Prosinec 2015

Orbán není Babiš, Kaczyński není Zeman

30. prosince 2015 v 0:40 | Vladimír Hanáček
V samém závěru roku 2015 je Česká republika jedinou zemí Visegrádské skupiny, která má koaliční vládu. Nebo spíše je jedinou zemí V4, která nemá jednobarevnou vládu, opřenou o absolutní většinu poslanců jedné politické strany v parlamentu. Možná i proto neslyšíme z úst zahraničních politiků i médií slova o ohrožení demokracie v naší zemi na rozdíl od visegrádských partnerů, zejména pak Maďarska a Polska (kritika postoje vlády k uprchlické krizi se však našim luhům a hájům zejména ze západního zahraničí stejně nevyhýbá). Mohli bychom tak zůstat spokojeně nad věcí, tvářit se (jak už bylo naším zvykem po většinu uplynulého čtvrtstoletí) jako předvoj západní liberální demokracie za bývalou železnou oponou a připojovat se k povýšenému mentorování vedoucích představitelů okolních postkomunistických zemí.
Nemusí to být však až tak vypjatá poloha sebehodnocení. Ano, skutečnost existence a hlavně nezbytnosti koaličního vládnutí v naší zemi v současné nelehké době paradoxně skutečně přispívá k větší stabilitě politického režimu a jeho institucionální konformitě se standardy liberální demokracie, jakož i potřebě konsensuálnějšího rozhodování s ohledem na ideově-politickou pluralitu a omezení majoritní logiky řešení konfliktů. Z tohoto hlediska je ČR ze všech visegrádských zemí nejblíže většině západoevropských zemí, pokud jde o způsob vládnutí a povahu politického režimu. Uspokojení z tohoto stavu je však z hlediska hlubšího náhledu poněkud unáhlené a především úzkoprsé. Poněkud jiný obrázek se nám totiž naskytne, pokud od formálních, obecně systémových náhledů postoupíme na úroveň hodnocení vnitřního povahy dotčených politických aktérů, především příslušných vládnoucích politických stran.
Vládnoucí strany v Polsku a v Maďarsku, tedy PiS a FIDESZ, bývají často označovány za konzervativní formace, významně akcentující domácí národní tradice a s nimi spojenou identitu v explicitní opozici vůči západnímu liberálnímu politickému a ideovému mainstreamu. Odtud také pochází podezření ze znevážení hodnot a institucí liberální demokracie a ohýbání jejích standardů ze strany vládních představitelů v těchto zemích. Unisono je pronášena povrchní kritika, namnoze postavená na zcela iracionálním přeexponování významu některých exekutivních či procedurálních kroků a jejich hodnocení jako důkazů "fašizace" a nastolování kurzu ve směru k "neliberální" demokracii, postavené na diktatuře většiny. Podobná hodnocení jsou však více než systémovým hodnocením výrazem principiální hodnotové odlišnosti mluvčího od ideových pozic zmíněných vládnoucích stran. Konkrétně konzervativní obsahy, stojící jako fundamentální programová výbava vládnoucích stran, jsou nahlíženy reprezentanty odlišných ideových pozic jako zásadně neslučitelné s jejich viděním světa. Jejich vykreslování jako extrémních poloh poté pochopitelně slouží k jejich politické ostrakizaci a vylučování z pásma relevance coby nekonformních se systémovými principy liberální demokracie.
Je symptomatické, že nic takového se neděje vůči vládním představitelům v České republice a jejich politickým stranám. U dvou zavedených vládních stran: ČSSD a KDU-ČSL by pochopitelně něco takového působilo směšně. Ne už ovšem u třetího, resp. voličskou silou druhého koaličního partnera: Babišova hnutí ANO. Andrej Babiš je velkou částí svých politických oponentů vnímán jako oligarcha, kumulující v jedněch rukách vysokou politickou, ekonomickou a mediální moc. Jeho politické "hnutí" je nahlíženo jako formace bez jasného ideového ukotvení, bez jednotících hodnotových pozic, sjednocujících jeho programové cíle v koherentní celek. Charakterizováno je naopak povrchně antiestablishmentovými a antipolitickými důrazy a legitimizací zisku politické moci do rukou svého nejvyššího představitele a jeho spojenců skrze jeho úspěch v mimopolitické, konkrétně podnikatelské sféře. Andrej Babiš má z tak tohoto hlediska jedinou smůlu (prozatím!): nepodařilo se mu získat samostatnou většinu pro svou stranu v Poslanecké sněmovně a nemohl tak (zatím!) zformovat jednobarevnou vládu, v jejímž čele by stanul jako premiér-manažér. Může tak (zatím) jen tiše závidět předsedům vládních stran na Slovensku, v Polsku a v Maďarsku, kteří tyto možnosti mají.
Srovnávat Andreje Babiše a hnutí ANO s pozicemi vládnoucích stran v Polsku a Maďarsku je však s ohledem na jejich vnitřní povahu zcela nepatřičné. Tyto strany totiž nejsou žádný podnikatelský projekt v politice, hodnotově vyprázdněný mocenský vehikl svých protestně profilujících se lídrů, nýbrž jde o víceméně tradiční politické strany, odkazující se ve svém ideovém a programovém profilu na významné domácí politické tradice. Na pozadí jejich konzervativního vidění světa pak stojí explicitní odkazy na hodnoty židovsko-křesťanské západní civilizace a jejich realizaci v rámci politického rozhodování. Tento výměr by však nepůsobil příliš věrohodně, kdyby představitelé těchto stran, zejména pak oba jejich předsedové nepředstavovali autentické nositele těchto hodnot svým životním příběhem.
Viktor Orbán i Jarosław Kaczyński (i jeho bratr, zesnulý prezident Lech Kaczyński) zasvětili velkou část svého života boji proti komunistickému režimu a sovětské nadvládě ve své zemi, jakož i úsilí o důsledné vyrovnávání se s komunistickou minulostí nejen skrze právní opatření a justiční verdikty, ale taktéž významně skrze důslednou "politiku paměti", odhalující podstatu komunistických režimů a v nich vládnoucí ideologie a budující nejen své voličské legitimace, ale i hodnotové a institucionální základy daných politických systémů na antitotalitárních východiscích, znamenající především degradaci občana a jeho hodnotových postojů na úroveň poslušného vykonavatele rozkazů "zvnější", tedy vůle velmocenských poručníků, jejichž nástrojem uplatňování vůle je hodnotově vyprázdněný, byrokratizovaný a především represivní stát. Cílem těchto lídrů je vybudovat stát, jenž si váží hodnotových postojů a společenského cítění svých občanů a na nich staví svou suverénní existenci. Srovnávat tyto dvě osobnosti a jejich politické pretence s "majitelem" hnutí ANO coby politické divize jeho zemědělsko-potravinářského holdingu, předlistopadovým členem komunistické strany a dokonce evidovaným agentem Státní bezpečnosti s krycím jménem Bureš (ať už Babišův soud na Slovensku v této věci dopadne jakkoliv), je z pohledu této principiální hodnotové polohy zcela nepřístojné a devalvující vidění politiky v eastonovském duchu jako vyměřování hodnot. Bývalý liberální belgický premiér Guy Verhofstadt se nechal před nedávnem slyšet, že nová vláda PiS v Polsku odvrací zemi od standardů liberální demokracie a "vykonává špinavou práci za Vladimíra Putina v jeho úsilí o rozbití evropské jednoty a vlády práva." Dodal, že EU musí vynaložit veškeré instrumenty, aby vymohla tváří v tvář tomuto vládnímu kurzu naplňování evropských hodnot a podpořila občanskou společnost. Ano, je to přesně ten Verhofstadt, jenž coby předseda liberální frakce ALDE v Evropském parlamentu se nechal v březnu loňského roku veřejně slyšet, že "Babiš není ani oligarcha, ani Berlusconi" a dodal, že na něj Babiš působí "velmi skromným dojmem" a vyznačuje se poctivostí a touhou věci měnit, tedy vlastnostmi dobrého politika. Zanedlouho poté zasedli zástupci Babišova hnutí ANO v čele s bývalým eurokomisařem Pavlem Teličkou v EP v liberální frakci ALDE po Verhofstadtově boku. O ušlechtilosti onoho evropského liberálního zápalu sankcionovat neposlušné východní "fašizoidní" protodiktátory si pak udělejme obrázek každý sám… Jen doplňme, že Orbánův FIDESZ zasedá v Evropském parlamentu ve stejné frakci jako česká KDU-ČSL a TOP 09 a Kaczyńského PiS ve stejné frakci jako česká ODS. Kaczyński a jeho strana pak dlouhodobě patří mezi nejzarytější odpůrce Putinových geopolitických aspirací a Kaczyński vystoupil na ukrajinském Majdanu už půl roku před Verhofstadtem.
Druhým českým pretendentem vydobývání politické moci coby obrazu většinové vůle lidu navzdory mínění svých oponentů je nepochybně prezident Miloš Zeman. Jeho militantní příznivci (v čele s jeho hradním mluvčím) se velmi rádi odkazují na akt většinové volby coby ustavení nositele většinového veřejného mínění a jeho naplňování coby "tribuna lidu" zlým politickým elitám navzdory. Zeman na rozdíl od Orbána či Kaczyńského, ale i na rozdíl od svého slovenského spojence, premiéra Roberta Fica, je však "pouze prezident", jenž v parlamentním systému vládnutí nedisponuje významnějšími výkonnými pravomocemi a žádnými pravomocemi legislativními (s výjimkou suspenzivního veta, snadno přehlasovatelného Sněmovnou). Zeman nemá za sebou ani loajální parlamentní většinu a podporu z vnitřku relevantních politických stran získává toliko od víceméně nevýznamných solitérů a některých okrajových politických formací. Opakované pokusy premiéra a předsedy ČSSD Bohuslava Sobotky urovnat vztahy s prezidentem skončily fiaskem. Zemanovo namnoze mediálně zveličované úsilí o trvalejší a intenzivnější spojenectví právě s Andrejem Babišem je pak účelový sňatek z rozumu a jeho vnitropolitický význam je z hlediska dlouhodobého nezřejmý.
Zeman se však od zmiňovaných "nepřátel liberální demokracie" v okolních zemích neodlišuje jen svým systémovým postavením, ale též hodnotovými postoji a politickými kroky. Zeman platí (nejen) v České republice za jednoho z nejbližších politických spojenců ruského prezidenta Putina v EU. O vztahu Jarosława Kaczyńského a jeho strany k současné ruské vládní elitě už byla řeč. Maďarský premiér Orbán je naopak často vnímán jako druhý významný spojenec Kremlu. Nutno ovšem dodat, že toto hodnocení je velmi zkreslené a s ohledem na dlouhodobé Orbánovy postoje zcela nesmyslné. Byl to právě Viktor Orbán coby mladý, energický lídr Svazu mladých demokratů (FIDESZ), jednoho z opozičních politických hnutí v samém závěru komunistického režimu, kdo na pohřbu Imre Nagye 16. června 1989 přednesl plamenný projev, v němž kategoricky požadoval odsun sovětských vojsk z Maďarska a dosažení suverenity země coby naplnění vůle maďarské revoluce roku 1956. Představa, že by právě tento Orbán po čtvrtstoletí hodlal ze své země učinit protektorát "neosovětského cara" Putina je poněkud směšná. Orbánova snaha najít s Putinem společnou řeč byla motivována nejen jistou zdrženlivostí v hodnocení anexe Krymu a nedotknutelnosti hranic evropských zemí, ovlivněná dlouhodobým maďarským zájmem o pozice svých národnostních menšin v okolních zemích (ať už si o politice "velkého Maďarska" myslíme cokoliv), ale byla taktéž dána snahou získat významnějšího spojence v momentě, kdy se Maďarsko stalo předmětem kritiky mnoha západoevropských politiků za své vnitropolitické, především pak ústavní změny v minulých letech. Odtud pramení i Orbánův zdrženlivý postoj k protiruským sankcím. Orbán však snahu visegrádských zemí o společný postup nikdy nekomplikoval a nekomplikuje a na rozdíl od českého prezidenta na oslavy konce druhé světové války do Moskvy v květnu letošního roku neodjel.
Orbán a Kaczyński se však od českého prezidenta odlišují ještě jedním, vnitropoliticky daleko zásadnějším atributem. Jakkoliv nepostrádají schopnost získat masovou podporu širokých voličských vrstev, včetně nejnižších společenských skupin co do příjmů, dosaženého vzdělání a sociálního kapitálů (a tomu přizpůsobují svůj politický styl), disponují však poměrně významnou podporou též mezi intelektuálními elitami své země. Za Kaczyńského PiS zasedají v Evropském parlamentu přední společenští vědci, profesorové Ryszard Legutko a Zdzisław Krasnodębski, místopředsedou vlády a ministrem kultury je přední polský sociolog Piotr Gliński a z akademického prostředí pocházejí i lídři této strany včetně prezidenta Andrzeje Dudy. Na rozdíl od Miloše Zemana, jenž si zakládá na antiintelektuální mobilizaci a plebejské sebeprezentaci, kterou jeho skalní odpůrci často označují jako "buranokracii", je zcela nepředstavitelné, že by například Jarosław Kaczyński byl schopen tak vyhrotit vztahy s akademickou obcí, jako se to povedlo českému prezidentovi. Je nepředstavitelné, že by prezidenti Andrzej Duda i János Áder (sám dlouholetý výzkumník sociologického ústavu) vstoupili do otevřené mediální války s rektory významných univerzit či by je nepozvali na shromáždění u příležitosti státního svátku.
Pokud si výše naznačené souvislosti a směr uvažování o nastoleném tématu shrneme do jednoduchého rčení, pak je třeba jasně konstatovat, že Babiš a Zeman nejsou totéž co Kaczyňski a Orbán. Nebo lépe obráceně: Kaczyński a Orbán rozhodně nejsou totéž co Babiš a Zeman. Pokud chtějí někteří západoevropští vrcholní politici autoritativně vyměřovat evropské hodnoty skrze instrumenty represe (což je už samo o sobě nejlepší cesta, jak v očích drtivé většiny občanů postkomunistických zemí ideu evropské jednoty dokonale zdiskreditovat), měli by začít u těch, kteří evropské hodnoty skutečně každodenně devalvují. A u koho pak?
O tom, které z visegrádských zemí mají na přelomu let 2015/2016 před sebou růžovější vnitropolitické vyhlídky s ohledem na konformitu svých vrcholných představitelů s hodnotami evropské demokracie nechť si laskavý čtenář udělá vlastní úsudek…



Autor je politolog

Pirátská zkouška politické dospělosti

5. prosince 2015 v 22:48 | Vladimír Hanáček
Formování nové vládní většiny na pražském magistrátu představuje neobvyklý politický rébus. Dosud nevídaná fragmentace zastupitelské sestavy a zabetonované pozice jednotlivých aktérů v rámci ochoty a neochoty koaličně spolupracovat výrazně snižují alternaci možných většinových koalic. Dosavadní koalice setrvává v exekutivních orgánech v zájmu zajištění kontinuity jejich činnosti, ale při pohledu na příčiny deklarovaného rozpadu je zřejmé, že dosavadní půdorys je pro další koaliční uspořádání fakticky nevyužitelný.
Pro validní odhad reálných možností dalšího uspořádání je potřeba zanalyzovat příčiny rozpadu dosavadní koalice. Vnitřní pnutí v ANO a debaty o tom, kdo z představitelů jednotlivých křídel má v hnutí navrch, trochu zatemnily skutečnost, že faktickou příčinou rozpadu vládnoucí koalice byly vztahy mezi dvěma většími koaličními partnery a Trojkoalicí, která se navzdory vnitřní heterogenitě i solitérním sklonům odvolaného náměstka Matěje Stropnického postavila za jeho návrh nové podoby pražských stavebních předpisů a podpořila ho ve sporu s primátorkou Krnáčovou. Tento faktor jistě není jedinou příčinou vnitrokoaličního rozkolu, ale především nám ukazuje, že možnosti koaliční spolupráce Trojkoalice s původními koaličními partnery jsou prakticky nereálné.
Od samého počátku magistrátní krize se tak začalo spekulovat, zda nově přizvaným koaličním partnerem navzdory přetrvávajícím polarizaci mezi hnutím ANO a Kalouskovou stranou nebude právě TOP 09 novým třetím partnerem dosavadnímu vládnoucímu duu. Tato varianta byla díky rozhodnutí pražské TOP 09 brzy odmítnuta a můžeme pouze spekulovat, co bylo příčinou tohoto rozhodnutí. Faktem ovšem je, že nově deklarovaná ochota TOP 09, ODS a Trojkoalice koaličně spolupracovat znamená zásadně novou konfiguraci jednotlivých subjektů a svého druhu nové pravo-levé rozdělení zastupitelstva, v němž se Trojkoalice KDU-ČSL, SZ a STAN nově počítá do pravé části spektra.
Ani většina těchto tří, resp. pěti stran však nemá v zastupitelstvu hlavního města většinu. K té jí chybí (i s účastí tří nezávislých zastupitelů, zvolených za TOP 09) ještě dva hlasy. Jazýčkem na váze se tak nově stává poslední zbývající aktér vedle opozičních ANO, ČSSD a KSČM, a těmi jsou Piráti. Nováčci v pražském zastupitelstvu vzbudili pozornost mnoha pražských voličů zásadovým přístupem ve věci úmyslu napravovat poměry z dob minulých a vyloučit z rozhodování všechny ty, kdo nesli za propojení politických míst v pražské samosprávě s nejrůznějšími soukromými zájmy největší zodpovědnost. Tento postoj si Piráti dokázali udržet i za rok vládnutí dosavadní koalice a roli konstruktivní, leč zásadové opozice jim nikdo nemůže upřít. Problém nastává v momentě, kdy takto ustrojená politická formace se zkušenostmi toliko se zásadovým občanským aktivismem a roční opoziční úlohou v zastupitelstvu má mít zásadní vliv na rozhodnutí, zda umožnit vznik nové, a zdá se, že pravděpodobně i jediné možné většinové koalice v Praze.
Neochota spolupracovat s Bémovými pohrobky z řad notně oslabené ODS, která na pražském magistrátu vládla prakticky nepřetržitě již od roku 1991 až do jara 2013, doplněná o podobný nezájem i u historicky podobně zodpovědné ČSSD i tradičně izolované KSČM znamená, že při vzniklém poměru sil by jedinou možnou většinovou koaliční variantou s účastí Pirátů musela být nějaká forma spolupráce ANO a TOP 09. Taková varianta je nejen prakticky vyloučena ve vztahu k celostátní polarizaci mezi pány Babišem a Kalouskem, ale neměla by příliš logiku ani s ohledem na pražské poměry.
Při troše zjednodušení dnes můžeme konstatovat, že oba pomyslně zformované bloky mají své vady na kráse s ohledem na politickou praxi předchozích let, ale usilovat mezi nimi o dohodu by byl větší politický hazard, než upřednostnit jeden z nich na úkor druhého. Vznik magistrátní koalice v prakticky stejném složení jako aktuální celostátní vládní většina a odsun pravicových stran do opozice, znamenal pád Prahy coby poslední bašty neoliberální pravice v zemi. Po roce vládnutí nové koalice je však zřejmé, že ústřední mocenskou roli v rámci nové koalice sehrává duo Kleslová - Březina, doplněné o primátorku Adrianu Krnáčovou, která představuje symbolickou prodlouženou ruku Andreje Babiše na magistrátu hlavního města. Usuzovat, zda jsou takové poměry z morálního hlediska ustrojenější než účast postbémovské ODS a mnoha kontroverzních (tj. elitářských) postav z TOP 09 u moci v Praze, je vskutku nezajímavý podnik. V daném kontextu je třeba ale zdůraznit, že jejich potenciální návrat k moci v Praze se prizmatem vývoje celostátních mocenských poměrů i s ohledem na výše naznačené vnitropražské provazby jeví jako potenciální ozdravení pražské politiky.
Takto politicky praktikovaná konsekvencialistická etika však představuje typ politického pragmatismu, který, aspoň soudě dle jejich mediálních vyjádření, není vůbec vlastní představitelům Pirátů, kteří drží v ruce koaliční trumf. Piráti by se rádi nešpinili spoluprací s umazanými, ale komfort opozice za cenu politického patu si lze jen stěží užívat. Piráti jsou tak postaveni před volbu, zda sehrát konstruktivní roli a umožnit vznik nové pražské koalice, třeba i bez vlastní přímé účasti a tedy i přímé odpovědnosti za zvolená rozhodnutí. A nebo zda setrvat v zásadových pozicích za cenu toho, že budou označeni za viníky politické nestability. Plně tak na pražském magistrátu poprvé za svou krátkou existenci na české politické scéně zažívají tradiční úděl malé strany v momentě, kdy se tato stane (třeba i z čistě aritmetických důvodů) nezbytnou součástí vládnoucí koalice: "buď budeš ocasem koalice, a nebo jsi ústřední destruktor"…
Tato výzva, jíž pražští Piráti dnes čelí, je, zdá se, zkouškou politické dospělosti pro Pirátskou stranu jako celek. Pokud Piráti nechtějí být jen diskusní kroužek či subkulturně definovaná skupina nonkonformních intelektuálů, ale chtějí sehrávat důležitou roli na české politické scéně skrze podíl na moci, měli by tuto zkoušku vzít smrtelně vážně a zaujmout postoj, který přinese pozitivní výsledek Pražanům. A takovým výsledkem nemůže být politický pat a dlouhodobé bezvládí. Přejme Pirátům, ať skrze tuto výzvu politicky dospějí. A dospělí politici by se neměli bát (byť třeba zdánlivě nepříliš mravného) kompromisu.



Autor je politolog