Česká podotázka a naše nynější uprchlická krize

12. října 2015 v 23:38 | Vladimír Hanáček
V roce 120. výročí prvního vydání Masarykova Opus Magnum Česká otázka jsme konfrontováni s jednou s největších mezinárodních krizí minimálně od konce Studené války. A i v této krizi vskutku globálních rozměrů čelíme podobné výzvě, jako naši předkové na konci 19. století: abychom se s ní mohli vyrovnat, musíme v první řadě rozumět sami sobě.
Je proto zcela legitimní, že i tváří v tvář uprchlické krizi a s ní vyrovnávající se Evropě jsme zaměstnáni úvahou na téma "Co jsme?", tedy "Kdo jsme my, Češi?", řečeno s Janem Patočkou. Takto položená otázka je však příliš široká, a tak se v každodenní realitě konfrontujeme spíše s její odvěkou podotázkou: "Kam patříme?". Je však třeba si položit ještě další otázku, a to zda je tato podotázka "české otázky" vůbec v daném kontextu legitimní, jinými slovy, zda právě tázání se po vlastní příslušnosti není spíše výrazem sebenepochopení než snahy dobrat hlubšího poznání sebe sama. Důvody pro její kladení totiž nejsou akutní a nejsou motivovány bezprostřední konfrontací s velmi palčivým praktickým i symbolickým problémem, ale jde toliko spíše o další pokračování po léta či desetiletí trvajícího sporu, který jen vzhledem k novým okolnostem nabral novou dynamiku.
Je navýsost patrné, že disputace na toto téma mohou stejně tak přispívat účinnému řešení dnešní krize jako od ní odhlížet či se s ní vůbec nekonfrontovat. Otázka "Kam patříme?" nás totiž musí nepřímo vézt k poznání toho, kým jsme, a hlavně za koho chceme mluvit a jednat. Aktuální český spor o "příslušnost k Západu" vs. "příslušnost k Východu" totiž musí znamenat vědomí aktivní odpovědnosti za příslušný civilizační celek a definici vlastního příspěvku k jeho budoucnosti.
Že jsme součástí geopolitického Západu nemusíme složitě dokazovat. Je to dáno nejen hodnotovým a duchovním základem, na němž stojí naše státnost, ale též příslušností naší země k mezinárodním politickým, ekonomickým a vojenským strukturám, především samozřejmě EU a NATO. Budiž za to vřelé díky všem, kteří se v uplynulých 25 letech o tento stav vrchovatou měrou zasloužili. Nelze však donekončena setrvávat v epoše, kdy jsme usilovali o to být "součástí klubu", ale musíme vnímat naší příslušnost k němu jako vědomí potřeby svědomitě přispívat k jeho další perspektivě vývoje v duchu všech žádoucích cílů, které si sami klademe. Odlišný postoj, tedy emocionálně podbarvené volání po reorientaci našich klíčových spojeneckých vazeb na Východ je totiž přímo úměrné neúspěchu a vlastní neschopnosti ovlivnit směřování západního světa tam, kam očekává naše společnost.
Debata o naší příslušnosti k širším kulturně-civilizačním celkům tak opovážlivě pomíjí vědomí vlastní zodpovědnosti za něj. Častý argument zastánců prozápadního kurzu naší (zahraniční) politiky ve prospěch dnes tolik diskutovaných kvót na příjem uprchlíků je tak často podáván jako potřeba "zůstat uvnitř klubu" a nevydělovat se z něj, nebo dokonce jako výraz solidarity se západními partnery, kteří nám tolik dávají (evropské fondy) a my bychom jen brali. Tento argument ovšem zůstává na úrovni "my" a "oni", tzn. vyspělý Západ vs. zaostalé postkomunistické země. A zároveň je povážlivě vnitřně rozporný: pokud je společenská realita na západ od našich hranic zásadním způsobem kvalitativně odlišná od postkomunistických zemí, na základě jakého (spravedlivého) klíče bychom chtěli migranty do jednotlivých zemí přerozdělovat? Nehledě na to, že součástí žádoucího srovnávání rozdílů mezi jednotlivými částmi Evropy je i idea volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu, která je direktivně vyměřeným příjmem počtů migrantů mezi jednotlivé členské státy fakticky zpochybněna. I samotná lisabonská smlouva sice zavedla systém hlasování kvalifikovanou většinou v Evropské radě, ale zároveň definovala nástroje, jak pozici Rady coby orgánu reprezentujícího vůli jednotlivých členských států oslabit ve prospěch centrálních unijních orgánů. Konsekvencí tohoto stavu jsou pravidla a procedury společné unijní azylové a migrační politiky. Ano, přesné ty, které některé členské státy tak spektakulárně porušují…
Všichni ti, kteří mají vážné obavy o společný evropský dům a jeho instituce, nejen proto, že jsou jeho členy, ale především proto, že ho chtějí spolubudovat a vézt, jsou zcela mimo rámec rozpravy o naší kulturně-civilizační příslušnosti, jelikož nezapadají do výše zmíněného duálního schématu. Jsou tak odkázáni toliko sledovat debatu slepých s hluchými, která způsobuje jen stále silnější a početnější pootáčení se směrem k východu, odkud nám přijde spása našich poměrů, vyřešení všech problémů a nové potvrzení naší poddanské identity… Neschopnost západních institucí a elit rychle a účinně reagovat na vzniklou krizi v souladu s očekáváními společnosti vede nikoliv k prohloubení důvěry, ale namnoze ostentativnímu odmítání těchto aktérů příslušníky dané společnosti a jejich ochotu slepě následovat jejich protivníky. A jejich obhájci místo snahy účinně usměrňovat společenské nálady a vyhnout se krajnostem se naopak uchýlí k planému mentorování a "nepřidávání se k většině, páchající nepravost"… Nepřidat se k většině, páchající nepravost, však musí znamenat především schopnost zabránit tomu, aby neprávost páchala, resp. nejhorším konsekvencím tohoto kolektivního deliktu.
Česká a slovenská společnost jsou za svůj postoj k uprchlické krizi a jejím řešením často mentorovány příslušníky společenských elit jako nezralé samy o sobě s dostatečnou dávkou mravní vyspělosti rozhodovat. Neschopnost vypnout se k vysokým mravním cílům je přímo úměrná nedůvěře ve veřejné instituce a jejich roli. Její obnovení a posílení vědomí sounáležitosti mezi elitami a společností, jakož i ztotožnění občanů s institucemi a pravidly vlastního státu je zásadním předpokladem sebeustavení jako jednajícího subjektu na mezinárodním poli, jako ochoty přijmout roli hybatele dějinného vývoje. Tato důvěra a ztotožnění však není a nemůže být obnovena, když příslušníci společenské elity nepřisuzují společnosti dostatečnou schopnost jednat. Přesvědčení o její schopnosti jednat jako strůjce vlastního osudu znamená především postavit se jí do čela a promlouvat jejím jménem, což vyžaduje vysokou schopnost porozumění a empatie. Nezralost společnosti rozhodovat samostatně o vlastním osudu se sice projeví ustavením spasitelského vládce, který "to vezme do teplejch" a nastolí ráj na zemi (a že více či méně psychopatických jedinců ochotných se o tuto pozici ucházet se nám množí stále víc), ale nejvíce na vině za tento stav jsou především ti, co svojí vlastní neschopností a neochotou účinně společnost vést těmto samozvaným mesiášům uprázdnili místo…
Masaryk mnoho let po vydání České otázky upřesňoval Karlu Čapkovi její novou podobu nadějnou vizí padesáti let demokratického vývoje, kterého když se české a slovenské společnosti dostane, netřeba se o její budoucnost bát. Znamená to, že se Češi a Slováci naučí za padesát let sami sobě vládnout a rozhodovat o osudu nejen vlastním, ale i nést širší zodpovědnost za lidskou civilizaci a její osudy. Nepřekročitelnou podmínkou sám sobě vládnout je především schopnost sobě samotnému rozumět. Pokud si dnes nejsme jisti vlastní budoucností, nejsme jisti především sami sebou. A neradno se vzájemně soudit, poněvadž na vině za tento stav jsou v důsledku úplně všichni.


Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama