K Husovu výročí aneb dnešní otázka Pilátova

6. července 2015 v 15:56 | Vladimír Hanáček
Šestisté výročí upálení Mistra Jana Husa prožívá naše společnost ve zcela jiném dějinném rozpoložení než ta v předchozích staletích. Ještě nikdy nebylo kulaté stoleté husovské výročí připomenuto přijetím delegace zástupců českých církví včetně hodnostářů s husitskými kalichy na hrudi římským papežem přímo v papežském paláci ve Vatikánu, jak se tomu stalo letos 15. června. Při té příležitosti se papež František opět přihlásil k závěrům husovského sympozia, na němž před 16 lety prohlásil sv. Jan Pavel II. Jana Husa reformátorem Církve a vyjádřil lítost nad jeho tragickým osudem. Setkání Petrova nástupce se zástupci Církve československé husitské a dalších českých církví se však odehrálo i v Praze v září 2009 během návštěvy papeže Benedikta XVI. v ČR.
Tyto symbolické akty jistě nejsou jen vnějškovým projevem snahy představitelů římskokatolické církve o vyznání viny a pokání za přečiny, jichž se Církev v minulosti dopustila, ale má jasné věroučné i intelektuální pozadí. Lítost kardinála Berana na II. vatikánském koncilu nad tragickým Husovým osudem a rozdělení křesťanů v českých zemích významně ovlivnilo obsah koncilových dokumentů. Můžeme bez nadsázky konstatovat, že teprve II. vatikánský koncil přinesl z hlediska církevní doktríny poprvé v dějinách naplnění všech čtyř tzv. pražských artikulů, významného to produktu mimořádného intelektuálního a duchovního kvasu na pražské univerzitě v prvních letech po Husově upálení. Uznání náboženských svobod, stejně jako zřeknutí se výkonu světské moci ze strany Církve i mravní působení směrem k vykořeňování "hříšných struktur", jakož i povolení přijímání podobojí jako součásti liturgie, to vše je v katolické církvi po koncilních reformách realitou. Představy o významu kalicha coby nutné podmínky ke spasení, které sice nebyly součástí Husova učení, ale později vedly k tak bolestnému rozdělení křesťanů v naší zemi a vzniku radikálních husitských skupin, však nebyly součástí ani pozdějšího náboženského smíru, který umožnil koncil v Basileji. I zde bychom tak s jistou nadsázkou mohli říci, že praktické naplňování kompaktát ze strany Čechů i Říma je v plnosti uskutečněno teprve po více než pěti stoletích díky koncilovým reformám a ekumenickému hnutí, kterému se v českých poměrech v posledních 25 letech svobody tolik daří.
Je však třeba si přiznat, že tyto optimistické závěry jsou relevantní ve vztahu k postojům a jednání církevních elit i akademické obce, nemají však příliš relevanci ve vztahu k hodnocení toho, jak je Husův odkaz reflektován nejen laickými věřícími různých církví, ale především kde je vzhledem k dnešní dějinné situaci shledávána jeho relevance ze strany nositelů moci (nejen politické).
Proslovy českých politiků a veřejných činitelů k Husovu výročí jsou bohužel v nejlepším případě na úrovni školních slohových cvičení a je v nich zdůrazňována především Husova odvaha a ochota položit život za pravdu. Co se onou pravdou myslí, je pak již rozuměno samo sebou. Jde přece o osobní přesvědčení, tedy výkon individuální vůle. Někteří mluvčí sice stále sklouzávají do dobových projekcí Husa, které se v časech moderní české politiky za posledních 150 let vystřídaly: od Husa coby národního buditele, přes Husa coby sociálního revolucionáře až po Husa coby předchůdce všech zavilých antiklerikálů. Jiní si zase naopak stále vystačí s tvrzením, že šlo o kacíře a odpadlíka od pravé víry. To, jak současná společnost dominantně rozumí Husovu odkazu, je však právě onen rozměr individuálního činu a motivace k němu skrze věrnost pravdě. Je to možná zjištění více optimistické než předchozí husovské projekce, ale přece jen je v něm přítomen rozměr potenciální devalvace Husova odkazu, že mu nelze nevěnovat pozornost.
Nic by nebylo tak vzdáleno Husovu způsobu uvažování o světě, společnosti a místě člověka v ní, kdyby zde nebylo vědomí nevyhnutelného omezení vlastního poznání a pojetí skutečnosti. Pravda, jíž věrni Husovu étosu stále čeští žáčkové hodlají hledat, slyšet, učit se jí, milovat, pravit, držet a bránit až do smrti, byla v Husově pojetí pouze a jedině Pravda Boží, Zjevená Pravda, které se člověku dostává právě skrze život s Bohem a v Bohu. Sekularizovat tento étos bez toho, aniž by se vyprázdnila jeho samotná duchovní podstata, tedy hledat jiný "přesahující" zdroj pravdy než jakým je Stvořitel pro potřeby dnešního průměrného "ateistického" Čecha, je jistě úkol v zárodku značně pochybný, avšak nikoliv neuskutečnitelný. Touto Pravdou je především pravda, jejíhož poznání by se jedinci nedostávalo bez daru, kterým se sám neobdaroval. Pokorné přijetí této Pravdy a života v ní je aktem sebeodevzdání, nikoliv aktem individuálního výkonu a zásluh. Sekulární verzí této pravdy je Pravda coby "dědictví otců", coby poznání věků a zároveň pravda, kterou chceme uchovat svým potomkům. Pravda, jež osmyslňuje naše každodenní konání bez ohledu na naše schopnosti a individuální rozhodnutí. Akt svobodné vůle je především aktem odpovědnosti za to tuto poznanou pravdu naplňovat, nikoliv jí považovat za její produkt či dokonce měřítko. Položit život za Pravdu znamená plně se odevzdat původci této Pravdy.
Bohužel z mnohých vyjádření našich vedoucích představitelů je patrné, že rozumět oběti za Pravdu současný člověk dokáže pouze v perspektivě vztahování se k nepříteli. Podmínkou uskutečňování pravdy stává se existence a jasné určení toho či těch, kteří tuto pravdu nenávidí, a s nimi svést lítý boj. Nejen tak, že v prohlášení k Husovu výročí neustále do zblbnutí zaznívají útoky vůči "hříšné církvi", i té současné, která si dovolila požádat o vlastní majetek v zájmu svého svobodného působení ve prospěch společnosti, což se neodpouští…
Radikální aktualizace a zároveň vyprázdnění Husova odkazu pak spočívá v projekci uvažování současného člověka do historického kontextu z hlediska motivace k jednání. Hus je zde vykreslován nikoliv jako kněz milující svou církev do té míry, že usiluje o její reformu, nýbrž jako nevinná oběť zinscenovaného procesu, která by nikdy nebyla složena, kdyby Hus dopředu znal pohnutky svých soudců. Mravní opravdovost Husova je tak vykládána jako akt věrnosti sobě a "své Pravdě", která vede v těžkých dobách k oběti, avšak v časech "normálních" paradoxně k pohodlnému životu dle vlastních představ.
Veškeré tyto recepce husovské látky ve zcela odlišném historickém, společenském i mentálním kontextu, působí minimálně dosti zvláštně. Pokud chceme Husovu odkazu rozumět správně a bez zkreslení, musíme především rozumět kontextu doby, v níž žil, a způsobu jeho vnímání světa. Vyhnout se zde dimenzi hluboké víry a oddanosti Bohu lze jen stěží. V časech postmoderní rozbředlosti a odporu k "metanaracím" je tak paradoxně možná více příznivé, když Husovo výročí nechává velkou část populace ledově chladnou a Češi prožívají prodloužený víkend u vody, než meditací na husovskou látkou. Pokud se chceme stylizovat do pozice "majitelů Pravdy" a velebit vlastní rozum jako nástroj plného poznání všeho a všech, neberme si k tomu Husa jako esteticky působivý ornament. Třeba se jednou dožijeme toho, že podobných projevů budeme při výročích Husova upálení ušetřeni. Pretendenty tohoto úsilí jsou dnes paradoxně především právě nástupci těch, kteří před šesti stoletími nechali Husa v Kostnici upálit.



Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama