladimír Hanáček
Visegrádská skupina dnes slaví přesně čtvrtstoletí své existence. Právě 15. února 1991 položili svým podpisem základ novodobé spolupráce středoevropských zemí československý prezident Václav Havel, polský prezident Lech Wałęsa a maďarský premiér József Antall ve Visegrádu. Je paradoxem, že právě v čase 25. výročí svého vzniku zažívá Visegrádská skupina snad největší vlnu delegitimizace své existence, kterou kdy zažila. Ba co víc, toto zpochybňování významu a role V4 nezaznívá v českém prostředí z úst více či méně neskrývaných kritiků polistopadové zahraničně-politické linie naší země, ale naopak z úst těch, kteří se samozvaně pasují do úlohy jejích sveřepých strážců a obhájců. Sám spoluzakladatel Visegrádského společenství, prezident Václav Havel, by se asi divil, že jeho zahraničně-politické dědictví nabude pár let po jeho smrti rozměrů vyvazování se z tohoto společenství s argumentací, že nás "táhne na východ"…
Podobné politické, mediální a žurnalistické obraty netřeba podrobovat systematickému zkoumání, neboť se fakticky netýkají Visegrádu samotného a jeho role v české zahraničně-politické strategii, nýbrž se v nich obráží spíše ad absurdum dovedené myšlenkové konstrukce debaty o české sociokulturní a morálně-politické identitě, svázané do dichotomického schématu příslušnosti k Západu či k Východu, navíc doplněné o hysterii posledních měsíců, souvisících s migrační krizí a hlavně nedostatečnou schopností Evropského společenství tuto krizi řešit skrze uplatnění vlastních platných pravidel a institucionálních mechanismů. Tím však rozhodně neradno navozovat dojem, že tyto pohledy a tendence jsou zcela neškodné. Aniž by to jejich strůjci namnoze věděli, znamenají fakticky nepřímý útok na fundamentální základy české zahraniční politiky po roce 1989, jejichž smysl i dějinné opodstatnění jsou mnohem starší, a pokud by v jejich důsledku mělo dojít k rozkotání rámce visegrádské spolupráce a zasetí vzájemné nedůvěry mezi partnery V4, potom by podobný vývoj měl pro geopolitické postavení České republiky vskutku nedozírné následky!
Jaký je tedy historický smysl středoevropské spolupráce? Když se český, polský a uherský král setkali v roce 1335 ve Visegrádu poprvé, dohodli se na vzájemné spolupráci a "věčném přátelství" všech tří království. V tomto aktu nebyla zdaleka jen pragmatická politika příslušných panovnických dvorů, nýbrž tehdy možná ještě nevědomě i geopolitická prozíravost. V průběhu následujících staletí byly totiž všechny tři země konfrontovány s velmocenskou expanzí svých sousedů, nedbajících ohled na historická práva těchto státních celků a pojímajících je coby objekt své imperiální politiky pro jejich strategicky zcela zásadní geografickou polohu v neuralgickém bodě rozšiřování sfér vlivu na evropském kontinentu. Se zrodem moderní politiky v 19. století se tak státoprávní úsilí těchto zemí neopíralo jen o dějinnou legitimaci symbolických zdrojů své státní existence v podobě tzv. historického státního práva, ale taktéž o realistickou představu silného soustátí, v jehož rámci mohou naplnit své státoprávní nároky, aniž by oslabily svou pozici v mezinárodním měřítku. I proto František Palacký vyzýval v dopise frankfurtskému Vorparlamentu v dubnu 1848, že "kdyby státu rakouského nebylo již od dávna, museli bychom v interese Evropy, ba humanity samé, přičiniti se co nejdříve, aby se vytvořil". Odtud pramení taktéž v posledku neúspěšné státoprávní úsilí hlavního proudu české politiky po celých následujících 70 let a zde má kořeny též Masarykova vize "sanitního kordonu", pásu malých národů v prostoru mezi Německem a Ruskem, který jediný se může stát garantem svobody a nezávislosti těchto zemí navzdory sousedním velmocím. Neúspěch a praktická neuskutečnitelnost tohoto projektu v období mezi dvěma světovými válkami přinesla zemím mezi Šumavou a Bukem existenční katastrofu, kdy si cizí armády mašírovaly těmito krajinami z jedné strany na druhou…
Právě tato zásadní historická zkušenost ospravedlnila potřebu a položila základ novodobé spolupráce středoevropských (tj. mezi Německem a Ruskem se geograficky nacházejících) zemí, navíc umocněné společně sdílenou neblahou zkušeností se sovětským totalitarismem na svém území a aktuálně přítomnou postkomunistickou společenskou situací. Vznik Visegrádské trojky před 25 lety se stal nejdůležitějším praktickým výrazem tohoto vědomí a budoucích společných závazků.
Z tohoto výkladu je pak zřetelný i aktuální geopolitický význam Visegrádské skupiny. Funkční spolupráce čtyř středoevropských zemí vytváří zásadní prostor pro faktickou konstituci silného středoevropského aktéra, jenž se svou silou a vahou na mezinárodní scéně může vyrovnat západoevropským velmocím, a tak mít významný vliv na formování vnitřních politik a další směřování EU i posílení její role na globální scéně. Tyto země jako bytostné součásti civilizačního Západu se však nacházejí ve strategicko-politicky odlišném postavení než západní velmoci, neboť historicky spadaly též do ruské/sovětské sféry vlivu. Je tedy na místě se tázat, jak právě o nich uvažují zastánci expanzionistického, neoimperiálního proudu ruské zahraniční politiky. Ten je spojen s vizí tzv. Eurasie coby globálního hegemona, spojujícího Rusko, Čínu a kontinentální Evropu a vytvářejícího silnějšího geopolitického aktéra, než jakého představuje angloamerický tandem USA a Velké Británie. V textech šéfideologa a filozofického zaštiťovatele této doktríny, někdejšího profesora moskevské Lomonosovovy univerzity Alexandra Geljeviče Dugina najdeme zmínky o postkomunistických zemích střední Evropy jako sféře vlivu Německa. Ani stoupenci ruské neoimperiální strategie tak na bývalé sovětské satelity nenahlíží jako na ruskou sféru vlivu, rozhodně na ně však nenahlíží jako subjekt mezinárodní politiky. Pro ně je nejpřirozenější představou úzká pragmatická geopolitická kooperace na ose Moskva - Peking - Berlín - Paříž, tedy představa Eurasie jako "koncertu velmocí", kde Rusko hraje zásadní roli. Naopak v samostatném postupu a formování vlastních, ze své dějinné zkušenosti odvozených geopolitických kroků středoevropských zemí spatřují velké nebezpečí. Takový stav by totiž buď znamenal v tom lepším případě potenciální napětí mezi těmito zeměmi a západními velmocemi, což by rozkotávalo jednotu Euroasijského celku, a nebo v horším by znamenal přímý vliv angloamerických mocností přímo uvnitř evropského kontinentu, navíc geograficky velmi blízko pomyslné představě ruského geopolitického perimetru a ruské sféry vlivu (který ohraničuje v této koncepci hranice bývalého SSSR, s výjimkou Pobaltí). Debaty o umístění amerického radaru do ČR a obranného raketového systému USA do Polska před pár lety byl v zásadním rozporu s touto doktrínou a dnes se její strůjci obávají posilování vojenské přítomnosti jednotek NATO a posilování vlastních obranných kapacit dotčených zemí. Vznik sil rychlé reakce a společných vojenských jednotek, znamenajících posun významu visegrádského spolupráce od politických, ekonomických, obchodních a kulturních forem zřetelně též ke společnému postupu v oblasti bezpečnosti a obrany, je tak vysoce důležitý příspěvek nejen v rámci odstrašení potenciálního protivníka, ale má zásadní význam též pro posílení role visegrádských zemí v rámci NATO.
Sečteno a podtrženo, z výše uvedeného je zřejmé, že efektivní visegrádská spolupráce a aktivní role V4 samotné v rámci EU i NATO jak při řešení migrační krize, tak při formování systému kolektivní bezpečnosti západního světa tváří v tvář současným hrozbám, je zásadní příspěvek obraně svobody, svrchovanosti a demokracie postkomunistických zemí i jejich role v rámci euroatlantických struktur. Nikoliv EU, ale především silná V4 je trnem v oku ruským neoimperátorům, kteří nehodlají strpět na evropském kontinentu někoho, kdo je neposlouchá a navíc razí spolupráci s jejich zásadním geopolitickým protivníkem. Ambice a zájem visegrádských zemí zásadně přispět k řešení migrační krize skrze svolání mimořádného summitu EU a uskutečnění opatření, na něž západní země nebyly dlouhodobě ochotny přistoupit, je tohoto nejvýznamnějším dokladem. Stvrzuje je i vznik dnes přijaté tzv. Pražské deklarace zemí V4, které prohlašují, že "V4 potřebuje EU, ale i EU potřebuje V4."
Hlasy, které podobný postup kritizují jako projev velikášství a přehnaného sebevědomí navždy před "vyspělými" zeměmi západní Evropy zaostávajících postkomunistických společností není žádný projev "ztotožnění se Západem" a "havlovskou stopou" české zahraniční politiky, jak se jejich původci ostentativně domnívají, ale v důsledcích naopak jejich popřením! Vydělovat se z Visegrádské skupiny, hovořit o potřebě příslušnosti k "tvrdému jádru" EU (kdeže jsou vize skutečně sjednocené Evropy, která slovy sv. Jana Pavla II. "dýchá oběma plícemi"?…) a prohlašovat visegrádskou spolupráci za "oslabování demokracie" je tedy nejen morálně ostudné, ale hlavně geopoliticky velmi nebezpečné! Kdo hodlá Visegrádské skupině u příležitosti jejího čtvrtstoletí místo blahopřání nafackovat, v důsledku tím jen dláždí cestu ruským neoimperiálním zájmům v kontinentální Evropě!


Autor je politolog, je členem KDU-ČSL
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama