Budapešť nad Vislou. A co Praha?

26. října 2015 v 13:31 | Vladimír Hanáček
Sen bývalého polského premiéra a předsedy PiS Jarosława Kaczyńského, který vyjádřil přesně před čtyřmi lety po prohraných parlamentních volbách, tj. že "jednou přijde den, kdy budeme mít ve Varšavě Budapešť," se naplnil. Ať se budou konečné výsledky nedělních parlamentních voleb v Polsku lišit od odhadů průzkumů exit poll mandát od mandátu, jedno je při pohledu na prvotní výstup jisté, Právo a spravedlnost získá v novém Sejmu (a zřejmě i Senátu) nadpoloviční většinu mandátů a Jarosław Kaczyński se tak stane fakticky téměř neomezeným vládcem země. Zanedlouho "jeho" prezident Andrzej Duda jmenuje novou jednobarevnou vládu PiS v čele s premiérkou Beatou Szydło a bez ohledu na to, jestli předseda PiS zůstane řadovým poslancem či obsadí např. ústavně významný post maršálka Sejmu, cesta k naplňování jeho vize budování IV. RP je otevřená.
Předvolební atmosférou v Polsku tradičně provázela vyhrocená, emociální volební kampaň, plná osobních útoků a vytváření atmosféry strachu skrze apokalyptické vize, naplněné po vítězství těch či oněch. Dosud vládní PO čerpala hlavní zdroj své voličské legitimace tradičně z obav před návratem Kaczyńského k moci, který byl vykreslován jako cesta Polska do mezinárodní izolace. Naopak opoziční PiS označoval vládní představitele jako zrádce národa, zaprodance cizích zájmů, apod. Ve světle této dlouhodobě trvající "studené občanské války" se ale faktická tematizace kampaně jeví jako poměrně věcná a soustředěná na výzvy, které společnost aktuálně pociťuje jako zásadní problémy: vysoká nezaměstnanost, nedostatek pracovních příležitostí pro mladé a jejich odchod ze země, budoucnost málo lukrativních ekonomických odvětví, především pak polského hornictví a hutního průmyslu. A v neposlední řadě i prosazování národních zájmů Polska na mezinárodní scéně, především ve vztahu k dění za východní hranicí země. Naopak zcela okrajovým epifenoménem letošní předvolební kampaně se stala otázka uprchlíků a vztahu k islámskému světu obecně. Výroky předsedy Kaczyńského o "roznašečích parazitů" sice obletěly zpravodajské servery a s ohledem na českou debatu jim výrazně přeceněnou a možná až nepřiměřenou pozornost věnovala i některá česká média, ale v kontextu dlouhodobé polské debaty a strukturace politických významů nesehrála žádnou zásadnější roli.
Právě tato drobná poznámka pak možná otevírá perspektivu k pochopení toho, co by si mohli a měli odnést z polského volebního klání a jeho výsledků čeští pozorovatelé včetně vrcholné politické reprezentace. Konzervativní vize bratrů Kaczyňských o silném Polsku v silné Evropě (heslo významně použité i v právě proběhnuvší kampani PiS), o vybudování nového politického systému tzv. IV. RP, postavené na nových morálních, národně-katolických hodnotových základech, která by měla ambici být regionální velmocí a jednou z hlavních hybatelek evropské politiky, nebyla v českém prostředí dosud zcela pochopena. Naráží totiž na zcela odlišný kontext české debaty, jakož i historické politické tradice, geopolitické možnosti sebe sama, i konkrétní ideové a hodnotové postoje významných českých politických sil. Podobnou pozici pak zaujímá česká politická reprezentace i informovaná veřejnost vůči Orbánově vládě v Maďarsku. Onen příměr s "Budapeští ve Varšavě" tak neobráží jenom formální pozici jedné nesilnější strany v zemi, která je schopná sestavit na základě jednobarevné parlamentní většiny samostatnou vládu, ale v oblasti základních legitimizačních zdrojů vlastních politických kroků této strany.
Česká politika má logicky dvě možnosti výběru: buď se orientovat na spolupráci s Polskem jako klíčovým spojencem v rámci Visegrádské čtyřky, nebo volit kurz odlišné zahraničně-politické orientace, který by však nejen znamenal zásadní revizi zahraničně-politického směřování posledních 25 let, ale též fakticky zaváněl ohrožením základních parametrů svrchovanosti naší země v rámci regionu, neboť základním pravidlem geopolitiky je, že spojence je třeba vybírat nejen dle hodnotového souznění, ale také a především skrze geografickou pozici a z ní odvislé postavení na šachovnici velmocí, což ovšem neznamená, že by zde hodnoty neměly sehrávat taktéž významnou roli.
Profil nové vládní garnitury v Polsku a vztah k ní tak bude pro převážnou část české politické reprezentace i relevantních společenských skupin těžký rébus. Plebejská levice (včetně jejích komunistických mutací) bude muset skousnout, že v Polsku vládne radikálně antikomunistická a na totální dekomunizaci země orientovaná strana. Liberální, většinový český náboženský indiferentismus a jeho "toleranci" tradičně osedlávající kruhy se budou muset smířit, že hlavními spojenci jsou reprezentanti strany, jejíž předseda na letošní letní pouti v Częstochowé, organizované konzervativním Radiem Maryja, prohlásil, že není v Polsku jiné morální nauky, než jakou učí římskokatolická církev. Tzv. vlastenecké kruhy, jejímž ústředním atributem, silně živeným "z Hradu" v podání současného i minulého prezidenta, je nekritické rusofilství a adorace ruského prezidenta Putina (přímo úměrná jejich povrchnímu antiamerikanismu) se bude muset vyrovnat s faktem, že atribtem polských vládních vlastenců je zásadní odpor vůči geopolitickým aspiracím putinovského Ruska a podpora emancipačním procesům v postsovětských republikách, symbolizovaná legendárními vystoupeními obou bratrů Kaczyńských v Tbilisi, resp. v Kyjevě, ruku v ruce jdoucí s podporou budování amerických vojenských základen v Polsku. Čeští prozápadní odpůrci reorientace na Východ pak naopak budou muset akceptovat, že polská konzervativní verze obhajoby nezávislosti na Kremlu není postavena na sebemrskačských pózách splývání s vyspělým západem a mechanickém přejímání jeho hodnot, institucí, pravidel i společenské praxe, nýbrž na představě vlastní aktivní role spoluovlivňování dějinného příběhu euroamerické civilizace na základě vlastních unikátních zkušeností. A v neposlední řadě i čeští neoliberální romantici, zvyklí tematizovat "konzervativní hodnoty" v kategoriích privatizace, deregulace a trhu se budou muset popasovat s faktem, že polská konzervativní pravice postavila svůj politický úspěch na slibu silného státu, schopného ovlivňovat vlastní hospodářskou politiku v zájmu nižších a středních sociálních vrstev. Ti ostatní, kteří do těchto kategorií nepatří, se pak mohou z volebního rozhodnutí našich severních sousedů upřímně radovat… Je tu ale přítomen vůbec někdo takový? Pokud ne, tak Polákům (a Maďarům) v jejich vizích formování vlastního osudu opravdu neporozumíme a je třeba se s nadějí na příchod vlastní šťastné budoucnosti dívat jinam. To Češi činili v dějinách již mnohokrát a následky všichni známe. Nejzásadnější signál, který "Budapešť nad Vislou" vysílá do Prahy, je varování, že strůjci vlastního osudu bychom měli být především my sami. Kéž bychom k tomu měli alespoň takovou odvahu, jako oni.



Autor je politolog



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama