Zahraniční politika jako fotky z dovolené

3. května 2015 v 23:01 | Vladimír Hanáček
Palcové titulky v českých médiích oznamují, že Andrej Babiš a jeho hnutí se začnou systematicky profilovat na poli zahraniční politiky. A europoslanec Pavel Telička k tomu dodává, že Babiš nejen odhalil význam zahraničně-politického směřování coby důležité dimenze politického úspěchu, ale taktéž ho zahraniční politika začala bavit. Dlouhodobý pozorovatel by tak téměř zajásal, že dle průzkumů voličských preferencí nejsilnější politická formace v zemi nebude v případě volebního úspěchu upevňovat mezinárodní pozici České republiky v prostoru HIC SUNT LEONES, ale bude schopna vnímat kontextuální a axiologické předpoklady jejího upevnění v reálném čase a prostoru.
Jde však opravdu o tak radostnou zprávu pro někoho, kdo si uvědomuje naléhavou potřebu formulace zahraniční politiky země v situaci nové eskalace napětí mezi velmocenskými celky coby odpovědi na nové akutní geopolitické výzvy? Odpověď na takto položenou otázku je více než neuspokojivá. Andreje Babiše totiž zahraniční politika může začít bavit, ale to rozhodně neznamená, že je schopen v následném kroku zformulovat adekvátní vizi. Babišovou trvající vizí je řídit stát jako firmu. To by na mezinárodním poli znamenalo především to, že stát musí exploatovat bohatství mu nabídnuté ze strany (obchodních) partnerů a zároveň se o získanou kořist případně dělit tak, aby nedocházelo k paretovsky inferiorním transakcím. V praxi to znamená např., že se představitelé hnutí ANO dlouho bránili zavedení protiruských sankcí, poněvadž úsilí o mír v Evropě musí mít v jejich obzorech finančně spočítatelný základ. Tentokráte se však Babišovi již podařilo otevřít téma, které z jeho kupecky počtářských rozvrhů značně vybočuje: odjel do USA a nechal svého "experta" na zahraniční politiku svou cestu mediálně odůvodnit.
Pavel Telička, první český "Pan Evropa" je nepochybně navýsost povolaným demonstrátorem Babišovy zahraničně-politické koncepce. Telička přispěchal s několika základními premisami, které by dle jeho názoru mělo hnutí ANO ve své zahraničně-politické pozici sledovat. Daly by se shrnout do 3 základních rovin: 1) proevropský a prozápadní postoj, 2) kritika ruského expansionismu a 3) přihlášení se k odkazu Václava Havla. Takto formulovaná východiska se zdají být navýsost příhodná a nelze proti nim cokoliv namítnout. Radno se však spíše tázat po jejich věcném upřesnění, tedy co tyto polohy uvažování konkrétně znamenají a jaké dílčí kroky se z nich dají vyvodit. Jejich společným svorníkem a zároveň zdrojem legitimity v očích většinové populace je prvek neoddiskutovatelné kontinuity zahraničně-politické linie ČR po roce 1989. Tato kontinuita je však paradoxně zároveň zdrojem slabosti nejen explanační, ale především prakticko-politické.
Důvod je nasnadě: obecné hodnotové i terminologické rozvrhy zahraničně-politických cílů byly charakteristické pro éru stanovení si zásadního cíle "návratu do Evropy" před 25 lety a později byly konkretizovány ve formálně-institucionálním začlenění do euroatlantických struktur. Toto skoro staticky pojímané začlenění bylo samo o sobě vnímáno jako žádoucí cíl, na jehož základě lze posléze zajistit naplnění našich zásadních geopolitických zájmů. Následně jsme "plnili domácí úkoly" a snažili se coby "členové klubu" respektovat klubovou disciplínu a pokyny zkušenějších coby morální i praktický nástroj dalšího rozvoje. Všechny tyto polohy jsou dobově pochopitelné, avšak jednu nespornou výhodu pro zemi velikosti a významu ČR mají: pro samotného aktéra jsou poměrně pohodlné, jelikož odpovědnost nese jen sám za sebe a pokud by náhodou kolektivní výkon dotčeného klubu nebyl zcela v souladu s jeho vůlí, může se vždy vymluvit na to, že ho kormidlují jiní.
Tento stav, nápadně připomínající bezstarostný Fukuyamův konec dějin, je však definitivně minulostí. Geopolitický vývoj posledních několika let i ekonomická krize a s ní spojená politická a sociální nestabilita v řadě (nejen) evropských zemí jasně ukazují, že pro ČR a její nejbližší spojence vzniká naléhavá potřeba definovat svou pozici k těmto fenoménům, najít řešení vzniklých situací a především o jeho vhodnosti přesvědčit další partnery. Nejde už jen vést dobově zajímavé, leč neproduktivní a fakticky vlastně i dosti nezajímavé debaty o tom, jestli místo ČR je v potácení se za vozem či vezení se na voze. Dnes se po nás požaduje, abychom zaujali pozici vozky na kozlíku. A ten, kdo drží v ruce uzdu, musí mít o cíli své cesty jasnou představu, nezůstávat jen u přibližných rozvrhů, že například pojedeme po rovině a nikoliv do kopce…
Je proto zcela legitimní v takto vzniklé situaci dozvědět se o postoji relevantních politických stran něco víc než jen skutečnost, že tato strana souhlasí s tím, co bylo a nepokusí se obrátit kormidlo zcela opačným směrem. V Teličkově výkladu v rozhovoru pro MF Dnes 18.4.2015 bychom podobné polohy hledali marně. Europoslanec za hnutí ANO ani nesdělil, jaké cíle by měla ČR v EU a NATO pod dojmem současných mezinárodně-politických výzev sledovat, ani neupřesnil, jaké nástroje by měla Evropa použít vůči Ruské federaci po anexi Krymu, ani nesdělil, jak chápe politiku obhajoby lidských práv z hlediska dosaženého efektu, neřkuli jaký katalog práv by do tohoto principiálního vymezení zahrnul. Působilo by poněkud neuctivě, kdybychom předpokládali, že padesátiletý diplomat není tuto perspektivu ani schopen uplatnit, neboť drtivou většinu svého profesního života strávil coby svědomitý realizátor ideje obecného "být při tom", a aby nevznikla mýlka, je mu to navýsost ke cti! Více znepokojivé je spíš to, že právě tato dosavadní praxe přestává v této naléhavé chvíli postačovat a dotčení aktéři si manko relevance postoje ve vztahu ke skutečnosti začínají kompenzovat mechanickým udržováním přežívajících hledisek.
Andrej Babiš odjel do USA, aby názorně demonstroval svou transatlantickou pozici, ale tato pozice je charakterizována toliko vizuálně. Kdyby český vicepremiér např. prohlásil, že předpokládá coby dalšího obyvatele Bílého domu nositele neokonzervativní vize role USA coby "města na hoře", povolaného konvertovat zbytek světa ve jménu amerických hodnot, čemuž se ČR zavazuje sehrávat roli poslušného žáka, vyvolala by podobná pozice sice možná (a po právu) značné rozpaky, ale byla by zároveň výrazem jasného odhodlání připojit se k hodnotovému rozvrhu, který bude určovat geopolitické směřování Západu. Přesně takovou pozici kdysi zaujal Václav Havel, pokračovali v ní jeho ideoví následovníci a mydlili jí schody její odpůrci. Byla to však vize. Babiš však nic podobného neučinil. Stačí mu pouze to, že český veřejný prostor zaplavila fotografie, na níž se s manželkou srdečně usmívá na bývalou ministryni zahraničí USA Madeleine Albrightovou při obědě ve Washingtonu. A zahraničně-politická koncepce je na světě…
Podíváme-li se tedy pod drobnohledem na první náznaky formulace zahraničně-politické koncepce Babišova hnutí, zjistíme, že nejde o žádnou koncepci, natožpak hodnotově zakotvenou vizi. Jde spíše o soubor efektních marketingových fíglů a mediálních póz, majících vyvolat zdání, že hnutí ANO obsazuje pozici ústředního dědice nejlepších tradic české zahraniční politiky po roce 1989. Sázku na vlažnost, roztěkanost a bezzásadovost mainstreamového voliče je dle stratégů hnutí ANO potřeba uplatnit i v zahraniční politice, když už to vnější okolnosti vynucují. A ostatní mají být spokojeni, protože proti obecně postaveným hodnotovým vizím přece nelze nic namítat. Koneckonců, kdo také tyto obecné rozvrhy v posledním čtvrtstoletí někdy upřesňoval na úrovni potřeby realizace konkrétních kroků, vyvolávajících reakci partnerů?
Závěr podobného sledování je tedy více než neuspokojivý: považovat za vítězství to, že zahraniční politika pro dotčeného aktéra již není absolutní tabu, protože dal obecnou proklamací a vizuálním vyjádřením najevo, kde stojí, je v kontextu stávající geopolitické situace opovážlivé hazardování s osudy naší společnosti. Pokud chceme, a především bychom měli, formulovat jasnou strategii zahraničně-politického směřování v atmosféře "nové studené války" (a ministerstvo zahraničních věcí již svá východiska k politické diskuzi nabídlo), potom k tomu rozhodně nepřipouštějme ty, kteří za vyjádření zahraničně-politického postoje považují fotky z dovolené…



Autor je politolog
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama