Zemanova hradní polovina aneb co (ne)odpustíme prezidentovi

8. září 2015 v 17:57 | Vladimír Hanáček
Právě dnes se prezident Miloš Zeman nachází přesně v polovině výkonu svého prvního funkčního období. A začátek druhé poloviny také posiluje mediální i spontánní občanskou diskuzi na téma dalších prezidentských voleb a adeptů na hradní post. Nejrůznější spekulace, (pseudo)průzkumy a ankety tradičně ukazují obrázek uvažování o výběru příští hlavy státu na úrovni přání a tužeb relevantních společenských segmentů či vlivných aktérů ve veřejném prostoru, nikoliv však politickou realitu. Jak to již bývá, objevují se v nich (a předních příček v nich dosahují) osobnosti, které nejen, že nikdy jasně neprohlásily, že se budou o prezidentský úřad ucházet, ale taktéž je jejich účast v tomto klání na úrovni víceméně fantastických vizí. Jedno však i tyto průzkumy ukazují jasně: česká společnost má tradičně směrem k uchazečům o prezidentský post velká očekávání a nepředá hradní křeslo jen tak někomu...
Navzdory všem společenským předělům rozdělením je jedna tendence výrazně většinově sdílená. V české společnosti je rozšířená představa, že prezident republiky by měl být především "silná osobnost". Shoda na tom, co je silná osobnost a jakými atributy se vykazuje, zde pochopitelně není. Archetyp novodobého československého a českého prezidentství T. G. Masaryk disponoval již za svého života autoritou, připomínající vztah společnosti, tedy poddaných vůči panovníkovi. První československý prezident však byl též reálpolitikem s velkou ctižádostí a politické procesy, jež se v "jeho podhradí" odehrávaly, se aktivně pokoušel spoluvytvářet. Jeho výhodou byla neotřesitelná autorita mezi dalšími politickými aktéry, kteří s prezidentem uměli hrát politické hry tak, aby vyhověli jeho přání, prosadili své a zároveň si vydobyli prezidentův respekt. Nejúspěšnější v tomto úsilí byl agrárnický předák a ministerský předseda Švehla. Masarykův nástupce Edvard Beneš byl sice výrazně odlišným hráčem, ale političtí aktéři s ním sehrávali podobnou hru jako s jeho předchůdcem, a to po roce 1945 včetně komunistů. Ta se mu také nakonec stala osudnou...
Monarchický obraz prezidenta coby "moudrého vladaře" si dobře uvědomovali právě i noví poúnoroví absolutní vládci, a i proto na rozdíl od okolních zemí východního bloku tento post nezrušili, nýbrž po většinu komunistické čtyřicetiletky propojili s fakticky nejvyšší mocenskou funkcí v zemi, s postem šéfa KSČ. Tím vytvořili další dimenzi obrazu prezidenta coby nejvyššího vládce v zemi.
Nutno přiznat, že po roce 1989 hrály oba tyto prvky významnou roli při nastavování parametrů prezidentského úřadu v reálných politických procesech a v očích občanů. Obraz prezidenta republiky je pro většinu Čechů obrazem "nejvyšší mravní autority" a zároveň "nejvyššího politického hybatele." S kroky příslušné hlavy státu pak někdo souhlasí, někdo nikoliv, ale jakákoliv pozice v tomto schématu nevylučuje uplatnění těchto očekávání v rámci jakýkoliv volebních rozhodnutí v budoucnu. Paradoxně tato očekávání i reálná politická praxe se příliš nepromítla do kompetenčního nastavení prezidentského úřadu v ústavním textu. Český prezident má dle Ústavy kompetence víceméně odpovídající roli hlavy státu v parlamentním systému vládnutí. Z toho vyplývá, že prezident fakticky nedisponuje samostatnými výkonnými kompetencemi a většina jeho rozhodnutí v klíčových oblastech vlastní působnosti je buď kontrasignovaná předsedou vlády, nebo vázaná na souhlas dalšího orgánu. Český prezident by tedy dle Ústavy měl být především reprezentativní postavou a pozitivním mediátorem politických procesů nikoliv jejich aktivním aktérem a hybatelem. Váha a role tří osobností, které tento post doposud v ČR vykonávaly, však tuto představu v řadě oblastí narušovala.
Václav Havel i Václav Klaus byly výraznými politickými aktéry, jejichž kroky v prezidentském úřadě se namnoze pohybovaly na hraně ústavních kompetencí. Týká se to především vztahu prezidenta a vlády, resp. poměru mezi prezidentem a klíčovými politickými stranami, resp. jejich lídry. Navzdory této praxi se však spokojenost občanů s působením hlavy státu za doby jejich prezidentování pohybovala v průzkumech tradičně nad 60% obliby (Václavu Klausovi klesla na nebývalé minimum až v posledních dvou měsících jeho hradního angažmá po "povedené" amnestii). Miloš Zeman jako první přímo zvolený český prezident se pohybuje v o něco menších percentuálních ziscích občanské podpory, což je s ohledem na zvýšenou politizaci úřadu skrze lidové hlasování pochopitelné. Nic to však nemění na tom, že prezident Zeman využívá rámec své působnosti ve vztazích s ostatními politickými aktéry ještě více extenzivně než jeho předchůdci, ale v očích jeho skalních příznivců mu podobná praxe přináší veskrze pozitivní body. To je s ohledem na logiku výkonu mandátu přímo zvoleného prezidenta směrem k očekávání vlastních voličů celkem pochopitelné a nepřekvapující. Zemanovy skalní odpůrci mnohdy proti silově pojímanému výkonu prezidentského mandátu vehementně protestují. I to je pochopitelné. Je však třeba si položit otázku, zda tento nesouhlas je primárně motivován odlišnou představou výkonu prezidentského mandátu z hlediska formy, či jako odpor vůči obsahům politických rozhodnutí konkrétního prezidenta. Jednoduše řečeno, občanům namnoze nevadí to, že prezident porušuje ducha ústavního textu a pouští se do reálpolitických výprav v zájmu prosazení svých partikulárních představ, nýbrž vadí jim právě tyto partikulární představy. Jinými slovy, pokud by prezident zastávala odlišnou partikulární vizi, byli by ochotni ho podpořit, byť by formálně jednal stejně.
A zde se dostáváme k podstatě sledovaného fenoménu. Prezidentský úřad byl v ČR naplněn obsahem skrze výkon mandátu jeho konkrétními nositeli. Tvrzení, že Zeman vnáší do způsobu tohoto výkonu dosud nevídané prvky je nepochybně oprávněné, ale nutno též přiznat, že očekávání silového výkonu prezidentského mandátu, ve společnosti hojně rozšířené, se nezrodilo teprve se Zemanovou prezidentskou kandidaturou. Ta byla naopak usnadněna skrze nastavení symbolických obsahů, které aureolu prezidentství v ČR vytvářelo. Jde tedy o to, využít tradice silných prezidentů k prosazení svých politických představ.
Postupně se rozjíždějící diskuze o volbě příští hlavy státu a vhodných adeptech na hradní post jasně odhaluje tyto výrazně většinově sdílené, namnoze toliko implicitní motivace voličského rozhodování. Na Hrad chceme zvolit osobnost s vyhraněnými názory a vodítkem k našemu rozhodnutí je, zda tyto vyhraněné názory sdílíme či nikoliv. Pokud se podaří zvolit prezidentem nositele nám blízkých postojů, pak přisoudíme tomuto prezidentovi téměř nadoblačnou autoritu a vřele mu odpustíme balancování na hraně ústavních kompetencí. Pokud s těmito názory nesouhlasíme, pak se vůči nim zásadně vymezíme učebnicovým opakem.
V tomto schématu se pak zcela ztrácí to, co je pro odpovědný výkon prezidentského úřadu zásadní, tj. výkon kompetencí dle předpokladů, které ústavní dokument nastavuje. Prezident s vyhraněnými názory ex definitione nemůže společnost sjednocovat, a to ani tehdy, kdyby mu výrazná většina populace odpustila kdejaký přešlap v ústavní praxi. Pokud drtivá většina našich spoluobčanů trvá na tom, že prezidentem by měla být "silná osobnost", tj. osobnost polarizující, pak společenské sjednocení za prezidentem-mediátorem bez reálpolitických ambicí nečekejme. Neumožňuje to nikoliv česká ústavní tradice, nýbrž schémata české politické kultury, způsob výkonu prezidentského úřadu v reálném čase a s ním spojená, historicky kódovaná očekávání.
Prezident Zeman v druhé polovině svého prvního mandátu zřejmě nebude oplývat ochotou zásadněji revidovat svou politickou praxi. Pokud se rozhodne svůj mandát obhajovat, nevyhnutelně tak vygeneruje mezi svými oponenty potřebu nasadit do příštího hradního klání svůj dokonalý protiklad. Tento ideální "Antizeman" však zřejmě nebude protikladem současného prezidenta z hlediska stylu a individuálních pretencí výkonu prezidentských kompetencí, nýbrž z hlediska obsahu předkládané partikulární politické vize.
Prezident zde není od toho, aby přesvědčoval spoluobčany o "své pravdě," nýbrž aby dbal na systémová nastavení své ústavní role a její udržitelnost v čase. Až budeme srdečně tíhnout k prezidentskému kandidátovi, jenž bude coby svoje priority uvádět cíle, které s kompetencemi hlavy státu zřetelně nesouvisí, ale líbí se nám jako vize reprezentující společenský segment, k němuž patříme, vzpomeňme si aspoň trochu na to, že vyhrát může jen jeden. Proč bychom to měli být zrovna my?...


Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama