Velká malá ODS a zápas o její (voličské) dědictví

19. ledna 2016 v 19:54 | Vladimír Hanáček

Víkendový kongres ODS v Ostravě proběhl bez větších překvapení. Obhajoba postu předsedy Petrem Fialou i nástup některých poměrně úspěšných komunálních politiků do čela strany je dokladem kontinuálně pokračujících procesů, které v ODS zahájil olomoucký kongres před dvěma lety. Tyto procesy jsou charakterizovány především personální rekonstrukcí vrcholných orgánů strany a zároveň posilováním centralizace řízení (model top-down). Za zřejmě ukončenou lze považovat optimalizaci rámce stranického aparátu a hospodaření.

Všechny tyto faktory však nepostihují to nejdůležitější, oč občanským demokratům pod vedením brněnského profesora politologie jde, tj. návrat důvěry ztracených voličských skupin v ODS coby lídra české pravice a jedné ze dvou nejsilnějších politických formací v zemi. V této souvislosti si pak nelze nevšimnout několika momentů v průběhu uplynulého kongresu, které vytvářejí jistou disonanci vyjádření stranické identity a faktického stavu, v němž se ODS nachází. První aspekt spočívá v tom, že ODS se v současné době ještě více než před dvěma lety nachází v pozici malé strany, tj. strany, která nemůže apriori počítat s tím, že by jí sama voličská identifikace se stranou jako depersonalizovaným stranicko-systémovým aktérem automaticky vynášela volební výsledky hodné sebepochopení coby klíčové politické síly v zemi. Poslanecký klub ODS čítá pochopitelně 16 poslanců stejně jako před dvěma lety. Poměrně výrazně se však snížil počet zvolených zastupitelů měst a obcí a nejbolestnější propad zažila na podzim 2014 ODS v Praze, kde se proměnila taktéž v malou stranu (s výjimkou některých městských částí). V senátních volbách na podzim 2014 obhajovala ODS tři mandáty v horní komoře a nově obdržela pouze dva, z toho jeden v koalici s monarchisty. Nutno dodat, že na rozdíl od obhajovaných třech nebyl žádný z těchto dvou nových mandátů z Prahy, někdejší nedobytné modré tvrze. Nejbolestnější volební propad však ODS zažila v roce 2014 v květnových volbách do Evropského parlamentu: z devíti mandátů z roku 2009 dokázala obhájit pouze dva. Všechny tyto volební výsledky zaznamenala ODS již za předsednictví Petra Fialy. V loňském roce se žádné volby nekonaly. Odhadovat vývoj voličských preferencí ODS tak lze pouze na základě průzkumů stranických a volebních preferencí a volebních modelů. Jakkoliv i tyto výstupy nutno brát s velkou rezervou, ani v nich ODS nezažívá vzestup do výšin, ve kterých se kdysi pohybovala bez sebemenšího ohrožení. Pokud dosáhne dvojciferného výsledku, je to všeobecně interpretováno jako velký úspěch.

Navzdory těmto jediným nezpochybnitelným empirickým údajům, příliš nesvědčícím o relevanci sebevědomého pokřiku partajních bossů "jsme zpět", se průběhem víkendového kongresu a vystoupeními představitelů ODS linulo chápání sebe sama jako velké strany, schopné zásadním způsobem ovlivnit politické procesy. A to samostatně, bez pomoci a ohledu kohokoliv dalšího. Odpovídají tomu nejen ony sebevědomé verbální proklamace (které, nutno přiznat, k ODS patří již čtvrtstoletí asi jako symbolika modrého ptáka), ale taktéž některé zvolené strategie, které ODS zaujímá. Je patrné, že strana se nebude do podzimních komunálních a senátních voleb významněji pokoušet o koaliční kandidaturu. ODS je přesvědčena, že volebně uspěje bez toho, aniž by se musela o někoho opírat. Tohoto rangu jsou i zatím spíše implicitní, leč v souvislosti se jménem senátora Kubery o to hlasitější mediální spekulace o postavení vlastního kandidáta do příštích prezidentských voleb. A samozřejmě i přesvědčení vedení strany, že již v příštích sněmovních volbách ODS opět zaujme pozici strany reálně aspirující na volební vítězství. Předseda Petr Fiala otevřeně tvrdí, že vzestupný trend podpory ODS je neoddiskutovatelný. Člověk však nemusí mít doma ve skříni univerzitní diplom z politologie, aby kroutil hlavou nad tím, z jakých empirických zdrojů předseda ODS tento závěr čerpá. Z volebních průzkumů, které předpovídají poměrně výrazné volební vítězství Babišova hnutí ANO to přece jenom působí poněkud morbidně...

Tento symbolický rozměr je ovšem doplňován reálným ideovým a programovým profilem strany, který kongres stvrdil. Zde je pozoruhodná jistá osmóza hodnocení příčin volebního propadu z roku 2013 a představ o ideovém základu budoucího nového volebního vzestupu. Představitelé ODS přiznávají, že příčinou volebního propadu ODS bylo zklamání vlastních voličů, avšak je pozoruhodné, že představitelé strany ho hledají všude jinde než v obsahu vlastní politiky. ODS se hrdě hlásí k základním postulátům liberální Nové pravice a v tomto duchu nenechá niť suchou na současné koaliční vládě. Tato taktika a dominantní důraz na socioekonomická témata se jeví logickým a přirozeným přístupem. Nabízí voličům alternativu v podobě, která je vskutku opoziční: ani rétoricky, ani hodnotově v rámci stávající vládní koalice skutečně nenajdeme. Problém ovšem tkví v tom, že obsah sdělení musí být věrohodný v tom ohledu, že musí korespondovat buď s dlouhodobým ideovým směřováním strany, nebo být naopak nástrojem explicitní katarze a odmítnutí předchozí praxe skrze výstavbu nových základů. Ani jedno ovšem současné vedení ODS nečiní. Naopak se hrdě hlásí ke všemu, čeho strana v minulosti v politice dosáhla a k dědictví, jakým česká mutace tchatcherismu v podání ODS tvář české politiky uplynulých 25 let ovlivnila. Na základě přihlášení se k tomuto dědictví má pak být pochopen a odmítnut dnešek, který přinesly volební výsledky roku 2013. Letošní kongres tento rozměr posílil nepoměrně více než ten minulý. ODS jako by se nadechla k dalšímu vzestupu skrze nostalgickou vzpomínku na doby, kdy získávala ve volbách třetinu všech odevzdaných hlasů a od ní, víceméně jako jediné, pak opírá naději na návrat na výsluní. Podobná strategie by ovšem byla nejadekvátnější právě v "obranné" poloze vůči svému skalnímu elektorátu. Voliči, kteří po roce 2013 ODS zůstali věrní, jsou totiž voliči, kteří skutečně považují působení této strany za základ svého osobního i společenského úspěchu polistopadové éry, mají k ní pevný, téměř intimní vztah a silně sdílí její ideové a hodnotové postuláty. Podobná zásadovost může být v principu sice sympatická, ale nástrojem volebního vzestupu ODS rozhodně být nemůže.

Po víkendovém kongresu tedy celkem zřetelně vidíme, v jaké pozici a s jakou vizí se nyní ODS nachází a operuje. Co však prakticky vůbec nevíme, je otázka, kam se poděl právě onen ztracený elektorát, který ODS dokázala během několika let po roce 2010 poztrácet až na úroveň své vlastní volební proměny v malou stranu. Ztotožnit tento elektorát s jiným stranickým aktérem je nyní empiricky nemožné, a to proto, že v tomto ohledu platí předpoklad Fialova vedení ODS: pravicoví voliči budou zklamaní politikou současné vlády a hledat k ní alternativu. A nutno dodat i to, že jedinou profilační dimenzí pro tyto voliče nebudou jen socioekonomická témata s nimi spojená vládní řešení. Zní to paradoxně, ale největší omyl, které obsahují ony velkolepé proklamace víkendového kongresu, tkví v předpokladu, že zápas o ztracené voliče bude ODS sváděn právě s vládními stranami. ČSSD ani ANO přitom tyto voličské skupiny nebudou mít apriori potenciál oslovit o mnoho více, než z minulosti zkompromitovaná neoliberální pravice. Jistou výjimku v rámci vládní sestavy tvoří snad jen KDU-ČSL, kterou jako potenciálního konkurenta v zápase o dnes bezprizorní své vlastní bývalé voliče ODS i TOP 09 zřetelně vnímají. Právě pro lidovce je (prozatím) však největším limitem právě vlastní vládní angažmá. Co by se však stalo, kdyby zápas tří tradičních stran pravého středu, které se dnes nacházejí prakticky svorně na jednociferných ziscích v průzkumech, a tedy i zakotvení ve vlastním skalním elektorátu bez jeho výraznějšího překročení, skončil tím, že nastoupí čtvrtý, třeba podobně jako kdysi Babišovo hnutí radikálně protestně formovaný nositel antipolitických důrazů, který se radikálně vymezí vůči všem zavedeným stranám, ale k nim připočte i současného ministra financí a jeho projekt "sanace státu" skrze administrativní omezování živnostníků a drobných podnikatelů? Podobný scénář samozřejmě vyžaduje přítomnost aktéra, který nyní není na obzoru. To však ovšem neznamená, že by se nemohl objevit dřív, než se nositelé antibabišovského zápalu stačí otočit. Kdo by si ještě někdy na sklonku roku 2010 myslel, že majitel Agrofertu se někdy objeví v české politice jako volebně úspěšný sebedeklarovaný nepolitik...Podobný scénář by nepostrádal paradoxu: příštím "druhým Babišem" bude antipolitický Antibabiš...

Tomuto vývoji se dá jistě účinně předcházet, najít způsob jak, je však složitější. Cesta, kterou vytyčil víkendový kongres ODS, však optimální rozhodně není.



Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama