Leden 2016

Velká malá ODS a zápas o její (voličské) dědictví

19. ledna 2016 v 19:54 | Vladimír Hanáček

Víkendový kongres ODS v Ostravě proběhl bez větších překvapení. Obhajoba postu předsedy Petrem Fialou i nástup některých poměrně úspěšných komunálních politiků do čela strany je dokladem kontinuálně pokračujících procesů, které v ODS zahájil olomoucký kongres před dvěma lety. Tyto procesy jsou charakterizovány především personální rekonstrukcí vrcholných orgánů strany a zároveň posilováním centralizace řízení (model top-down). Za zřejmě ukončenou lze považovat optimalizaci rámce stranického aparátu a hospodaření.

Všechny tyto faktory však nepostihují to nejdůležitější, oč občanským demokratům pod vedením brněnského profesora politologie jde, tj. návrat důvěry ztracených voličských skupin v ODS coby lídra české pravice a jedné ze dvou nejsilnějších politických formací v zemi. V této souvislosti si pak nelze nevšimnout několika momentů v průběhu uplynulého kongresu, které vytvářejí jistou disonanci vyjádření stranické identity a faktického stavu, v němž se ODS nachází. První aspekt spočívá v tom, že ODS se v současné době ještě více než před dvěma lety nachází v pozici malé strany, tj. strany, která nemůže apriori počítat s tím, že by jí sama voličská identifikace se stranou jako depersonalizovaným stranicko-systémovým aktérem automaticky vynášela volební výsledky hodné sebepochopení coby klíčové politické síly v zemi. Poslanecký klub ODS čítá pochopitelně 16 poslanců stejně jako před dvěma lety. Poměrně výrazně se však snížil počet zvolených zastupitelů měst a obcí a nejbolestnější propad zažila na podzim 2014 ODS v Praze, kde se proměnila taktéž v malou stranu (s výjimkou některých městských částí). V senátních volbách na podzim 2014 obhajovala ODS tři mandáty v horní komoře a nově obdržela pouze dva, z toho jeden v koalici s monarchisty. Nutno dodat, že na rozdíl od obhajovaných třech nebyl žádný z těchto dvou nových mandátů z Prahy, někdejší nedobytné modré tvrze. Nejbolestnější volební propad však ODS zažila v roce 2014 v květnových volbách do Evropského parlamentu: z devíti mandátů z roku 2009 dokázala obhájit pouze dva. Všechny tyto volební výsledky zaznamenala ODS již za předsednictví Petra Fialy. V loňském roce se žádné volby nekonaly. Odhadovat vývoj voličských preferencí ODS tak lze pouze na základě průzkumů stranických a volebních preferencí a volebních modelů. Jakkoliv i tyto výstupy nutno brát s velkou rezervou, ani v nich ODS nezažívá vzestup do výšin, ve kterých se kdysi pohybovala bez sebemenšího ohrožení. Pokud dosáhne dvojciferného výsledku, je to všeobecně interpretováno jako velký úspěch.

Navzdory těmto jediným nezpochybnitelným empirickým údajům, příliš nesvědčícím o relevanci sebevědomého pokřiku partajních bossů "jsme zpět", se průběhem víkendového kongresu a vystoupeními představitelů ODS linulo chápání sebe sama jako velké strany, schopné zásadním způsobem ovlivnit politické procesy. A to samostatně, bez pomoci a ohledu kohokoliv dalšího. Odpovídají tomu nejen ony sebevědomé verbální proklamace (které, nutno přiznat, k ODS patří již čtvrtstoletí asi jako symbolika modrého ptáka), ale taktéž některé zvolené strategie, které ODS zaujímá. Je patrné, že strana se nebude do podzimních komunálních a senátních voleb významněji pokoušet o koaliční kandidaturu. ODS je přesvědčena, že volebně uspěje bez toho, aniž by se musela o někoho opírat. Tohoto rangu jsou i zatím spíše implicitní, leč v souvislosti se jménem senátora Kubery o to hlasitější mediální spekulace o postavení vlastního kandidáta do příštích prezidentských voleb. A samozřejmě i přesvědčení vedení strany, že již v příštích sněmovních volbách ODS opět zaujme pozici strany reálně aspirující na volební vítězství. Předseda Petr Fiala otevřeně tvrdí, že vzestupný trend podpory ODS je neoddiskutovatelný. Člověk však nemusí mít doma ve skříni univerzitní diplom z politologie, aby kroutil hlavou nad tím, z jakých empirických zdrojů předseda ODS tento závěr čerpá. Z volebních průzkumů, které předpovídají poměrně výrazné volební vítězství Babišova hnutí ANO to přece jenom působí poněkud morbidně...

Tento symbolický rozměr je ovšem doplňován reálným ideovým a programovým profilem strany, který kongres stvrdil. Zde je pozoruhodná jistá osmóza hodnocení příčin volebního propadu z roku 2013 a představ o ideovém základu budoucího nového volebního vzestupu. Představitelé ODS přiznávají, že příčinou volebního propadu ODS bylo zklamání vlastních voličů, avšak je pozoruhodné, že představitelé strany ho hledají všude jinde než v obsahu vlastní politiky. ODS se hrdě hlásí k základním postulátům liberální Nové pravice a v tomto duchu nenechá niť suchou na současné koaliční vládě. Tato taktika a dominantní důraz na socioekonomická témata se jeví logickým a přirozeným přístupem. Nabízí voličům alternativu v podobě, která je vskutku opoziční: ani rétoricky, ani hodnotově v rámci stávající vládní koalice skutečně nenajdeme. Problém ovšem tkví v tom, že obsah sdělení musí být věrohodný v tom ohledu, že musí korespondovat buď s dlouhodobým ideovým směřováním strany, nebo být naopak nástrojem explicitní katarze a odmítnutí předchozí praxe skrze výstavbu nových základů. Ani jedno ovšem současné vedení ODS nečiní. Naopak se hrdě hlásí ke všemu, čeho strana v minulosti v politice dosáhla a k dědictví, jakým česká mutace tchatcherismu v podání ODS tvář české politiky uplynulých 25 let ovlivnila. Na základě přihlášení se k tomuto dědictví má pak být pochopen a odmítnut dnešek, který přinesly volební výsledky roku 2013. Letošní kongres tento rozměr posílil nepoměrně více než ten minulý. ODS jako by se nadechla k dalšímu vzestupu skrze nostalgickou vzpomínku na doby, kdy získávala ve volbách třetinu všech odevzdaných hlasů a od ní, víceméně jako jediné, pak opírá naději na návrat na výsluní. Podobná strategie by ovšem byla nejadekvátnější právě v "obranné" poloze vůči svému skalnímu elektorátu. Voliči, kteří po roce 2013 ODS zůstali věrní, jsou totiž voliči, kteří skutečně považují působení této strany za základ svého osobního i společenského úspěchu polistopadové éry, mají k ní pevný, téměř intimní vztah a silně sdílí její ideové a hodnotové postuláty. Podobná zásadovost může být v principu sice sympatická, ale nástrojem volebního vzestupu ODS rozhodně být nemůže.

Po víkendovém kongresu tedy celkem zřetelně vidíme, v jaké pozici a s jakou vizí se nyní ODS nachází a operuje. Co však prakticky vůbec nevíme, je otázka, kam se poděl právě onen ztracený elektorát, který ODS dokázala během několika let po roce 2010 poztrácet až na úroveň své vlastní volební proměny v malou stranu. Ztotožnit tento elektorát s jiným stranickým aktérem je nyní empiricky nemožné, a to proto, že v tomto ohledu platí předpoklad Fialova vedení ODS: pravicoví voliči budou zklamaní politikou současné vlády a hledat k ní alternativu. A nutno dodat i to, že jedinou profilační dimenzí pro tyto voliče nebudou jen socioekonomická témata s nimi spojená vládní řešení. Zní to paradoxně, ale největší omyl, které obsahují ony velkolepé proklamace víkendového kongresu, tkví v předpokladu, že zápas o ztracené voliče bude ODS sváděn právě s vládními stranami. ČSSD ani ANO přitom tyto voličské skupiny nebudou mít apriori potenciál oslovit o mnoho více, než z minulosti zkompromitovaná neoliberální pravice. Jistou výjimku v rámci vládní sestavy tvoří snad jen KDU-ČSL, kterou jako potenciálního konkurenta v zápase o dnes bezprizorní své vlastní bývalé voliče ODS i TOP 09 zřetelně vnímají. Právě pro lidovce je (prozatím) však největším limitem právě vlastní vládní angažmá. Co by se však stalo, kdyby zápas tří tradičních stran pravého středu, které se dnes nacházejí prakticky svorně na jednociferných ziscích v průzkumech, a tedy i zakotvení ve vlastním skalním elektorátu bez jeho výraznějšího překročení, skončil tím, že nastoupí čtvrtý, třeba podobně jako kdysi Babišovo hnutí radikálně protestně formovaný nositel antipolitických důrazů, který se radikálně vymezí vůči všem zavedeným stranám, ale k nim připočte i současného ministra financí a jeho projekt "sanace státu" skrze administrativní omezování živnostníků a drobných podnikatelů? Podobný scénář samozřejmě vyžaduje přítomnost aktéra, který nyní není na obzoru. To však ovšem neznamená, že by se nemohl objevit dřív, než se nositelé antibabišovského zápalu stačí otočit. Kdo by si ještě někdy na sklonku roku 2010 myslel, že majitel Agrofertu se někdy objeví v české politice jako volebně úspěšný sebedeklarovaný nepolitik...Podobný scénář by nepostrádal paradoxu: příštím "druhým Babišem" bude antipolitický Antibabiš...

Tomuto vývoji se dá jistě účinně předcházet, najít způsob jak, je však složitější. Cesta, kterou vytyčil víkendový kongres ODS, však optimální rozhodně není.



Autor je politolog

Polská zkušenost a předčasná hysterie

8. ledna 2016 v 16:27 | Vladimír Hanáček

Nebývalý mediální zájem o kontroverzní kroky nové polské konzervativní vlády vyvolává v České republice nejrůznější, více či méně emocionálně podbarvené polemiky o "konci liberální demokracie" a nastolení autoritářského kurzu vládnutí, vzdalujícího Polsko západoevropským standardům. Na této argumentaci je pozoruhodná sice nepravidelně se vyskytující, leč i tak frapantní faktografická neznalost polských reálií, ale zejména pak způsob, jímž tato témata nasedají na schéma současné české veřejné debaty, namnoze nepříliš související s poměry u našich severních sousedů. Tak se například stává, že politiku nové konzervativní vlády hájí nejrůznější čeští více či méně přiznaní sympatizanti ruského prezidenta Putina a odpůrci EU, zatímco kritická stanoviska přesně v tomto duchu zastávají někteří konzervativní pravicoví politici.

Nejpozoruhodnější je však způsob (mediální) argumentace, který zprávy o posledních událostech kolem ústavního soudu a veřejnoprávních médií provází, zejména právě pokud jde o onen rozměr osudovosti dění. Politika současné vlády je prezentována jako něco dosud zcela nebývalého a neobvyklého, proměňujícího zcela zásadně standardy nastavení veřejných institucí v Polsku a takto ho vzdalující nejen sousedním zemím, ale i samotným základům polské demokracie v posledním půlstoletí. Tato argumentace je však bohužel nejen zcela mylná, ale je dokonce nebezpečná, a především je myšlenkově mimořádně mělká. Politika nové vlády PiS je zde srovnávána buď s abstraktním normativním ideálem liberální demokracie, definovaným představou nezávislé, depolitizované justice a státních správy, jakož i veřejnoprávních médií coby garantů stability systému a "hlídacích psů demokracie", nebo je srovnávána s ustavenou institucionální praxí v některých západoevropských zemích, sloužících jako "vzor vyspělé demokracie", aniž by ovšem bylo bráno v potaz, že formální podoba institucí a její mechanické přejímání v odlišných společenských kontextech může vygenerovat kvalitativně zcela odlišnou institucionální praxi. Jinými slovy, podoba a projevy depolitizace těchto institucí v postkomunistických zemích může být velmi odlišná a z hlediska společenského přínosu úplně opačně hodnocena než v tradičních západních demokraciích. Ba co víc, jak už velmi přesvědčivě ukázala Lucie Sulovská: http://svobodneforum.cz/lucie-sulovska-je-dnes-v-polsku-ohrozena-demokracie/, depolitizovaná, tzn. na politických místech zcela nezávislá veřejnoprávní média v Polsku za posledních 25 let nefungovala nikdy. Vliv politických aktérů při obsazování řídících pozic ve veřejnoprávních médiích byl vždy nezanedbatelný a politická kritéria se promítala i do konkrétního personálního výběru. Kroky nové vlády směrem k posílení přímého vlivu ministra státního pokladu (minister skarbu państwa) na obsazení pozic ředitelů jednotlivých kanálů veřejnoprávní televize je sice krok velmi nestandardní, neboť tyto pozice jsou obvykle obsazovány skrze mediální rady, které však také podléhají politickým vlivům. Pokud v zemi vládne jednobarevná vláda politické strany, disponující samostatnou většinou v parlamentě, je z hlediska konečného efektu poměrně nepodstatné, zda jsou ředitelé vybíráni radou obsazenou skrze politickou volbu, či jsou jmenováni přímo členem vlády. I v ČR se přece dlouhodobě mluví o politizaci veřejnoprávních médií, když členy mediálních rad volí Poslanecká sněmovna. Rozdíl oproti polské situaci je pouze jeden jediný: v ČR není v dolní komoře jednobarevná většina jedné strany...

Tím se ovšem dotýkáme obecnějšího, a možná i závažnějšího rozměru celé věci: jak bychom mohli definovat roli médií veřejné služby v kontextu současné polské situace. O trvalém zjevu společenské polarizace a střetu mezi konzervatismem identity a liberalismem převýchovy v kontextu polského "postkolonikálního" stavu společnosti po roce 1989 kvalitně pojednal Maciej Ruczaj: http://www.demokratickystred.cz/cizi-slovo-na-k-a-polska-otazka/ Zbývá jen dodat, že tato historicky postižitelná polarizace charakterizuje společensko-politické poměry v celé "III. RP" v posledních 25 letech. Existovala pouze jedna jediná univerzálně přijímaná autorita, jejíž přítomnost a výzvy dokázaly polskou společnost sjednocovat a vytvářet prostor pro rozvoj občanského vyjádření "polskosti". Touto autoritou byl pochopitelně polský papež sv. Jan Pavel II. Je poměrně signifikantní, že ostrá polarizace mezi konzervativním (PiS) a liberálním (PO) táborem po volebním pádu postkomunistické levice na podzim 2005 následovala právě v době bezprostředně po smrti "posledního polského krále"... I v předchozím období však charakterizovala polský stranický systém i společenské poměry, byť v odlišné konfiguraci a s jinými dominantními aktéry.

Pokud bychom měli hovořit o roli veřejnoprávních médií v kontextu polského postkomunismu, pak je to právě tato zásadní absence elementárního občanského konsensu a shody na základních hodnotách společnosti, která znemožňuje roli médií coby "strážců demokracie". Pokud by polská veřejnoprávní média traktovala hodnoty blízké liberálně-demokratickému mainstreamu na Západě, pak to rozhodně neznamená jejich depolitizaci, ale právě naopak... Stávají se (a taky stávaly) fakticky jednou stranou ostrého politického konfliktu, v němž jsou ve hře zásadní principy, na nichž stojí politický systém. Při podrobnějším pohledu na polský mediální trh, najmě ten televizní, je pak navýsost zřejmé, že obavy o "nezávislost" mediálního zpravodajství jsou nanejvíš pofidérní. Polská veřejnoprávní televize TVP již poměrně dlouho fakticky představuje jakousi pouhou formální výplň mezi soukromými televizními stanicemi katolicko a národně-konzervativního segmentu (Trwam a Republika), které jsou sledovány zastánci tohoto politického proudu, a profesionální i obsahová kvalita např. jejich zpravodajského i publicistického servisu může veřejnoprávní televizi směle konkurovat, na straně jedné a soukromými informačními kanály TVN24 a Polsat, které jsou vnímány jako blízké liberálnímu táboru.

Vtisknutí "národního charakteru" TVP, deklarované novým vícepremiérem a ministrem kultury Piotrem Glińským však v neméně menší míře než obsah zpravodajství souvisí s tématem, které vytváří významný nástroj spoluformování "politiky paměti". V této oblasti hraje významnou roli filmová produkce polské veřejnoprávní televize. Deklarovaná ambice nových vládních představitelů natočit velký vlastenecký film rozhodně není taková, která by se v kontextu kvality polské kinematografie s historickou problematikou posledních let jevila pošetile.

Debata o mediálních zákonech a změnách v jejich vedení a ohlášený přezkum Evropské komise těchto kroků však vytváří prostor pro vyvolávání obecných hysterických reakcí a příkrých hodnocení nově formujících se politických poměrů v Polsku pod vládou PiS. Časté srovnávání kroků nové vlády s reformami Orbánovy vlády v Maďarsku po roce 2010 se zatím týká pouze institucí, které jsou liberálními kruhy adorovány coby "ústavní pojistka" a "hlídací pes demokracie", tedy instituce, jejichž korektivní role vůči vládnoucí elitě se zakládá na výše naznačené depolitizaci. Pro dlouhodobé posílení vládnoucí garnitury má však zásadní význam reforma jiné instituce, a to instituce ryze politické. Konkrétně volebního systému do dolní komory parlamentu. Právě Viktor Orbán a jeho strana FIDESZ posílila svou pozici skrze změnu volebního systému, který byl (paralelně se snížením počtu poslanců maďarského parlamentu) změněn k jinému modelu smíšeného typu. Dvousložková volba většinové a poměrné části, vzájemně provázaná přiřazováním "nevyužitých" hlasů z většinové do poměrné složky (včetně přesunu hlasů, které kandidát vítězné strany již "nepotřeboval" ke zvolení) vede k ještě výraznějšímu posílení pozic vítězné strany. Nutno ale podotknout, že v Maďarsku byly dispozice pro zvýhodnění velkých stran co do počtu získaných mandátů dány již podobou předchozího smíšeného volebního systému o třech složkách, který byl zaveden již roku 1990.

V Polsku žádné takovéto dispozice volebního systému dány nejsou. PiS získal jednobarevnou většinu ve volbách do Sejmu, realizovaných na základě poměrného volebního systému velmi podobnému české variantě: v Polsku jsou hlasy přerozdělovány v 41 volebních obvodech v počtech od 6 do 20 mandátů na základě d'Hondtova dělitele. Výsledek podzimních voleb a z nich vzešlý poměr sil významně ovlivnila skutečnost, že se do Sejmu nedostala koalice Sjednocená levice, jelikož nepřekročila 8% procentní vstupní práh pro koalice. Právě aditivní vstupní klauzule, která se v případě koalic v Polsku zvyšuje na celostátní úrovni z 5% na 8% je přitom nastavena daleko mírněji, než by tomu bylo v ČR. Do české Poslanecké sněmovny by totiž pro pětičlennou koalici platila vstupní klauzule 15% hlasů. Postup nejvýznamnějšího integrujícího subjektu této koalice, postkomunistické SLD, představuje evropsky zcela unikátní případ dobrovolné politické popravy ...

Zde je tedy patrné, že např. volební systém do parlamentu je v Polsku nastaven zcela adekvátně poměrům v regionu střední Evropy a velmi se podobá české variantě. I přesto však v rámci této procedury vzešla z voleb jednobarevná většina v Sejmu. PiS nemá k dispozici ústavní většinu, aby změnil zásadně ústavní rámec, a to ani v potenciální ad hoc koalici s protestním hnutím Kukiz 15 (zde chybí k ústavní většině v Sejmu pouhé dva hlasy). Modifikace volebního systému do Sejmu směrem k posílení jeho většinových prvků (např. zmenšení volebních obvodů) však může být jeden z nástrojů, který by Jaroslaw Kaczyński mohl k dlouhodobému posílení pozic vlastní strany významně přispět. Je však třeba taky dodat, že volební inženýrství také často "sežere své vlastní děti", tzn. obrátí se v jisté situaci proti těm, kteří reformy provedli.

Bude velmi zajímavé sledovat, zda budeme i v Polsku svědky podobných snah. Pokud by k nim došlo, mají pak na daný politický systém daleko zásadnější dopady, než omezení působnosti ústavního soudu či podřízení veřejnoprávních médií politickým místům. Právě výše popsaná volební procedura však taky zároveň ukazuje, jak bezprecedentní podpoře se Kaczyńského strana těší mezi polskými občany. Teze o rozdělené společnosti na dva nesmiřitelné tábory je pro pochopení polské politické reality zcela zásadní. Paradoxní však je, že právě PiS dokázal v loňských volbách získat tak výraznou volební podporu, že významně překročil krunýř svého tradičního konzervativního elektorátů především na východě země, a získal bezprecedentní podporu i mezi voličskými skupinami, které stranu bratrů Kaczynských v minulosti nevolily. Tato skutečnost je pak ale spíše legitimizací prováděných reforem. PiS získal silný mandát nikoliv k tomu, aby práva menšinové opozice zcela zašlapal, ale aby ve snaze podřídit jednotlivé veřejné instituce svým politickým záměrům mohl dojít tak daleko, kam si doposud žádná předchozí vláda v Polsku zajít nedovolila. To však neznamená, že by tuto intenci v minulosti neměla. Je tedy potřeba tyto události sledovat v kontextu vývoje polské společnosti a jejích postojů a kromě myšlených důsledků objasňovat i jejich příčiny. Nakolik se to v české (nejen) mediální debatě na toto téma děje, nechť laskavý čtenář posoudí sám.





Autor je politolog