Červenec 2015

Vládneme ve Strakonicích, nerušit!

10. července 2015 v 10:31 | Vladimír Hanáček
Nové vedení města Strakonice je ve funkcích již téměř tři čtvrtě roku a za tu dobu dokázalo vyvolat nejedno pozdvižení. Strana Strakonická Veřejnost, která získala celou třetinu (tj. sedm) zastupitelských mandátů v loňských komunálních volbách, disponuje většinou v radě města a obsadila všechny uvolněné funkce členů vedení, tedy post starosty i obou místostarostů, představuje pozoruhodný fenomén. Vznikla roku 2010 a od počátku své existence se prezentovala jako plod občanské společnosti ve městě, jako reprezentant občanů Strakonic napříč ideovým spektrem, kteří jsou z různých důvodů nespokojeni s praxí dosavadního, tedy dnes již bývalého, vedení města v čele se starostou Pavlem Vondrysem a jeho kroky a hledají vůči němu srozumitelnou a čitelnou alternativu. Poté, co dva její zástupci zasedli po komunálních volbách 2010 v městském zastupitelstvu, stala se reálnou otevřenou opozicí vůči vedení města a především lídr Břetislav Hrdlička proslul svou nesmiřitelností v kritice jeho politiky. Okřídleným se stal Hrdličkův mediální výrok, že vedení si počíná dle hesla: "město jsme my". Přitom nezůstávalo jen u formalizovaných politických postupů. SV na sebe několikráte upozornila organizací protestních akcí či pouličních happeningů, v nichž se snažila artikulovat své představy nenáročnou formou. Pozornost například vzbudila akce za zřízení nočního osvětlení kostela sv. Markéty, významné to strakonické památky a sakrální stavby, kterýžto záměr však paradoxně nebyl podporován vedením strakonické římskokatolické farnosti.
Všechny tyto skutečnosti podtrhují jedno jediné: Strakonická Veřejnost měla všechny dispozice k tomu stát se reálným nositelem občanského étosu a v momentě vzrůstající nespokojenosti s vedením města mít k dispozici bezprostřední image ústředního opozičního aktéra. Tento potenciál pak SV umožnil, že po loňských volbách mohla na strakonickou radnici vejít v plné parádě hlavním vchodem, a to s výsledkem, z něhož zůstali omráčeni údivem i sami jeho protagonisté.
Ve zdravých politických poměrech znamená taková investice důvěry do volených zástupců ze strany občanů především závazek nezklamat a kritika dosavadního vedení a jeho vládnutí zároveň vyžaduje rychle a jednoznačně prokázat, že nově zvolení zástupci představují zcela nový přístup a styl. Bohužel konstatování, že nové vedení radnice tento kapitál důvěry velmi rychle prohospodařilo, a to způsobem, který si s dosavadními zkušenostmi téměř v ničem nezadá, je po osmi měsících vládnutí nové garnitury zcela odůvodněné.
Vedení města v čele se starostou Břetislavem Hrdličkou selhalo hned v několika zásadních ohledech. Tím prvním je styl rozhodování a uskutečňování svých záměrů v rovině nastavování formátu činnosti městských institucí a firem. Přestože se "hrdličkovcům" v minulosti zdály kroky předchozího vedení města jako projevy arogance moci a válcování oponentů, sami přistoupili k personálním obměnám na městském úřadě, v dozorčích radách a vedení městských institucí s takovou razancí, že se i zavilým kritikům některých odvolávaných manažérů a jejich kroků namnoze zdálo, že by se tyto změny daly učinit daleko více "v rukavičkách" a s mírnějšími dopady na společenské klima a mezilidské vztahy. Ředitelku Městského kulturního střediska záhy následoval šéfredaktor Strakonické televize, poté ředitel Městského ústavu sociálních služeb, pivovaru a tajemník městského úřadu. Personální změny byly následně provázeny nejrůznějšími akty veřejného ostouzení odvolávaných manažérů včetně několika trestních oznámení a otevření mediálních kauz, které vzbudily pozornost i na druhém konci republiky. Druhou kontroverzní dimenzí je nové nastavení chodu těchto institucí po provedení personálních změn. Každý má jistě právo na to prokázat, co v něm je, a hodnotit činnost nově vybraných zástupců do vedení institucí za tak krátkou dobu jistě neradno. Formální okolnosti jejich ustavení včetně zřetelného promítání politických kritérií do výběru, zároveň omezeného rezervoáru adeptů i hodnocení jejich kvalifikace k výkonu funkce však představují odůvodněné pohnutky k obavám. A především, tato praxe budování prostředí vzájemné důvěry a spolupráce mezi relevantními segmenty obyvatel města rozhodně nepřispívá.
Skutečnost, že se nové vedení města rozhodlo zastavit některé připravované investiční akce, najmě v oblasti dopravní infrastruktury (např. kruhového objezdu v Ellerově ulici či příprav výstavby severního dopravního půloblouku), s nimiž se ve schváleném rámci rozpočtu města na rok 2015 přestalo počítat, vedlo mnohé občany k podezření, zda sliby sanace městského rozpočtu nebudou spojeny s politikou škrtání výdajových položek na investice, které si při dosavadním rozvoji města v této oblasti ve Strakonicích v zásadě nikdo nepřeje.
Situace je však horší, poněvadž všechny výše uvedené kroky mají zřetelné dopady na politické poměry na radnici. Konfigurace sil v zastupitelstvu totiž vyžaduje realizaci koaličního vládnutí, a to je při míře věcného souladu či nesouladu mezi zúčastněnými aktéry navýsost problematické. Strakonice totiž za uplynulou dobu od voleb dokázaly nejen vystřídat dvě různé koaliční sestavy v radě města, ale vysvětlování jejich proměn je navíc takový zářez do politické teorie, že se nemožno tomuto aspektu v naší úvaze vyhnout.
Po volbách vzniknuvší koalice SV - ANO 2011 - ODS - VPM sdružila různé nositele různých představ o tom, kam by Strakonice měly směřovat, avšak jedno měli všichni společné: odpor k dosavadnímu "vondrysovskému" vedení města jeho (sebe)prezentaci. Negativní motivace spojit síly proti společnému protivníkovi se však po čase ukázala být přece jen příliš slabou k tomu, aby společné vládnutí na tomto půdorysu bylo dlouhodobě udržitelné. ODS se skrze rozhodnutí svého radního Radka Chvosty vzdát se mandátu v radě odhodlala koalici opustit a odejít do opozice. Jejím zástupcům, zkrátka došlo, že naplnění jejich vizí rozvoje města ve stávající koalici není příliš reálné a jejich pozice příliš slabá a omezená na to, aby jim stálo za to nést náklady, které podíl na moci ve městě má. Rozpad někdejší koalice však neznamenal politický pat na radnici. Zbylé tři koaliční strany totiž rychle přizvaly do rady poslední zbývající politický subjekt v zastupitelstvu, který nebyl zúčastněn ani jedné z předchozích vládnoucích koalic ve městě. Tímto subjektem pak není nikdo jiný než KSČM.
Komunisté v minulosti tradičně představovali "loajální opozici" vůči vedení města a za tuto svou roli byli nejedenkrát odměněni postem předsedy kontrolního výboru zastupitelstva. Tentokráte však byl překročen Rubikon a letitá komunistická zastupitelka Milada Vlasáková usedla v polovině května na uvolněném postu radní. Fakticky tak vznikla koalice v původním složení, kde jen ODS vystřídala KSČM. Toto spojení je pozoruhodné ještě více než předchozí "antivondrysovské" spojenectví. Už fakt, že spolu v radě spolupracují zástupci Strakonické Veřejnosti, která slibovala mnohé veřejné služby ve městě zdarma (MHD, svoz odpadu apod.) s hnutím ANO, chystající se zprivatizovat některé městské provozy, budila značné rozpaky. Že k tomuto tandemu přibude ještě strana, která se netají tím, že samosprávné celky by měly zakládat vlastní výrobní podniky v zájmu přímé tvorby pracovních míst, je pak věcně prakticky nevysvětlitelná. První místopředseda hnutí ANO se nedávno na jeho sněmu vyjádřil o KSČM, že je stranou, jejíž podíl na moci by znamenal katastrofu pro státní rozpočet. Je zajímavé, že ve Strakonicích hodlají zástupci tohoto hnutí sanovat městskou kasu právě za pomoci této strany.
Často je též poukazováno na problematickou předlistopadovou minulost dnešní KSČM a jejích mnohých představitelů. Ne, nehodlám se zde vystavovat častým útokům na příslušníky mé generace, že hodnotit tyto skutečnosti nesmíme s ohledem na absenci osobních zkušeností s minulým režimem. Představa, že dnešní třicátníci nemají co mluvit do toho, kdo jim bude vládnout v jejich dospělém věku, je vrcholem demagogie, avšak od jejích nositelů asi nic jiného ani nelze očekávat. V řadách mé strany je mnoho ctihodných členů staršího věku, kterým byly v minulosti spáchány mnohé křivdy, a tito lidé očekávají, že i my mladší budeme jejich paměť dále zpřítomňovat. V praxi to znamená, že musíme usilovat o to, aby se podobná příkoří již nikdy nekonala, ať už by byl jejich původce kdokoliv.
Začátkem podobné cesty však je stav, kdy starosta Hrdlička prohlašoval vehementně bezprostředně po loňských volbách, že do koalice s komunisty nikdy nevstoupí. A variací na toto prohlášení bylo i jeho vyjádření pár minut po zvolení radní Vlasákové, že její účast v radě neznamená účast KSČM v koalici. Podobný výrok pak znamená buď to, že výběr radních nepodléhá hodnocení programového souladu zúčastněných stran na koaličním principu, což by ovšem znamenalo, že věcného vyjádření vize členů rady města se občan nedovolá. A nebo je skutečnost faktického koaličního vládnutí zakrývána rétorikou, která tento fakt zpochybňuje, což ovšem takovým způsobem rozmlžuje obsah zde užitých politických termínů, že občan Strakonic zanedlouho nebude vůbec rozumět tomu, co je a co není koalice. Přispívá tato praxe k posilování demokratického občanského povědomí a vzorců politické kultury ve městě? Nemusíme být absolventi politologie, abychom nad touto skutečností vážně pochybovali. Třetí možností pak je, že zvolení zastupitelky Vlasákové do rady neznamená účast druhého komunistického zastupitele Tomáše Bernada ve vládnoucí koalici v zastupitelstvu, což by ovšem znamenalo, že je KSČM jako strana na strakonické politické scéně elementárně nejednotná. Zda jí tato hypotetická skutečnost slouží ke cti je pak již nadstavbová otázka. Nic z výše uvedeného ale rozhodně není ke cti strůjcům tohoto uspořádání.
Popsané skutečnosti spolu zdánlivě málo souvisí, avšak ve skutečnosti jedna podmiňuje druhou. Rozpad původní koalice odchodem ODS z ní byl v jádru zapříčiněn nejen výraznými programovými a názorovými rozdíly mezi koaličními stranami, ale taktéž praxí a politickým stylem, jakým se nové vedení vyznačuje. Věcné rozdíly v programu a cílech zúčastněných stran jsou zcela legitimní a nezbytný kompromis poté, co voliči rozdají karty, může legitimně vést k tomu, že zásadní priority svého programu ani jedna ze stran fakticky neprosadí. Zcela zbytečným a z hlediska legitimačních vzorců naprosto nezávislým je ovšem politický styl, jehož nevhodných způsobů se mohou zúčastnění aktéři vždy vyvarovat. To se však nestalo, a zásadní podmínka elementárního kladného hodnocení nového vedení města, tj. udržení předchozí koalice jako nejlepšího možného uspořádání na základě výsledků loňských komunálních voleb, tak nebyla dodržena.
Příští volby jsou ještě daleko a s nimi i hledání nových řešení. Stávající nastavení však nenaskýtá důvody k optimismu: mnoho řečí a málo konkrétních výsledků. Není divu, že občanská nespokojenost stoupá, jak naznačila některá vystoupení občanů na posledním červnovém zastupitelstvu. Strakonická Veřejnost se tak paradoxně ocitla tam, kde byli ti, které v minulosti kritizovala. Sama produktem místní občanské společnosti dnes představuje vládnoucí establishment, vůči kterému se zvedá vlna odporu. Prastará machiavellistická poučka, že moc korumpuje, se tak možná potvrzuje, ale znovu podtrhněme, nemusí tomu tak být! Stačí jen, aby se někdejší občanští aktivisté, kteří kdysi "rušili" zástupce minulého vedení města v jeho vládnutí nechali tentokrát sami rušit nespokojenými občany. Třeba by to znamenalo i to, že jejich skládání účtů za několik let nebude připomínat odchod předchozího vedení města, jehož členové s židlemi, na nichž seděli opravdu nesrostli, i když se zdálo, že jsou o tom bytostně přesvědčeni. Chce to jen zdravý smysl pro sebereflexi a pokoru.


Autor je politolog, je okresním předsedou KDU-ČSL ve Strakonicích

K Husovu výročí aneb dnešní otázka Pilátova

6. července 2015 v 15:56 | Vladimír Hanáček
Šestisté výročí upálení Mistra Jana Husa prožívá naše společnost ve zcela jiném dějinném rozpoložení než ta v předchozích staletích. Ještě nikdy nebylo kulaté stoleté husovské výročí připomenuto přijetím delegace zástupců českých církví včetně hodnostářů s husitskými kalichy na hrudi římským papežem přímo v papežském paláci ve Vatikánu, jak se tomu stalo letos 15. června. Při té příležitosti se papež František opět přihlásil k závěrům husovského sympozia, na němž před 16 lety prohlásil sv. Jan Pavel II. Jana Husa reformátorem Církve a vyjádřil lítost nad jeho tragickým osudem. Setkání Petrova nástupce se zástupci Církve československé husitské a dalších českých církví se však odehrálo i v Praze v září 2009 během návštěvy papeže Benedikta XVI. v ČR.
Tyto symbolické akty jistě nejsou jen vnějškovým projevem snahy představitelů římskokatolické církve o vyznání viny a pokání za přečiny, jichž se Církev v minulosti dopustila, ale má jasné věroučné i intelektuální pozadí. Lítost kardinála Berana na II. vatikánském koncilu nad tragickým Husovým osudem a rozdělení křesťanů v českých zemích významně ovlivnilo obsah koncilových dokumentů. Můžeme bez nadsázky konstatovat, že teprve II. vatikánský koncil přinesl z hlediska církevní doktríny poprvé v dějinách naplnění všech čtyř tzv. pražských artikulů, významného to produktu mimořádného intelektuálního a duchovního kvasu na pražské univerzitě v prvních letech po Husově upálení. Uznání náboženských svobod, stejně jako zřeknutí se výkonu světské moci ze strany Církve i mravní působení směrem k vykořeňování "hříšných struktur", jakož i povolení přijímání podobojí jako součásti liturgie, to vše je v katolické církvi po koncilních reformách realitou. Představy o významu kalicha coby nutné podmínky ke spasení, které sice nebyly součástí Husova učení, ale později vedly k tak bolestnému rozdělení křesťanů v naší zemi a vzniku radikálních husitských skupin, však nebyly součástí ani pozdějšího náboženského smíru, který umožnil koncil v Basileji. I zde bychom tak s jistou nadsázkou mohli říci, že praktické naplňování kompaktát ze strany Čechů i Říma je v plnosti uskutečněno teprve po více než pěti stoletích díky koncilovým reformám a ekumenickému hnutí, kterému se v českých poměrech v posledních 25 letech svobody tolik daří.
Je však třeba si přiznat, že tyto optimistické závěry jsou relevantní ve vztahu k postojům a jednání církevních elit i akademické obce, nemají však příliš relevanci ve vztahu k hodnocení toho, jak je Husův odkaz reflektován nejen laickými věřícími různých církví, ale především kde je vzhledem k dnešní dějinné situaci shledávána jeho relevance ze strany nositelů moci (nejen politické).
Proslovy českých politiků a veřejných činitelů k Husovu výročí jsou bohužel v nejlepším případě na úrovni školních slohových cvičení a je v nich zdůrazňována především Husova odvaha a ochota položit život za pravdu. Co se onou pravdou myslí, je pak již rozuměno samo sebou. Jde přece o osobní přesvědčení, tedy výkon individuální vůle. Někteří mluvčí sice stále sklouzávají do dobových projekcí Husa, které se v časech moderní české politiky za posledních 150 let vystřídaly: od Husa coby národního buditele, přes Husa coby sociálního revolucionáře až po Husa coby předchůdce všech zavilých antiklerikálů. Jiní si zase naopak stále vystačí s tvrzením, že šlo o kacíře a odpadlíka od pravé víry. To, jak současná společnost dominantně rozumí Husovu odkazu, je však právě onen rozměr individuálního činu a motivace k němu skrze věrnost pravdě. Je to možná zjištění více optimistické než předchozí husovské projekce, ale přece jen je v něm přítomen rozměr potenciální devalvace Husova odkazu, že mu nelze nevěnovat pozornost.
Nic by nebylo tak vzdáleno Husovu způsobu uvažování o světě, společnosti a místě člověka v ní, kdyby zde nebylo vědomí nevyhnutelného omezení vlastního poznání a pojetí skutečnosti. Pravda, jíž věrni Husovu étosu stále čeští žáčkové hodlají hledat, slyšet, učit se jí, milovat, pravit, držet a bránit až do smrti, byla v Husově pojetí pouze a jedině Pravda Boží, Zjevená Pravda, které se člověku dostává právě skrze život s Bohem a v Bohu. Sekularizovat tento étos bez toho, aniž by se vyprázdnila jeho samotná duchovní podstata, tedy hledat jiný "přesahující" zdroj pravdy než jakým je Stvořitel pro potřeby dnešního průměrného "ateistického" Čecha, je jistě úkol v zárodku značně pochybný, avšak nikoliv neuskutečnitelný. Touto Pravdou je především pravda, jejíhož poznání by se jedinci nedostávalo bez daru, kterým se sám neobdaroval. Pokorné přijetí této Pravdy a života v ní je aktem sebeodevzdání, nikoliv aktem individuálního výkonu a zásluh. Sekulární verzí této pravdy je Pravda coby "dědictví otců", coby poznání věků a zároveň pravda, kterou chceme uchovat svým potomkům. Pravda, jež osmyslňuje naše každodenní konání bez ohledu na naše schopnosti a individuální rozhodnutí. Akt svobodné vůle je především aktem odpovědnosti za to tuto poznanou pravdu naplňovat, nikoliv jí považovat za její produkt či dokonce měřítko. Položit život za Pravdu znamená plně se odevzdat původci této Pravdy.
Bohužel z mnohých vyjádření našich vedoucích představitelů je patrné, že rozumět oběti za Pravdu současný člověk dokáže pouze v perspektivě vztahování se k nepříteli. Podmínkou uskutečňování pravdy stává se existence a jasné určení toho či těch, kteří tuto pravdu nenávidí, a s nimi svést lítý boj. Nejen tak, že v prohlášení k Husovu výročí neustále do zblbnutí zaznívají útoky vůči "hříšné církvi", i té současné, která si dovolila požádat o vlastní majetek v zájmu svého svobodného působení ve prospěch společnosti, což se neodpouští…
Radikální aktualizace a zároveň vyprázdnění Husova odkazu pak spočívá v projekci uvažování současného člověka do historického kontextu z hlediska motivace k jednání. Hus je zde vykreslován nikoliv jako kněz milující svou církev do té míry, že usiluje o její reformu, nýbrž jako nevinná oběť zinscenovaného procesu, která by nikdy nebyla složena, kdyby Hus dopředu znal pohnutky svých soudců. Mravní opravdovost Husova je tak vykládána jako akt věrnosti sobě a "své Pravdě", která vede v těžkých dobách k oběti, avšak v časech "normálních" paradoxně k pohodlnému životu dle vlastních představ.
Veškeré tyto recepce husovské látky ve zcela odlišném historickém, společenském i mentálním kontextu, působí minimálně dosti zvláštně. Pokud chceme Husovu odkazu rozumět správně a bez zkreslení, musíme především rozumět kontextu doby, v níž žil, a způsobu jeho vnímání světa. Vyhnout se zde dimenzi hluboké víry a oddanosti Bohu lze jen stěží. V časech postmoderní rozbředlosti a odporu k "metanaracím" je tak paradoxně možná více příznivé, když Husovo výročí nechává velkou část populace ledově chladnou a Češi prožívají prodloužený víkend u vody, než meditací na husovskou látkou. Pokud se chceme stylizovat do pozice "majitelů Pravdy" a velebit vlastní rozum jako nástroj plného poznání všeho a všech, neberme si k tomu Husa jako esteticky působivý ornament. Třeba se jednou dožijeme toho, že podobných projevů budeme při výročích Husova upálení ušetřeni. Pretendenty tohoto úsilí jsou dnes paradoxně především právě nástupci těch, kteří před šesti stoletími nechali Husa v Kostnici upálit.



Autor je politolog