Více Evropy k řešení imigrační krize

14. srpna 2015 v 0:01 | Vladimír Hanáček
Vlny statisíců migrantů, které v posledních měsících zaplavují Evropu ze severní Afriky přes Středozemní moře i z oblasti Blízkého Východu ve směru přes Balkán, představují jednu z největších zatěžkávacích zkoušek, které evropské společnosti zažily minimálně od konce Studené války. Pohyb migrantů, toužících po lepším životě na starém kontinentu, zároveň doprovázejí vlny neřízených emocí, které taktéž mnozí i dříve narození nepamatují. V rámci této společenské atmosféry se přitom již skoro mechanicky předpokládá, že politický benefit z ní mohou mít toliko síly, dlouhodobě vzývající nejrůznější zkratovitá řešení a prosté podbízení se davovým výkřikům. Za téměř šedesát let evropského integračního procesu je pak obvyklé nejen v "nových", ale "starých" členských zemích propojování těchto nálad s negativními postoji a hodnoceními projevů a výsledků evropského sjednocování. Zkrátka, když se volá po jednoduchých řešeních, které "lid žádá", obvykle zde není místo pro "zlý Brusel", který si usurpuje právo o všem rozhodovat za zády lidu…
I v dnešní atmosféře nejen v českých veřejných polemikách na téma řešení imigrační krize často zaznívají slova o "vlastizrádcích" a "lokajích Bruselu", kteří místo jednoduchých opatření typu zavření hranic neustále operují se snahou pojmout problém s živelnou ilegální migrací do Evropy v souladu s dosaženým právním i institucionálním stavem Evropského společenství. Nenechme se ovšem mýlit, výroky o "bruselských sluníčkářích", které tak často čteme na různých internetových fórech, jsou daleko víc živelným projevem všeobecně sdílené nedůvěry vůči elitám (jedním dechem se zde píše o "vlastizrádné vládě"), než programovým výrazem posilování antiunijních politických projektů. Jsme totiž paradoxně svědky toho, že současná imigrační krize odhaluje existenci toho, co nejrůznější političtí a akademičtí kritici prohlubování evropské integrace v uplynulých dvou desetiletích tak vehementně zpochybňovali jako neexistující.
Jde o existenci celoevropského veřejného prostoru a spontánně sdílené celoevropské společenské sounáležitosti. Češi jsou konfrontováni s imigrační krizí na úrovni několika tisíc ilegálních běženců, kteří jsou alokováni v několika detenčních zařízeních po republice. Jakkoliv je tato otázka natolik medializována, že miliony českých televizních diváků mohou snadno nabýt dojmu, že žijí v Bělé pod Bezdězem či Vyšních Lhotách a ilegální běženci jim doslova stojí za dveřmi, přesto se zdrojem emocionálně nabité společenské atmosféry stávají spíš záběry z míst, kde dochází ke konfrontaci žité místní reality s přítomností statisíců ilegálních běženců. K situaci ve francouzském přístavu Calais už netřeba nic moc dodávat… Jen sousední Rakousko hlásilo v červnu letošního roku přítomnost více než 70 tisíc ilegálních migrantů na svém území. Tato situace budí u mnoha Čechů vášně nejen proto, že mají pocit, že tito migranti na ně pomyslně vyskočí z obrazovky a jediným účinným opatřením proti tomu je zadrátovat hranice vůkol prstence našich hraničních hor. U mnoha Čechů je panika vzniklá vstřebáváním těchto zpráv spíše projev vědomí blízkosti problému a reálné konfrontace s ním, poněvadž mnozí Češi na místech, kde k nejdrastičtějším projevům imigrační krize na evropském kontinentu dochází, osobně byli a dokonce je i v určité podobě sami zažili.
Mediální výroky některých českých intelektuálů, kteří neustále prohlašují, že "zápecnická" česká společnost neví nic o situaci v západní Evropě a drtivá většina Čechů v životě neviděla živého muslima, působí minimálně dojmem, jako by dotyčný usnul v roce 1990… Po pětadvaceti letech života ve svobodné společnosti s otevřenými hranicemi na všechny strany zde žije celá jedna generace Čechů, pro které je cestování a návštěva západoevropských zemí zcela rutinní záležitostí, bez ohledu na to, zda vyjíždějí na Západ na dovolenou, studovat na univerzity nebo manuálně pracovat. Není tolik překvapující, že o reálných společenských projevech masové migrace ví daleko více řidič kamionu, než student Oxfordské univerzity…
Ale není tento stav přece přesně tím, po čem mnozí z těchto mluvčích po celý život tolik toužili, tedy že pro velkou část (mladých) Čechů je dnes situace v Paříži, Londýně, Düsseldorfu, Calais, Malmö či Neapoli stejně důležitá jako situace v Praze, Bruntále či Kardašově Řečici? A není toto emocionální prožívání imigrační krize výrazem toho, že Čechům skutečně záleží na tom, kam se bude společný evropský dům v dalších desetiletích ubírat? Jen skutečně málo soudný člověk by si přál řešit problém se statisíci ilegálních migrantů tak, že je nepustí do Uherského Brodu a spokojí se s tím, že zůstanou v Trenčíně…
Pokud v emocionálním vypětí obav z ilegální migrace prožíváme zvláštní pocit evropské sounáležitosti a sdíleného osudu, potom je jen krok k tomu, abychom akceptovali jako navýsost žádoucí i využití právních a institucionálních nástrojů k řešení imigrační krize. A ty leží dominantně právě na bedrech zbudovaných evropských struktur.
První zásadním nástrojem celoevropského řešení je jednotná azylová politika EU. Azylová politika jednotlivých členských států EU je od roku 1999 součástí přímo komunitárního práva Evropského společenství, tedy není věcí toliko mezistátních smluv. Její součástí je tzv. dublinský systém, nastavující pravidla realizace azylového řízení tak, aby měl celounijní dosah. Podle poslední úpravy z roku 2013 (tzv. Dublinu III.) jsou pravidla získávání azylu rozšířena na celou EU a žadatel o azyl smí požádat toliko v jednom členském státě. Pokud je dotčené azylové řízení úspěšné, žadatel získává právo legálního pobytu a tedy volného pohybu po celém Schengenském prostoru. Pokud je azylové řízení neúspěšné, nemůže tento zájemce získat azyl ani v jiném členském státě a musí opustit území EU. Tímto způsobem je bráněno tzv. asylum shoppingu, kdy by zájemce požádal o azyl v několika členských státech zároveň či žádal postupně ve všech s nadějí, že někde azyl dostane. Součástí těchto pravidel je nastavení poměru mezi jednotlivými členskými státy v rámci průběhu azylového řízení. Jestliže žadatel požádá o azyl v jednom členském státě a řízení probíhá, neměl by odcházet po dobu jeho průběhu do jiného a v případě, že tak učiní, může být vrácen zpět. S tím souvisí i případné udělení statusu válečného uprchlíka a tomu odpovídající právní ochrany dle pravidel Ženevské úmluvy z roku 1951.
V případě, že je ilegální migrant zadržen na území jednoho členského státu bez toho, aniž by požádal o azyl, měl by z tohoto státu být v co nejkratší době (samozřejmě za zvládnutí příslušných administrativních procedur i technického zajištění) vypovězen nikoliv do státu, z kterého vstoupil na území zadržujícího státu, či do první členského státu EU či Schengenského prostoru, do něhož vstoupil, ale zcela mimo tento prostor, tedy nejlépe do země původu. Praxe, kdy jsou migranti "navraceni" do sousedních členských států či hraničních "nárazníkových" členských států je praxe zcela v rozporu s principy vzájemné solidarity a sounáležitosti a má snad horší následky, než potenciální užívání různých kvót pro legální uprchlíky. Nejen, že způsobuje komplikace některým vybraným zemím (ve velmi nevýhodné geografické pozici je v tomto ohledu například Maďarsko), ale hlavně je praktickým výrazem porušování kodifikovaných pravidel jednotné azylové a migrační politiky EU. Její Achillovou patou jsou různá pravidla pro samotný průběh azylových řízení v jednotlivých členských státech, ale ty zaprvé nejsou tak zásadně odlišné, aby vytvářely zcela odlišné podmínky v jednotlivých zemích, a zadruhé je to spíš argument pro jejich postupné slaďování spíše než divergenci.
Druhou významnou oblastí je pak ochrana vnějších hranic EU. Ta dnes v kritických oblastech leží víceméně na bedrech dotčených členských států a jejich národních kapacit. Situace, kdy jsou jednotlivé celní služby a cizinecké policie zahlceny operativním řešením příchodů statisíců běženců stejně jako jejich rozdílná výkonnost z hlediska institucionálního a finančního v jednotlivých zemích, však způsobuje stav nízké efektivity jejího výkonu. V praxi to znamená, že k posílení realizace ochrany vnějších hranic musí být posíleny kapacity skrze přímou účast evropských institucí, resp. koordinace této činnosti skrze zapojení všech členských států. První vlašťovkou jednotného evropského postupu ochrany vnějších hranic EU je námořní mise EUNAVFOR-MED, jejímž účelem je vojenské řešení boje proti pašeráckým a převaděčským gangům, zejména ve Středomoří. Společný postup ochrany vnějších hranic však do budoucna musí mít i civilní charakter.
Sečteno a podtrženo, je tedy nezbytné ve stávající situaci učinit taková opatření, která v rámci řešení imigrační krize budou mít celoevropský charakter a dosah, propojí je s pravidly jednotné azylové politiky EU a Schengenského systému. Naopak nejhorší konsekvence by byly rozkotat tato pravidla živelnou praxí "přehazování horkých brambor" mezi členskými státy, navíc s argumentací o nezbytnosti solidarity. Jestliže si některé západoevropské země a jejich politické elity nejsou této odpovědnosti vědomy (byť nikdo nepochybuje o kritické situaci přítomnosti statisíců ilegálních migrantů na jejich území), musí jim to být připomenuto právě ze strany postkomunistických zemí, ČR nevyjímaje. Právě na to by se naši vedoucí političtí představitelé, místo krátkodechých populistických proklamací, měli zaměřit!
Jestliže má být "více Evropy" při solidárním řešení přijímání legálních uprchlíků, musí být "více Evropy" i při řešení ilegální migrace. Společenská atmosféra je tomuto společnému řešení nakloněna víc, než si možná myslíme…


Autor je politolog


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama