Listopad 2015

Nudná i pošetilá (ne)změna v TOP 09

30. listopadu 2015 v 23:53 | Vladimír Hanáček
Víkendový celostátní sněm TOP 09 by se navzdory předběžným proklamacím o jeho důležitosti z hlediska volby nového vedení nejsilnější pravicové opoziční strany dal označit spíše za prvotřídní přehlídku ztraceného času. Výměna na postu předsedy byla nejen očekávaná, ale v podstatě jediná možná. Těžko si lze představit, že by delegáti sněmu nezvolili do čela strany muže, jenž je tak říkajíc jejím biologickým praotcem. Co by muselo nastat, aby Miroslav Kalousek, faktický lídr TOP 09 od jejího vzniku, nenahradil po šesti letech i formálně v čele strany Karla Schwarzenberga, jsou představy z říše science fiction. Volba místopředsedů a širšího vedení strany pak více než překvapení nad konkrétními jmény vybízí k otázce, proč je hodnocení toho, kdo je jejím místopředsedou, z pohledu reálné politiky strany, vůbec důležité?
TOP 09 je navzdory svému vlivu (ať už aktuálnímu či již ztracenému) i ambicím na české politické scéně především stranou, která se s kdysi vlivnými relevantními formacemi v jedné rovině těžko může srovnávat: je stranou elitní s členskou základnou čítající pouze zhruba 3 tisíce členů, navíc člensky i voličsky zakotvenou především ve velkých městech. Členové strany se vyznačují více či méně intenzivní identifikací s hodnotami, které sdílejí a v politice naplňují především dva "otcové-zakladatelé" strany: Karel Schwarzenberg a Miroslav Kalousek. Pokud se tyto dvě osobnosti navzdory značně odlišnému politickému původu nedostávají vzájemně do kolize, ale naopak se oddaně doplňují, nelze očekávat, že by kdokoliv z členů a delegátů sněmu cokoliv namítal proti faktu, že jeden druhého nahradí v čele strany. Že jde o změnu toliko formální a faktické role obou zakladatelů zůstávají víceméně neměnné, je veřejným tajemstvím pro všechny pozorovatele.
Přesto si je však třeba přiznat, že dosavadní působení TOP 09 na české politické scéně je příznačně formováno velkolepými očekáváními části voličů, které byly osobně spojovány především s postavou Karla Schwarzenberga, stejně intenzivně jako zklamáními a odsudky, pojící se především s Miroslavem Kalouskem. Pokud však tyto dva personální faktory vzhledem k výše řečenému propojíme, vidíme dosti rozporuplný příběh.
TOP 09 byla vůbec první nově vzniknuvší politickou stranou v ČR, jíž se podařilo nejen zaujmout místo v aktuálně ideově vyprázdněné množině voličů (velkoměstští liberálové), ale hlavně tento potenciál rozšířit způsobem, který nikdy předtím žádná "pátá, klouzavá strana" nezažila. Dvojciferný výsledek ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2010 a téměř dotažení na ODS, stejně jako volební vítězství v hlavním městě ve sněmovních i komunálních volbách v tomto roce, byl úspěch, který učinil v dalším vládním angažmá TOP 09 fakticky nejvlivnější politickou stranu v zemi. Její rukopis nad politikou Nečasovy vlády v dalších třech letech je pak nezpochybnitelný. Není přitom pochyb o tom, že tyto úspěchy byly spojeny především se jménem předsedy strany Karla Schwarzenberga, představujícího zajímavý fenomén, výrazně ovlivňující tvář české (stranické) politiky na přelomu prvního a druhého desetiletí. Jeho postup do druhého kola prezidentských voleb 2013 a faktické sjednocení stranicky dlouhodobě rozdělených voličských skupin pravého středu v kole druhém byl přirozeným vyústěním této Schwarzenbergovy pozice.
Volební úspěch TOP 09 v roce 2010 se však odehrál ještě v čase dominujících socioekonomických témat a strana si získala nemalou část skalních pravicových voličů hlavně právě jejich zdůrazněním. Hlavní soupeř TOP 09 v tomto roce byla ještě (z dnešního pohledu "pouze") ČSSD v čele s Jiřím Paroubkem a Miroslav Kalousek tehdy varoval veřejnost před "cestou do Řecka" v rámci rozpočtové politiky levice. Poté, co však proklamovaná ambice představitelů strany zcela se vyvarovat populismu a "říkat pravdu, i když je nepříjemná" vyústila ve zcela nesmyslnou škrtací mánii a utahování opasků, mající za následek spotřebitelskou paniku a šestikvartální recesi české ekonomiky, o asociálních "reformách" ministra Drábka (v nichž pak nenápadně pokračovala i jeho nástupkyně Ludmila Müllerová) ani nemluvě, bylo jasné, že na propojování hodnotových akcentů odpovědnosti s konkrétní politikou ministrů za TOP 09 v socioekonomické oblasti asi není garantovaně nejlepší cesta k dalším politickým úspěchům.
Jako na zavolanou ale přišla TOP 09 na pomoc jiná vnitropolitická okolnost zcela jiného rázu. Po smrti bývalého prezidenta Václava Havla se jeho symbolickým pokračovatelem stal právě předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg, jenž se v obou svých ministerských angažmá aktivně zasazoval o to, aby základní východiska "havlovsky" pojímané zahraniční politiky státu zůstala i v době dávno po jeho odchodu z prezidentského úřadu v každodenní praxi nezměněna. Navzdory faktu, že Schwarzenberg je Havlovým generačním vrstevníkem, se krátce po smrti bývalého prezidenta ustálilo mezi jeho příznivci i odpůrci přesvědčení, že právě Schwarzenberg by měl nyní sehrávat na politické scéně podobnou roli, jako sehrával Edvard Beneš po smrti Masarykově. Málokomu přitom zřejmě došlo, že jestliže by toto mělo platit v případě Karla Schwarzenberga osobně, není pražádný důvod přenášet tuto "dědickou úlohu" na TOP 09 jako stranu. Ba co víc, že právě partikularizace politického odkazu Václava Havla skrze jeho propojení s jednou konkrétní stranou (paradoxně tou, kterou sám Václav Havel v roce 2010 podle vlastního vyjádření nevolil), neřkuli její vládní politickou praxí a jejími výše naznačenými výsledky je nástroj potenciální devalvace havlovských hodnot v očích nemalé části společnosti.
Právě toto symbolické spojení však významně stojí nejen za úspěchem Karla Schwarzenberga v prvním kole prezidentských voleb, ale i udržením dvojciferného volebního výsledku v podzimních předčasných volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013. TOP 09, která svou předchozí vládní politikou nepřímo vydláždila cestu na Hrad Miloši Zemanovi a Andreji Babišovi do Strakovy akademie, tak paradoxně těží z faktu, že obavy významné části společnosti z působení těchto dvou aktérů ve vrcholných funkcích jsou silnější než její odpor k politice Nečasovy vlády. Negativní vymezení se vůči "zemanobabišovi" (jak zaznívalo v médiích během víkendového sněmu) tak v politickém sdělení TOP 09 zcela upozadilo někdejší socioekonomické neoliberální fundamenty, vyjádřené heslem: "žili jsme si nad poměry a musíme se uskrovnit"… Málokdo si ve svatém zápalu na obranu "hodnot v politice" ze strany vedení TOP 09 proti oligarchům ještě vzpomene na to, že to dávno před Andrejem Babišem byli právě představitelé této strany, kteří voličům tvrdili, že je třeba uhájit rovnou daňovou sazbu daně z příjmu fyzických osob proto, že "nelze trestat úspěšné"…
Kandidátský projev Miroslava Kalouska na post předsedy TOP 09 byl dosud nejpropracovanější a emocionálně nejprocítěnější sebestylizací bývalého ministra financí do pozice ústředního bojovníka za udržení hodnot liberální demokracie a příslušnosti ČR ke geopolitickému Západu v duchu odkazu Václava Havla proti prokremelským oligarchickým autoritářům, kteří představují vážnou hrozbu pro českou demokracii.
Bez ohledu na to, co si myslíme o politické roli prezidenta Zemana či představitelů nových protestních hnutí či jejich politickou, ekonomickou a mediální moc v jedněch rukách kumulujících lídrech na české politické scéně, je v kontextu úvah nad proběhnuvším sněmem TOP 09 na místě položit si otázku zcela opačného rázu: proč by ústředním bojovníkem proti nim a hlavním dědicem odkazu Václava Havla měl být zrovna Miroslav Kalousek a jeho strana? Relevantní odpověď ze strany představitelů TOP 09 je jedna jediná: protože mu k tomu požehnal odcházející/neodcházející nový čestný předseda strany, který nad Havlovou rakví sliboval pokračování boje za pravdu a lásku…
Co nového tedy přinesl víkendový sněm TOP 09? Změní se něco na Kalouskově centrální sebestylizační roli vůdce této strany coby "hráze demokracie" i Schwarzenbergově roli ústředního maskota strany coby spolehlivého garanta udržení volebního potenciálu? Asi těžko… Co se pak ovšem bohužel taktéž nezmění, jsou posilující tendence akceptovat jako žádoucí cíl vnitro i zahraničně-politického směřování země přesně to, proti čemu Kalousek a spol. tak vehementně vystupují. Dokud platilo: nemám rád Kalouska - volím levici, nešlo ještě o žádný fatální stav. Pokud ale platí: nemám rád Kalouska - jsem pro zásadní revizi polistopadového vývoje české společnosti, pak už jde, lidově řečeno, do tuhého…
Dojmy z víkendového sněmu TOP 09 tak nejsou jen nudné, ale především z těchto důvodů poněkud pošetilé. Pokud se do pozice ústředního bojovníka za udržení parlamentní demokracie, hodnotově založené stranické soutěže, příslušnosti k Západu a střežení odkazu Václava Havla stylizuje člověk takové veřejné pověsti, jakou má Miroslav Kalousek, pak lze mít o jejich udržení do budoucna skutečně velmi vážnou obavu.


Autor je politolog