Únor 2016

EET a budoucnost podnikatelského populismu

23. února 2016 v 22:59 | Vladimír Hanáček
Nejen při pohledu na argumentační výbavu zastánců zavedení elektronické evidence tržeb, která se (kdo ví, zda zaslouženě) stala vlajkovou lodí současné vládnoucí koalice, je navýsost zřejmé, že představa zásadních koncepčních střetů dvou nejsilnějších stran po minulých sněmovních volbách ve státě i v koalici v zásadních socioekonomických tématech, predikovaná na začátku volebního období, byla čirá iluze. Naopak. Socialisté si s hnutím milionářského velkopodnikatele Andreje Babiše rozumí v těchto klíčových otázkách daleko více, než by si dokázali kdy rozumět s kteroukoliv jinou zavedenou stranou napravo od sebe. Tato skutečnost ale není nikterak překvapivá. Babišovská mutace podnikatelského populismu totiž není příbuzný pravicového tržního liberalismu, jak mnozí předpovídali (možná i na základě statusové anamnézy průměrného voliče hnutí ANO), ale naopak mladší bratříček ortodoxně socialistických rozvrhů.
Jestliže socialisté hodlají dosáhnout skrze státem organizovanou redistribuci zajišťování sociálních benefitů na státu více či méně závislým příjemcům, potom podnikatelští populisté Babišova střihu činí totéž, jenom nikoliv na základě politického zmocnění souhlasu s ideovým základem vlastního programu, nýbrž na základě zkušenostní báze v mimopolitické roli spokojeného zaměstnance soukromé firmy. Jinak řečeno, jestliže socialisté nabízí zaopatřovací roli státu a kompetenci k ní ospravedlňují ideou sociální spravedlnosti, podnikatelští populisté nabízí vizi "řízení státu jako firmy", což znamená, že občané daného státu se ocitnou v pozici zaměstnanců firmy, o něž zodpovědní manažéři láskyplně pečují a svorně táhnou za jeden provaz v zájmu hospodářského úspěchu firmy/státu. Nelze pominout, že prvním, a nutno podotknout, že nejen hospodářsky, ale i politicky velmi úspěšným podnikatelským populistou v českých dějinách, byl ve 20. letech Tomáš Baťa, byť v jeho případě končily jeho politické ambice toliko na komunální úrovni v pozici starosty Zlína…
EET pak představuje vrchol veškerého "očistného" tažení politiky jako "byznysu jinými prostředky" v tom smyslu, že jeho hodnotová legitimace není jen součástí obecné sanace státu a odstranění starých, tradičními partajemi údajně způsobených a prohloubených zlořádů v podobě vymýcení korupce a nekompetentnosti státních úředníků jejich nahrazováním "experty" ze soukromého sektoru, ale především je třeba vidět bytostně selektivní charakter jeho aplikace. EET se totiž výsostně týká především těch skupin populace, pro které podobná hodnotová legitimace není a jen tak nebude atraktivní, poněvadž žádné zaopatřovací praktiky, ať už jakkoliv odůvodněné, nepotřebují a od mocenských míst nevyžadují. Co však vyžadují je funkční veřejná správa a jasná a vymahatelná pravidla, které jim podnikatelský populismus v posledku nepřinese, poněvadž proč by velký byznysmen, usednuvší na vedoucí exekutivní post ve státě, nastavoval pravidla prospěšná své vlastní konkurenci na trhu?... To, že mnozí drobní podnikatelé, živnostníci a zaměstnanci výrobní sféry Babišovo hnutí v prvním sledu podpořili, bylo dáno toliko zdáním, že Babiš je přece "jedním z nich", ale následné propojení politické a ekonomické (a v Babišově případě ještě i mediální) moci je síla, kterou oni samozřejmě nedisponují. Takže se zdá nakonec víceméně nevyhnutelné, že mezi podnikajícími příslušníky soukromé sféry dojde co nevidět k opravdovému, a pro mnohé možná až katarznímu "vystřízlivění z Babiše", čehož je EET nejdůležitějším a nedalekosáhlejším prubířským kamenem. Možná i proto je dobře, že Babiš ve snaze prosadit tento institut zatvrzele neuhnul. Vize o moudrém králi v podobě k potřebám tržních konkurentů empatického milionáře se nekoná. A konat se vlastně ani nemohla…
Daleko zásadnější je ovšem otázka, jakou politickou perspektivu tito voliči mají, resp. kdo se stane do budoucna důvěryhodným obhájcem jejich zájmů. V minulosti tradiční voličská opora občanské pravice, zejména ODS, byla po zkušenosti s neoliberální ortodoxií Nečasovy vlády, jejíž úsporná opatření na úkor smysluplného rozvoje společnosti měla vážné dopady právě na podnikatelskou sféru v prostředí malých a středních podniků, nucena důvěřovat právě těmto novým antipolitickým strůjcům veřejné očisty, avšak aby tomu tak bylo dlouhodobě, musely by tito "političtí podnikatelé" brát zájmy tohoto segmentu společnosti jako vlastní závazek. Neznamená to však, že pokud se tu takoví dosud neobjevili, neobjeví se v budoucnu.
Pravicová sněmovní opozice v podobě dvou stran bývalé Nečasovy vlády se vehementní kritikou Babišova spásonosného receptu v oblasti výběru daní v podobě EET srdnatě brání argumenty tradiční neoliberální výbavy v duchu výzvy "Ať se mi stát neplete do života!" s bláhovou představou, že tito nespokojení drobní živnostníci a podnikatelé, na něž důsledky tohoto úředního nařízení nejvíce dolehnou, budou zcela automaticky inklinovat právě k ní, minulosti neminulost… Svojí radikální kritikou EET však nejen že posilují Babišovo hnutí v očích voličů, kteří si přejí lepší výběr daní, vymýcení dle nich všudypřítomné korupce a sami restrikci v podobě EET nijak nepocítí, ale hlavně nepřímo otevírají cestu k tomu, aby se na scéně co nevidět objevil "druhý Babiš", který bude zároveň "Antibabišem", jinými slovy, další vtělení podnikatelského populismu v podobě marketingového politického projektu dalšího vlivného byznysmena, který okázale ukáže svou solventnost už tím, že si zaplatí monstrkampaň, v níž velkolepě odsoudí jak "staré struktury" a "politiky" v podobě exponentů zavedených stran, ale taktéž svého funkčního předchůdce Babiše, který se chtě nechtě stal politikem, ba co víc, nejen že státní správu nezefektivnil a korupci nevymýtil, ale dokonce začal tvořivé a pracovité lidi ponižovat všudypřítomným fízlováním a úřední buzerací, připravil je o zisky a dostal do stádia existenční nejistoty. A to všechno v zájmu svého vlastního byznysu a jeho vystužení skrze mocenské pozice.
Ne, že by takový nositel další mutace podnikatelského populismu neměl ambici si pro sebe taktéž zprivatizovat stát, ale na rozdíl od Babiše by se zavázal svým voličům, že jím zprivatizovaný stát nebude použit proti nim, a hlavně se jim nebude plést do života… A zaopatření a příspěvek veřejnému blahu? To v pojetí neoliberálních dogmatiků byla přece vždycky jen charita, navíc téměř doslovně v hayekovském pojetí spravedlnosti jako atribut činu, přisuzovaný aktérovi… Představme si takového zámožného milionáře, který si rozvijí svůj byznys lhostejno kde a jakými prostředky a vlastním přístupem k politické moci si pojistí, že mu při tom nikdo nebude komplikovat život zákonnými pravidly, ale jednou za čas velkolepě "mázne ze svého" pár milionů na nějaký veřejně prospěšný projekt…
Přesně takovým ztělesněním nové politicko-podnikatelské elity neoliberálního střihu je hazardní magnát, slovácko-monacký senátor Ivo Valenta, který se logicky stává prvním potenciálním pretendentem nové mutace podnikatelského populismu v postbabišovské éře, charakterizované v první řadě odporem k EET. Jak se mohlo stát, že tento symbol byznysu v nejvulgárnějším slova smyslu, tedy aplikované sociální patologie, navíc elitáře a snoba s trvalým pobytem v Monte Carlu (kousek od Casina…) zvolili obyvatelé Moravského Slovácka svým zákonodárcem na úkor pracovitého starosty z malé vesnice na Uherskohradišťsku? Odpověď vyplývá z popisu výše: těm pracovitým se "neplete do života" a těm, co potřebují pomoc, přece velkoryse přispívá… A co pak ti ostatní, to už u volební urny není důležité…
Valentovo spojení s již léta existující podnikatelskou Stranou soukromníků ukazuje, že senátorovy politické ambice zřejmě nekončí (jako jsme už u některých jiných v minulosti viděli) v horní komoře. Ba právě naopak, společný volební projekt soukromníků se Svobodnými Petra Macha pak otevírá potenciálně druhý využitelný atraktivní zdroj voličské legitimace v podobě ortodoxně antiunijní agendy, vyšponované nedůvěrou v bruselské elity tváří v tvář migrační krizi posledních měsíců do nebetyčných výšin. Propojení neoliberálně laděného podnikatelského populismu nikoliv ve výrobní sféře zemědělsko-potravinářského holdingu, ale ve světě velkých peněz a velkých neřestí s ostentativním odporem k socialistické EU (vůči které, snad v zájmu vlastního přístupu k evropským fondům, zřetelně vyměknul i Andrej Babiš a obklopil se předními eurohujery v čele s europoslancem Teličkou…) a ještě posvěcený a funkčně pojištěný neomezenými zdroji na masivní volební monstrkampaň, doplněný charismatem jednoho výrazného vůdce, přesně to může být nová mutace podnikatelského populismu a protestně-antipolitického projektu v ČR. A možná taky nakonec jediná záchrana zavedených pravicových stran, aby si taky ještě někdy sáhly na vládní křesla. Nemusí jít jen o Valentu. Ten však na rozdíl od všech Křetínských, Kelnerů Tykačů, Dospivů, a dalších "finančníků", o nichž se jako o potenciálních nových (Anti)babiších namnoze spekuluje, již v politice je. A s velkými penězi z casina si lze za určitých okolností udělat svoje volební Slovácko i celostátně…
Na nejčastější argument proti podobnému scénáři, že podobná situace ještě zdaleka nenazrála a jejímu brzkému příchodu nyní nic nenasvědčuje, lze odpovědět jedině otázkou: co někdy na jaře 2012 po rozkladu volební komety předchozích voleb v podobě VV nasvědčovalo tomu, že majitel Agrofertu bude za necelé dva roky nejmocnějším mužem v zemi?…
Tyto úvahy nemají vést k panice ani k přehnaným obavám z budoucnosti, ale spíše k vědomí, že budoucnost začíná už nyní a že její semeno zaséváme mnohdy nevědomky toho, co z něho vyroste. Dnes tedy například kritikou EET neoliberálními argumenty. Možná to dnes zní více než absurdně, ale abychom za pár let pod dojmem nových zkušeností s nostalgií nevzpomínali na Babiše a jeho roztomilou vizi řízení státu jako firmy ve prospěch svých zaměstnanců, pardon občanů. Kam nechodí slunce, tam chodí lékař…


Autor je politolog



Na Visegrád nesahejte!

15. února 2016 v 19:56 | Vladimír Hanáček
Visegrádská skupina dnes slaví přesně čtvrtstoletí své existence. Právě 15. února 1991 položili svým podpisem základ novodobé spolupráce středoevropských zemí československý prezident Václav Havel, polský prezident Lech Wałęsa a maďarský premiér József Antall ve Visegrádu. Je paradoxem, že právě v čase 25. výročí svého vzniku zažívá Visegrádská skupina snad největší vlnu delegitimizace své existence, kterou kdy zažila. Ba co víc, toto zpochybňování významu a role V4 nezaznívá v českém prostředí z úst více či méně neskrývaných kritiků polistopadové zahraničně-politické linie naší země, ale naopak z úst těch, kteří se samozvaně pasují do úlohy jejích sveřepých strážců a obhájců. Sám spoluzakladatel Visegrádského společenství, prezident Václav Havel, by se asi divil, že jeho zahraničně-politické dědictví nabude pár let po jeho smrti rozměrů vyvazování se z tohoto společenství s argumentací, že nás "táhne na východ"…
Podobné politické, mediální a žurnalistické obraty netřeba podrobovat systematickému zkoumání, neboť se fakticky netýkají Visegrádu samotného a jeho role v české zahraničně-politické strategii, nýbrž se v nich obráží spíše ad absurdum dovedené myšlenkové konstrukce debaty o české sociokulturní a morálně-politické identitě, svázané do dichotomického schématu příslušnosti k Západu či k Východu, navíc doplněné o hysterii posledních měsíců, souvisících s migrační krizí a hlavně nedostatečnou schopností Evropského společenství tuto krizi řešit skrze uplatnění vlastních platných pravidel a institucionálních mechanismů. Tím však rozhodně neradno navozovat dojem, že tyto pohledy a tendence jsou zcela neškodné. Aniž by to jejich strůjci namnoze věděli, znamenají fakticky nepřímý útok na fundamentální základy české zahraniční politiky po roce 1989, jejichž smysl i dějinné opodstatnění jsou mnohem starší, a pokud by v jejich důsledku mělo dojít k rozkotání rámce visegrádské spolupráce a zasetí vzájemné nedůvěry mezi partnery V4, potom by podobný vývoj měl pro geopolitické postavení České republiky vskutku nedozírné následky!
Jaký je tedy historický smysl středoevropské spolupráce? Když se český, polský a uherský král setkali v roce 1335 ve Visegrádu poprvé, dohodli se na vzájemné spolupráci a "věčném přátelství" všech tří království. V tomto aktu nebyla zdaleka jen pragmatická politika příslušných panovnických dvorů, nýbrž tehdy možná ještě nevědomě i geopolitická prozíravost. V průběhu následujících staletí byly totiž všechny tři země konfrontovány s velmocenskou expanzí svých sousedů, nedbajících ohled na historická práva těchto státních celků a pojímajících je coby objekt své imperiální politiky pro jejich strategicky zcela zásadní geografickou polohu v neuralgickém bodě rozšiřování sfér vlivu na evropském kontinentu. Se zrodem moderní politiky v 19. století se tak státoprávní úsilí těchto zemí neopíralo jen o dějinnou legitimaci symbolických zdrojů své státní existence v podobě tzv. historického státního práva, ale taktéž o realistickou představu silného soustátí, v jehož rámci mohou naplnit své státoprávní nároky, aniž by oslabily svou pozici v mezinárodním měřítku. I proto František Palacký vyzýval v dopise frankfurtskému Vorparlamentu v dubnu 1848, že "kdyby státu rakouského nebylo již od dávna, museli bychom v interese Evropy, ba humanity samé, přičiniti se co nejdříve, aby se vytvořil". Odtud pramení taktéž v posledku neúspěšné státoprávní úsilí hlavního proudu české politiky po celých následujících 70 let a zde má kořeny též Masarykova vize "sanitního kordonu", pásu malých národů v prostoru mezi Německem a Ruskem, který jediný se může stát garantem svobody a nezávislosti těchto zemí navzdory sousedním velmocím. Neúspěch a praktická neuskutečnitelnost tohoto projektu v období mezi dvěma světovými válkami přinesla zemím mezi Šumavou a Bukem existenční katastrofu, kdy si cizí armády mašírovaly těmito krajinami z jedné strany na druhou…
Právě tato zásadní historická zkušenost ospravedlnila potřebu a položila základ novodobé spolupráce středoevropských (tj. mezi Německem a Ruskem se geograficky nacházejících) zemí, navíc umocněné společně sdílenou neblahou zkušeností se sovětským totalitarismem na svém území a aktuálně přítomnou postkomunistickou společenskou situací. Vznik Visegrádské trojky před 25 lety se stal nejdůležitějším praktickým výrazem tohoto vědomí a budoucích společných závazků.
Z tohoto výkladu je pak zřetelný i aktuální geopolitický význam Visegrádské skupiny. Funkční spolupráce čtyř středoevropských zemí vytváří zásadní prostor pro faktickou konstituci silného středoevropského aktéra, jenž se svou silou a vahou na mezinárodní scéně může vyrovnat západoevropským velmocím, a tak mít významný vliv na formování vnitřních politik a další směřování EU i posílení její role na globální scéně. Tyto země jako bytostné součásti civilizačního Západu se však nacházejí ve strategicko-politicky odlišném postavení než západní velmoci, neboť historicky spadaly též do ruské/sovětské sféry vlivu. Je tedy na místě se tázat, jak právě o nich uvažují zastánci expanzionistického, neoimperiálního proudu ruské zahraniční politiky. Ten je spojen s vizí tzv. Eurasie coby globálního hegemona, spojujícího Rusko, Čínu a kontinentální Evropu a vytvářejícího silnějšího geopolitického aktéra, než jakého představuje angloamerický tandem USA a Velké Británie. V textech šéfideologa a filozofického zaštiťovatele této doktríny, někdejšího profesora moskevské Lomonosovovy univerzity Alexandra Geljeviče Dugina najdeme zmínky o postkomunistických zemích střední Evropy jako sféře vlivu Německa. Ani stoupenci ruské neoimperiální strategie tak na bývalé sovětské satelity nenahlíží jako na ruskou sféru vlivu, rozhodně na ně však nenahlíží jako subjekt mezinárodní politiky. Pro ně je nejpřirozenější představou úzká pragmatická geopolitická kooperace na ose Moskva - Peking - Berlín - Paříž, tedy představa Eurasie jako "koncertu velmocí", kde Rusko hraje zásadní roli. Naopak v samostatném postupu a formování vlastních, ze své dějinné zkušenosti odvozených geopolitických kroků středoevropských zemí spatřují velké nebezpečí. Takový stav by totiž buď znamenal v tom lepším případě potenciální napětí mezi těmito zeměmi a západními velmocemi, což by rozkotávalo jednotu Euroasijského celku, a nebo v horším by znamenal přímý vliv angloamerických mocností přímo uvnitř evropského kontinentu, navíc geograficky velmi blízko pomyslné představě ruského geopolitického perimetru a ruské sféry vlivu (který ohraničuje v této koncepci hranice bývalého SSSR, s výjimkou Pobaltí). Debaty o umístění amerického radaru do ČR a obranného raketového systému USA do Polska před pár lety byl v zásadním rozporu s touto doktrínou a dnes se její strůjci obávají posilování vojenské přítomnosti jednotek NATO a posilování vlastních obranných kapacit dotčených zemí. Vznik sil rychlé reakce a společných vojenských jednotek, znamenajících posun významu visegrádského spolupráce od politických, ekonomických, obchodních a kulturních forem zřetelně též ke společnému postupu v oblasti bezpečnosti a obrany, je tak vysoce důležitý příspěvek nejen v rámci odstrašení potenciálního protivníka, ale má zásadní význam též pro posílení role visegrádských zemí v rámci NATO.
Sečteno a podtrženo, z výše uvedeného je zřejmé, že efektivní visegrádská spolupráce a aktivní role V4 samotné v rámci EU i NATO jak při řešení migrační krize, tak při formování systému kolektivní bezpečnosti západního světa tváří v tvář současným hrozbám, je zásadní příspěvek obraně svobody, svrchovanosti a demokracie postkomunistických zemí i jejich role v rámci euroatlantických struktur. Nikoliv EU, ale především silná V4 je trnem v oku ruským neoimperátorům, kteří nehodlají strpět na evropském kontinentu někoho, kdo je neposlouchá a navíc razí spolupráci s jejich zásadním geopolitickým protivníkem. Ambice a zájem visegrádských zemí zásadně přispět k řešení migrační krize skrze svolání mimořádného summitu EU a uskutečnění opatření, na něž západní země nebyly dlouhodobě ochotny přistoupit, je tohoto nejvýznamnějším dokladem. Stvrzuje je i vznik dnes přijaté tzv. Pražské deklarace zemí V4, které prohlašují, že "V4 potřebuje EU, ale i EU potřebuje V4."
Hlasy, které podobný postup kritizují jako projev velikášství a přehnaného sebevědomí navždy před "vyspělými" zeměmi západní Evropy zaostávajících postkomunistických společností není žádný projev "ztotožnění se Západem" a "havlovskou stopou" české zahraniční politiky, jak se jejich původci ostentativně domnívají, ale v důsledcích naopak jejich popřením! Vydělovat se z Visegrádské skupiny, hovořit o potřebě příslušnosti k "tvrdému jádru" EU (kdeže jsou vize skutečně sjednocené Evropy, která slovy sv. Jana Pavla II. "dýchá oběma plícemi"?…) a prohlašovat visegrádskou spolupráci za "oslabování demokracie" je tedy nejen morálně ostudné, ale hlavně geopoliticky velmi nebezpečné! Kdo hodlá Visegrádské skupině u příležitosti jejího čtvrtstoletí místo blahopřání nafackovat, v důsledku tím jen dláždí cestu ruským neoimperiálním zájmům v kontinentální Evropě!


Autor je politolog, je členem KDU-ČSL